Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo. Jedinou viditelnou spojnicí s tímto řádem je naše kultura a naše morálka v nejširším slova smyslu. To jsou základy, bez nichž se žádná společnost neobejde a bez kterých těžko může směřovat k dobru a prospěchu. Zmatení těchto hodnot, které nám vnutili budovatelé lepších zítřků a které stále přetrvává jako obecný omyl, vychází z jakési ekonomické základny s kulturní a další nástavbou. Tento pohled je třeba radikálně obrátit, protože právě dnešní svět poskytuje dostatek důkazů, že společnost bez morálního a kulturního základu nemůže nikdy okusit ovoce prosperity. Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?

Klíčovým předmětem politiky je svár mezi stávajícím a novým, mezi jednoduchými řešeními a komplexními. Nepochybně stát, který není schopen přijmout určité změny, nemá sílu ani oprávnění uchovat sám sebe. Umění a obtížnost politiky spočívá však v tom, aby nezdravé jevy v životě společnosti byly včas a správně rozpoznány a aby se společnost s nimi otevřeně vyrovnala s pomocí toho zdravého, co bylo zachováno. Základním přístupem konzervativců není odmítání nových věcí, ale pečlivé zvažování, jak jejich zavedením nepoškodit jiné oblasti života nebo společnost jako celek. Účinky a dopady nových věcí nejsou vždy bezprostřední a velmi věrohodné a nadějné plány mohou dospět k velmi politováníhodným koncům, ale i naopak zdánlivě nesmyslné myšlenky a projekty mohou přinést nečekaný prospěch všem. Jednoduchá pravidla vládnutí a návrhy jednoduchých řešení jsou vždy velmi lákavá svým omezením na jednotlivosti. Jejich prostřednictvím totiž lze dosáhnout konkrétních cílů snáze a rychleji, než komplexním přístupem. Jsou však ze své podstaty škodlivá, protože léčením jednoho neduhu vyvolají neduhy jiné, mnohdy ještě horší.

Z přirozenosti člověka plynou tři základní principy, na kterých má být společnost založena: solidarita, subsidiarita a obecné blaho. Princip solidarity zavazuje lidi k vzájemné podpoře a tím i k loajalitě vůči státu. Princip subsidiarity zavazuje stát umožnit každému svobodné naplnění svého života, které závisí především na schopnosti a ochotě jednotlivce ujmout se iniciativy, podstupovat námahu a směřovat k vytčenému cíli. Co jednotlivec může vykonat z vlastní iniciativy a vlastními silami, nemá mu odnímat a přebírat stát. Stát rovněž nemá brát na sebe úkoly, které mohou samostatně plnit rodiny nebo obce. Konečně obecné blaho zavazuje stát podporovat takové politické a sociální podmínky ve společnosti, které podporují lidskou vzájemnost. Vláda zákona znamená vládnout podle tradice. Znamená to, že lidé podléhají zákonům, které dobře znají, zákonům, které utvářely a doporučovaly zvyky. Méně proto záleží na jejich liteře ve srovnání s jejich duchem. Svoboda je výsledkem zákonů, integrity jejich administrování a ducha, který je chrání. Dobré zákony jsou ty, které se plní a nejlepší, které jsou plněny ochotně. Zákony jsou uchovávány životaschopností přesvědčení, z nichž vycházejí. Idea zákona je odlišná od pojištění zájmů, od usnadnění vládnutí, od demokratického prosazení vůle lidu. Vše toto zcela ignoruje minulost ve jménu budoucnosti, kterou však nemůže nikdy zaručit. Takové zákony bývají krátkodobé, nejisté, vnitřně rozporné a vrtkavé. Jejich nejvýraznějším dopadem na život společnosti je ztráta důvěry v zákon a v důsledku toho obecný chaos a bída.

Občané platí příliš mnoho na daních jen proto, že vlády chtějí hodně utrácet. Bludný kruh zvyšování daňové zátěže je podporován tím, že vlády a jim poplatná média rádi poukazují na podobnou praxi u všech svých sousedů. Tím se tento neblahý trend stává jakýmsi planetárním omylem. Z něho pak lze odvodit tyto závěry:

• málokdo hledá alternativy k vysokým výdajům, k vysokým daním a přílišným regulacím, které zatěžují jak jednotlivce, tak jejich rodiny,
• zapomíná se, že veřejná politika má posilovat především osobní svobodu a příležitosti tak, aby lidé byli schopni se postarat o sebe a o své blízké nezávisle na státu,
• příliš mnoho lidí se snaží žít na úkor ostatních, a to jak z pohledu materiálního, tak duchovního, ale především zbavováním se vlastní odpovědnosti; jak jinak si vysvětlit odpor proti redukci daní, což je cesta nejen k ekonomickému růstu, ale také k posílení našich rodin, které by měly být nejlépe vybaveny učit děti občanským ctnostem, ale i zvykům nezbytným pro hospodářskou produktivitu.

Cílem vlády by nemělo být učinit ze všech občanů jednolitou kompaktní masu, ale umožnit každému, aby se mohl mít lépe. Právě v tom spočívá politika snižování daní a omezování regulací. Umožňuje rodinám více investovat do budoucnosti své a svých dětí, podporovat nejrůznější humanitární a občanské aktivity. Opačný přístup vede k utlumení iniciativy občanů, což má za důsledek nárůst počtu těch, kteří chtějí na životě společnosti jen parazitovat. Přesáhne-li jejich počet určitou hranici, jsou výdaje ostatních občanů natolik neúnosné, že mnozí takovou společnost opouštějí. Rétorika i praxe mnohých vlád je permanentním důkazem přehlížení staré dobré zásady rovných práv před zákonem. Jinak by nemohly obhajovat politiku progresivního zdaňování. Daň z příjmu by měla být stanovena jednotnou taxou (s dosti vysokým nezdanitelným základem). Není žádný rozumný důvod k tomu, aby schopní byli trestání za svoji úspěšnost. Ve svobodné tržní ekonomice je odměna lidí blízká hodnotě, kterou přispívají svými schopnostmi a znalostmi a není tudíž získána na úkor jiných. Radikální změna daňového systému je nutností z řady dalších důvodů, především pro vysokou cenu jeho administrování, dodržování a vynucování. Za komplexní, složité a nepřehledné daňové zákony platíme všichni nižším životním standardem již dnes, ale také do budoucna. Podrobněji viz programový text Konzervativní strany „Plán konsolidace veřejných financí v ČR“.

Na tomto textu pracujeme.

Na tomto textu pracujeme.

Na tomto textu pracujeme.

Podpora autonomie rodiny, včetně podpory ekonomické, je předpokladem pro zdravý vývoj společnosti. Účelem jednotlivých opatření rodinné politiky by měla být podpora této autonomie. S ohledem na tuto prioritu je nutno konstruovat takový systém finanční podpory rodiny, který by vedl k vyšší míře vědomí nezávislosti rodiny na státu a současně byl motivován cílem odstranit strukturální ekonomické znevýhodnění rodiny. Funkční rodina není sociální problém, ale naopak preventivně řadu sociálních problémů řeší. Investice (formou daňových úlev) do rodiny se na druhé straně vrátí v nižších výdajích na policii, řešení drogových závislostí, justici, vězeňství…

Ve Spojených státech se návrhy na „rovnou daň“ (flat tax) chápou především jako možnost rozšíření autonomie rodiny: základní návrh představuje součet všech příjmů členů rodiny za fiskální rok, od něhož se odečte pevná částka na každého dospělého (ca 10 000 US) a dítě (ca 5 000 US). 17% výsledné částky představuje „rovnou daň“, kterou platí rodina jako celek (William Beach, Heritage Foundation, in: Crisis, duben 1998). U nás navrhla ODS před volbami v roce 1998 rovné zdanění jednotlivců, na něž by teprve dodatečně měla navazovat opatření zohledňující rodinu. Na soběstačnost rodiny by taková reforma efekt neměla. V úvahách českých politiků hraje navíc významnou úlohu ideologický předsudek, který vychází z představy, že živitelem početnější rodiny je nutně osoba s nízkým příjmem. Řada výzkumů přitom ukazuje, že příčinou pauperizace funkčních rodin (tj. těch, kde živitel/é pracuje/pracují) není nízký příjem, ale vysoká hladina zdanění. K cílové představě podpory rodiny daňovou cestou mohou, resp. musejí zatím vést různé mezikroky: všechny by však měly vycházet ze společného důrazu na soběstačnost rodiny. Funkční rodina je ze společensko-ekonomického hlediska prosperující podnik, který představuje dlouhodobý daňový přínos do státního rozpočtu. Přehlížet tuto skutečnost jen proto, že daňový přínos funkční rodiny se dostavuje s určitým časovým odstupem, je krátkozraké: to, co dnes ušetříme na investicích do funkcí rodiny, to budeme muset zítra investovat do sociálního státu.

Použitá literatura:

„Východiska rodinné politiky“, Michaela Freiová, Občanský institut, Studie OI č. 12, Praha 1998

„Rodinná politika pro Českou republiku“, Občanský institut, Studie OI č. 16, Praha 2005

Podpora autonomie rodiny by neměla ustrnout na ekonomických nástrojích. Čas je stejně důležitý jako to, když rodině zůstane víc z toho co vydělá. Stávající stav možností sloučit rodičovské a profesní role lze označit za nevyhovující. Zejména ve spojitosti se strukturálními změnami chápání sociální role muže a ženy ve společnosti má tato situace fatální následky na rodinný život a populační vývoj ve společnosti. Rostoucí nároky mladých žen do třiceti let na profesní uplatnění a rychlý kariérní vzestup vedou ke snižující se porodnosti a odkládání porodů do vyššího věku. Absence opatření, která by usnadnila skloubení rodiny a zaměstnání pro oba rodiče, tuto situaci ještě zhoršuje. Jedním ze zásadních problémů je nedostatek nabídky flexibilních forem zaměstnání, které umožňují získat rodičům pečujícím o malé děti pevný a trvalý příjem, aniž by bylo nutné zajistit celodenní péči o dítě jinou osobou. Jednotlivé formy flexibilního zaměstnávání (zkrácené úvazky, pružná pracovní doba, práce z domova aj.) jsou nedostatečně nabízeny, ale rovněž málo využívány i v případě jejich nabídky, a to např. z důvodů neznalosti pracovněprávních předpisů či nízkému finančnímu výnosu v porovnání s rozsahem vykonávané činnosti. Stát by měl podporovat firmy poskytující rodičům s dětmi částečné pracovní úvazky či jiné formy flexibilního zaměstnávání daňovými úlevami. Současně by měl být vytvořen propagační program na podporu zavádění flexibilních forem zaměstnávání ve státním i nestátním sektoru. Legislativně by mělo být upraveno tzv. právo na zkrácený pracovní úvazek pro zaměstnance v podnicích s více než 15 zaměstnanci. Formou prestižního ocenění „Podnik vstřícný rodině“ by měl stát podporovat soukromé subjekty, které budou přijímat zvláštní opatření příznivá rodičům s dětmi.

Použitá literatura:

„Rodinná politika pro Českou republiku“, Občanský institut, Studie OI č. 16, Praha 2005

V prvních několika týdnech po narození dítěte vzniká celé rodině vysoká zátěž spojená s přijetím a integrováním dítěte do rodiny. Proto je v této době vhodná současná přítomnost obou rodičů, kteří v tuto chvíli přijímají své vzájemně nezastupitelné rodičovské role. Otcům by v tomto pro budoucí vývoj rodinných vztahů důležitém období mělo být umožněno čerpání zvláštní dovolené (tzv. otcovská dovolená) v délce 2 týdnů za účelem spoluúčasti na péči o nově narozené (či osvojené) dítě. Tato dovolená by měla být čerpána paralelně a nezávisle na mateřské dovolené.

Dávky sociálního pojištění, které reagují na ztrátu příjmu v důsledku péče o dítě po jeho narození, je třeba uvést v soulad s koncepcí opatření na podporu slučitelnosti rodiny a zaměstnání. Především je zapotřebí legislativně zakotvit otcovskou dovolenou a odpovídající dávku při jejím čerpání hrazenou ze systému sociálního pojištění ve výši 69% denního vyměřovacího základu. Dávka pomoci v otcovství by měla být poskytována po dobu dvou týdnů po narození dítěte nezávisle na poskytování peněžité pomocí v mateřství. Samotná peněžitá pomoc v mateřství vázaná na dobu mateřské dovolené by však s ohledem na zájem dítěte měla být standardně vyhrazena matkám. Účelem otcovské dovolené musí být poskytnout otcům možnost podílet se aktivně na zabezpečení nejnutnějších materiálních potřeb rodiny a současně být s matkou i dítětem v době bezprostředně následující po narození dítěte.

Použitá literatura:

„Rodinná politika pro Českou republiku“, Občanský institut, Studie OI č. 16, Praha 2005

Ústava ČR konstatuje, že „péče o děti a jejich výchova je právem rodičů“. Jediným způsobem, jak mohou rodiče realizovat toto právo, je „povinná školní docházka“.

Východiskem tradičního postoje ke vzdělání a kultuře je však právě naopak primát rodiny ve výchově - tedy stav, kdy vzdělávaný sám, případně rodiče jako zákonní zástupci sami podle svých vlastních priorit rozhodují o tom, nakolik a kam bude delegovat své pravomoci v této oblasti. Zákon musí jednoznačně gararantovat možnost volby, aby školní vzdělání bylo v souladu s hodnotovou orientací, kterou dítě získává doma.

MŠMTV přistoupilo na možnost domácího vzdělávání, kdy děti vyučují sami rodiče (nebo po dohodě jimi vybraná osoba). Podle školského zákona, který vstoupil v platnost 1. 1. 2005 je možné požádat o povolení domácího vzdělávání na kterékoliv Základní škole v ČR. O povolení rozhoduje ředitel školy na základě žádosti. Bližší informace v zákoně 561/2004 Sb. § 41 (tzv. školský zákon).

Tato forma vzdělávání se opírá o dlouhodobé zkušenosti především z USA, podporuje jí řada výzkumů a disponuje už značným know-how. Zkušenosti několika desetiletí s „domácími školami“ ve světě ukazují, že tento systém je schopen řešit celou řadu problémů dětí a mládeže v moderní společnosti.

I v naší zemi jsou rodiče, kteří si z těch či oněch důvodů přejí vzdělávat své děti sami, a kteří jsou také schopni tuto volbu zodpovědně a kvalitně naplnit. „Domácí škola“ by se měla stát standardní alternativou základního vzdělávání, kterou mohou rodiče svobodně zvolit za podmínek stanovených v zákoně, tak, jak je tomu ve většině vyspělých západních zemích.

Současný stav je tedy výsledkem podstatného pozitivního posunu od předchozí situace, kdy „domácí škola“ byla v nejlepším případě pouhým trpěným experimentem. Nicméně je na místě se zamyslet, zda je důvod „povolovat“ rodině něco, co je jejím přirozeným právem. Jistě, v případě nedodržení zákonných podmínek (kam patří i to, že dítě „nepropadá“) je na místě dítě povinně převést do režimu školní docházky, ale primárně by mělo stačit prosté oznámení zákonných zástupců příslušné škole. Administrativně-technické náležitosti (zvlášť u menších škol to jistě může vyvolávat určité potíže) jsou, pevně věříme, je-li dobrá vůle, vždy řešitelné ke spokojenosti všech stran…

Výjimku by mohly tvořit pouze velmi vyspělé technologie, popř. výroba s opravdu vysokou přidanou hodnotou, nebo věda a výzkum. Nesmí to být činnost takového charakteru, kterou lze v krátké době ukončit a přesunout (propustit zaměstnance a snadno jinde zaměstnat a vyškolit jiné…). Jako další kritérium se nabízí posouzení, zda podobná činnost již není na našem území provozována. Vždy musí jít o zcela transparentní proces a přístup k takovým případným výhodám musí mít i domácí podnikatelé.

Na tomto textu pracujeme.

Současný důchodový systém založený na průběžném financování má celou řadu ekonomických, politických a morálních úskalí. Především dává státu zbytečně velkou moc a tím vytváří nejen příliš velký prostor pro případnou politickou manipulaci, ale zvyšuje také nebezpečí jejího zneužívání. Omezuje možnost jednotlivce se svobodně rozhodnout o okamžiku svého odchodu do důchodu a neumožňuje mu ovlivnit výši svého důchodu. V neposlední řadě je díky závislosti na populačním vývoji velmi nestabilní, snadno zranitelný a v nejbližší budoucnosti nevyhnutelně deficitní. Přičteme-li k tomu nutnost větších odvodů na sociální zabezpečení nebo snižování důchodů, zákonitým výsledkem je omezování ekonomického růstu a potencionální mezigenerační konflikty. Jedině jeho radikální změna může eliminovat neutuchající dohady o změně důchodového věku, valorizaci důchodů, zvyšování daňového zatížení apod., z kterých čerpají levný politický kapitál pouze neodpovědní demagogové.

Změna důchodového systému je zřejmě jedním z nejdůležitějších ekonomických a politických úkolů. V duchu výše uvedeného je nutno posilovat odpovědnost a svobodu rozhodování jednotlivců, kterou lze zajistit pouze systémem kapitalizace individuálního důchodového spoření v rámci silných, nejlépe soukromých fondů. Úloha státu by se potom omezila na jeho kontrolní funkcí jak v penzijních fondech, tak na kapitálových trzích a na zajištění minimálních důchodů pro ty, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou na důchodovém spoření podílet. Lze si přitom představit, že posledně jmenovaná povinnost státu bude postupně delegována na jeho nižší složky, např. obce. Konzervativní strana (a před ní již Strana konzervativní smlouvy v r. 1998) tedy navrhuje reformu směřující k třípilířovému modelu (v principu tzv. Chilský systém), kde je stabilita zajišťována vícezdrojovým financováním: malý základ pro všechny z průběžného pilíře (jako dnes), který představuje solidaritu, standard z povinného spoření do přísně kontrolovaných fondů (s alternativou fondu přímo státního) a nadstandard z dobrovolného penzijního připojištění (již dnes existuje). Podrobněji viz programový text Konzervativní strany „Reforma penzijního systému - východiska, cíle, principy“.

Pokračovat v privatizaci je možné až po jasném určení, k čemu by měly získané prostředky sloužit. Naším cílem by bylo použít výnosy z takové privatizace k financování přechodného období v reformě penzijního systému. Pokračování privatizace v současné podobě je jen prodloužením neblahé praxe 90. let, tedy více či méně neprůhledného jednání na začátku a odesílání výnosů z privatizace do běžného státního rozpočtu na konci. Výnosy z privatizace se doposud prakticky vždy nezodpovědně „projídaly“. I proto budou patrně další privatizace nutností - jako důsledek nutnosti finančně překlenout náročnou fázi nezbytné reformy, přičemž jsme měli možnost na toto období si „našetřit“, ale neučinili jsme to. Hlavní odpovědnost za to nesou všechny dosavadní politické reprezentace, které nenašly dostatek odpovědnosti a síly k nepopulárním krokům - místo toho uplácely voliče stále rozsáhlejším sociálním státem. V každém případě, jednorázově získané finanční prostředky nesmějí směřovat do běžných kapitol státního rozpočtu.

„Tento názor mě vůbec neuspokojuje: v korupci těch, kdo přicházejí k moci náhodou, je něco sprostého a vulgárního, co činí korupci nakažlivou pro masy; naproti tomu i ve zkaženosti velkých šlechticů vládne jistá aristokratická zjemnělost, jistá forma velikosti, která často brání tomu, aby se předávala dále. Lid nikdy nepronikne do temného labyrintu ducha panujícího u dvora; vždycky bude obtížně odhalovat nízkost, která se skrývá za elegantním chováním, vybraným vkusem a uhlazeností jazyka. Ale jak krást veřejné prostředky nebo prodávat za peníze přízeň státu, to pochopí každý ubožák a může se chlubit, že to dělá také. Ostatně to, čeho je třeba se obávat, není ani tak podívaná na nemorálnost velkých, nýbrž pohled na nemorálnost, která k velikosti vede. V demokracii vidí prostí občané člověka, který vyšel t jejich řad a za několik let dosáhl bohatství a moci; tato podívaná v nich vyvolává překvapení a závist, pátrají, jak to, že ten, kdo jim byl včera roven, je dnes obdařen právem řídit je. Připisovat jeho vzestup jeho vlastním schopnostem nebo ctnostem je nepříjemné, protože to znamená přiznat, že sami jsou méně ctnostní a méně obratní než on. Přičítají tedy hlavní příčinu jeho vzestupu některé z jeho špatných vlastností, a často v tom mají pravdu. Vzniká tak jakási odporná směsice představ nízkosti a moci, hanebnosti a úspěchu, užitečnosti a nepoctivosti.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

Cestu k řešení vidíme v přenesení maxima pravomocí co nejníže, ideálně až na obce, kde je rozhodování nejsnáze kontrolovatelné přímo občany. Jistě je nezbytné nabídnou něco pozitivního (potenciálně definitivu, dostatečně vysoké příjmy) i represivního (tresty za korupci musí být výjimečně tvrdé). Konečně je nutné státní správu odpolitizovat a to co nejvýše to bude možné - ideálně až k pozicím náměstků ministra. Není únosné, aby se již funkce na úrovni vedoucího odboru krajského úřadu či dokonce městského úřadu ve větším městě obsazovaly podle politického klíče. Státní správu je nutné profesionalizovat. Podrobněji viz „Konsolidace právního systému a řešení kriminality a korupce“.

Na tomto textu pracujeme.

Energetické zdroje je nutno maximálně diverzifikovat a využívání jaderné energie patří k možnostem, které si ČR nemůže dovolit opomenout. Přístup, který k jaderné energetice uplatňuje např. sousední Rakousko (s rozsáhlým energetickým potenciálem vodních toků), je zcela iracionální a s rozumnou energetickou politikou nemá nic společného. Kolize s ochranou životního prostředí je zde menší než v případe klasických tepelných elektráren a je možno ji shrnout do dvou okruhů. Prvním je možnost úniku radioaktivních látek v případě havárie, druhým pak nakládání s vyhořelým jaderným palivem. V prvním případě jde o záležitost technického zajištění aktivní zóny a v tom patří temelínská elektrárna ke světové špičce, pravděpodobnost nějaké havárie se závažnějšími ekologickými následky je zde opravdu zanedbatelná. Druhý problém je principiální a lze jej řešit pouze cestou dalšího výzkumu v oblasti jaderné a částicové fyziky, ukládání radioaktivního vyhořelého paliva do nějakých úložišť (podzemních, podmořských,...) není skutečně dlouhodobě přijatelné. Jaderná fyzika ukazuje na možnost propojení štěpného reaktoru s vhodným urychlovačem částic tak, aby celý proces byl zakončen až na úrovni stabilních izotopu, čímž by celý problém radioaktivního odpadu zmizel a ještě by se zvýšila energetická využitelnost jaderného paliva.

Prioritní by zde proto měly být investice do výzkumu a vývoje. Problematickou stránkou jaderné elektrárny Temelín je samozřejmě její velikost neodpovídající dimenzím silně zahuštěného středoevropského prostoru, pro nějž by zřejmě byla nejvhodnější výstavba několika zdrojů menších. To však evidentně nemůže být důvodem pro její zastavení a likvidaci. Výše uvedená obhajoba jaderné energetiky samozřejmě neznamená, že nepodporujeme rozumná opatření směřující k úsporám elektrické energie (rozumným opatřením určitě není eurobyrokratický nesmysl nařizující útlum výroby klasických žárovek) nebo rozvoj dalších alternativních energetických zdrojů.

Podporujeme maximální diverzifikaci energetických zdrojů v CR a tudíž i využití větrné, geotermální, solární atd. energie. Naší prioritou proto musí být i podpora fyzikálního výzkumu těchto energetických principu a následného technického vývoje příslušných zařízeni. Zároveň je však nutno si uvědomit, že výše uvedené principy zatím u nás nejsou schopny poskytnout energetickou kapacitu srovnatelnou se zdroji klasickými (vodní, tepelné) a jadernými a mohou tak tvořit pouze doplněk energetické bilance CR. Za hledání alternativních energetických zdrojů je proto nutno považovat i další vývoj principu jaderné energetiky (viz též odpověď na otázku 28), včetně pokračování výzkumu v oblasti termojaderné fúze.

…dokud budou naši zemědělci vystaveni konkurenci, která je dotovaná, je třeba je podpořit. V opačném případě se totiž sice zachováme z hlediska teorie správně, ale prakticky zlikvidujeme vlastní zemědělskou výrobu - naši partneři/konkurenti nás sice za ideálně tržní přístup pochválí, ale ve skutečnosti budou kroutit hlavou a za zády se nám vysmějí… Navíc je nezbytné rozlišit dotace na podnikání (není důvod aby daňoví poplatníci dotovali něčí zisk…) a na to, co zemědělství dělá sice druhotně, ale nezastupitelně - typicky tvorbu krajiny. Jakákoli dotace přitom musí být vyplácena výhradně vlastníkovi zemědělské půdy. Podrobněji viz programový text Konzervativní strany „Transformace zemědělství - reforma majetkových vztahů“.

Na tomto textu pracujeme.

Např. navrhujeme přerušit kontinuitu s komunistickým trestním zákoníkem z r. 1961 tím, že se převezme platná úprava ze sousední vyspělé země s obdobnou právní kulturou s ohledem na středoevropskou tradici. Znamená to skutečně převzít celý osvědčený přeložený zákon a nevypouštět ustanovení, která se zdají momentálně nadbytečná. Teprve takto přijatý zcela nový trestní zákon posléze podrobovat euronovelám a novelám.
Následně zapracovat program „dvakrát a dost“ pro vybranou skupinu závažných trestných činů. Zavést princip nulové tolerance k drobné kriminalitě. Prosazujeme přísnější tresty pro pachatele násilných trestných činů a přísné postihy i za pouliční vandalství a drobnou zločinnost, s kterou je značná část občanů konfrontována nejčastěji. Přísný a rychlý postih drobné zločinnosti je nejlepší prevencí zločinnosti závažnější; přísnější tresty znamenají zvýšení odstrašujícího potenciálu našeho trestního systému, jakož i spolehlivější a dlouhodobější izolaci těžších zločinců ze společnosti tam, kam patří - do vězení.
Celková změna trestních procesně právních předpisů musí proběhnout současně se zásadními změnami uvedenými výše (je zřejmé, že by bylo problematické změnit nejprve trestní zákoník a teprve následně změnit trestní řád). Cílem změny trestních procesně právních předpisů musí být podstatné zjednodušení trestního procesu. V důsledku novel se podařilo urychlit stíhání drobné kriminality. Tyto úspěchy se prozatím nedostavují při stíhání závažné hospodářské trestné činnosti. Metodou pro změnu trestních procesně právních předpisů musí být porovnání stávajících úprav v okolních zemích za současné provázanosti na již nově přijatý trestní zákoník. Nadále je nepřijatelné, aby oběť trestného činu působila v roli diváka bez možnosti odvolání proti nepřiměřeně nízkým trestům pachatelům. Podrobněji viz „Konsolidace právního systému a řešení kriminality a korupce“.

Předně navrhujeme převzít kompletní know-how personální práce pro Policii ČR od sousední vyspělé země a to „na klíč“. Výsledky se nedostaví hned, ale budou zřejmé teprve po několika letech. Uvnitř instituce bude nastaven systém a zbaven postkomunistické improvizace. Podrobněji viz „Konsolidace právního systému a řešení kriminality a korupce“.

Na tomto textu pracujeme.

Pro jedince je jistě příjemné, když je v co možná největší míře mobilní. Neříká to nic o tom, zda se stěhuje rád, ale zvažuje to situaci, jaké jsou jeho možnosti za předpokladu, že se stěhovat musí; jedno z nejčastějších „nucených stěhování“ je pak stěhování za pracovním místem. Jistě není třeba tuto situaci pitvat - otázkou je, zda přestěhovalec v rámci našeho stále ještě bytově-netržního prostředí sežene ubytování a když, zda si bude moci dovolit je platit…
Ten, kdo si na tyto (a další) otázky může odpovědět kladně, jistě nepochybuje, že je na tom dobře. Stejnou skutečností je, že i všichni ostatní - tedy v zásadě celá společnost - chtějí dosáhnout toho stavu, že kdykoli budou muset, budou i moci změnit místo svého přebývání. Otázkou však je, jak často a kolika lidí se to může, resp. musí týkat. Mobilita pracovních sil je jedním z důležitých parametrů trhu s tím, že čím je mobilita vyšší, tím kvalitněji - pružněji dokáže trh reagovat na poptávku. Tedy i „globálně“ je mobilita považována za dobro. Obáváme se však, že existuje jistá hranice (nevíme, kde je - jedná se nám pouze o její existenci), od které nad dobry, která mobilita nesporně přináší, převažují zla, která jsou mobilitou způsobena. Touto hranicí rozumíme nějaký počet lidí, kteří se stěhují (a přidejme - často) z místa na místo. Nevíme přitom, jak daleko jsme my, nebo západní Evropa či USA, od této hranice vzdáleni. Jsme přesvědčeni, že pokud v určitém místě (obci, na sídlišti,…) žije jistá skupina lidí od narození, toto místo je příjemné pro život - je v něm udržováno dobré životní prostředí. Jde přitom o relativní i absolutní počet takových „rodáků“. Rodákem myslíme takového člověka, kterého s místem jeho bydliště pojí nejen láska k okolí (snad i neuvědomělá…), ale i přátelé - další rodáci - a vzpomínky, ať na společně s ostatními strávené chvíle v tom milovaném okolí, nebo jen na to okolí samo: jak se mění už jen tím, že stromy rostou, jak je měněno tak, jak čas i člověk zanechává svoji stopu… Takoví lidé nemusí - a většinou netvoří - žádná formalizovaná a registrovaná občanská sdružení, přesto je nenahradí sebeprofesionálněji fungující ekologická organizace. Jsou doma a chtějí, aby jejich děti měly příjemné místo k výchově svých dětí a oni sami zas k věčnému odpočinku. Bez nich ovšem, resp. pokud jejich počet klesne pod jistou hladinu, zůstávají jen ostrůvky pozitivních deviací, které horko těžko bojují s uniformními představami přistěhovalců - vždyť aby se mohli všichni lidé cítit všude alespoň trošku jako doma, musí to všude vypadat a fungovat co možná nejvíc stejně… Vzpomínky přistěhovalce však patří jiným místům, jeho přátelé zůstali doma, nebo se též rozprchli jinam a on sám neví, jak dlouho setrvá na tomto místě - nemá proto ani zájem, a je to pochopitelné, zvykat si, zapouštět kořeny… neboť pak případná další změna o to víc bolí. Takový člověk potom nemá příliš zájem o dění v jeho okolí. Tento jeho nezájem je jen přiživován tím, že jeho sousedé - přistěhovalci - nekonají jinak. Takové „společenství“ neudržuje a netvoří své životní prostředí - ať již pomyslíme na kulturu, sport, nebo odpady a čistotu vody i vzduchu… Pokud je rodáků většina, pár přistěhovalců je zataženo do místního dění a ztratí se v něm. Stane-li se však stěhování masovým a častým jevem, budou z nás všech přistěhovalci, kteří sní o tom, že „až budou v důchodu“ vrátí se domů. Bude ještě kam?
Při přílišném stěhování, zvýrazněném jednosměrností z obcí do měst a z menších měst do těch největších, hrozí ještě daleko bezprostřednější nebezpečí. Z cca 6000 obcí v naší zemi je jich podstatná část skutečně velmi malých. Kdo v těchto místech bude vykonávat samosprávu? Jakousi meziodpovědí je, že přistěhovalci - najdou-li se takoví, kteří budou mít zájem... Je to jistě možné, tvrdíme však, že není - z výše uvedených důvodů - nad rodáka… Je to jistě možné, ale ne tam, kde nejsou ani přistěhovalci… Vylidňování venkova s tím bezprostředně souvisí. Od jisté míry mobility, resp. jejího užívání - častého stěhování, budou však mít s hledáním dobrého starosty (zjednodušeně řečeno) problémy i města, kde bude obyvatel dost. Bude mezi nimi totiž málo rodáků v produktivním věku. Zatímco stát (a nejen ten náš) podporovaný většinou občanů pracuje na tom, aby poskytnul co nejvíce lidem co největší možnost stěhování, měli bychom se zamyslet nad tím co udělat, aby se lidé stěhovat nemuseli (že většina z nich nechce, to bych přenechal vnitřnímu hlasu každého z nás…). Zúženo, aby se nemuseli tak masivně stěhovat za prací.
Klíčovou otázkou tedy je, jak práci dostat k lidem? Jedním z mocných prostředků - ovšem s omezeným okamžitým dosahem pouze pro větší města - je decentralizace státní správy. Včetně ministerstev, popř. zákonodárných sborů. Nepochybujeme o tom, že náklady na přechod ministerstev do krajských měst (po jednom do každého - máme jich skoro přesně tolik…) by byly značné, ale jistě by se dlouhodobě vyplatily: za ministerstvy se táhnou sídla zahraničních firem navázaných na tu kterou oblast, firmy podporují budování infrastruktury, atd. Dalším námětem by mohla být podpora vzniku pracovních míst v menších místech - ať už zvýhodňováním „ekologicky čistých“ zemědělských produktů, popř. řemeslné výroby, nebo obecněji (malo)výroby, jejíž produkty se ve velké míře spotřebovávají v místě vzniku (což se často překrývá…).
Konečně jsou zde dva vícesečné nástroje, které se dotýkají i diskutované otázky. Prvním je sociální politika, která svou štědrostí zapříčiňuje, že podnikatel v malém městě nesežene za nabízené peníze (a víc si dovolit nemůže) zaměstnance, protože „se jim nevyplatí pracovat“. Takový člověk pak buď končí spolu se svými bývalými potenciálními zaměstnanci na pracovním úřadě, nebo zkrátka zvedne kotvu… Druhým nástrojem je zavedení domovského práva, které by mohlo, či nemuselo být výlučné (pokud by nebylo, člověk by mohl mít domovské právo ve více obcích, vždy však nejméně v jedné…), jehož přidělení ne-rodákům by podléhalo splnění jistých podmínek (určených obcí - např. žít v ní bez konfliktů 3 nebo 5 let…) a pojily by se k němu jisté povinnosti (zejména platit obecní daně) a jistá práva (např. volit a být volen do zastupitelstva obce, požívat ochrany a podpory v tíživé životní situaci…). Tak by se jistě posílila vazba mezi občanem a místem kde přebývá.
V neposlední řadě je nezbytné v této souvislosti maximálně podporovat rozvoj možností práce z domu (zejména rozvoj počítačové gramotnosti a šíření dostupnosti internetu).

Přerozdělování prostředků může být jen takové, aby nebyly porušeny motivační mechanizmy vedoucí jednotlivé subjekty ke snaze pracovat a uspět, a tím aktivovat svoji přirozenou životní energii. Velký rozsah socialistického zabezpečení vyřadil sociální funkci rodiny, hlavně v oblasti důchodů. To napomohlo rozbití rodinné solidarity a rodina se stala do značné míry zbytečnou a zaniká řada tradičních motivací včetně zajištění potomstva.
Uznáváme státem organizované zabezpečení pro nepředvídatelné okolnosti (zdravotnictví), nikoliv však pro okolnosti, které jsou předvídatelné a jednotlivec se na ně může připravit. Sociální zabezpečení napomohlo zániku zodpovědnosti jednotlivce za svůj osud.
Domníváme se, že z hlediska sociálního altruizmu je potřebná pouze garance základních životních potřeb pro každého na základní úrovni. Chceme, aby větší pravomocí v oblasti ekonomické a sociální dostaly obce a vybraly si na to svoje daně od svých občanů. O to by byly menší daně státu. Stát by dotoval jen ekonomicky slabé obce a zajistil jim základní potřeby.
V této souvislosti jsme pro zavedení nějaké vhodné formy institutu obecní příslušnosti (domovské právo). Obce by vybraly od občanů prostředky na sociální politiku a tím i na sociální podpory. Přičemž občané by se mohli rozhodnout, zda dají sociální podpory bez práce nebo nezaměstnaní musí za ně vykonat práci pro obec.
Zavedením obecní příslušnosti by bylo jasné, která obec sociální dávky dané osobě platí a jaké podmínky si za to stanoví. Pokud by nezaměstnaný pracovat odmítl, potom by byla obec povinna mu zajistit pouze základní životní potřeby na naturální úrovni podle místních podmínek.
Vyjma přirozených práv považujeme další získávání práv za možné pouze v souladu s plněním povinností ke společnosti (rovnováha práv a povinností). Proto považujeme za zhoubná ta práva, která vznikají bez recipročních povinností. To je většinou případ právě různých dotací a sociálních dávek. Tím vzniká nespravedlnost na těch, kteří povinnosti konají. Proto je zapotřebí, aby veškeré dávky byly vždy vyváženy povinnostmi, tedy i dávky v nezaměstnanosti vyváženy prací pro společnost.

Konzervativní strana navrhuje jednoznačně oddělit sociální problematiku pacientů od problematiky zdravotního charakteru. Zdravotnická zařízení nejsou povinná ani kompetentní řešit sociální potíže svých klientů. Není to posláním zdravotnictví a v neposlední řadě se jedná o ekonomickou zátěž.
Přímá platba u lékaře (v symbolické výši) pak má sloužit jako nikoli ekonomická, ale zejména psychologická bariéra pro zbytečné návštěvy lékařů, které opět suplují sociální funkci. Ani obvodní a jiní ambulantní lékaři však nemohou takovou sociální funkci plnit.
Konečně jsme přesvědčeni, že zdravotní pojištění je / má být určeno zejména k solidaritě s opravdu vážně nemocnými vyžadujícími takovou zdravotní péči a/nebo zásahy, které jsou zcela jednoznačně mimo jejich ekonomické možnosti (resp. mimo ekonomické možnosti velké většiny z nás). Aby však zdravotní pojištění mohlo takovou roli efektivně plnit (a nemusely probíhat celonárodní sbírky na náročné operace malých dětí), je správné uvažovat o úhradách levných zdravotních úkonů přímo z kapes pacientů - pojištěnců. Obdobně je tomu u léků. Podrobněji viz „Transformace zdravotnictví - teze“.

Konzervativní strana je pro zavedení plateb studentů za vysokoškolské studium s podporou studentských půjček pro plné finanční pokrytí nákladů na vysokoškolské studium (prospěchová stipendia jako motivace k nadprůměrným studijním výsledkům musí být posílena). Tím bude pěstována u mladé generace zásada, že vklad do vzdělání je osobním rozhodnutím a investicí, která z celoživotní perspektivy povede k dosažení dobré životní úrovně. Také bude jednoznačně deklarováno, že ve všech oborech, kde je zaměstnavatelem stát, bude vysokoškolské vzdělání náležitě odměňováno. Platby za studium samozřejmě povedou i k podstatnému zvýšení úrovně vysokých škol.

Na tomto textu pracujeme.

„Dnes jsou na zeni dva velké národy, které, jak se zdá, třebaže mají různá východiska, postupují k témuž cíli: jsou to Rusové a Angloameričané. Oba dva vyrostly v temnotách; zatímco pohledy lidí byly obráceny jinam, stanuly náhle v popředí mezi národy a svět vzal na vědomí jejich zrod a jejich velikost téměř současně. Zdá se, že všechny ostatní národy dosáhly téměř mezí, které jim vytyčila příroda, a mohou už jenom udržovat dosažené; tyto však rostou. Všechny ostatní se zastavily nebo jdou vpřed jenom s obrovským úsilím; pouze ony postupují snadno a rychle na své dráze, jejíž meze nelze zatím dohlédnout. Američan bojuje proti překážkám, které mu staví do cesty příroda; Rus se potýká s lidmi. Jeden zápasí s pustinou a barbarstvím, druhý s civilizací vybavenou všemi jejími zbraněmi: tak se výboje Američanů uskutečňují rádlem oráče, výboje Rusů mečem vojáka. Aby dosáhl svého cíle, spoléhá se první na osobní zájem a nechává jednat sílu a rozum jednotlivců, aniž je řídí. Druhý soustřeďuje v jednom člověku celou moc společnosti. Hlavním prostředkem působení jednoho je svoboda, druhého nevolnictví. Jejich východisko je různé, jejich cesty se liší; nicméně se každý z nich zdá být určen tajným záměrem Prozřetelnosti k tomu, aby jednoho dne držel ve svých rukou osud poloviny světa.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

Konzervativní strana vyjadřuje podporu přítomnosti armády Spojených států amerických na území České republiky již řadu let. Názor Konzervativní strany na tuto problematiku je dlouhodobě konzistentní.
V politickém programu Konzervativní strany (2002, 2003) lze nalézt, že Konzervativní strana bude „Podporovat udržení vojenské a politické přítomnosti USA v Evropě, včetně umístění základen armády USA na území České republiky, pokud o to vláda USA požádá.“
Podrobný zahraničně-politický program Konzervativní strany (2004) to rozvíjí takto: „Samotná přítomnost armády USA na našem území zvýší podstatně bezpečnost ČR. Lze však v takovém případě očekávat i další doprovodné dopady. Může jít o výrazný lokální ekonomický rozvoj, což dokladují reakce reprezentací těch regionů v západní Evropě, o kterých se spekulovalo, že je armáda USA opustí. Jiným takovým dopadem může například být zvýšený zájem USA o ČR a tím např. ještě silnější tlak USA na nápravu postavení řady občanů USA - Čechů, na které neměla zjevně zájem žádná z našich polistopadových reprezentací.“
Sněm Konzervativní strany (31. března 2007) přijal usnesení v tomto znění: „Konzervativní strana podporuje zřízení radarové stanice armády USA na území ČR.“.
Ruská federace se právem obává ztráty vlivu (což je skutečným důvod podrážděné reakce), který na našem a polském území stále uplatňuje prostřednictvím spolupracovníků, kteří se rekrutují z řad komunistů a bývalých příslušníků a konfidentů totalitních tajných policií (viz např. Zpráva o prověrce vojenských zpravodajských služeb, která před několika týdny vyšla ve Varšavě, resp. zrušení polské vojenské kontrarozvědné služby Wojskowe Służby Informacyjne k 30. září 2006). Zvýšený zájem našich spojenců a na něj navazující vytvoření tlaku na podstatné zkvalitnění bezpečnostních standardů na našem území by vedl k výrazným komplikacím v činnosti takových osob. Přesně to je však v zájmu občanů České republiky.
Podrobné argumenty jsou shromážděny zde.

„Ať se budeme snažit jakkoli, nenajdeme v lidech sílu mocnější, než je svobodná spolupráce jejich vůlí. A neexistuje nic jiného než vlastenectví nebo náboženství, co by mohlo po dlouhou dobu udržovat všechny občany na cestě k témuž cíli.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

„Není pochyb: Evropská Unie stojí na rozcestí. Poté, co ztroskotala ústavní smlouva v referendech ve Francii a Nizozemí, je naléhavě nutné, aby došlo k fundované inventuře současného stavu a - pak - aby byla vypracována vize, jak se má a může evropská integrace dále vyvíjet. Předsednictví Německa v Radě EU dává k takovéto diskusi příležitost. Hezké řečičky, jež slýcháme neustále ze všech politických táborů, přitom ničemu nepomohou.

…Evropská politika a část politiky německé si přejí, aby ústavní smlouva vstoupila v platnost i navzdory tomu, že ve Francii a Nizozemí ztroskotala. Především chtějí zachránit tu část, která nově upravuje kompetence orgánů a zákonodárné procedury EU. Ale právě tady tkví rozhodující problémy a slabiny, neboť ústavní smlouva předepisuje nakonec právě ony rozporuplné a neprůhledné evropské struktury, které rozhodující měrou způsobily problémy, s nimiž jsme dnes konfrontováni.

Tyto problémy vycházejí z existence dvou vzájemně se vylučujících představ o definitivní podobě EU. Na jedné straně jsou stoupenci mezivládní spolupráce, kteří usilují o spojení trvale suverénních států, o „Evropu vlastí“. S obavami konstatují narůstající centralizaci politiky na úrovni EU, jež jde ruku v ruce s rozřeďováním kompetencí členských států. Tento vývoj vysvětlují tím, že Evropská komise a Evropský parlament, ale také Evropský soudní dvůr - stejně jako všechny na poli politických sil působící instituce - usilují o stále širší moc. Východisko pak tato skupina vidí v silné roli Rady ministrů EU, která se skládá ze zástupců vlád členských států a která musí schválit každý komunitární předpis. Za tímto záměrem se skrývá myšlenka, že vlády členských států z pudu zachování vlastní moci zabrání nadměrné a proti smyslu věci jdoucí centralizaci.
Na druhé straně stojí federalisté, usilující o evropský spolkový stát. Stěžují si na velké institucionální deficity v orgánech a rozhodovacích procesech na úrovni EU, které jsou podle nich neefektivní, neprůhledné a nedemokratické, a vnímají tyto deficity jako tím závažnější, čím víc se Evropská unie rozvíjí. Pro EU požadují úplné struktury státu ve smyslu klasické nauky o dělbě moci, především parlament jako suverénní zákonodárný orgán a komisi jako suverénní exekutivu, aniž by vlády členských států mohly prostřednictvím Rady sypat písek do soukolí.
Institucionální struktura EU je kompromisem mezi těmito představami dvou ideálních typů: Komise je cosi na způsob vlády, která ale nemůže svou pozici prosadit bez souhlasu vlád členských zemí, jež spolurozhodují v Radě. Legislativa sestává ze dvou orgánů: Rady a Evropského parlamentu, přičemž Parlament spolurozhoduje vedle Rady v mnoha, ale zdaleka ne ve všech záležitostech; větší vliv má Rada.
…Výsledek analýzy problému, kterou provedli stoupenci mezivládní spolupráce, totiž že Evropská unie si přisvojuje stále další kompetence, tedy platí. EU trpí nedostatkem demokracie. Stejně tak je však správný i výsledek analýzy federalistů, totiž že politické rozhodovací struktury EU - s ohledem na to, že Unie má dnes vliv na téměř všechny společenské oblasti - jsou nedostatečné, neprůhledné a především málo demokratické. Čím to je?
Ústřední roli hraje Rada ministrů. Poněvadž se na jedné straně skládá z příslušných resortních ministrů členských států, tedy ze zástupců exekutivy, na druhé straně je však - formálně vedle Evropského parlamentu, de facto však před ním - součástí evropské legislativy, zůstává její role dvojaká: rozhodující evropské legislativní funkce spočívají v rozporu se všemi zásadami dělby moci v rukou členů exekutivy. To mohlo být v počáteční fázi evropské integrace akceptovatelné, především když se jednalo o odbourání obchodních bariér. Dnes však má Brusel značný objem kompetencí k vydávání předpisů a především regulací.
…Co dělat, aby se hlavní problémy - nedostatek demokracie i dělby moci a nerozumná centralizace - podařilo zvládnout? Nabízí ústavní smlouva řešení? Jak by mohl vypadat evropský řád, který by přihlížel k obavám federalistů i stoupencům mezivládní spolupráce? Evropská integrace mezitím natolik pokročila, že demokratický deficit a dalekosáhlé zrušení dělby moci s jejich všemi negativními důsledky musejí být nějak řešeny.
Nezbytným předpokladem pro nalezení řešení je existence plnohodnotného Evropského parlamentu jako zákonodárce. Proto je třeba přivítat fakt, že ústavní smlouva chce Evropskému parlamentu přiznat výrazně víc spolurozhodovacích práv než doposud. Co naproti tomu ústavní smlouva neřeší, je utlumení přihrávek o mantinel, které národní ministerstva prostřednictvím Rady ministrů systematicky provozují. Průhlednost a jasné určení odpovědnosti za dobrou či špatnou politiku tedy přímo nastoleny nejsou.
Aby se tak stalo, musela by se Rada, alespoň v oblasti zákonodárné, vyvinout v druhou komoru ve smyslu klasického dvoukomorového systému - v komoru, která brání neúčelné centralizaci a která sama není hnací silou této neúčelné centralizace tím, že prostřednictvím Evropské unie prosazuje partikulární zájmy, jež jsou na národní úrovni neprosaditelné.
…jak je možné zabránit tendenci k neúčelné centralizaci. Odpověď na tuto otázku se skládá se čtyř částí. Zaprvé je zapotřebí taxativní katalog kompetencí, který stanoví rozsah a meze pravomocí EU. Ústavní smlouva nic takového neobsahuje, i když to bylo částí Konventu při jednáních rozhodně požadováno. Neobsahuje to především netaxativní úprava kompetencí v první části ústavy. Tam se totiž v souvislosti s rozsahem kompetencí EU odkazuje na příslušné úpravy konkrétních komunitárních politik ve třetí části, kde však ve srovnání s dnešním stavem nedochází téměř k žádným změnám. Naopak, zavedením „smíšených kompetencí“ v první části dokonce hrozí otevření dalšího prostoru pro ještě dynamičtější usurpování kompetencí.
A co víc: Ústavní smlouva předpokládá při rozhodování v Radě pro mnohé oblasti politik přechod od jednomyslných k většinovým rozhodnutím. Kdyby ústavní smlouva vstoupila v platnost, došlo by tedy v důsledku jednoduššího přijímání rozhodnutí dokonce k posílení procesu oné často neúčelné plíživé centralizace namísto toho, aby byl tento proces zastaven nebo alespoň zpomalen.
Zavedení taxativního seznamu kompetencí, který by pravomoci EU a členských států ostře vymezoval, bylo na ústavním konventu zamítnuto především s odkazem na to, že by to mělo negativní vliv na „dynamickou schopnost vývoje“ EU. Přesně to však je věc, která hovoří pro vypracování takového seznamu. Ostatně seznam kompetencí je možné kdykoliv modifikovat, pokud se ukáže, že rozšíření určitých kompetencí EU je účelné.
Za druhé musí být na úrovni EU zaveden tzv. princip diskontinuity. To znamená, že legislativní záměry, které nebyly přijaty během jednoho legislativního období, automaticky propadají, takže v novém volebním období musí celý proces začít znovu od začátku. V Německu je to samozřejmostí, nikoliv však na úrovni EU. Tam se orgány EU musí opakovaně zabývat legislativními iniciativami, které jsou staré deset i více let. Ústavní smlouva se zavedení principu diskontinuity v evropském zákonodárství zříká.
Za třetí je třeba poskytnout členským státům prostřednictvím Evropské rady právo odebrat evropské úrovni kompetenci v určité oblasti politiky a přenést ji zpět na úroveň národní. Nebezpečí, že budou kompetence EU naplňovány obsahem, který bude v rozporu s představami většiny členských států, a především nebezpečí, že budou přijata opatření, která mezi kompetence svěřené Evropské unii nakonec vůbec nepatří, se tak značně omezí. Pokud by taková možnost existovala, budou Komise a Evropský parlament ve vlastním zájmu vykonávat svěřené kompetence zdrženlivě a nikoliv excesivně, aby se vyhnuly nebezpečí, že jim budou opět zcela odebrány. Aby tato hrozba byla reálná, musí se právo navrácení odehrávat na bázi většinového rozhodování a nikoliv rozhodování jednomyslného. Návrh ústavní smlouvy možnost navrácení jednotlivých kompetencí jako ústavně danou brzdu centralizace nezahrnuje. Dále sází na dosavadní jednosměrku ke stále širší centralizaci.
Za čtvrté je nutno zastavit plíživou centralizaci prostřednictvím judikatury ESD. Předpokladem toho je zřízení samostatného „Soudního dvora pro kompetenční otázky“, existujícího vedle ESD, který bude rozhodovat výhradně o otázkách vymezení kompetencí mezi úrovní evropskou a úrovní členských států. Aby si zachoval nezávislost, měl by se takový soudní dvůr pro otázky kompetenční skládat ze členů ústavních soudů členských států. Musí být dána možnost předkládat mu nejen právní akty a politická opatření Komise a Evropského parlamentu, nýbrž dokonce i judikáty ESD, jestliže má pro jeho rozsudek vymezení kompetencí rozhodný význam.
…Tato opatření k zamezení neúčelné centralizaci nejsou v rozporu s nutným odstraněním dalšího velmi zásadního nedostatku stávajícího návrhu ústavní smlouvy: tato smlouva by totiž prakticky především v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky znemožnila intenzivnější spolupráci těch členských států, které si to přejí, protože k tomu by byl nutný souhlas všech členských států EU. Proto je škodlivá pro globálněpolitické zájmy Evropy a i z tohoto důvodu je třeba ji odmítnout. Evropa potřebuje čestnou debatu. Výše naznačenými reformami lze v Evropě přispět k řešení jak problémů, které diagnostikovali federalisté - neprůhlednosti, nedostatku demokracie a zrušení dělby moci -, tak i těch slabin, které identifikovali zastánci mezivládní spolupráce - postupující neúčelné centralizace.
Při změně orientace směrem k výše uvedené organizaci EU by bylo bezesporu třeba překonat nadmíru etablované struktury a především politické zájmy vlád členských států, usilujících o zachování moci. Ale právě to je třeba od politiky očekávat a vyžadovat, jestliže, jak se jasně ukazuje, cesta, kterou jsme se ubírali v uplynulých desetiletích a v níž ústavní smlouva pokračuje, hrozí vést do slepé uličky, protože si EU bere příliš velké sousto a nesoustředí se na skutečně podstatné celoevropské problémy a protože lidé už nejsou ochotni po této cestě dál jít. Argument, že takový ústavní řád pro Evropu není politicky prosaditelný, proto neplatí. V neveřejných rozhovorech se němečtí politici, na federální i zemské úrovni, dnes opakovaně vyjadřují kriticky a s obavami o vývoji, kterým se evropská politika ubírala a dále ubírá.“

(Roman HERZOG, Lüder GERKEN, „Evropa zbavuje nás a naše zástupce vlivu“, z německého originálu „Europa entmachtet uns und unsere Vertreter“ publikovaného 13. 1. 2007 v deníku Welt am Sonntag vydal Občanský institut jako bulletin č.190.)

Nepodporujeme evropskou federalizaci zejména dnes a v té podobě, která je předkládána. Evropané nejsou jedním politickým národem (na rozdíl od občanů USA) a dost možná jím už nikdy nebudou. Nevěříme v politické sjednocení „shora“, na bázi volného pohybu zboží, kapitálu a osob. Tyto snahy budou vždy podstatně poznamenány sociálním inženýrstvím. Jsme tedy velmi skeptičtí k tomu, respektive obáváme se důsledků toho, pokud by se realizovala snaha vyrobit jeden evropský politický národ „shora“. Přesně tuto snahu však vidíme v pozadí nejrůznějších unifikačních a normalizačních snah, přičemž vrcholným reprezentantem jsou různé varianty návrhů evropské ústavní smlouvy.
Naopak bychom uvítali politické sjednocování „zdola“, které by pak mohlo, jako fait accompli, dostat výraz institucionálního potvrzení ve formě zastřešujících orgánů. Takové sjednocování „zdola“ je představitelné pouze na bázi společných evropských hodnot, tedy křesťanských kořenů naší civilizace. V podstatě by šlo o téměř zázračné otočení kola dějin - zastavení se na kraji propasti a provedení několika blahodárných kroků zpět. Jako konzervativci si nic nepřejeme víc a jsme připraveni podle svých sil takový vývoj všemožně podporovat. Tak by byl de facto obnoven evropský politický národ, nutná to podmínka těsné politické integrace Evropy.
Jistě, sbližování „zdola“ může být uspíšeno sílícím vnějším ohrožením. Jsme přitom přesvědčeni, že poctivá úzká spolupráce mezi evropskými národy dnes stačí i bez federace na to, abychom čelili některým bezpečnostním hrozbám současnosti. Pochopitelně ne všem. Roman Joch v září 2007 v revue Prostor č. 75 v textu „Damoklův meč nesvornosti aneb ještě jenou o Evropě a americkém radaru“ napsal:

„Ano, je pravděpodobné, že Amerika nenechá Evropu jejímu osudu, ať už by byl jakýkoli. Ale představme si na chvíli, že žádná Amerika neexistuje. O co by se pak opírala evropská obrana? Bylo by pár tuctů čím dál více rezavějících britských jaderných ponorek Trident a pár plavby téměř neschopných francouzských letadlových lodí skutečně dostatečnou obranou proti zhruba pěti a půl tisícům ruských jaderných hlavic na asi 780 nosičích? Evropa by byla plně obranyschopná jen tehdy, kdyby se sama, tj. bez americké pomoci, dokázala ubránit Rusku. Jinými slovy, kdyby měla asi pět tisíc jaderných hlavic na asi 750 nosičích. Něco takového pochopitelně vyžaduje jedno vrchní velení. To však předpokládá jednotnou zahraniční a obrannou politiku. Ta zase předpokládá federaci. … Takže odpověď na otázku, zda je prozíravé, aby sjednocený evropský stát vznikl, záleží od vnímání hrozeb. Pro někoho, kdo vnější hrozbu Evropě nevidí, je evropská federace naivní utopií, neboť nyní neexistuje jednotný evropský politický národ. Pro někoho, kdo hrozby vidí velké, netriviální a zásadní, je evropská federace - kdyby nebylo Ameriky - nezbytností, jež politický národ zformuje.“.

To je jistě vážný argument. Avšak stejně tak víme, že je lépe být mrtvý než nesvobodný (to byl jediný postoj, který udržoval naději na vítězství ve studené válce…). A je možná tak těsná integrace, neexistuje-li jediný politický národ, bez notné míry nátlaku - tedy nesvobody? Určitě lze namítnout, že taková drobná nesvoboda je nesrovnatelná s upřením všech svobod, které evropanům reálně hrozilo po dobytí Sovětským svazem. Ale přechod od snesitelné nesvobody k nesvobodě nesnesitelné je jiště neostrý. Kde již začíná ona nesnesitelnost, kdy míra svobody je tak nízká, že za ni nestojí zato bojovat a tedy se ani sjednocovat proti vnějšímu ohrožení? Kdy díky bujícímu relativismu, multikulturalismu, politické korektnosti,… a to vše pod prapory dnešního „Bruselu“ hlásajícího pestrost a prosazujícího stejnost, přestane být Evropa Evropou? Od kterého okamžiku budeme sice federalizovaní, ale už to vlastně nebudeme my a účinná obrana, která se bude opírat o efektivní federaci, bude hájit v podstatě jiné hodnoty, než jsou ty, které nám jsou drahé a které oprávněně označujeme za univerzálně platné?

„Když touha po hmotných požitcích roste rychleji než osvícenost a návyk na svobodu, přichází okamžik, kdy jsou lidé zaslepení a jako bez rozumu při pohledu na tyto nové statky, které se jim nabízejí. Starají se pak pouze o to, jak získat majetek, a neuvědomují si už souvislost mezi osobním bohatstvím každého jednotlivce a prosperitou všech. Výkon politických povinností se jim jeví jako obtížná ztráta času, která je odvádí od jejich práce. Jde-li o to, volit zástupce, pomáhat státní autoritě, projednávat kolektivně společné záležitosti, jsou zaneprázdněni; nemohou utrácet svůj drahocenný čas něčím tak neužitečným. Považují to vše za samoúčelné hříčky, které se vůbec nehodí pro vážné lidi zaměstnané důležitými životními zájmy. Jsou přesvědčeni, že postupují podle učení o rozumném egoismu, ale mají o něm jen velmi nepřesnou představu, takže proto, aby mohli lépe dozírat na to, co nazývají svými záležitostmi, zanedbávají to hlavní, a to je starost, aby zůstali svými pány. Protože občané, kteří pracují, nechtějí myslit na veřejné záležitosti, a protože třída, která by na sebe mohla vzít tuto starost, aby vyplnila svůj volný čas, už neexistuje, zůstává místo vlády jakoby uprázdněné. Jestliže se v takovém kritickém okamžiku nějaký obratný ctižádostivec pokusí uchvátit moc, shledává, že cesta k jakékoli uzurpaci je otevřena.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

Konzervativní strana navrhuje pro Poslaneckou sněmovnu Parlamentu dvoukolový poměrný systém, kdy se volič neobává propadnutí svého hlasu a proto volí skutečně toho, koho chce a nikoli jen „nejmenší zlo“, které mu je nabídnuto v předvolebních průzkumech. Prakticky volič seřadí kandidující politická uskupení od svého nejoblíbenějšího po nejméně oblíbené. Nemusí k volbám dvakrát, zmíněná dvoukolovost se realizuje při vyhodnocování hlasů. Podporujeme také „volební právo dětí“, tj. aby za své nezletilé děti uplatňovali hlas jejich rodiče. Podrobněji viz „Otevřený dopis senátorkám a poslankyním, senátorům a poslancům ve věci změny volebního systému“ a „Změna volebního systému - ani hlas nazmar“.

Korespondenční hlasování je běžný a administrativně dobře zvládnutý proces v řadě států světa. Nenutí občany aktuálně dlící mimo svoji vlast cestovat stovky, v některých případech i tisíce kilometrů na příslušný zastupitelský úřad. To technicky usnadňuje účast ve volbách a tak pravděpodobně zvyšuje podíl hlasujících. Více voličů u volebních uren je v zájmu každé demokracie, neboť je tím zvýšována legitimita zvolené reprezentace. Neexistence korespondenčního hlasování naopak vyjadřuje jisté pohrdání těmi, kteří reprezentují svoji zemi v zahraničí, nabývají zkušeností, které pak doma mohou zhodnotit, dívají se na domácí dění s jistým nadhledem a tak i jejich volba může být (ale nutně pochopitelně nemusí) uvážlivější. Stav „být mimo území své země“ není žádným zločinem či hříchem. Stejně tak např. „být upoután na invalidní vozík“. Odstraňujeme bariéry - vyrovnáváme schody, budujeme výtahy, instalujeme plošiny…, pokud je to nezbytné, putuje urna za voličem…, aby naši handicapovaní spoluobčané měli přístup k volební urně co nejpohodlnější (obecně aby pro ně byl úřad v případě potřeby co nejpřístupnější). Činíme tak proto, že jejich hlas má stejnou váhu bez ohledu na cokoli ostatního. Má být vynaloženo všemožné úsilí, aby každému oprávněnému voliči, který se voleb chce zúčastnit, byly odstraněny všechny bariéry, které by mu realizaci jeho rozhodnutí znesnadňovaly. Naše spoluobčany žíjící v zahraničí z toho nevyjímaje.

„Dovolte prosím, abychom se k těmto návrhům plně připojili a to zejména k nutnosti:
a) okamžitě zplnomocnit české zastupitelské úřady v USA a v Kanadě k vydávání osvědčení o českém státním občanství (nejlépe na počkání) na základě předložení českého rodného listu (oddacího listu) a jednoho dalšího (i cizího) identifikačního dokumentu;
b) okamžitě zplnomocnit české zastupitelské úřady v USA a v Kanadě k vydávání osvědčení o českém státním občanství (nejlépe na počkání) dětem narozeným českým rodičům v zahraničí (starším 18 let) na základě předložení cizího rodného listu a českého rodného listu alespoň jednoho z rodičů.“

Znění celého textu dopisu z 20. listopadu 2003.

„Zatímco přirozené sklony demokracie vedou lid k tomu, aby nepouštěl vynikající lidi k moci, vede méně silný sklon tyto vynikající lidi k tomu, aby se vzdalovali politické kariéry, kde je pro ně tak nesnadné zůstat zcela sami sebou a kráčet kupředu, aniž by se museli pokořovat. To je myšlenka, kterou zcela upřímně vyjadřuje kancléř Kent. Když slavný autor, o němž mluvím, vzdal velkou chválu té části ústavy, která svěřuje jmenování soudců výkonné moci, dodává: 'Je totiž pravděpodobné, že lidé, kteří mají nejlepší předpoklady k tomu, aby zastávali tato místa, by byli příliš zdrženliví v chování a příliš přísných zásad, než aby se jim mohlo někdy podařit získat při volbě většinu hlasů, pokud by volba spočívala na všeobecném hlasovacím právu.' (Kent's Commentaries, sv. I, s 272). To bylo v Americe uveřejněno v roce 1830, aniž proti tomu měl někdo nějaké námitky. Autor mě přesvědčil, že ti, kdo považují všeobecné hlasovací právo za záruku dobré volby, žijí v naprosté iluzi. Všeobecné hlasovací právo má jiné výhody, ale tuto ne.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

…ale nikoli dnes v České republice. Odmítáme otevírat Pandořinu skříňku změn naší Ústavy. Veškeré přímé volby, např., starostů, hlavy státu, nebo soudců, se mohou skvěle osvědčit v jiných zemích s jinými tradicemi a ústavními systémy. Některé z nich by se snad za určité kompenzace ústavními protiváhami mohly uplatnit i u nás. Důvěru ve schopnost našeho lidu vždy si volit ty nejctnostnější, nejmoudřejší a nejlepší zástupce, však nemáme. Naše společnost totiž prošla 50 lety totalitní (z toho 40 lety komunistické) duchovní a politické devastace. Jedná se o společnost, jejíž svobodná volba zaplnila náš Parlament stranami jako ČSSD, ODS, KSČM, KDU-ČSL - tedy stranami, jež považujeme za příčinu i součást našeho dnešního marasmu.
Prezidenta, resp. starostu by volili (resp. měli by možnost volit) zcela stejní voliči, kteří zvolili stávající poslance a senátory, resp. zastupitele. Jiné občany nemáme. Někdo může být toho názoru, že volba zákonodárců / zastupitelů byla nevhodná a že jejich způsob naplňování role volitelů je toho dokladem. Lze však neduh jedné špatné volby vyléčit ustavením jiné volby? Myslíme si, že nikoli a že je rozumnější „opravit“ tu špatnou volbu.
Z podstaty věci je v přímé volbě zvolen někdo populární - lépe řečeno ten nejpopulárnější. Stačí se jen letmo podívat na různé „žebříčky popularity“ a uvědomit si, jací lidé v nich dominují. Chybami se člověk učí - ano, jeden sám jistě. Ale kolektivní poučení je věcí jinou. Z vlastnosti jednotlivce nelze zjednodušeně dovozovat vlastnost celku. Pánský klub je složen ze svých členů. Každý člen má maminku. Má snad i klub maminku?
Zdánlivě správně se často uvádí, že na změnu směrem k přímé volbě logicky navazuje změna - posílení kompetencí toho, kdo má být volen přímo. Je tomu však naopak. Obsah není důsledkem procedury; procedura je nástrojem pro realizaci zvoleného obsahu. Nejprve bychom měli přemýšlet, jestli chceme, aby např. starosta byl první mezi rovnými, jako je tomu nyní, nebo si přejeme, aby měl silnější postavení než jiní zastupitelé a/nebo členové rady. Pokud se přikloníme k tomu druhému (a i když je snad tento model pro občany srozumitelnější, není jen proto nutně správnější…), lze jistě tímto směrem jít, avšak nemusí to nezbytně znamenat přímou volbu. Podobně u prezidenta. Než posilovat pravomoci a pozici starostů či jiných veřejných činitelů u nichž jsme ochotni uvažovat o přímé volbě, včetně přezidenta, přemýšlejme raději o zpětných vazbách, o tom, jak systémově čelit přirozené lidské nedokonalosti a sklonům ke klientelismu, protekcionismu, korupci a jiným našim rozšířeným nepravostem. Přímá volba do rejstříku potřebných nástrojů rozhodně nepatří.

„Jestliže demokratická společnost nahradí rozmanité síly, které nadměrně bránily rozletu lidského rozumu nebo jej brzdily, absolutní mocí většiny, změní zlo pouze svou povahu. Lidé by nenašli možnost žít nezávisle; objevili by, bohužel, pouze novou podobu otroctví. Právě o tom, a opakuji to důrazně, by měli důkladně přemýšlet ti, kdo vidí ve svobodě rozumu svatou věc a kdo nemají v nenávisti jenom despotu, nýbrž despotismus. Mně alespoň, když cítím ruku moci, spočívající těžce na mé šíji, záleží málo na tom, kdo mě utlačuje, a nejsem o nic ochotnější sklonit hlavu pod jho, představované miliónem paží.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

„Zpravidla ovládají ducha národa pouze prosté koncepce. Pochybená idea, avšak jasná a přesná, bude mít ve světě vždy větší váhu než idea pravdivá, ale složitá.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

…ale nikoli dnes v České republice. Domníváme se, že referenda mají svůj význam na místní úrovni, kde lidé problémy dokonale znají. Až bude praxe referend na obecní úrovni prověřena mnohaletým užíváním, lze na základě takové zkušenosti a našich tradic a podmínek zvažovat další rozvoj nebo naopak útlum užívání nástrojů přímé demokracie.
Vládnout druhým není právem, nýbrž privilegiem. Privilegia si dotyčný musí zasloužit - tím, že v dobrém vyniká nad průměr. Může mít lid nějaký názor? Tvrdíme, že nikoli; to, co se za názor lidu vydává, je pouhým průměrem názorů těch, kdo lid tvoří - dnes tedy prakticky všech. Není nic rozumného na vládě průměru. Hitlerovi v roce 1932 i našim komunistům o 14 let později demokracie velmi vyhovovala; a může snad dnes rozumný člověk říci, že hlas lidu projevil nějakou zvláštní moudrost a uvážlivost? Není rozumné léčit známé neduhy demokracie ještě větší porcí demokracie. Přímou demokracii považujeme za méně dokonalou, než demokracii zastupitelskou, a to z toho důvodu, že parlamentní demokracie umožňuje (avšak jistě nezaručuje) uvážlivou diskusi o problémech (jaká v rámci celé společnosti není možná), a tedy pak i fundovanější rozhodnutí. Dále umožňuje (avšak jistě nezaručuje) i státnickou odpovědnost v tom smyslu, že může přijmout rozhodnutí, jež jsou správná, avšak momentálně nepopulární. V principu věci však referendum nemůže nikdy schválit nic nepopulárního, byť by to bylo sebevíce správné a prospěšné. V neposlední řadě, systém rozhodování referendy je nesmírně nákladný.

„Kdyby se mysl převažující většiny lidského rodu soustředila výhradně na pachtění po pozemských statcích, lze očekávat, že by se v duši některých lidí zrodila pozoruhodná reakce. Vrhli by se prudce do duchovního světa ze strachu, aby nezůstali vězet v příliš těsných poutech, která jim chce vnutit tělo. Neměli bychom se tedy divit, že ve společnosti pomýšlející pouze na pozemské věci potkáme malý počet jedinců, kteří upínají pohled pouze k nebi. Byl bych překvapen, kdyby ve společnosti zaměstnávající se pouze svým blahobytem nezaznamenal mysticismus brzy značný rozvoj.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

„Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřit v cokoli.“ (Gilbert Keith Chesterton)

Pod tlakem osvícenství byla církev postupně vytlačena z mnoha oblastí, v nichž dlouhodobě sehrávala dominantní roli (školství a vzdělávání, sociální služby, atd.), josefinskými „reformami“ byla církev vystavena státnímu dozoru a zbavena značné části svého majetku.
Komunistický režim pak jen dokonal dílo, které bylo v podstatě již započato - dotáhl „osvícenské“ reformy k totalitním důsledkům: vykázal církve z veřejného života, omezil jejich vliv, zbavil je veškerého majetku, spoutal je přísným státním dozorem a učinil je závislými na státu tím, že převzal starost o „hospodářské zabezpečení“ veškeré jejich činnosti.
Po listopadu 1989 bylo jho mocenské manipulace a pronásledování zlomeno. Zdá se nicméně, že dnešní společnosti a jejím vedoucím elitám příliš nevadí stav, kdy církve jsou nadále „na řetěze“ v oblasti ekonomické a legislativní. Stále je žívá tzv. „restituční tečka“ - kromě morálního nároku církví je zpochybňován i samotný princip nedotknutelnosti vlastnictví.
Věc má však ještě jeden rozměr: říkáme-li totiž ANO odluce církví od státu, říkáme zároveň NE odluce křesťanství od společnosti. Zdá se, že právě tento rozměr „odlukového“ problému je pro mnohé nejdráždivější. Byť je tento proces mnohdy vnímán v podobě poněkud bizarních sporů o náboženské tradice a symboly (např. spor o umístění křížů ve školních třídách v Bavorsku či Polsku, atp.) případně jako politické zápolení liberální levice s konzervativní pravicí, jeho podstata zůstává stejná - je to duchovní nátlak s úmyslem podřídit život člověka i společnosti výlučně pozemským cílům.
Je nezbytné si dostatečně jasně uvědomit, že se ocitáme přímo uprostřed tohoto zápasu. Veškeré spory o postavení a úlohu církví, o jejich financování, to vše jsou v podstatě jen kulisy, v nichž se odehrává duchovní drama - zápas o smysl, důstojnost a svobodu lidského života.

Česká republika je státem nekonfesním. Nicméně je jednou z mála evropských zemí (které jsou v řadě případů stejně nekonfesní), která nemá s Apoštolským stolcem smlouvu uzavřenu. Např. všechny naše sousední země takovou smlouvu uzavřenu mají. Je jistě nesporné, že v současné situaci není konkordát věcně nezbytný - nakonec léta vzájemné komunikace mezi Českou republikou a Římskokatolickou církví (a Řeckokatolickou církví) ukazují, že mnohé, ne-li většina z toho, co by v konkordátu mohlo a mělo být zakotveno (viz např. nepřijatý návrh Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů z roku 2002) je běžně naplňováno i bez smluvního zajištění. Navíc nevzniká pocit nerovnosti vztahu státu ke katolické církvi a k círvím ostatním.
Proti tomu uvádíme: uzavřením konkordátu se významně přihlašujeme ke křesťanské tradici, která podstatně formovala naši kulturu a naše hodnoty v nejširším slova smyslu. Jde do značné míry o další symbolický krok směrem od totalitního systému zpět do civilizovaného světa. Symboly mají svůj význam a svoji sílu. Deklarujeme tím navázání na nerelativizované hodnoty, které jediné mohou a mají pomoci obstát v nelehkých situacích, v každodenním rozhodování, které před každého člověka staví život sám, což ještě několikanásobně více než kdykoli před tím platí v dnešním liberálním (post)moderním světě. Každé posílení těchto hodnot ve vědomí společnosti je správnou věcí. Pokud bychom chtěli argumentovat zbytečností smlouvy, tj. že řada bodů je běžně naplňována i bez jejího uzavřen, pak bychom zpochybňovali smysl uzavírání dohod mezi jakýmikoli subjekty, které spolu aktuálně dobře vycházejí. Význam smluvního zajištění však rychle stoupá v okamžicích, kdy se do ideálních vztahů začnou vkrádat potíže. I když si mohou všichni přát, aby se k takové situaci nikdy nedospělo, do budoucna to vyloučit nelze a odpovědnost velí být na bezpečnější straně. Pak by mohly i ostatní církve ocenit existenci konkordátu, neboť obtížně suspendovatelný (neboť mezinárodní smlouvou zakotvený) status katolické církve by jim poskytl vhodný referenční rámec pro zajištění jejich vlastních potřeb.

1. Plod se prý stává lidskou bytostí tehdy, až je schopen nezávislého života mimo matku, až je sám životaschopný.

Životaschopnost není mírou lidskosti člověka. Životaschopnost je ovlivněna úrovní medicíny, léčiv a zdravotnického personálu.

Podle této definice nejsou potom lidskými bytostmi diabetici, lidé napojení na umělou ledvinu a všichni ostatní, kteří jsou „schopni žít jen závislý život“.

2. Plod je prý jenom potenciální lidský život, který se životem teprve může stát.

Z lékařského hlediska je rozlišení lidského života na „potenciální“ a „skutečný“ pouze umělou konstrukcí, vědecky neobhajitelnou. Medicína tvrdí zcela jednoznačně, že lidský život začíná při početí.

Cokoli nelidského se nestává lidským tím, že zestárne nebo se zvětší; vše lidské je lidským od počátku.

Výrazy plod, embryo nebo novorozenec, batole, adolescent se vztahují k LIDEM určitého stupně rozvoje, ne k věcem.

3. Nenarozené dítě prý není osobností, není schopno smysluplného života, nemyslí...

Osobnost člověka je dána členstvím v lidské rase, ne stupněm rozvoje a dokonalosti v rámci rasy.

Již u několikatýdenního dítěte dochází k myšlenkovým procesům. Dítě reaguje na vnější podněty.

Úvaha a rozhodnutí, zda životy jiných jsou smysluplné nebo ne, je vysoce nebezpečným ohrožením hodnoty lidského života.

4. Plod je prý pouze součástí matčina těla.

Součást lidského těla je určena společným genetickým kódem, který sdílí se zbylou částí těla; genetický kód nenarozeného dítěte se od matčina kódu zcela liší. Dítě často vlastní odlišnou krevní skupinu.

Být uvnitř něčeho neznamená být toho součástí.

Lidé by neměli být diskriminováni kvůli místu svého pobytu.

5. Interrupce je prý výsadně ženská otázka, protože otěhotnět může pouze žena.

Interrupce dopadá na celou lidskou společnost. Interrupce není feministickou záležitostí, stejně jako otroctví není pouze záležitostí otrokářů, nebo válka záležitostí generálů.

Jak často se "právo na svůj život" stává právem utiskovat a ubližovat druhým ve svůj vlastní prospěch?

Interrupce ženám nikdy neumožní vyšší společenské postavení, naopak je vykořisťuje a ponižuje.

Interrupce sebou vždy nese nemalé riziko poškození zdraví matky; ohrožení příštího těhotenství, případná neplodnost, psychická zátěž, zvýšená pravděpodobnost výskytu rakoviny prsu.

6. Rozhodnutí, zda provést interrupci, nebo ne, je prý záležitostí lékařů, tedy odborníků.

Dosažení lékařského diplomu lékaře nevyjímá z povinnosti dodržovat zákon proti zabíjení.

Mohou právníci tvrdit, že zákon je jejich odbornost, a proto by měl být ponechán jen na jejich svědomí?

Současná lékařská profese opustila Hippokratovu přísahu (Ženeva, 1973). Na základě pozměněné lékařské etiky pacient dnes nemůže vědět, zda k němu lékař přistupuje v roli léčitele, nebo popravčího.

7. Interrupce je prý nezbytná k omezení populačního růstu.

Zabíjení lidí není přijatelným prostředkem kontroly populačního růstu.

8. Budou-li interrupce nezákonné, dojde prý k ohrožení života žen, neboť ty budou k interrupcím přistupovat i nadále.

Logika tohoto argumentu v podstatě zní - k vraždám, loupežím a jiným násilným činům bude vždy docházet, proto je uzákoňme! Potom snad už nebudou zločinem...?

Uzákonit procedury, které slouží k zabíjení nevinných jenom proto, abychom je učinili méně riskantními, je humánně nepřípustné.

Nezákonné potraty se provádějí s využitím stejného vybavení a stejných metod jako zákonné.

9. Duševně nebo tělesné postižené dítě bude prý nechtěné, bude trpět, a proto je lépe...

V lidské společnosti neexistují „nechtěné děti“. „Nechtěnost“ nevyjadřuje stav dítěte, ale postoj dospělých.

Mezi nechtěným těhotenstvím a nechtěným dítětem je značný rozdíl.

Od kdy závisí právo člověka na život na tom, zda jej někdo chce, nebo ne?

Naše společnost je v postoji k postiženým lidem vysoce pokrytecká a cynická.

10. A v případě znásilnění...?

Otěhotnění v důsledku znásilnění je vysoce nepravděpodobné. Statisticky k němu téměř nikdy nedochází.

Znásilnění není nikdy vinou dítěte. Dítě je dítětem bez ohledu na okolnosti jeho početí.

„Krajním“ řešením by měla být adopce, ne vražda, a to nejen v případě znásilnění.

Euthanasie sugeruje, že život v utrpení a s utrpením nemá hodnotu či význam; jak pro trpícího, tak i pro jeho okolí.

Je otázkou, zda lidé hodně trpící nebo těžce nemocní jsou plně schopni se svobodně rozhodnout.

Nebylo by zavedení euthanasie vykročením na šikmou plochu, po níž by následoval strmý skluz do pekel?

Když někdo páchá sebevraždu, stále lze říci, že je to jeho věc. V případe euthanasie nám však na scénu nastupuje osoba další: ten, kdo zabíjí.

Kdo by měl být tím zabijákem? Zřejmě lékař…


Použitá literatura: Euthanasie? Ne, děkuji, mám lepší plány pro dnešek - a pro život…, Roman Joch, 2007

Konzervativní strana bude vždy a opakovaně usilovat o zrušení Zákona o registrovaném partnerství i všech dalších případně přijatých právních norem nerespektujících lidskou přirozenost. Konzervativní strana bude naopak podporovat udržení a rozvoj všech institucí, které jsou v souladu s lidskou přirozeností (instituce církve, soukromého vlastnictví, smlouvy, vzdělávání,…). Zejména se Konzervativní strana vždy a dle svých možností bude co nejvíce zasazovat o udržení a prohloubení autonomie a výsadního postavení instituce rodiny jako místa, kde je mezi všemi institucemi největší pravděpodobnost k přirozené reprodukci všech lidských a potažmo i občanských ctností, bez jejichž zachování a opětovného rozšíření je přežití naší civilisace nemožné. Podrobněji viz „Konzervativní strana k Zákonu o registrovaném partnerství“.

Konzervativní strana uvádí ve svém programovém textu „Konsolidace právního systému a řešení kriminality a korupce“ alternativní možnost zapracování a výslovné stanovení doživotních trestů bez možnosti prominutí zbytku trestu. V případě, že by se členové Konzervativní strany měli podílet na rozhodování o tomto problému, nebyli by Konzervativní stranou vyzváni k žádnému společnému hlasování.

Je třeba zvážit dva odlišné stupně - dekriminalizaci a legalizaci. Je přitom zřejmé, že dnes je prakticky potichu uplatňován vysoký stupeň dekriminalizace - v porovnání s rozšířením užívání (typicky) marihuany, jejího pěstování a distribuce, je četnost a míra postihu zanedbatelná. Proto se dále přidržíme právě zmíněné legalizace (marihuany).
Čistě ekonomicky je situace vcelku jasná. Je třeba zdanit měkké drogy a z výnosů této daně hradit to, co dnes nespravedlivě dopadá na všechny poplatníky (tedy zejména léčbu závislých). Navíc ubudou náklady vynakládané na represi (resp. bude možné je přesunout jinam, kde je jich více třeba). Tedy legalizovat. Podobně je některými lidmi nahlíženo na prostituci - stejně ji nevymýtíme, tak je třeba ji legalizovat, zdanit… atd. Dále je poukazováno na paradox - vždyť přede alkohol a tabák jsou též drogy.
Proti tomu uvádíme: má snad být stát pasákem nebo dealerem drog? Každým krokem směrem k legalizaci (měkkých) drog (tedy i oficiální dekriminalizací) bude snížen práh jejich dostupnosti. Pokud by se lidé rovnou rodili mentálně dospělí, patrně by naše odmítavá pozice byla podstatně otřesena. Uznáváme sice, že až děsivě mnoho dětí si najde cestu k droze (a nejen té měkké…) i v dnešní situaci. Ale je to snad argument pro odstranění i těch posledních bariér, je to snad důvod pro to usnadnit přístup stávajícím dětským konzumentům drog a ukazovat takovou cestu jako společensky zcela přijatelnou i těm ostatním? Ano, jistě není záměrem legalizace umožnit fetovat dětem, ale na alkoholu a tabáku dobře vidíme, jaký dopad má přijatelnost drogy v dospělé populaci na to, jak „složitý“ je přístp k ní mezi dětmu. Kolik z nás začínalo kouřit prostě tak, že jsme „našli“ první cigaretu v kapse našich příbuzných? Jakýmkoli krokem k legalizaci se práh dostupnosti nesporně sníží.
Řada výše uvedených ekonomických argumentů by bylo možné v téměř neztenčené síle použít i pro legalizaci drog tvrdých. Je však velmi málo těch, kteří konzistentně prosazují legalizaci všech drog. Naštěstí (zatím?) není nutné argumentovat proti legalizaci heroinu. A v odborné lékařské veřejnosti se již dlouhá léta vede diskuse o tom, zda pravidelné užívání marihuany signifikantně zvyšuje pravděpodobnost přechodu na užívání drog tvrdých. Ne nadarmo jeden bonmot praví, že „Konzervativec je vlastně jen liberál s dospívajícími dcerami.“ Který rodič chce podstupovat riziko týkající se jeho dětí, že se ti, kteří souvislost marihuany a tvrdých drog popírají, mýlí?
Ve srovnání s alkoholem a tabákem jde v první řadě o kulturu. „Každá vyvážená civilizace má svou tradiční drogu. Ve společnostech, jež žádnou drogu nemají, frustrovaným jedincům zbývají jen dvě možnosti: sebevražda, nebo fanatismus (případ mnohých v islámské civilizaci). Alkohol je tradiční drogou naší západní civilizace a je látkou nesmírného kouzla. Alkohol je integrální součástí zábavy, přátelství (kolik družných konverzací jen jím bylo usnadněno...), lásky (kolika intimním chvílím svádění dopomohl alkohol...) a bitvy ("víno na kuráž a pomilovat markytánku..."). Lze uvést mnoho známek civilizace, ale jednou z nich rozhodně je víno. Hranice vinařských oblastí jsou hranicemi civilizace. Lidé, kteří vyrábějí a pijí víno, jsou civilizovaní. Alkohol je nejen tradicí, ale i symbolem západní civilizace. Tedy té civilizace, která si cení jednotlivce a dospěla k ideálu jeho osobní a politické svobody. Drogy jako marihuana či opium jsou na druhou stranu symbolem východních civilizací, jež si jednotlivce neváží a dospěly vždy jen k despotismu. … Že kouření škodí zdraví? Cílem přece není žít tak dlouho, jak je to jen možné, nýbrž cílem je prožít mravně kvalitní život. Pokud jsem za svůj život pomohl trpícím, přispěl ke svobodě znevolněných, zahrnul láskou a péčí milovanou osobu, prožil jsem život lépe, ačkoli zemřel mlád, než pokud jsem život promrhal v neřestech, banalitami a hloupostmi, a zemřel stár jako Metuzalém. Cigareta kuřákovi dopřává chvilku relaxace, pohody a uvolnění stresu. Byla častokrát jediným zbývajícím potěšením trpících pod tyraniemi 20. století - vězňů nacistického koncentráku a komunistického gulagu. Z piety k těmto obětem se já věru nepřipojuji k dnešnímu antikuřáckému džihádu. Ten by totiž nejraději oněm vězňům vzal i ten jediný, poslední požitek jejich života. Kdo má být lepším vzorem pro mládež - Adolf Hitler, abstinent, nekuřák a vegetarián, anebo Winston Churchill, těžký pijan, silný kuřák a nadšený požírač krvavých steaků?“ (Roman Joch, „Drogy - západní ano, východní ne“) Navíc - má snad být nesporný fakt často zhoubného vlivu legálních drog alkoholu a tabáku na jeho uživatele argumentem pro legalizaci další drogy? V tom slova smyslu smyslu, že nám to nestačí a z nějakého zvláštního důvodu potřebujeme naše organismy poškozovat ještě víc než doposud?
Konečně, je zde jeden podstatný administrativně-technický aspekt: marihuana figuruje na seznamu zakázaných látek v Jednotné úmluvě OSN o narkotických drogách z roku 1961 (ve znění pozdějších změn uvedených v Protokolu z r. 1972). Pokud by některá země OSN chtěla drogu legalizovat, musela by prosadit její vyškrtnutí z této úmluvy. Tedy i když jsme se zde věnovali v zásadě výhradně legalizaci, prakticky přichází v úvahu pouze ona dekriminalizace (s kterou se neváží žádné v úvodu uvedené ekonomické možnosti). Z diskuse o legalizaci v Ceské republice se tedy nakonec stala diskuse na téma „proč nemáme podporovat vyškrtnutí marihuany ze seznamu zakázaných látek“ ve výše uvedené Jednotné úmluvě…

Stát má plné právo nařizovat či zakazovat kouření (nebo jiné věci, nepřesáhne-li pochopitelně míru…) ve státních institucích; obecně pak tam, kde „to platí“. Je však nepřípustným zásahem do výkonu vlastnických práv, aby státní moc zasahovala do toho, zda se bude či nebude kouřit v soukromé restauraci či v jiném soukromém podniku, nebo v soukromém bytě.
Že kouření škodí zdraví? Cílem přece není žít tak dlouho, jak je to jen možné, nýbrž cílem je prožít mravně kvalitní život. Pokud někdo za svůj život pomohl trpícím, přispěl ke svobodě znevolněných, zahrnul láskou a péčí milovanou osobu, prožil život lépe, ačkoli zemřel mlád, než ten, který život promrhal v neřestech, banalitami a hloupostmi, a zemřel stár jako Metuzalém.
Cigareta byla častokrát jediným zbývajícím potěšením trpících pod tyraniemi 20. století - vězňů nacistického koncentráku a komunistického gulagu. Z piety k těmto obětem se nepřipojujeme k dnešnímu antikuřáckému džihádu. Ten by totiž nejraději oněm vězňům vzal i ten jediný, poslední požitek jejich života. Kdo má být lepším vzorem pro mládež - Adolf Hitler, abstinent, nekuřák a vegetarián, anebo Winston Churchill, těžký pijan, silný kuřák a nadšený požírač krvavých steaků?

„V Evropě jsou lidé, kteří směšují různé znaky pohlaví a snaží se udělat z muže a ženy bytosti nejen sobě rovné, ale i sobě podobné. Přisuzují jim stejné funkce, ukládají jim stejné povinnosti a poskytují jim stejná práva; zaměňují je ve všem: v práci, zábavě, podnikání. Lze snadno pochopit, že když se snažíme takto vyrovnat jedno pohlaví s druhým, degradujeme je obě; z tohoto hrubého směšování výtvorů přírody nemůže nikdy vzejít nic jiného, než slabí muži a nepočestné ženy.” (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

Odmítáme takové postupy a to z principu. Rovnost pro nás znamená rovnost příležitostí a svoboda svobodu volby. Existuje genderový plán v oblasti podpory rovné účasti žen a mužů na rozhodovacím procesu. Je to plán Evropské komise. Komise si stěžuje na trvale nedostatečné zastoupení žen v politickém rozhodování, což označuje za demokratický deficit. Hodlá podporovat „aktivní občanství žen a jejich účast v politice a ve vedoucích funkcích veřejné správy na všech úrovních (místní, regionální, národní, evropské)“. Zda lidé zvolí občanství „aktivní“ či „pasivní“, však záleží primárně na jejich chuti a elánu. Pokud se v politice dobrovolně angažuje procentuálně méně žen než mužů, je třeba to vzít na vědomí jako výsledek svobodného tržního procesu. Snažit se zavádět „rovnou účast“ žen a mužů v politických institucích např. pomocí kvót vede k nivelizaci, snižování kvality zastupitelských sborů a diskriminaci naruby
Diskriminovat znamená rozlišovat. Rozlišme proto diskriminaci ze strany státu vůči občanům a diskriminaci mezi nimi navzájem - a posuďme, kdy je nespravedlivá. Základním principem má být rovnost před zákonem. Ústava proto všem garantuje stejná práva. Stát např. nesmí diskriminovat mezi občany na základě jejich barvy pleti. Státní diskriminace na základě věku je však oprávněná. Stát diskriminuje (rozlišuje) mezi občany, kteří věku 18 let ještě nedosáhli, a těmi, kteří jej už dosáhli. Občané do 18 let se těší speciální státní ochraně, ale na druhou stranu nemají právo podílet se na správě věcí veřejných. Muži a ženy jsou si rovni, co se týká důstojnosti, co se týká jejich vnitřní hodnoty. Nejsou však stejní. Proto je přípustné, aby stát mezi muži a ženami v určitých ohledech diskriminoval (rozlišoval). Např. muži byli povoláváni k základní vojenské (či náhradní civilní) službě, zatímco ženy nikoli. I když tato služba byla zrušena, v případě ohrožení má stát ústavní pravomoc povolat občany do zbraně - a povolal by muže, nikoli ženy. Tato diskriminace je správná, neboť není dobré posílat ženy do první linie bajonetového útoku, zvláště těhotné.
Diskriminuje-li stát mezi muži a ženami, totéž právo mají mít i občané. Není nic špatného na tom, když si žena založí firmu, v níž bude zaměstnávat jen ženy a tím ji učiní zvláštní, zajímavou. Takový neškodný marketingový záměr - a s ním i svoboda smlouvy - nemá a nesmí být zakázaný. Soukromé chlapecké internátní školy - tedy školy, jež při přijímání žáků diskriminují mezi kluky a děvčaty, neboť přijímají pouze chlapce - také mají plné právo na svoji existenci. Ženy a muži jsou si rovni metafyzicky. Lidský rod existuje ve dvou modech, mužském a ženském, oba dva jsou naprosto rovnocenné. Ale muži a ženy, i když jsou si rovni, nejsou identičtí. Naopak, vztahu mužů a žen odpovídá relace komplementární, v životě se v různých oblastech doplňují. Nejsou si od přirozenosti nepřátelští. Je nám dnes často podsouváno, že přirozený vztah mužů a žen je vzájemným bojem mezi pohlavími. Nedomníváme se, že to vystihuje realitu. Vztah mužů a žen není nepřátelský, spíše opačně. Je komplementární. Muži a ženy jsou si rovni, i když nejsou identičtí - co z toho vyplývá pro žádoucí legislativu? To, že by měla legislativně existovat rovnost před zákonem. Avšak musíme si být vědomi toho, že rovnost mužů a žen před zákonem by vedla k rovnosti stavu, k faktické výsledné rovnosti mužů a žen, jen tehdy, kdyby muži a ženy byli identičtí. Pokud však muži a ženy nejsou identičtí - a to přirozeně nejsou - pak rovné zákony pro všechny, rovnost příležitostí, nutně vede k určitým nerovnostem ve výsledcích. Rovnost příležitostí, stejné zákony ano, ale nejsou-li muži a ženy plně identičtí, jsou-li si rovni a zároveň komplementární, nikoli však identičtí, pak výsledná rovnost, rovnost stavu, statusová rovnost, je možná jen za cenu donucení ze strany státní moci. To však odmítáme. Pokud je pravdou, že muži a ženy jsou si rovni co do důstojnosti a hodnoty, ale nejsou identičtí, pak z toho logicky plyne, že v nějakých profesích bude vyšší zastoupení žen a v jiných vyšší zastoupení mužů. Neměli bychom to považovat nutně za důsledek nespravedlnosti nebo diskriminace, nýbrž za důsledek svobodných preferencí a voleb konkrétních mužů a žen. Když v profesích jako jsou vojáci či horníci je více mužů než žen, když v profesi jako je zdravotnické ošetřování je větší zastoupení žen, nepovažujeme to nutně za projev něčeho zlého, nespravedlivého nebo v špatném slova smyslu diskriminujícího. Jinými slovy, rozdílné procentuální zastoupení mužů a žen v různých profesích není nutně projevem diskriminace a zlem, nýbrž projevem svobodných voleb neidentických mužů a žen. Podle našeho názoru není nejen vhodné, ale ani žádoucí, ani spravedlivé, aby stát za rodiče, za rodiny, za konkrétní muže a ženy rozhodoval, jak mají sladit své pracovní a rodinné životy. Domníváme se, že v této věci by státní politika - a pod státní politikou míníme ať již tu na úrovni národních, členských států EU, anebo i tu na úrovni institucí EU - měla co nejvíce respektovat svobodu, autonomii a vnitřní rozhodování rodin. Domníváme se, že mnohem lepší je poskytnout co největší možnost volby rodinám, snížit rodinám s dětmi daňové zatížení a umožnit jim, aby měly co nejvíce prostředků, které mohou samy dle svého uvážení vynaložit na sladění těchto dvou cílů (svých pracovních a rodinných životů) a ne jim státním dirigismem vnucovat jeden model, který je pro řadu z nich dost neatraktivní, model „matka má co nejdříve odevzdat děti státu a pak jít do výroby“. To je model do značné míry stalinský. Chtěli bychom každé rodině, každé mamince umožnit co největší možnost volby.
Nedomníváme se však, že v současné situaci západní společnosti v Evropě je tím největším problémem, který se týká důstojnosti žen, a můžeme říci, že i důstojnosti mužů, potřeba zavádět rovnost stavu, statusovou rovnost. Nedostatek výsledné rovnosti není největším ohrožením jak důstojnosti žen, tak důstojnosti mužů - právě naopak, jak bylo zmíněno, je to důsledek jejich svobody, jejich svobodného jednání. Je tady jiný palčivý problém, který se týká příštího života mužů a žen v Evropě a jejich důstojnosti. Ten problém je demografický: rodiče - muži a ženy - kteří jsou svobodymilovní, kteří mají v lásce ideu lidských práv, osobních svobod, práva rozhodovat o svém vlastním životě, nemají dost dětí a tudíž tyto své hodnoty nepředávají dál. Zatímco populace - teď již i značná část evropské populace, jež pochází „z jiných kulturních okruhů“ - zastává hodnoty, které jsou vcelku nepřátelské vůči západnímu pojetí svobody. A děti, především mladé dívky, které vyrůstají v tomto kulturním prostředí islámské sub-populace Evropy, častokrát nemají životy, v nichž by se prakticky a realisticky těšily osobním svobodám. Příslušníci islámské menšiny v Evropě však v průměru mají více dětí než původní evropská populace a tudíž zastoupení antiliberálních postojů a životních stylů v Evropě bude jen stoupat. Toto je ten největší problém budoucnosti, jež se týká důstojnosti a svobody konkrétních žen (a mužů) v Evropě.

„V první části této práce jsem řekl: 'Neomezená svoboda spolčování v politické oblasti nemůže být směšována se svobodou psát. Je současně méně nezbytná i nebezpečnější než druhá. Národ jí může stanovit meze, aniž přestane být pánem sebe sama; někdy to musí udělat, aby mohl dále existovat.' A dále jsem dodal: 'Nelze si zakrývat, že neomezená spolčovací svoboda v záležitostech politických je poslední ze všech svobod, kterou může nějaký národ unést. I když jej neuvrhne do anarchie, dává mu takříkajíc v každém okamžiku pocítit její dotek.' Nemyslím tedy, že stát může vždy ponechat občanům absolutní spolčovací právo v politické sféře, a dokonce pochybuji, že by bylo moudré v jakékoli zemi a v jakékoli době nestanovit této svobodě žádné meze. Dá se říci, že společnost by nemohla udržet ve svém lůně mír a pořádek, podporovat úctu k zákonům ani ustavit trvalou vládu, kdyby výrazně neomezila spolčovací právo. Takové výhody jsou bezpochyby cenné a chápu, že proto, aby byly získány nebo uchovány, společnost souhlasí s tím, že si uloží značná omezení; je však také dobré, aby přesně věděla, co ji tyto výhody stojí.“ (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1840)

Konzervativní strana je pro zákaz všech organizací šířících nacionální socialismus (nacismus) a/nebo internacionální socialismus (komunismus), tedy včetně KSČM. Nepodceňujeme význam a sílu symbolů a proto jsme přesvědčeni, že je nezbytné zbavit škůdce demokracie jejich lákavé značky (pro mnohé, ať již z nostalgie, hlouposti, nevědomosti, nebo přímo zlého úmyslu tato značka skutečně lákavou je…) dříve, než se pro to z důvodů, které budou známé jen jim, rozhodnou sami (např. v rámci nějaké jimi připravené taktické „reformy levice“). Existence KSČM je tím největším důvodem, pro který je často zablokován Parlament; možností spolupráce s KSČM se vyhrožuje a vydírá. Bylo by jen správné a očistné tuto protisystémovou stranu zakázat. Na námitku, že to po tolika letech od Listopadu 89 již není možné, odpovídáme, že na správnou věc není nikdy pozdě a že v případě správné věci je třeba hledat cesty, jak ji provést, a nikoli důvody, proč ji provést nelze.

Testem vyspělosti a hodnotového systému každé společnosti je její postoj k lidem chudým, izolovaným a sociálně vyloučeným. Rekrutují se převážně z etnických a rasových menšin, z lidí bez vzdělání, z přistěhovalců, z těch, jejichž profese přestala být potřebná, z osamělých starších lidí, z dětí z rozvrácených rodin, ale také z lidí, kteří propadli drogám nebo alkoholu. Paradoxně jejich počet se s rostoucím bohatstvím společnosti spíše zvětšuje než naopak. Mezi těmito lidmi a majoritou, zapojenou do hlavního ekonomického a společenského proudu, se velmi snadno vytváří nepřeklenutelná propast a nepřátelství. Nejviditelnějším příkladem bezradnosti a zhoubnosti sociální politiky, omezené pouze na hmotnou pomoc a techniku jejího provádění představuje tzv. romská otázka.
Napětí mezi touto skupinou obyvatel a majoritní společností je důsledkem významné odlišnosti norem a pravidel sociálního jednání uznávaných v obou komunitách. Nízká úroveň emancipace romského etnika má celou řadu příčin v obou komunitách.
Na straně Romů je obecnou zkušeností odmítání jiných než vlastních norem jednání a nedostatek široce sdílené vůle jejích příslušníků podstoupit řadu sebeomezujících adaptačních kroků. Historická zkušenost ze soužití s většinovou společností v nich pouze posiluje pocit ohrožení a nebezpečí ztráty vlastní identity jako důsledek přijetí norem většinového prostředí. Jejich obava je do značné míry legitimní, protože se zatím nepodařilo nabídnout a realizovat fungující model integrace, který by zaručil rozvoj jejich životních forem a zároveň uspokojil požadavky a očekávání většinového prostředí.
Na straně většiny leží historická odpovědnost a dluh vůči tomuto etniku, jehož kořeny jsou především v nezájmu o jeho životní podmínky a schopnost adaptace na radikálně se měnící situace ve společnosti, jak tomu bylo v době přechodu na průmyslovou společnost nebo také po listopadu 1989. Všechna opatření vůči Romům směřovala přinejmenším k jejich asimilaci, řada z nich měla výrazně diskriminační a segregační charakter a v lepším případě povýšenecký a paternalistický. Majorita si nevhodně a neefektivně vynakládanými prostředky vykupovala pouze svůj vlastní klid, přičemž sama neposkytovala téměř žádné pozitivní vzory jednání. Naopak svým jednáním, pro které byl v posledních několika desetiletí charakteristický propastný rozdíl mezi slovy a činy, relativizovala své vlastní, jinak pozitivní, hodnoty a normy.
Není pochyb o tom, že hledání pozitivních cest integrace obou komunit nebude snadné. Nelze přehlížet kulturně antropologická fakta, zahrnující celou škálu odlišností na všech úrovních struktury společnosti, týkající se především rodiny, rodu, distribuce moci, autority a prestiže v lokálním společenství, norem sexuálního chování apod. Prvním předpokladem je však odstranění bariér v komunikaci mezi oběmi společenstvími a lepší vzájemná znalost a respekt k pozitivním hodnotám každého z nich. Je namístě si stále připomínat, že život každé kultury a společnosti umožňují hluboce skrytá pravidla a obřady, kterým vnější nebo náhodný pozorovatel nemůže snadno porozumět.

Právo na emigraci je zásadní lidské právo. Pokud někdo hodlá odjet ze své země a žít v jiné zemi, v níž jej chtějí přijmout, jeho vláda mu v žádném případě nesmí bránit v emigraci. Pokud tak činí - jak činily komunistické vlády před rokem 1989 - dopouští se velké nespravedlnosti.
Zatímco emigrace je základním lidským právem, neexistuje nic jako absolutní, suverénní právo na imigraci. Nikdo nemá automatické právo imigrovat do jiné země - bez souhlasu jejích občanů. Každý má právo imigrovat do jiné země jen se souhlasem jejích obyvatel. A pokud oni ten souhlas nedají, nijak tím ničí přirozená lidská práva neomezují; jen s někým nechtějí mít nic společného.
Příklad: když se chce někdo usadit v Austrálii a Austrálie jej příjme, je to fajn. Když se chce usadit na Novém Zélandu a Nový Zéland jej za rezidenta s trvalým pobytem nechce, osobně jej to může mrzet, ale musí uznat, že žádné jeho lidské právo tím Nový Zéland neporušil. Nechává jej plně na pokoji, nijak jej nepoškozuje, jen se s ním nechce nijak sdružovat. Tím realizuje svou svobodu volby. To stoupenci antidiskriminačních zákonů nechápou; nechápou, že svoboda smlouvy a spolčování zároveň zahrnuje - a zahrnovat musí, má-li být skutečnou svobodou - i svobodu s někým se nespolčit, svobodu s někým smlouvu neuzavřít.
Zatímco tedy existuje absolutní právo občana na emigraci, v níž mu jeho země nesmí bránit, právo na imigraci do jiné země není absolutní, ale je podmíněno souhlasem jejich obyvatel.
Dále, pokud jednou krajní pozicí je názor, že země nemá přijmout žádné imigranty, a pokud druhou krajní pozicí je názor, že země má přijmout kohokoli a každého, kde se chce u nás usadit, pak nesouhlasíme ani s jednou z nich. Nejsme pro nulovou imigraci a nejsme ani pro neomezenou, nekonečnou imigraci.
Jsme pro omezenou imigraci; pro to, aby každý rok bylo povoleno určitému počtu cizinců (za ty nepovažujeme občany EU, jen občany zemí mimo EU) se u nás usadit, mít trvalý pobyt a po určité době, např. 5 letech, pokud neporušovali zákony, získat i občanství.
Proč jsme pro nenulovou imigraci? Protože máme málo dětí. Aby se populace zachovávala, na ženu má v průměru připadat 2,1 dítěte. V ČR má žena v průměru 1,2 dítěte. V dokonale liberální společnosti bez pečovatelského státu by to mohlo být částečně irelevantní. V zemi se socialistickou mentalitou, jakou je bohužel i ta naše, v níž mnozí lidé vidí smysl svého života v požadování od státu, aby se o ně materiálně postaral, potřebujeme nové a nové občany, kteří by pracovali, platili daně a tak produkovali prostředky, jimiž socialističtí politici mohou uplácet své voliče. Pokud na jednoho nepracujícího pracují tři pracující, zaopatřovací stát je ještě únosný. Pokud na každého nepracujícího by však pracoval jen jeden pracující, bylo by to již neúnosné.
Už proto nové, mladé lidi potřebujeme. Nemáme je my, tak je potřebujeme ze zahraničí. A otázkou společenské dohody má být, kolik jich chceme ročně přijmout. Zda deset tisíc, nebo sto tisíc, nebo milion. Bavme se o tom a pak tu sumu stanovme.
Proč jsme proti neomezené imigraci? Protože myšlenka neomezené imigraci je šílená. Žádná země, natož ta naše, není nekonečně elastická v tom smyslu, že kdokoli a každý z celého světa může mít automatický nárok se u nás usadit; a případně pobírat sociální dávky; a případně sem importovat zvyklosti své původní společnosti.
To nás přivádí ke třetí tezi: naše imigrační politika by měla být rozvážná, tj. selektivní a diskriminační. Měla by diskriminovat mezi uchazeči o imigraci na základě zemí jejich původu. Či, přesněji řečeno, na základě převládajících politických zvyklostí v zemích jejich původu.
Cílem imigrační politiky by neměla být totální asimilace imigrantů. Učinit z nich Čechy, kteří preferují vepřo-knedlo-zelo, by bylo nudné. Klidně ať si ponechají své kulinářské tradice a specifika. To naši společnost obohatí. Ale cílem imigrační politiky by rozhodně měla být politická integrace; ta dokonce jejím cílem být musí, má-li se zachovat soudržnost naší společnosti a loajalita všech jejich příslušníků vůči ní. Politická integrace imigrantů v tom smyslu, že pokud chtějí mezi námi žít a časem přijmout naše občanství, musí bezpodmínečně akceptovat politické hodnoty naší společnosti definované v naši Ústavě a ústavní Listině práv a svobod. Totiž hodnoty osobní, náboženské a politické svobody. To má být conditio sine qua non.
Žádný cizinec, který naše hodnoty svobody nechce přijmout za své, by nejen že neměl mít možnost stát se našim občanem, ale neměl by mít ani možnost stát se legálním rezidentem na našem území. Nedává smysl pustit sem cizince s naprosto cizími politickými hodnotami, aby nám naši svobodnou politickou společnost rozvrátili.
Takže kvóty a diskriminace mezi imigranty podle toho, jaká politická kultura a jaké politické hodnoty v jejich společnostech původu převládají.
Vůbec to nemá nic společné s rasou; má to ale všechno společného s politickými hodnotami a názory. Vůbec není žádný problém přijmout za naše nové občany svobodymilovné a demokraticky smýšlející černé Kubánce, či žluté Číňany z Hong Kongu, kterým již leze na nervy oklešťování jejich svobod ze strany komunistů v Pekingu. Kritérium pro kvóty a diskriminaci mezi uchazeči o imigraci vůbec nemá být rasové nebo etnické, ale jen politicko-světonázorové. Lidé, kteří zastávají naše hodnoty svobody mají být vítání bez ohledu na barvu pleti, stejně tak, jako bez ohledu na barvu pleti mají být odmítnuti ti, kdo je nezastávají, anebo jsou jim přímo nepřátelští.
Jak je lze poznat? Na základě zkušenosti. V individuálním případě nemusíme předem nutně vědět, zda ten dotyčný či dotyčná touží po svobodě nejen pro sebe, ale i pro druhé, anebo zda touží po svobodě pouze pro sebe, zatímco svobodu pro druhé nenávidí. Ale na základě zkušenosti to víme v případě společností jako celku.
Takže například průměrný občan Slovenska je statisticky způsobilý přijmout za své politické hodnoty české společnosti lépe než průměrný občan Ukrajiny nebo Moldávie a ten je zase statisticky způsobilý přijmout za své naše hodnoty a integrovat se do naší politické společnosti lépe než průměrný občan (tedy poddaný) Saudské Arábie. Proto ony kvóty a racionální diskriminace: žádají-li o imigraci k nám zároveň obyvatelé Ukrajiny, Moldávie a Saudské Arábie, mají být ti první dva preferovaní před tím třetím. Anebo jinak: na každého přijatého imigranta ze Saudské Arábie by mělo být přijato 10-100 imigrantů z Ukrajiny či Moldávie.
Tedy žena ze Saudské Arábie, která by chtěla u nás pracovat jako šička, má smůlu jen proto, že se narodila v nesprávné zemi? Ano, přesně tak. Navíc pokud roční legální imigrace k nám nemá být neomezená, ale má být omezena konkrétním číslem, pak každá šička ze Saudské Arábie, kterou pustíme k nám, zabírá místo nějaké jiné šičce z Moldávie, kterou k nám nepustíme. A to je fér? Individuálně jsou si žena z Moldávie a žena ze Saudské Arábie rovny, a kdyby všechny ostatní faktory byly stejné, nebyl by jediný důvod preferovat jednu z nich před druhou. Všechny faktory však stejné nejsou. Na základě své výchovy, prostředí, kultury a civilizačních přesvědčení je průměrná žena z Moldávie lépe způsobilá přijmout politické hodnoty naši společnosti a úspěšně se do ní integrovat, než průměrná žena ze Saudské Arábie.

Máme za to, že výchova dítěte oběma svými rodiči je optimální jak pro jeho rozvoj, tak pro fungování společnosti jako takové. Úplná rodina je nejlepší známou „továrnou na charakter“.

Předně je třeba se zasazovat o to, aby nebyly přijímány další zákony, které rozvod usnadňují a tím snižují pocit zodpovědnosti za stav, který případně může být po jistou dobu nazývan kritickým. Přestože je tento stav z větší míry zaviněn jedním z partnerů, druhého partnera to nevyvazuje z odpovědnosti.

Podporujeme naopak, jako rozšíření svobody volby, návrh, aby pararelně s dnešní formou sňatku bylo možné uzavřít takový sňatek, který by byl s dnes platnou formou totožný až na to, že by jej nebylo možné rozvést.

Podporujeme dále, aby bylo možné (nikoli nutné!) vynést soud o vině jednoho z manželů na rozpadu manželství, přičemž toto by mělo důsledky např. v rozhodování o přidělování dětí do péče, samozřejmě přednostně toho z partnerů, který na rozpadu rodiny vinu nenese.

Naším úmyslem je každopádně dát důraz na to, aby se do řeči zákonů týkajících se rozvodu znovu vrátil jazyk morálky.

Jsme pro důrazné vzdělávání společnosti, především mladé generace, směrem k rodičovství, nejen prostřednictvím školy, ale také podporou projektů vedenných občanskými institucemi a církvemi.

Prvním předpokladem uplatnění této možnosti je však zájem obou rodičů o výchovu dítěte / dětí, který nelze nijak vynutit. Pokud je tento zájem u obou rodičů přítomen, měly by soudy nejen rozhodovat o následné péči zejména s ohledem na zájem dítěte, ale měla by být přijata taková opatření, která znemožní jednomu z rodičů svévolně platné rozhodnutí ignorovat - tzn., že je jistě možné v odůvodněných případech aktuálně platné rozhodnutí změnit (opět soudně), nicméně jednostranné, svévolné porušení musí být sankcionováno, a to tak výrazně, aby byl účinek preventivní, tedy aby samotná hrozba sankce účinně odradila od záměru rozhodnutí porušit.

Nejsme pochopitelně toho názoru, že dítě nemá právo na život. Dítě má zcela přirozeně takováto práva jako každý člověk, typicky nesmí být týráno atp. Nicméně dnešní tažení za tzv. práva dětí je snahou o odejmutí dětí z jejich rodin (nebo alespoň eliminace vlivu rodičů na výchovu jejich dětí...) a jejich svěření (svěření podstatné části jejich výchovy) do rukou státu. To je pro nás zcela nepřijatelné. V tomto kontextu je na místě připomenout, že každé právo, které je legitimní, je vždy vyváženo (resp. dokonce předcházeno) nějakou povinností.

Podpoříme však výzkum v této oblasti, který by pomohl dovést tyto technologie na úroveň ekonomické konkurenceschopnosti. Politicky motivované administrativní rozhodnutí by zde neprospělo ekonomice ani ekologii (viz též větrné či fotovoltaické elektrárny, přidávání biopaliva do pohonných hmot, samoúčelné „zateplování" budov atd.)

Živelné rozrůstání sídel doprovázené výstavbou nadstandardní infrastruktury (především dálnic) patří k nejzávažnějším problémům současnosti, a to nejen z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu, ale především z hlediska ochrany krajiny jako takové. Zvýšení poplatků za vyjmutí pozemků ze zemědělského půdního fondu nic neřeší, bohatý investor si svůj záměr, který může být i škodlivý, zaplatí a nakonec prosadí, běžnému investorovi s bezproblémovým záměrem to zkomplikuje život, diskutabilní prospěch z toho bude mít pouze státní pokladna. Škodlivé záměry je nutno eliminovat. Navrhujeme, aby vynětí zemědělské půdy pro účely výstavby bylo možné pouze při souhlasném stanovisku státního orgánu pro ochranu zemědělského půdního fondu, státního orgánu pro ochranu krajiny a místní samosprávy. Každá z těchto tří institucí by měla mít právo veta.

Křivoklátsko zahrnuje rozsáhlá území s relativně neporušenými přírodními ekosystémy. V ČR jsou i další území, pro něž by byl režim národního parku vhodný (Jeseníky, Slavkovský les,...). Považujeme však za velmi užitečné, že v ČR existuje i další poněkud odlišná forma ochrany unikátních krajinných celků - Chráněná krajinná oblast (CHKO). Režim CHKO je vhodný především pro oblasti, jejichž unikátní charakter vznikl harmonickým sladěním lidské činnosti s původním přírodním prostředím (Český ráj, Český kras, Kokořínsko, ...). Tento dvoustupňový model ochrany hodnotných krajinných celků není ve světě příliš běžný a měli bychom jej na mezinárodní úrovni propagovat. Prospělo by to přesnějšímu vymezení pojmu „národní park".

Ekonomicky i ekologicky je mnohem účelnější řešit jednotlivé problémy pomocí menších specializovaných zakázek, přičemž by na jejich zadávání měly mít významný vliv i místní samosprávy.

Tento nápad považujeme za nerozumný jak technicky (jak by se to evidovalo?) tak i principiálně. Nepřímé zpoplatnění tohoto typu zde již v podstatě existuje, a to prostřednictvím poměrně vysoké spotřební daně z pohonných hmot. Další speciální zpoplatnění by snad mohlo mít smysl u těžkých nákladních automobilů (nad 12 tun) s cílem upřednostnit přepravu po železnici.