Osobnosti Konzervativní strany

Milan Paumer se narodil 7. dubna 1931 v Kolíně v rodině Marie a Václava Paumerových. V roce 1939 se narodil bratr Zdeněk. Otec obou synů byl správcem Hospodářského družstva. Po ukončení národní školy mezi roky 1942 až 1946 absolvoval Milan Paumer měšťanskou školu v Poděbradech. Poté se vyučil strojním zámečníkem u firmy Volman[1] v Čelákovicích. Po vyučení pokračoval na průmyslové škole v Kolíně do r. 1951. Po maturitě pracoval nejdříve jako úředník a posléze jako dělník na stavbě. Po nástupu základní vojenské služby koncem r. 1952 byl přijat do důstojnické školy pro tankisty v Martině na Slovensku.

Na začátku jeho odbojové činnosti proti zločinnému komunistickému režimu bylo přátelství se sedmi kamarády, kteří nechtěli trpně snášet útlak a bezpráví, které v poúnorovém Československu nastolili komunisté. V roce 1951 založili odbojovou skupinu v čele se Ctiradem Mašínem (*1930). Společně sdíleli úctu a obdiv k odvaze a statečnosti generála Josefa Mašína (*1896, †1942), otci Ctirada a Josefa (*1932). Generál Mašín byl příslušníkem Československých legií a v prvorepublikové armádě byl důstojníkem dělostřelectva. Po okupaci organizoval protinacistický odboj, prováděl sabotáže a vyvíjel zpravodajskou činnost. Při zatýkání gestapem byl těžce zraněn a v průběhu stanného práva po atentátu na R. Heydricha zastřelen.

Ctirad Mašín byl již 19. října 1951 komunistickými bezpečnostními orgány zatčen, když chtěl pomoci spoluobčanu přes hranice. Odsouzen byl na 2,5 roku do Jáchymovského koncentračního tábora, kde vězni v nelidských podmínkách těžili uranovou rudu pro Sovětský svaz. Spolupracovníci Ctirada Mašína ho chtěli za každou cenu dostat ven na svobodu. I když Československo v roce 1951 už tři roky svobodné nebylo. Země byla obehnaná ostnatým drátem a komunisté občany na hranicích stříleli jako zvěř.

K osvobození Ctirada Mašína potřebovali jeho spolubojovníci peníze na podplacení bachaře a dopravu. Poprvé si členové skupiny jasně uvědomili, že proti tak obrovské přesile nejde bojovat bez peněz a s holýma rukama. Milan Paumer vzpomíná[2]: „Byli jsme tou bezmocí jak šílení a nakonec jsme se rozhodli  získat peníze nelegálně. Uvědomte si, že jsme stále žili jako ve válce, kterou jsme my nevyhlásili. Vyhlásil ji Klement Gottwald a KSČ, když vykřikovali „třídní boj", „kdo nejde s námi, jde proti nám", skutečné i domnělé odpůrce zavírali a vraždili každý den. Nechtěli jsme čekat, až zavřou i nás a naše rodiny. Slýchali jsme z rádia, že Západ to tak nenechá, že už co nevidět začne třetí světová válka, když je kolem nás takové vraždění. Ve válce se jedná jinak, než v míru."

Dva roky prováděla odbojová skupina bratří Mašínů různé záškodnické akce, přepadávala stanice SNB a další objekty za účelem opatření si zbraní, střeliva a výbušnin.

Na otázku, proč to všechno dělali, Milan Paumer odpovídá: "Naše ozbrojená vzpoura měla zabránit tomu, aby režim nepopravoval nevinné. Komunisté zavraždili více než 80 politických vězňů včetně Piky, Horákové a dalších nevinných lidí, z nichž mnohé někteří z nás osobně i znali... Stačí se podívat na společné hroby v Ďáblicích. Leží tam i 34 zavražděných dětí těchto vězňů. Paní Zdenka Mašínová o všem, co se dělo, informovala své syny a oni zase mně. Situace se vyhrotila a my si řekli, že to řádění musí přestat, že musíme těm zoufalým, nevinně vražděným lidem, pomáhat. My si „třídní boj" nevymysleli. Proto s komunisty nemám žádné slitování. Je mezinárodní ostudou České republiky, že si komunisty pěstuje dokonce i v Parlamentu. [3]"

Po smrti presidenta Gottwalda byl Ctirad Mašín propuštěn na amnestii. Bratři Mašínové prozkoumali možnosti a rozhodli, že pět členů skupiny odejde do zahraničí k Američanům, aby v americké armádě dostali výcvik, vyzbrojení a mohli se vrátit zpět do Československa jako předvoj západních armád. 2.10.1953 se Milan Paumer vydal na cestu do zahraničí společně s Václavem Švédou, Zbyňkem Janatou, Ctiradem a Josefem Mašínovými, odešli přes horu Sv. Kateřiny přes území NDR do Západního Berlína. Václav Švéda a Zbyněk Janata cestou padli do zajetí příslušníků východoněmecké Volkspolizei (VOPO) a po předání do ČSR byli popraveni. Milan Paumer byl postřelen u Berliner Ringu do břicha, ale s pomocí Josefa Mašína se po strastiplné anabázi do americké okupační zóny Berlína nakonec dostali, stejně jako Ctirad Mašín.

Po vyléčení zranění Milana Paumera všichni tři vstoupili do americké armády, aby v jejím rámci mohli pokračovat v boji za demokracii v ČSR. Prodělali náročný výcvik u jednotek Special Forces, což byli předchůdci Zelených baretů. Milan Paumer pak sloužil i v Koreji v době tamního válečného konfliktu. Po roce 1956 se ukázalo, že západ nezamýšlí vojenskou akci na pomoc obyvatelům Střední Evropy. Proto Milan Paumer po skončení svého vojenského závazku odešel z armády do civilního života. Začal provozovat licenci na autotaxi na Floridě, kde 42 roků žil jako podnikatel provozující několik vozů autotaxi. Svůj pobyt v USA však celý život považoval za dočasný, nikdy v USA nezaložil rodinu, protože si přál mít za ženu Češku.

Po roce 1990 se Milan Paumer začal zabývat myšlenkou, že důvody, pro které odešel do zahraničí z Československa, částečně pominuly, několikrát navštívil Českou republiku, navštěvoval příbuzné i přátele a začal připravovat svůj návrat domů do Poděbrad, kde si posléze koupil byt. Postupně byl zván k přednáškám na školách, konferencích i od dalších společenství. Za nejdůležitější pokládá diskuse s mladou generací, které zpřístupňuje poznání totalitního komunistického režimu, legitimnost ozbrojeného odporu proti němu a seznamuje mladé lidi s mnoha aspekty života ve Spojených státech amerických. Velké potěšení mu přináší zájem mládeže o skutečnosti, které provázely boj za demokracii a svobodu. Rozhovory s ním byly zachyceny v několika dokumentárních filmech[4], o hrdinství skupiny bratří Mašínů bylo napsáno několik knih[5], premiér Mirek Topolánek Milana Paumera a bratry Mašíny vyznamenal za odbojovou činnost proti komunismu medailí premiéra. Presidenti České republiky Václav Havel a Václav Klaus však nikdy nevyhověli senátním a občanským návrhům na udělení státního vyznamenání pro skupinu bratří Mašínů.

Starost o demokratickou budoucnost České republiky byla důvodem, proč přijal nabídku kandidovat ve volbách do sněmovny za Konzervativní stranu, které byl od roku 2004 až do svého úmrtí v roce 2010 váženým členem.

R.I.P.

[1] Josef Volman (1883 - 1943) byl majitelem firmy, kterou založil v roce 1910. Brzy patřila ke špičce ve výrobě rychloběžných vrtacích strojů, obráběcích strojů a soustruhů. Po znárodnění se továrna přejmenovala na TOS, národní podnik.

[2] Z přednášky a diskuse v Občanském institutu v r. 2008

[3] Milan Paumer po přednášce v Občanském institutu 2008

[4] VADAS, Martin dokumentární film Země bez hrdinů, země bez zločinců... © ČT 1996

VADAS, Martin dokumentární film Proti komunismu se zbraní v ruce se vstupy JUDr. Pavla Bretta, zástupce ředitele ÚDV, historiků Dr. Jana Němečka a Dr. Jiřího Pernese ad. © ČT 1999 a j.

[5] MASIN, Barbara: Odkaz. Pravdivý příběh bratří Mašínů. Praha Mladá fronta 2005

NOVÁK, Jan: Zatím dobrý - Mašínovi a největší příběh studené války. Petrov 2004 - Magnesia Litera 2005 pro nejlepší knihu roku

MAŠÍNOVÁ, Zdena: Čtyři české osudy. Tragický úděl rodiny Mašínovy. Praha Paseka 2001

NĚMEČEK, Jan: Mašínové. Zpráva o dvou generacích. Praha Torst 1998

RAMBOUSEK, Ota: Jenom ne strach. Praha NTS 1990

Sborník Za svobodu a demokracii 3. díl - Protikomunistický odboj, editoři Doc. Weber a PhD. Babka, Praha UK 2002, historik Mgr. Jan Kalous, ředitel dokumentace ÚDV ZK aj.

CHALUPOVÁ, Markéta: Odbojová skupina bratří Mašínů a její reflexe v dobovém československém a německém tisku, diplomová práce, FF MU, Brno 2008.