FAQ
Diskusní fórum
KONS na Facebooku
KONS na Twitteru
RSS
tisknout stránku
Program Konzervativní strany
„Konzervativci nevěří, že lze každou lidskou hodnotu analyzovat a že lze každé logicky zdůvodněné přesvědčení vyjádřit prostředky matematické nebo výrokové logiky. Ale při střetnutí se svým oponentem - stejně jako se sebou samými - zaznamenají porážku, pokud nepocítí jako svoji povinnost podřídit vlastní lidské hodnoty co nejpřesnější klasifikaci a pokud nevyjádří své zásady a přesvědčení tak jasně, jak to jen lze." (Sir Kenneth Pickthorn)
Proti totalitarismům
Tvrdíme, že totalitarismy 20. století - nacismus a komunismus - byly přímou vzpourou proti pravdě, lidské přirozenosti, důstojnosti a svobodě, a že je proto morální povinností bojovat proti nim, stejně jako proti islámskému fundamentalismu a terorismu, až do jejich úplného zničení. Odmítáme socialismus ve všech podobách pro jeho iluzi, že štěstí a blahobyt občanů lze zajistit prostřednictvím rozsáhlé státní moci, pro jeho pošetilou snahu o dosažení umělé rovnosti za cenu porušování svobody a důstojnosti. Nesouhlasíme s liberály pro jejich vypjatý individualismus, nerespektující přirozené a tradiční vazby člověka ani pravdu o existenci objektivního řádu, který přesahuje každého z nás. Pravdy, které zastáváme, jsme zdědili z moudrosti a zkušenosti našich předků a chceme je předat tvořivosti a vynalézavosti našich potomků.
Nebezpečí revolucí
Myšlenka, která stojí u kořenů konzervatizmu, je odmítnutí revoluce jako společenské či politické cesty k hledání nápravy věcí. Političtí revolucionáři mylně rýsují hranici mezi Dobrem a Zlem napříč společností a takto zhoubně staví její jednu část proti druhé. Přitom tato dělící čára nevede společností - vede srdcem každého člověka. Revoluce, jejichž cílem je změnit stávající společenské uspořádání, jsou tak paradoxně největším nepřítelem reformy, protože činí moudrou a spravedlivou změnu života společnosti nemožnou. Budování, obnovování nebo reformování státu patří mezi praktické činnosti, které si nelze osvojit z krátké zkušenosti. Vyžaduje zkušenost mnohem větší, než může za celý svůj život získat i ten nejchytřejší a nejpozornější člověk. Moudré směřování jakékoli reformy proto vyžaduje zkušenosti nasbírané po generace. Nabytí a uvedení do života společnosti čehokoli nového musí zároveň ochraňovat to dobré, co již bylo osvojeno. Řídíme-li stát přirozeně, nejsou naše zdokonalení nikdy zcela nová a to, co uchováváme, není nikdy úplně zastaralé.
Neztraťme důvěru
Znechucení a únava z politiky jsou samy o sobě, a v současné situaci zvlášť, neblahým signálem. Znamenají obecnou rezignaci na základní otázky veřejného života. Děje se tak v prostředí přežívání či dokonce částečné renesance schémat normalizačních v kombinaci se snahou nové levice vychovávat společnost a vnucovat jí život dle vypjatých ideologických představ, navíc krajně nestabilních. To vše významně stěžuje vzájemné porozumění, dále podkopává vzájemnou důvěru občanů v instituce i lidí navzájem a tak nahrává všemožným politickým šarlatánům, neodpovědným experimentátorům a nedoukům.
Partnerství živých, zemřelých a dosud nenarozených
Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo.
Neztrácejme morální a kulturní základy
Jedinou viditelnou spojnicí s tímto řádem je naše kultura a naše morálka v nejširším slova smyslu. To jsou základy, bez nichž se žádná společnost neobejde a bez kterých těžko může směřovat k dobru a prospěchu. Zmatení těchto hodnot, které nám vnutili budovatelé lepších zítřků a které stále přetrvává jako obecný omyl, vychází z jakési ekonomické základny s kulturní a další nástavbou. Tento pohled je třeba radikálně obrátit, protože právě dnešní svět poskytuje dostatek důkazů, že společnost bez morálního a kulturního základu nemůže nikdy okusit ovoce prosperity. O to nebezpečnější je dlouhodobá relativisace tohoto základu, která dnes přechází v jeho úplné odmítání, až po vynucování souhlasu s myšlenkami, které jsou s kulturou a morálkou v příkrém rozporu.
Nejen prosperita
Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?
Kdy společnost prosperuje
Základní, i když nikoli jediná podmínka prospívání společnosti, vychází z jednoduché trojčlenky, podle které každý jedinec vytvoří za života více hodnot, než spotřebuje. Paradoxně se v dnešním nadmíru materialistickém světě ukazuje, že prosperita není dána ani tak hmotnými statky, jako spíše duševními schopnostmi, sebekázní a smyslem pro řád. Pozemky, nemovitosti nebo tzv. výrobní prostředky již zdaleka nejsou tím pravým kapitálem, jako spíše lidská mysl, invence, znalosti, zkušenosti, schopnost pracovat s informacemi, umět je správně analyzovat a vyhodnocovat, organizační schopnosti, spolupráce, iniciativa a kreativita. Ve stále více oblastech se přitom nemůžeme spoléhat jenom na své vlastní schopnosti a dovednosti, ale jsme stále více nuceni důvěřovat někomu jinému. V nesčetných příkladech spoléháme na to, že zcela neznámí lidé konají svou práci kompetentně a odpovědně. Již tento pouhý fakt zavazuje každého minimálně k tomu, aby také on byl na svém místě spolehlivý.
Proti absurdním pravidlům
Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Proto si nesmí žádná politická representace ohýbat pravidla hry účelově, pro sebe, aby se jí samotné vládlo snadněji. Proto také navrhujeme odstranit účelovou změnu Ústavy ze září 2009, umožňující snazší rozpuštění Poslanecké sněmovny, zrušit přímou volbu presidenta a obecně navrátit znění Ústavy co nejblíže stavu platnému k 1. lednu 1993. Trváme na svobodě slova.
Omezení sponzoringu v politice
Příliš mnoho politiků pojímá politiku jako pokračování podnikání jinými prostředky. Proto navrhujeme zákaz sponzoringu politických stran od podniků se státní majetkovou účastí, podniků, které obdrží veřejnou zakázku a podniků, které z veřejných prostředků pobírají dotace. Dále navrhujeme, aby mohl každý občan připsat určitou část jím placené daně z příjmu fyzických osob (bez zvýšení této daně!) kterékoli z registrovaných politických stran plnících včas a řádně své povinnosti - občan by si tyto prostředky ale také mohl ponechat - a v té souvislosti aby se peníze vyplácené státem politickým stranám za ve volbách získané mandáty krátily (např. na 1/3 současného stavu), za hlasy obdržené ve volbách nebyly vypláceny žádné finanční prostředky.
Volba srdcem
Kromě toho navrhujeme, aby mohl volič ve volbách do Poslanecké sněmovny, stejně jako do zatupitelstev obcí a krajů, určit svoji „druhou volbu" - tedy stranu, které má připadnout jeho hlas, pokud „jeho strana" nepřekročí 5% hranici, aby rodiče (zákonní zástupci) získali po jednom volebním hlasu navíc, pokud mají ve společné péči 3 a více nezletilých dětí, a aby osoby pravomocně odsouzené za úmyslný trestný čin přišly dočasně (na dobu shodnou s délkou výkonu trestu odnětí svobody) o své volební právo, což je výrazem rozumné zásady, že kdo zákony záměrně porušuje, neměl by se - ani zprostředkovaně - podílet na jejich tvorbě. Konečně považujeme za nezbytné usilovat o zásadní snížení celkové míry přerozdělování, zejména pak odbourávání dnes zažitého systému dotací. Takový přístup, kromě toho, že zvyšuje svobodu občanů, čelí korupci skutečně systémově.
Nezadlužujme se!
Reálně hrozí, že budoucí generace se zhroutí pod tíhou dluhů, které zdědí. Proto navrhujeme, aby pro přijetí přebytkového či vyrovnaného státního rozpočtu stačil souhlas prosté většiny poslanců, zatímco pro schválení rozpočtu schodkového by byl nezbytný souhlas většiny kvalifikované (třípětinové či dvoutřetinové); pro snížení či zrušení jakékoli daně stačil souhlas prosté většiny, ale pro schválení zavedení nové daně či zvýšení nějaké daně existující by byl nezbytný souhlas většiny kvalifikované. To vše by přitom nemělo platit jen pro vrcholnou politiku, ale analogicky všude, kde je možné se zadlužovat a vytahovat hlasováním peníze z kapes občanů - tedy pro rozpočty obcí i krajů, resp. pro všechny poplatky na obecní úrovni. Kromě toho navrhujeme uzákonit automatickou valorizaci tzv. nezdanitelného základu a tím zabránit tichému zvyšování daně z přijmu fyzických osob, které postihuje zejména občany s nízkými přijmy, ať již díky hospodářskému růstu či v důsledku inflace.
Bez vzdělání to nejde
Hospodářského vzestupu, který jako jediný může v dlouhodobém horizontu zajistit vymanění se z obřích dluhů, nelze dosáhnout bez přesměrování ekonomiky České republiky na projekty s vysokou přidanou hodnotou. Nutnou podmínkou je důraz na vzdělávání s návazností na základní i aplikovaný výzkum. Považujeme např. za značně paradoxní, když se na jedné straně intenzivně prosazuje využívání obnovitelných zdrojů energie a obecně přístupů nezatěžujících naše životní prostředí, ale nejsou konány adekvátní kroky vedoucí k tomu, aby technologie nezbytné k dosažení zmíněných cílů vznikly a byly v budoucnu dále invenčně rozvíjeny. To totiž není možné bez dostatečného počtu přírodovědně a technicky vzdělaných elit při velmi vysoké kvalitě tohoto vzdělání. Neustálé snižování laťky v přírodovědných oborech již v rámci základního vzdělávání směřuje přímo proti žádoucímu vývoji.
Bez infrastruktury to nejde
Žádná země s ambicí na dosažení skutečného hospodářského vzestupu se neobejde bez adekvátní infrastruktury: dálniční síť, vysokorychlostní železnice, letecké spojení. Je třeba se poučit v zemích, kde jsou schopni např. dálnice budovat rychleji, levněji a ve vyšší kvalitě. Budeme podporovat rozvoj infrastruktury, která posune ČR na vyšší úroveň.
Ekologie bez fanatismu
Samo naše materiální přežití závisí na zdrojích: čistý vzduch, pitná voda, nekontaminované potraviny, energie a informace (jak získat předchozí čtyři zdroje) - právě v tomto pořadí. Proto je nutné nahlížet jak na ochranu životního prostředí, tak na hospodářský rozvoj právě optikou zmíněné hierarchie. Prosazujeme princip: mysli globálně, jednej lokálně. Změnu klimatu planety bereme jako skutečnost - ostatně klima na Zemi se mění po celou dobu její existence. Považujeme však za velmi diskutabilní, nakolik je člověk schopen tuto změnu ovlivňovat (na tom, že před průmyslovou revolucí člověk klima neovlivňoval, panuje shoda - a přitom i v té době se měnilo).
Proto upřednostňujeme vynakládání prostředků spíše na adaptaci na tuto změnu. Před honbou za „uhlíkovou neutralitou" pak silně preferujeme péči o krajinu, udržení vody v ní, náležité (trvale udržitelné) hospodaření na zemědělské půdě a v lese. Spíše než ideologický „hon" na kysličník uhličitý vidíme jako zásadní otázku produkce odpadů a nakládání s nimi, kdy jsou často jejich „likvidací" pustošeny celé ekosystémy (příkladně v Tichém oceánu). Nemyslíme si přitom, že v České republice vyřešíme problémy Pacifiku. Naše odpovědnost spočívá ve snaze, aby odpadu vyprodukovaného v ČR bylo co nejméně, aby v co největší míře docházelo k jeho recyklaci a likvidace zbytku aby byla pro naše životní prostředí dlouhodobě únosná.
Tyto cíle pak nutně předpokládají, že stát bude v rámci své zemědělské politiky jasně dávat přednost menším vlastníkům před velkými nájemci. Konečně odmítáme radikalismus, který se ideologicky zaštiťuje ochranou životního prostředí, ale jeho skutečným cílem je zničení svobodné společnosti.
Kde končí pojištění a začíná daň
Výše odvodů, které stát svým občanům na svůj provoz bere, má být maximálně transparentní. Proto navrhujeme, aby byl změněn způsob placení a vykazování sociálního a zdravotního pojištění tak, aby část tohoto pojištění, kterou dnes hradí zaměstnavatel, byla součástí hrubé mzdy zaměstnance a byla z této hrubé mzdy odváděna a aby se začalo současné sociální a zdravotní pojištění označovat tím, čím skutečně je - totiž daněmi.
Penzijní reformu opravdu potřebujeme
Závazky, které v uplynulých dekádách vznikly průběžnému penzijnímu systému - tedy státu vůči početným generacím, jsou již příliš vysoké. Proto se obáváme, že na reformu penzijního systému, kterou Konzervativní strana poprvé navrhla před více než dvaceti lety (ještě jako Strana konzervativní smlouvy), inspirovanou zejména úspěšným modelem reformy provedené v Chile, již nejsou vhodné podmínky. Prostředky, které jsou případně ke krytí zmíněných závazků k disposici, jsou totiž téměř zanedbatelné, a zvýšení daní (míněno i sociální daň, tzv. pojištění), které by bylo odpovídající potřebám reformy, je v našich podmínkách prakticky nemožné. Zbývá další zadlužování, které však tempem a hloubkou, které budou potřebou vyplácet penze vynucovány, učiní kolaps národního hospodářství nevyhnutelným.
Snaha státu, resp. politických representací, být hlavním nositelem důchodového zabezpečení občanů, tedy selhala. Tento krach se naplno projeví za 20 let, kdy by měly začít pobírat důchody lidé narození v 70. letech minulého století - tedy poslední skutečně početná generace. Nejlepším důchodovým zabezpečením vždy byly dobře vychované děti. Zanedlouho budeme v situaci, kdy dobře vychované děti nebudou pro naprostou většinu populace „pouze" nejlepším, ale zabezpečením prakticky jediným.
Politika státu by se tomuto již téměř nevyhnutelnému vývoji měla co nejdříve a co nejvíce přizpůsobit a to maximální podporou rodin s dětmi, s důrazem na náležité ocenění rodičovské péče o děti v jejich raném věku. Příspěvky k takovému ocenění by mimo jiné mohla být automatická valorizace odečitatelných daňových položek na výchovu dětí, „peníze na ruku" rodinám (namísto dotování jeslí a školek), aby se mohly o způsobu předškolní péče o své děti svobodně rozhodnout bez diskriminace těch rodin, které upřednostní péči o dítě doma, nebo započítání doby, po kterou rodič vyučuje své děti v rámci domácího vzdělávání, do odpracovaných let a finanční ohodnocení vyučujícího rodiče (z části, kterou stát uspoří na normativu, neboť ji za doma vyučované dítě škole nevyplatí). Dále bychom považovali za rozumné, aby manželé sdíleli svůj vyměřovací základ pro výpočet výše důchodu (jakkoli jeho výše vyplácená ze státního penzijního systému bude v brzké době relativně marginální) a aby děti měly možnost část jimi placeného sociálního „pojištění" (tedy sociální daně) použít cíleně na důchodové zabezpečení svých vlastních rodičů. Vedle toho je nezbytné účinně motivovat občany, aby v těch oborech, kde je to možné, volili pozdější odchod „do penze".
Na vlastních nohou
Kromě toho je nutné vytvářet takové sociální prostředí, aby vlastní vůle a odpovědnost byla hlavní zárukou důstojného života každého občana, protože přílišná závislost na sociálním programu státu omezuje svobodu, snižuje sebevědomí a důstojnost. Neadekvátní sociální výhody mají demotivující účinek a činí občana stále více závislým na zaopatřovacím státu. Je nemorální, když občan požaduje od státu to, co by mělo být výsledkem jeho vlastní práce. I proto klademe důraz na posílení funkcí rodiny, přesvědčeni, že rodina není sociálním problémem, ale naopak, je-li funkční a je jí ponechán dostatečný prostor, sama je schopna předcházet nebo sociální problémy řešit. Dále vidíme jako rozumné orientovat programy v oblasti sociální péče zejména na indisponované občany, kteří se dostali do tíživé situace - předně na ty, kteří se do ní dostali nikoli vlastní vinou -, a umožnit jim tak důstojný život. Konečně je vhodné rozšiřovat prostor pro zapojení církevních institucí, charitativních spolků, nadací, občanských institucí i jednotlivců.
Rodina je skutečný základ
Demografický propad, který (nejen) naše společenství prožívá, stojí v základech závažných hospodářských, resp. obecně společenských problémů. Proto navrhujeme, aby byla instituce manželství ústavně zakotvena jako výlučný vztah dvou osob opačného pohlaví a aby byla všemi dostupnými způsoby zvýrazněna privilegia rodiny založené na tomto manželství coby nejlepšího místa pro výchovu dětí.
Kromě toho navrhujeme, aby soud mohl rozhodnout o tom, která ze stran nese vinu na rozvodu manželství (s důsledky zejména pro určení, kdo z rodičů bude mít v péči společné děti). Dále jsme pro to, aby bylo umělé oplodnění vyňato z úkonů, které jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění (s případnou výjimkou pro manželské páry) a aby byla uzákoněna výhrada svědomí (zejména tedy právo zdravotnického personálu odmítnout se podílet na úkonech, které jsou v rozporu s jeho svědomím, a to bez pracovně-právních důsledků). Dále navrhujeme, aby všechny otázky, u kterých je to relevantní, byly nahlíženy primárně z pohledu práv dětí - nikoli z pohledu nároků dospělých osob. Považujeme např. za nezbytné respektovat právo každého dítěte znát své biologické rodiče a (pokud to není z nějakých objektivních příčin vyloučeno...) být jimi vychováváno.
Navrhujeme liberalizovat registrované partnerství, tedy otevřít je pro jakoukoli skupinu osob, která o to projeví zájem, čili tak, aby jej mohli uzavírat nejen homosexuálové, ale také heterosexuálové, resp. dvojice, trojice, atd. vázané i jinými vztahy než sexuálními.
Za samozřejmý považujeme primát rodiny ve výchově. Stát má pouze vytvářet prostředí pro výchovu dalších generací na základě hodnot západní civilizace. Konečně se hlásíme k myšlence upravit zákonodárný proces tak, aby ke každému návrhu (nového zákona či novelizace zákona stávajícího) musela být povinně vypracována analýza dopadu případně přijatých opatření na rodinu.
Zdravotnictví není „zadarmo"
Nelze mít zdravotní péči současně ve špičkové kvalitě, pro všechny a zdarma (vždy lze dosáhnout zároveň pouze dvou z těchto tří ideálů). Proto navrhujeme, aby byl změněn Článek 31 Listiny práv a svobod tak, aby bylo zjevné, že žádné právo na péči zdarma neexistuje, například takto: „Každý má právo na záchranu života a na to, aby chránil své zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na dostupnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."
Veškeré úvahy o reformě systému veřejného zdravotního pojištění musí tedy vycházet z ekonomických možností země. Právo na zdravotní péči je ohraničeno objemem peněz, které je možné na tuto péči ještě vydat, aniž by to ohrožovalo rozvoj společnosti. V úvahu je nutno vzít i ochotu a schopnost společnosti přispívat na zdravotní péči z jiných veřejných rozpočtů, především z výnosů daní. Tyto meze je zapotřebí stanovit a dát jasně najevo, že volání po jejich změně nemůže být vyslyšeno, nebude-li provázeno celkovým hospodářským vzestupem. Ostatní je jen věcí dělení a regulací uvnitř takto stanovených mezí.
Finanční spoluúčast pacienta na veškeré zdravotní péči je však v každém případě nezbytností. Téměř nikdo si nemůže dovolit hradit jen z vlastního velmi drahou operaci - a proto mají být předmětem solidárního veřejného zdravotního pojištění předně právě nákladné zákroky (léčby). Proto má být relativní finanční spoluúčast stanovena zejména u standardů podle principu: na laciné více, na drahé málo, nebo nic. Možné insolvence pacientů je nutné řešit cílenými sociálními opratřeními, nikoliv péčí zdarma, která je v konečném důsledku nedostatková a tedy dostupná buď jen jako protekční, nebo po dlouhých čekacích lhůtách.
Pro rozumné fungování zdravotnického systému je důležitá i existence právních norem, které by ve svých důsledcích vedly ke znovuobnovení a posílení rodinné solidarity, která má mít přednost před solidaritou občanskou. Nezanedbatelné finanční náklady jdou totiž na vrub řešení sociálních problémů seniorů a chronicky nemocných, kteří částečně či někdy i v plné míře postrádají jak duchovní tak i materiální spoluúčast svých rodinných příslušníků ve stáří a/nebo v nemoci. Ani nemoc či stáří však nejsou argumentem pro zneužívání zdravotnických služeb k účelům, které jim nepřísluší. Zdraví a úsilí o jeho péči se musí stát jednou z priorit každého z nás. Proto preferujeme zdravotně-preventivní programy před programy kurativními, které jsou v konečné fázi ekonomicky i společensky mnohonásobně nákladnější. Základními funkcemi zdravotnického systému ve společnosti jsou určení diagnózy nemoci, její léčba a především snaha o prevenci nemocí. Jinými slovy: snažit se dosáhnout toho, aby se nemocní lidé stali zdravými a lidé zdraví se nestávali nemocnými. Krédem českého zdravotnictví se musí stát odpovědnost, svoboda volby a přiměřená solidarita.
Zdraví není majetkem státu, ale velmi cenným nehmotným statkem každého z nás. Jeho přítomnost či naopak absence zásadně ovlivňuje možnosti naplnění našich základních sociálních a materiálních životních potřeb. Z tohoto pohledu tedy jednoznačně vyplývá, že o své zdraví jsme povinni po celý náš život pečovat a při zanedbávání této povinnosti musíme nést sociální a materiální důsledky našeho jednání. Stát je tedy v tomto kontextu institucí, která by měla být pouze garantem dostupnosti a odpovídající kvality zdravotní péče pro své občany.
Není svoboda bez bezpečnosti
Agresor má být vždy znevýhodněn. Proto navrhujeme, aby v případě obrany ve vlastním obydlí byla občanu dána právní jistota tím, že budou objektivně definovány podmínky legální obrany pomocí zřejmé a nezpochybnitelné meze, kterou je prostor uvnitř hranic obydlí, tedy aby „nepřiměřenost nutné obrany" nebylo možno uplnatnit v případě, je-li obrana vedena vůči osobě, která bez dovolení a neoprávněně vnikla do cizího obydlí. Kromě toho, vzkaz agresorovi, že může počítat s obranou silnější, než je síla vedeného útoku, působí preventivně.
Vnitrostátní politika rozhoduje o tom, jak budeme žít, ale politika zahraniční a bezpečnostní o tom, zda budeme žít. Proto navrhujeme podstatně zvýšit výdaje státního rozpočtu na obranu (alespoň nad 2% HDP ročně). Vyjadřujeme plnou loajalitu k naší západní civilizaci. Hodláme se plně podílet na její obraně - jak proto, že je to správné samo o sobě, tak proto, že tento postup je i aktem oprávněné a pochopitelné sebeobrany. Nemyslíme si pouze, že Západ je stejně dobrý jako jiné alternativy. Domníváme se, že je stále ještě (přes všechny své vážné nedostatky) lepší, neboť jeho plodem je svoboda - jistě ne jediný, ale v každém případě nejvyšší cíl politického řádu. Jako příklady výrazu tohoto našeho přesvědčení mohou sloužit požadavky Konzervativní strany přemístění ambasády ČR ve státě Izrael z Tel Avivu do Jeruzaléma nebo návrh navázat plné diplomatické styky s Tchajwanem.
Dále jsme pro posilování transatlantické vazby, podporujeme udržení vojenské a politické přítomnosti USA v Evropě a vytvoření společného euroamerického systému protiraketové obrany včetně umístění některých jeho prvků na území ČR. Kromě toho považujeme za nutné usilovat o co největší diversifikaci našich energetických a surovinových zdrojů (při jednoznačném NE (do)stavbě jaderných elektráren společnostmi ze zemí s autoritářskými režimy a vůči České Republice nepřátelskými režimy) a podporovat vytvoření transatlantické zóny volného obchodu.
Kromě toho, vyzýváme nadále všechny členské země NATO, aby stát Izrael vyzvaly ke vstupu do NATO. Okamžikem vstupu Izraele do NATO by měl zároveň vzniknout samostatný palestinský stát. Vznik jakéhokoli palestinského státu by neohrozil bezpečnost státu Izrael pouze tehdy, kdyby bezpečnost Izraele byla mezinárodně garantována prostřednictvím NATO. Tudíž přijetí státu Izrael do NATO umožní i vznik palestinského státu a cestu k trvalému míru na Blízkém východě.
Kromě toho odmítáme nelegální kulturně nekompatibilní imigraci. Navrhujeme zvýšit podporu a pomoc prokazatelně pronásledovaným křesťanům, včetně možnosti jejich usídlení v ČR, pokud o to projeví zájem.
OSN - více škody než užitku
Dále odmítáme další posilování OSN, která je sice přínosná coby platforma mírových jednání mezi národy, ale postrádá jakoukoli legitimitu pro rozhodování, protože ve většině zúčastněných zemí vládnou více či méně nedemokratické režimy. Zástupci takových režimů pak rozhodují o tom, co ještě je a co již není v souladu s jejich pojetím mezinárodního práva, nebo o tom, co a kolik mají platit západní země, lépe řečeno jejich daňoví poplatníci, tedy i občané ČR. Zastavíme finanční příspěvky ČR těm agenturám OSN, jejichž agenda je v rozporu s programem Konzervativní strany.
V EU hrdě a sebevědomě
Konečně odmítáme hazard s budoucností ČR spekulacemi o vystoupení z Evropské unie. Považujeme za nutné vynaložit úsilí na záchranu EU prosazením reforem směřujících k zásadní redukci agend řešených na úrovni EU a k navrácení řady kompetencí národním státům - trváme na uplatňování principu subsidiarity a odmítáme federalistické tendence. Přikládáme strategický význam užší spolupráci s okolními kulturně blízkými zeměmi s obdobnou historickou zkušeností, zejména s Polskem, Maďarskem a Slovenskem v rámci skupiny zemí V4.
Vždy bez štvaní a s úctou
Vedle přijímání zákonů nových je také nutné některé zákony rušit a důsledně vynucovat respektování těch, které zbydou. Hlavním programem Konzervativní strany je však pokora a práce vedoucí k obnovení důvěry. Bez jejího návratu do našeho společenství jsou všechny reformní snahy předem odsouzeny k nezdaru. Vláda zákona a rovnost před ním, trvání na svobodném charakteru naší společnosti, respekt k dané a neměnné lidské přirozenosti, pojmenování a následování autentických legitimních pluralitních zájmů občanů, úcta k lidskému společenství i poctivě nabytému soukromému vlastnictví a svobodnému podnikání s ním, vědomí, že není práv bez povinností, nesouhlas s morálním relativismem a nihilismem - to vše jsou základy rozumné umírněné politiky, která může a bude nalézat řešení přijatelná pro všechny části společenství. Jen tak mohou přestat podezírat jedni druhé, jen tak může být důvěra obnovena. Štvaní, které je dnes tak běžnou součástí našeho veřejného života, jde přímo proti takové nápravě.
Nižší daně - bohatší občané, bohatší občané - bohatší stát
Z uvedeného jasně plyne nutné výrazné posílení státu v oblastech, kde je jeho role nejdůležitější - tedy (pomineme-li nyní obranu a ochranu země před vnějším ohrožením) právě v zajištění vnitřní bezpečnosti a vynucování dodržování platných zákonů. I proto, že téměř vše ostatní je v porovnání s tímto úkolem více či méně podružné a stát tam naopak musí přenechat více prostoru občanské společnosti, je jistě možné postupně nabídnout pracovní dovednosti a zkušenosti velmi mnoha dosavadních státních zaměstnanců podnikatelské sféře. K tomu vede také žádoucí digitalizace státní správy s paralelní revizí agend s ohledem na jejich rozsah i nezbytnost. Tím na jedné straně stát ušetří na výdajích a na straně druhé zvýší své přijmy - neboť tito šikovní lidé jistě vydělají v soukromé sféře v průměru víc než ve státní službě, a tak v součtu zaplatí vyšší daně... Sazbu takové daně je pak možno snížit a tím opět hospodářství povzbudit (navrhujeme cílově rovnou sazbu daně 15% s vysokým - a automaticky valorizovaným - nezdanitelným základem).
Umírněnost
Tuto cestu musí absolvovat každá rozumná vláda před tím, než se pustí do skutečných reforem. Takovými kroky lze podpořit návrat důvěry v normalitu, tedy v to, co - jak věříme - stále většina z nás prožívá v mikrokosmech svých rodin, totiž že svět se ještě definitivně nevymkl z kloubů a točí se tím správným směrem. Chceme tedy co nejsilnější politický mandát k tomu, abychom v první řadě prováděli politiku konsolidace a restaurace normality.
Přijato Sněmem Konzervativní strany v Praze, 23. řijna 2021.
