PODPORUJEME

 

Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Transformace zdravotnictví

Problém dnešního českého zdravotnictví je tak hluboký, že jej standardními či dokonce pouze povrchními přístupy nelze rozřešit.

Základ problému je skryt v interpretaci počátečního nastavení systému. Článek 31 Listiny praví: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." To je často zcela mylně chápáno jako právo na péči zdarma. Takové právo by však zároveň muselo být provázeno příslušnou povinností všech platit neomezeně vysoké pojistné veřejného zdravotního pojištění, tedy v důsledku právem státu takto stále vyšší pojistné od občanů vybírat.

Obecně je třeba zdůraznit, že Listina práv a svobod jako součást Ústavy je celkově chybným konceptem, neboť každé právo je přirozeně vyváženo povinností - dokonce lze říct, že skutečná práva jsou od povinností odvozena. Základní práva jsou pak odvozena od povinností, jež jsou často zakotveny přímo v Desateru: právo jednoho na život je dáno povinností všech ostatních jej nezabít, právo jednoho vlastnit majetek je odvozeno od povinnosti všech ostatních jej neokrást. Od jaké a čí povinnosti by bylo odvozeno „právo na bezplatnou zdravotní péči"? Odpověď, která je však zjevně nepřijatelná, jsme nabídli výše.

Primárním sdělením tohoto materiálu je tedy nutnost změnit Článek 31 Listiny práv a svobod takto: Každý má právo na záchranu života a na to, aby chránil své zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na dostupnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Z tohoto znění jasně plyne, že 'zákon o zdraví lidu' skutečně stanoví jaká péče, v jakém rozsahu a za jakých podmínek je z veřejného pojištění hrazena tak, aby byl systém dlouhodobě finančně stabilní - což je také v dlouhodobé perspektivě nezbytná podmínka jakékoli péče. O to, co by rámcově měl onen nový zákon obsahovat, se pokouší následující text.

Druhým základním východiskem je stanovení míry adekvátní péče o předčasně narozené a o nevyléčitelně nemocné. Tato otázka přesahuje samotnou medicínu, je otázkou etickou (popř. teologickou) a její aktuálnost je historicky nová; navodil ji sám o sobě vítaný rychlý a úspěšný technicko-medicínský pokrok. V případě předčasně narozených je na místě se zamýšlet, zda nepodporujeme přístupy, které k předčasným porodům s významnou pravděpodobností vedou - a pokud ano, pak je na místě zabývat se předně právě těmito příčinami. V případě nevyléčitelně nemocných je pak nezbytné věnovat zvýšenou pozornost paliativní léčbě a hospicové péči, tedy řádnému ošetření všech dimenzí člověka - nejen fyzické, ale i psychické, spirituální a sociální.

Teprve po vyřešení těchto principů se můžeme věnovat parametrickým změnám uvnitř systému.

České zdravotnictví uplynulého období je charakterizováno nezodpovědností všech jeho účastníků. Zásadními negativy jsou postupná ztráta rovnosti před zákonem v dostupnosti zdravotní péče (zejména časové - čekání na vyšetření a operace) a s tím spojené obnovení šedé ekonomiky ve zdravotnictví a dále skutečnost, že ekonomické rovnováhy je dosahováno zejména na úkor zdravotnických pracovníků. Musí tedy dojít k vnitřní změně v chování nejen lékařů a dalších odpovědných zaměstnanců ve zdravotnictví, ale také - a možná především - pacientů. Kořeny současného stavu jsou ukryty hluboko v komunismu, který člověku, zde na zemi jedinému a exkluzivnímu majiteli jeho života, odpovědnost za sebe a své zdraví odebral. Tím byl hrubým způsobem narušen základní a nezastupitelný vztah pacient - lékař: je to lékař, který je tak nyní často vnímán jako ten, „kdo mi za mé zdraví ručí". Z tohoto patologického nastavení základního vztahu se samozřejmě odvíjí řada negativních jevů i na jeho druhém konci, jako např. alibismus lékaře, který nahrazuje své lékařské myšlení zbytečnými a drahými diagnostickými metodami, aby se „pojistil" před případnou stížností pacienta. Předesíláme tedy: jednoduchý „recept" na vyléčení našeho těžce nemocného zdravotnictví neexistuje.

Zdravotnický systém je nezbytné transformovat jako celek a od jeho základů. Zejména je nutné:

1. Přenést hlavní díl odpovědnosti za své zdraví na občana, jehož základní povinností je o své zdraví řádně pečovat a současně nést sociální a ekonomické důsledky svého jednání;

2. Preferovat především preventivní zdravotnické programy před programy léčebnými, aby byl posílen fond zdraví každého občana a tím i celé společnosti. Pod pojmem zdravotnictví svysokou úrovní nemyslíme takové, které se chlubí rozsahem výkonů, ale to, které se může chlubit, kolik jich dělat nemusí, protože toho není třeba;

3. Přiklonit se kinstituci rodinných lékařů;

4. Zřídit institut dobrovolného zdravotního připojištění (tzn. umožnit nadstandardní péči) a upravit pravidla plateb za provedené výkony, předepisované léky a zdravotně-technické pomůcky;

5. Oddělit sociální problematiku pacientů od problematiky zdravotního charakteru. Zdravotnická zařízení nemohou řešit sociální nesnáze svých klientů. Není to posláním zdravotnictví;

6. Je nutné regulovat vstup do systému veřejného pojištění na straně nabídky (tj. rozsah poskytování zdravotní péče vrámci systému veřejného zdravotního pojištění). Je totiž prokázáno, že náklady rostou spočtem poskytovatelů bez ohledu na počet pojištěnců a nemocnost;

7. Trvat na nepovinném členství vkomorách (lékařské, stomatologické a lékárenské). Povinné členství souvisí spřenesenou působností státní správy na profesní samosprávu a tudíž je nutno řešit příslušné úlohy jiným způsobem.

Je však nutné vycházet především z reality současných ekonomických možností naší společnosti. Uvědomujeme si, že mezi politickým a ekonomickým hlediskem musí být rovnováha především v tom směru, že nelze prosazovat pouze politický názor na úkor ekonomických důsledků rozhodnutí (tedy např. podporovat interpretace vedoucí k přesvědčení, že existuje „právo na péči zdarma"), ale naopak také není možné prosazovat ryze ekonomické hledisko na úkor mravních zásad (vždyť např. euthanasie je relativně velmi levným „řešením").

Jak již bylo zmíněno, zdraví není majetkem státu, ale velmi cenným nehmotným statkem každého z nás. Jeho přítomnost či naopak absence zásadně ovlivňuje možnosti naplnění našich základních sociálních a materiálních životních potřeb. Z tohoto pohledu tedy jednoznačně vyplývá, že o své zdraví jsme povinni po celý náš život pečovat a při zanedbávání této povinnosti musíme  nést sociální a materiální důsledky našeho jednání. Stát je tedy v tomto kontextu institucí, která by měla být pouze garantem dostupnosti a odpovídající kvality zdravotní péče pro své občany.

Pro rozumné fungování zdravotnického systému je důležitá i existence právních norem, které by ve svých důsledcích vedly ke znovuobnovení a posílení rodinné solidarity, která má mít přednost před solidaritou občanskou. Nezanedbatelné finanční náklady jdou totiž na vrub řešení sociálních problémů seniorů a chronicky nemocných, kteří částečně či někdy i v plné míře postrádají jak duchovní tak i materiální spoluúčast svých rodinných příslušníků ve stáří a/nebo v nemoci. Ani nemoc či stáří však nejsou argumentem pro zneužívání zdravotnických služeb k účelům, které jim nepřísluší. Zdraví a úsilí o jeho péči se musí stát jednou z priorit každého z nás. Proto preferujeme zdravotně-preventivní programy před programy kurativními, které jsou v konečné fázi ekonomicky i společensky mnohonásobně nákladnější. Základními funkcemi zdravotnického systému ve společnosti jsou určení diagnózy nemoci, její léčba a především snaha o prevenci nemocí. Jinými slovy: snažit se dosáhnout toho, aby se nemocní lidé stali zdravými a lidé zdraví se nestávali nemocnými. Krédem českého zdravotnictví se musí stát odpovědnost, svoboda volby a přiměřená solidarita.

Obecný rámec transformace

Transformační kroky je nezbytné rozdělit dle stanovených priorit a obtížnosti realizace na krátkodobé (do 3 let), střednědobé (3 - 5 let), dlouhodobé (5 - 10 let) a strategické (nad 10 let). I zdravotnictví je oblast, na níž je naprosto nutné nahlížet s podstatně delší perspektivou, než je jedno funkční období Poslanecké sněmovny. K doložení této nutnosti zcela stačí zmínit tři provázané jevy: velmi rychlý postup lékařské vědy, s tím spojený progresivní nárůst nákladů na léčbu a (nejen ale i) na to navazující prodlužující se střední délka dožití.

Před vlastním zahájením transformace je třeba bezpodmínečně vytvořit právní rámec, aby se v maximální možné míře zamezilo korupčnímu a spekulativnímu jednání účastníků transformačního procesu. Nejlepší prevencí proti korupci je morálka. Lidé jsou však nedokonalí a ke zlému náchylní a tuto skutečnost nelze pustit ze zřetele. Nastavení pravidel a vztahů ze strany státu je tak nezastupitelné.

Vztahy mezi subjekty v systému zdravotnictví

Konzervativní strana navrhuje vytvořit soubor právních norem, které jednoznačně vymezí vztahy mezi Ministerstvem zdravotnictví (MZ), tedy státem; plátcem zdravotních výkonů a spotřebovaného zdravotnického materiálu, tedy zdravotními pojišťovnami; a spotřebiteli zdravotních služeb, tedy občany.

Také je třeba jasně vymezit vztah mezi státem a krajskými samosprávami - zřizovateli a současně majiteli a hospodáři zdravotnických zařízení. Tento vztah by měl být pouze konzultativního charakteru. Rozhodování v rámci regionu by mělo zůstat výlučnou kompetencí krajských samospráv - samozřejmě na základě obecně přijatého konsensu o zdravotnickém systému.

Výrazem odpovědnosti občana se tedy musí stát zejména péče o jeho vlastní zdraví a volba zdravotní pojišťovny a jejího pojistného plánu (kombinace veřejného zdravotního pojištění a připojištění). Výrazem odpovědnosti fyzických a právnických osob poskytujících zdravotní péči se musí stát vazba mezi efektem poskytované zdravotní péče a finanční úhradou. Výrazem odpovědnosti státu je soustava zákonů, které vytvářejí podmínky pro záchranu života, ochranu zdraví a pro poskytování zdravotní péče s ohledem na principy zakotvené v Ústavě a v Listině práv a svobod a ve zdravotní politice, a účinné vymáhání jejich dodržování. Výrazem odpovědnosti krajských samospráv by pak mělo být odstátnění řady nemocnic a ústavů. Rozhodování všech účastníků musí být přitom nastavením pravidel pozitivně stimulováno k podpoře žádoucího chování a ve prospěch strategií zaměřených k udržení objemů a cen poskytovaných služeb při současném zvyšování účinnosti a účelnosti poskytované zdravotní péče (jako příklad mohou posloužit systémy Německa či Švýcarska).

Roli státu tedy Konzervativní strana vidí zejména v péči o síť klíčových zdravotnických zařízení a v tvorbě legislativy a vyhodnocování jejího dopadu v praxi (kontrolní mechanismy a mechanismus vyhodnocení účinnosti zákonů dnes citelně chybí). Jednou z takových možných úloh státu je stanovit nepodkročitelná kriteria dostupnosti. Jinak by měla vláda exekutivně zasahovat pouze v případě, že dojde k porušování povinností a práv zúčastněných osob fyzických a právnických, nebo je-li něčí činnost v rozporu s veřejným zájmem, jehož obsah je precizně formulován v zákoně. Ve všech ostatních věcech je nutno uplatnit principy subsidiarity, decentralizace a dekoncentrace.

Systém plateb a úhrad za zdravotnické výkony, léky a pomocnou zdravotní techniku

Konzervativní strana je příznivcem tzv. klasického pojišťovacího systému. Pacient v takovém systému obdrží od lékaře či nemocnice účet za zdravotní službu a následně jej

  • nechá proplatit u své zdravotní pojišťovny zveřejného zdravotního pojištění, pokud se jedná o standard, a/nebo
  • nechá proplatit u své zdravotní pojišťovny zdobrovolného připojištění, pokud si jej sjednal a jedná se o službu nadstandardní, nebo
  • proplatí sám, pokud jde o nadstandard.

Je to nejtransparentnější a nejjednodušší systém financování zdravotnictví.

Obsahem příslušných definic standardu - tedy kde, jak a čím se léčí - musí být nejjednodušší a nejefektivnější soubor lékařských výkonů, aplikace základních léků a zdravotnického materiálu, které je nezbytně nutné pro záchranu života či zdraví u občana, který se následkem nemoci či úrazu dostane do ohrožující tísně. Standardem tedy nazýváme skutečně nezbytnou péči. Z veřejného zdravotního pojištění lze přitom hradit pouze tyto základní prostředky, tedy takové, které jsou pro daný zákrok nejefektivnější. Zdůrazněme přitom, že to nutně neznamená péči (krátkodobě) nejlevnější - efektivitou je míněn např. i takový charakter péče, aby byla minimalizována pravděpodobnost recidivy. Cílem je maximalizovat poměr cena/výkon. Nelze tedy např. hradit léky či zdravotnický materiál se stejnými účinky a funkcí, ale který je, ať již z jakýchkoli důvodů, dražší. Dle tohoto klíče je nutné nejdříve kategorizovat léky a zdravotnický materiál na

  • základní, tedy standardní - hrazený zveřejného zdravotního pojištění;
  • nadstandardní - hrazený zdobrovolného zdravotního připojištění či hotově;

Z veřejného zdravotního pojištění nelze v plné výši hradit léky a pomůcky z kategorie nadstandardní. Je to částečně možné na základě žádosti pacienta jedině v tom případě, kdy si pacient doplatí finanční rozdíl mezi standardními a nadstandardními službami či zdravotnickým materiálem.

Navíc je třeba jasně stanovit, že nadstandardem (tedy položkou nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění) je také cokoli, co je pacientem žádáno, ale není indikováno ze strany lékaře (i když by příslušná položka v jiné situaci byla standardní). Jinými slovy, v případě, že lékař určité vyšetření z diagnostického či léčebného důvodu neindikuje, může pacient toto mít i bez této indikace, pokud si však tuto službu v plné míře a na vlastní náklady zaplatí.

Jak již bylo zmíněno, považuje Konzervativní strana život a zdraví za soukromý majetek každého jedince naší společnosti a tomu by měl odpovídat i vztah občana ke svému životu a zdraví. Spoluodpovědnost státu za zdraví svých občanů pak mimo jiné spatřujeme ve zvlášť ekologicky ohrožených lokalitách, kde zájmy státu zdraví v plné míře jako soukromý statek nerespektovaly a nerespektují. Stratifikace ekologické územní zátěže a klíč k takto definované finanční spoluúčasti státu by byl předmětem dalšího jednání (např. zvýšení finančních dotací na léčbu respiračních nemocí, alergických nemocí, nádorových onemocnění, atp. - severní Čechy, Ostravsko,...).

Finanční spoluúčast pacienta na veškeré zdravotní péči je nezbytností. Téměř nikdo si nemůže dovolit hradit jen z vlastního velmi drahou operaci - a proto mají být předně nákladné zákroky (léčby) předmětem solidárního veřejného zdravotního pojištění. Proto má být relativní finanční spoluúčast stanovena zejména u standardů podle principu: na laciné více, na drahé málo, nebo nic. Možná insolvence pacienta je sociálním, nikoli zdravotním problémem.

Na jaký nadstandard by bylo možné využít dobrovolné zdravotní připojištění je otázkou komerční nabídky pojišťoven. Různá pojištění by se v tom samozřejmě lišila. Nepochybujeme, že vhodné produkty by byly na trhu velmi rychle. Poznamenejme, že finanční spoluúčast u komerčního pojištění záleží na konkrétním případě a je taktéž řešena nabídkou pojišťoven.

V neposlední řadě je třeba umožnit hradit lékařské výkony, spotřebovaný materiál a léčebné přípravky včetně následné rehabilitace z pojistky úrazového pojištění - pokud byla změna zdraví občana zapříčiněna úrazem. Celkově je nutné zvýšit poměr nestátních prostředků ve zdravotnictví.

Nezbytným předpokladem je přitom oddělení zařízení neziskových od těch, která jsou na zisk orientována - tedy podnikají. Je nutné prosadit zákaz jakéhokoli podnikání v subjektech čerpajících státní dotace a využívajících ke svému provozu materiální a technické zázemí, které je majetkem státu; právě taková zařízení mají být nezisková, neboť popsané „podnikání" je z obchodního hlediska neoprávněné a vytváří prostředí pro korupční jednání.

Konečně je nezbytné si uvědomit, že současné veřejné zdravotní „pojištění" je ve skutečnosti daň. Pojem „veřejné zdravotní pojištění", který je používán v tomto textu, chápeme zejména jako skutečné pojištění (byť třeba i povinné). Současný systém je třeba změnit tak, aby tomu tak skutečně bylo. Veřejné zdravotní pojištění je přitom třeba založit na úvaze o tom, co na základě veřejných prostředků činit pro zdravé, aby se nestali nemocnými a co pro nemocné, aby se uzdravili. Veřejné zdravotní pojištění se musí stát skutečným veřejnoprávním pojištěním, jehož prostředky jsou spravovány zdravotními pojišťovnami v mezích zákona, bez exekutivního zasahování státu s výjimkou případů, kdy zdravotní pojišťovna zákon poruší. Hlavní slovo ve zdravotních pojišťovnách musí mít občané-pojištěnci prostřednictvím jimi volených členů orgánů zdravotních pojišťoven. Veřejné zdravotní pojištění je dnes v podstatě rámcovou veřejnou zakázkou, kde ten, kdo objednává (v prvopočátku pacient) není ničím limitován ve vztahu k nákladům na to, co objednává a co mu bude poskytnuto (to ovlivňuje především nositel výkonu). Poskytnuté výkony kontroluje a hradí pojišťovna, která ale nemůže ovlivnit to, co se objedná a v zásadě ani to, co se poskytuje, a nemůže ani reálně ovlivnit objem peněz, které má k dispozici. Máme tedy namísto pojištění skupinových rizik, o které by ve veřejnoprávním systému mělo jít, systém více či méně se zdravím souvisejícího věcného plnění formou výdeje zdravotních výkonů, prostředků a léčiv. Pokud nebude pacient více zainteresován na takovém jednání, které povede k poskytnutí odpovídající péče za obecně přijatelných a splnitelných podmínek (včetně nákladů), pokud bude poskytovatel preferován za objem péče poskytnuté nemocným bez ohledu na to, co učinil pro zdravé aby se nemocnými nestali, a konečně pokud bude pojišťovna povinna platit, aniž by mohla reálně ovlivnit kolik vybere a za co a do značné míry ani kolik platí (zejména pokud se dle svých možností dohodne a výkonná moc to bez přímé odpovědnosti za výsledek změní), systém není možné reformovat.

Role speciálních institucí v systému

Komise odborných lékařských společností by měly mít pouze funkci poradní a doporučující z hlediska odbornosti, při sestavování klíče úhrad za zdravotnické služby, léky a zdravotní materiál a měly by se podílet na všech klíčových definicích základní a nadstandardní péče, stejně jako na kategorisaci léků a zdravotnického materiálu.

Česká lékařská komora (ČLK) by měla především pečovat o celoživotní vzdělávání lékařů a garantovat jeho kvalitu, popř. nabízet bezplatné právní služby svým členům, pokud se z různých profesních důvodů dostanou do nesnází a pokud je o to registrovaný člen požádá. ČLK však nemůže za zdravotnické subjekty vstupovat do jednání se zdravotními pojišťovnami a ovlivňovat výsledek smluvního vztahu. Roli ČLK také spatřujeme v oblasti lékařské etiky.

Členství v těchto institucích by mělo být dobrovolné. Vše řečené přitom platí stejnou měrou pro Českou stomatologickou komoru i Českou lékárnickou komoru.

Základní síť zdravotnických subjektů

Základním pilířem zdravotnictví musí být nikoli obvodní, ale rodinný lékař (praktik pro dospělé, a praktik pro děti a mládež). Právě ve vztahu rodinný lékař - pacient se automaticky vytváří klima důvěry, tolik potřebné k dobré zdravotní péči. Rodinný lékař v rámci tzv. kapitace (hrazené z veřejného zdravotního pojištění) zajišťuje, vzhledem k poměrně malým fixním nákladům a menší náročnosti péče, nejlevnější zdravotní péči. Zde je důležitý úkol státu: určit takový počet pacientů u rodinného lékaře, aby ten mohl nejen léčit, ale současně provázet svého pacienta všemi složitostmi zdravotní péče. Do tohoto pilíře by měl být zahrnut systém bonusů pro pacienta i lékaře (prevence, zdravý životní styl apod.). Ostatně zavedení systému bonusů a kvalitní definice standardu může podle mnoha světových analýz přinést úsporu až 11% přímých nákladů.

Podobnou funkci pak vykonává druhý pilíř: ambulantní odborníci. Zde je daleko důležitější stanovení standardů péče a umožnění nadstandardů pro pacienty, kterým lidsky či jinak nevyhovuje konkrétní odborný lékař, doporučený lékařem rodinným, či kteří považují za nutné ověřit si správnost diagnózy či způsobu léčby u více odborníků. Ano, proč ne, ale nikoli z veřejného pojištění.

Třetím pilířem jsou kliniky - tedy nemocnice zřizované státem, které mají být vybaveny prvotřídní technikou a obsazeny špičkovými odborníky, provádějící vedle medicíny i vědu a vzdělávání v oboru. Tato část zdravotní péče má být zajišťována z prostředků veřejného, tedy solidárního zdravotního pojištění, neboť tato špičková péče má být v případě potřeby dostupná pro všechny občany, veřejné zdravotní pojištění je povinné a téměř nikdo si nemůže dovolit takovou péči zaplatit z vlastní kapsy. Přitom není pravdou, že (např.) v každém kraji musí být taková klinika. Jakékoliv partikulární zájmy musí jít stranou. Česká republika si takový luxus nemůže, vzhledem ke své ekonomice, dovolit. Pokud si však někdo chce zřídit soukromou kliniku pro soukromníky či nadstandardně pojištěné spoluobčany, nemá mu být jakkoli bráněno.

Čtvrtým pilířem je Rychlá záchranná pomoc. Z hlediska financí se jedná o státní útvar, který pomůže každému, kdo se do kritického zdravotního stavu dostane a po nezbytném úkonu stabilizace ho předá příslušnému zdravotnímu zařízení.

Pátým pilířem jsou pak územní nemocnice, zřizované nebo provozované samosprávou, jejichž hlavním cílem je poskytovat odbornou péči v oblastech, pro které je nemohou zajišťovat kliniky, protože by taková péče, díky velmi vysokým fixním nákladům, byla příliš drahá a tudíž velmi nehospodárná. Územní nemocnice musí také tuto péči poskytovat dostupnou v čase a jejich standard by se měl odvíjet od počtu občanů spádového území.

Konečně šestým pilířem jsou nemocnice zřizované a provozované samosprávou pro pacienty následné péče a LDN. Zde je ale nezbytně nutné přijmout taková pravidla, která přesně oddělí pacienty placené z veřejného zdravotního pojištění od sociálních případů.

Cílem je tedy vytvoření základní sítě zdravotnických zařízení nezbytných pro poskytování kvalitních a dostupných služeb a tento systém nechat otevřený pro vznik dalších poskytovatelů zdravotní péče. Nástrojem pro vytvoření této sítě je přitom smluvní politika pojišťoven při naplňování dostupnosti zdravotní péče pro jejich pojištěnce. Kriteria dostupnosti druhů péče (nikoli dostupnosti zdravotnických zařízení!) by přitom měl stanovit stát, nejlépe nařízením vlády na základě zákonného zmocnění. Na této úrovni podrobnosti ponecháváme stranou lékárenská zařízení (kde např. ekonomické podmínky tzv. nemocničních lékáren fungujících coby lékárny pro veřejnost rozhodně stojí za pozornost) a zařízení pomocného komplementu (např. lázeňství, které vděčí za svůj bouřlivý vývoj úspěšné privatizaci...). Jejich podstatný význam a ekonomické dopady „lékové politiky" si však plně uvědomujeme.

Několik konkrétních námětů

  • Transformovat stávající smluvní vztahy mezi poskytovateli zdravotní péče a zdravotními pojišťovnami na výše popsané dlouhodobé smluvní vztahy.
  • MZ je garantem zajištění dostupnosti základní zdravotní péče, ale není oprávněn jednat se zdravotními pojišťovnami o smluvních vztazích či jiných obchodně-provozních vztazích, rušit zdravotnická zařízení či jinak reorganizovat zdravotnické subjekty, kterých není zřizovatelem.
  • MZ je oprávněn kontrolovat finanční zdroje, kterými přispívá do systému zdravotní péče, ale není oprávněn kontrolovat finanční prostředky pocházející zjiných, nestátních zdrojů.
  • Smluvní vztahy mezi partnery uvedené výše jsou na občansko-právním a obchodně-právním základě, vžádném případě tedy nejsou veřejnoprávním vztahem.
  • Transformovat stomatologickou péči na péči přímo hrazených služeb (tedy hotově či zpřípadného dobrovolného připojištění), vyjma specifického okruhu stomatologických diagnóz, které nejsou vmožnostech jedince je zásadním způsobem ovlivnit. Vtěchto případech je možná předem stanovená participace veřejného pojištění na dílčích stomatologických výkonech.
  • Transformovat zdravotnické služby, které jasně nesouvisejí se záchranou života či zdraví občana, který se následkem nemoci či úrazu dostal do ohrožující tísně, na péči přímo hrazených služeb (tedy hotově či zpřípadného dobrovolného připojištění).
  • Zvýšit tlak proti zneužívání lékařské i odborné zdravotní péče, i proti plýtvání léky. Nebát se plošných poplatků skompenzací nějakým způsobem handicapovaným spoluobčanům sociálními a nikoliv zdravotními přídavky.
  • Prosadit vyšší využití drahé zdravotní techniky - ta nesmí zahálet jako dosud - systematickým prosazováním vícesměnného provozu. U diagnostických přístrojů (např.: CT, magn. rezonance, moderní RTG...) lze takového efektu dosáhnout např. důsledným oddělením technické stránky věci (pořízení snímku na záznamové medium) od samotného diagnostického úkonu (vyhodnocení snímku a určení následného postupu léčby).
  • Snížit fixní náklady na administrativu. Pokud analýza ukáže, že na řízení 2 nemocnic, vzdálených od sebe několik kilometrů, stačí jedno administrativní vedení, tak to druhé je třeba zrušit.
  • Fixní náklady jsou základním problémem obecně - ať se již jedná o kapitálové (kde rozhodující roli hraje dnes nákladná rekonstrukce budov a nákupy stále se modernizujících přístrojů), nebo provozní náklady (neboť medicínský pokrok je fantastický). Je nezbytně nutné porovnat nákladové složky spříjmy u všech nemocnic a jejich oddělení (tedy včetně zrušených nemocnic 10 roků zpět) a vcelostátním denním tisku je zveřejnit. Je jisté, že občanská podpora dodá vládě sílu kpotřebným krokům a občanský nesouhlas ji snad odradí od některých kroků neuvážených.
  • U všech nemocnic zrušit ambulantní oddělení pro příchozí pacienty (ponechat je pouze pro příjem a propouštění pacientů). Ta jsou díky vysokým fixním nákladům nemocnic pro ekonomiku zdravotnictví jako celku ekonomicky nevýhodná, přesto, že pro nemocnice výhodná jsou. Poskytování jakékoliv péče vdražších zařízeních, než je nutné, je však vkaždém případě neomluvitelné. Navíc lékař nemocnice se má plně věnovat pacientům na lůžku.

Závěr

Poznamenejme, že jsme se v tomto textu samostatně nezabývali významnou problematikou korupce. Je nezbytné omezovat příležitosti ke korupčnímu jednání a korupci samotnou je třeba potírat ve zdravotnictví, stejně jako v jiných oblastech. Konzervativní strana je přesvědčena, že finančních prostředků proudících do českého zdravotnictví je dostatek. Problémem je zejména jejich efektivní využití. Markantní je např. neekonomické jednání především státních zdravotnických subjektů, které jsou VZP (díky jejímu quasimonopolnímu postavení) uměle udržovány v omylu, že jsou jedinými - a tedy nepostradatelnými - garanty zdravotní péče v určité lokalitě.

Rovněž však i ekonomické chování všech pojišťoven musí být podrobováno soustavné kontrole, aby nedocházelo k tak nehospodárnému nakládání se svěřenými prostředky, jako se stalo např. právě v případě VZP při financování projektu tzv. Elektronické zdravotní knížky (IZIP).

Prvním požadavkem tedy musí být co největší transparentnost finančních toků.

Závěrem je nezbytné důrazně zopakovat, že veškeré úvahy o reformě systému veřejného zdravotního pojištění musí vycházet z ekonomických možností země. Právo na zdravotní péči je ohraničeno objemem peněz, které je možné na tuto péči ještě vydat, aniž by to ohrožovalo rozvoj společnosti. V úvahu je nutno vzít i ochotu a schopnost společnosti přispívat na zdravotní péči z jiných veřejných rozpočtů, především z výnosů daní. Tyto meze je zapotřebí stanovit a dát jasně najevo, že volání po jejich změně nemůže být vyslyšeno, nebude-li provázeno celkovým hospodářským vzestupem. Ostatní je jen věcí dělení a regulací uvnitř takto stanovených mezí.

 

Přijato Sněmem Konzervativní strany v Brně, 11. června 2011.