Autor: Jaroslav Cabal

Vládo, vrať majetek Mašínům!

Mezi neustále zpochybňované, ale nezaměnitelné, základy svobody nesporně patří respekt k vlastnictví.

Vyzvala Vládu České republiky ve svém prohlášení Konzervativní strana, která patří mezi, Bohužel téměř osamocené, nekompromisní zastánce atributů svobody. Členy této politické organizace logicky byli a jsou lidé, kteří se svou trpělivou a cílevědomou prací zasloužili o uznání III. odboje, stejně jako o nárůst všeobecného respektu k žijícím, nebo nežijícím, osobnostem všech tří odbojů. Milan Paumer byl dokonce jednou z ústředních postav odporu proti nástupu komunistického režimu v poválečném Československu. Společně s bratry Josefem a Mašínovými se mu s těžkým střelným zraněním podařilo doslova probojovat z naší republiky. V jejich rodné zemi jim za jejich vystupování proti totalitnímu režimu a proti konfiskacím nejen jejich rodového majetku, velmi reálně hrozil trest smrti. Někteří příbuzní a známí také jejich nesmírně odvážnou anabázi nepřežili, jiní strávili dlouhá léta krutě mučeni v nepředstavitelně přísných vězeních.

Na první pohled by se zdálo, že hodnoty, které svoboda člověka představuje (a lidé kteří za ně bojovali v prostředí, ve kterém jim šlo nejen o jejich vlastní život, ale prokazatelně i o životy jejich blízkých) bude společnost, která po roce 1989 nastoupila cestu k demokracii, uznávat a ctít. V naší společnosti však drtivě převažují lidé z rodin, jejichž příslušníci se žádného hrdinného vystoupení nikdy nezúčastnili, raději se přizpůsobovali podmínkám nalinkovaným vládnoucími totalitními režimy, nebo s nimi přímo spolupracovali. Například protektorátní četnictvo přičinlivě lovilo české parašutisty i odbojáře z jiných skupin. Do jedné z nejvýznamnějších hrdinných skupin, nazvanou „Tři králové", patřil také legendární generál Josef Mašín, tedy otec zmiňovaných bratrů. Jeho odkaz, nalezený v cele smrti, se oba synové rozhodli naplňovat proti nové nastupující komunistické totalitě. Stali se tak samozřejmě nejhledanějšími štvanci v naší zemi. Hledalo a obkličovalo je na třicet tisíc plně ozbrojených  českých a východoněmeckých policistů či vojáků. Cestu za svobodou všichni, kteří se na ni s bratry vydali, nepřežili.

Smutným (ale pochopitelným) faktem je skutečnost, že v demokraticky zvoleném parlamentu České republiky najdeme mnoho těch, kteří přímo participovali na řízení komunistické totality, dále lidí, kteří se v tomto období měli dobře, a poslanců, kteří osobně proti režimu nijak nevystupovali (stejně jako v minulosti jejich rodiče). Z těchto důvodů, a většiny z důvodu akutního nedostatku obyčejné lidské empatie k hrdinům té doby, trvalo uznání III. odboje Parlamentem České republiky tak dlouho

Mezi neustále zpochybňované, ale nezaměnitelné, základy svobody nesporně patří respekt k vlastnictví. Právě proto komunistický režim po roce 1948 krutě zasáhl toto základní občanské právo. Po roce 1989 tedy nové, demokraticky zvolené, representace v rámci obnovy klasických občanských svobod rozhodly o zmírnění škod, které na nich byly napáchány po únorovém „vítězství" arogantního bolševického režimu, a označily dobu od 28.2.1948 do 17.11.1989 za dobu nesvobody, a to se všemi důsledky.

Přesto všechno naše soudnictví, kde v některých případech rozhodují bývalí členové KSČ, nebo pohrobci minulé totality, či synci komunistické honorace, nenašlo sílu revidovat rozsudky vynesené nad Mašínovými, protože se nedokázalo opřít právě o zákony, které umožňují posuzovat činy členů odbojových skupin z hlediska boje proti mnohem mocnější loupeživé a smrtící moci. Bez revize (a zrušení) rozsudku tehdejších soudů, které často v době totality rozhodovaly podle dispozic vedení KSČ, není možné vrátit Zdeně Mašínové a jejím bratrům (či jejich dědicům) celý tehdy zabavený rodový majetek.

Právní zástupci i dnes evidentně persekuované rodiny učinili poslední pokus jak v naší zemi dospět ke spravedlivému cíli. Zpochybnili  totiž závěť, kterou sepsal generál Mašín, vědom si důsledků své protifašistické činnosti. Neplatnost této poslední vůle právníci vidí v tom, že byla evidentně učiněna v tísni, a tudíž může být prohlášena za neplatnou, stejně jako následné konfiskační akty komunistického režimu vůči jeho dětem, v závěti uvedeným dědicům. Následovalo by tedy nové dědické řízení, v rámci kterého by sourozenci získali svůj statek celý, tedy nejen z jedné třetiny, kterou získala Zdena Mašínová (jako dítě ji komunisté nemohli v padesátých letech potrestat).

Konzervativní strana kroky státní byrokracie správně považuje za vrcholně nedůstojné, a to zejména proto, že Vláda České republiky může následovat státnický čin bývalého premiéra Patra Nečase, který se z úcty k III. odboji, a lidem, kteří jej vedli, zúčastnil pohřbu Milana Paumera. Je v její pravomoci formou exekutivního rozhodnutí vydat zbylé dvě třetiny majetku těm, kterým z výše uvedených důvodů spravedlivě náleží.

Vláda České republiky by měla najít odvahu, ze stejného pohledu, posoudit některé další restituční případy, které nelze bez neúměrných a nedůstojných obtíží řešit podle nyní platných zákonů. Měla by se také věnovat těm vlastníkům, kteří přišli o svůj majetek podle zákona o transformaci zemědělských družstev tím, že zákonodárci (tedy stát) odložili uspokojení nároků oprávněných osob, ale jejich majetek při tom neochránili před rozkradením.