Společnost zpupná a nepokorná
J. J. Rousseau a V. Klaus
Ušlechtilý divoch Jeana Jacquese Rousseaua by na to téma mohl napsat disertační práci. Možná to není zcela původní, ale rozhodně jeden z nejznámějších příkladů antropologické fikce - takřka archetyp. Tedy, krátce si to zpřítomněme, člověk je v zásadě a od své přirozenosti dobrý a kde-se-vzala-tu-se-vzala prohnilá společnost, která přirozeně dobrého člověka svými pokřivenými pseudonormami tak silně manipuluje ke zlému, že ten nemůže odolat a nakonec na nějakou tu špatnost přistoupí a tak se, pod tlakem zlé společnosti, z dobrého člověka stává člověk stále horší. Připomeňme si také stručně jeden z nejdůležitějších praktických důsledků této teorie: není zloděj jako zloděj - „vlastník výrobních prostředků", to je skutečný lump, který vykořisťuje své zaměstnance, tyje z práce jejich rukou a ve velkém a dlouhodobě okrádá je a jejich rodiny, zatímco mladík dělnického původu oloupivší v době krise nějakého toho maloměšťáka, to je jiná... to je právě oběť společnosti, která jej v rozpuku jeho mladosti zahnala do takového kouta, že neměl jiného východiska, než přepadat, přičemž tato diagnóza se změní málo či vůbec, i kdyby za ním zůstala nějaká ta buržoazní mrtvola. To je tedy exposice; za zjedodušení celého problému se znalcům omlouvám.
Po velmi dlouhý čas, skoro bych si tipnul, že téměř od vzniku předmětné ideje, se konzervativní pravice - lhostejno nyní, zda ji chápeme rovnou politicky a/nebo „jen" společensky - snaží oponovat tomuto konceptu. Protiargument zní, že člověk vůbec není od přirozenosti dobrý - naopak jeho přirozenost je v základu poškozená (křesťanský konzervativec by k tomu dodal „dědičným hříchem") a tedy velmi nedobrá. Stačí se podívat na běsy, které je člověk, ponechán bez mantinelů společenských konvencí, schopen rozpoutat. Ale člověk, jak víme a vůbec nepopíráme, také může být dobrý a laskavý, milující a odpouštějící... pohybuje se prostě stále na hraně, v jakémsi věčném napětí na ose dobra a zla, mezi kterými každodenně volí. K té volbě je disponován svobodnou vůlí. A právě proto, že je tato vůle svobodná, je za svá rozhodnutí každý člověk nepardonovatelně odpovědný. Jsme u jádra věci: člověk sám je za své činy odpovědný - nikoli nějaká společnost, ať už je sebevíce zkažená. Samozřejmě, že pro každého je snažší být dobrý ve společnosti, jejíž normy jsou nastaveny řádně - a naopak, je-li společenství skrz na skrz prohnilé (až tak, že prohlašuje zlo za dobro...), je to podstatně obtížnější. Jde však spíše o psychologii a vícero pokušení - není v tom špetka determinismu. I příkladů bychom nalezli celou řadu; snad jedním z nejvýmluvnějších je příběh Lota, který zůstal spravedlivým i uprostřed naprostého rozvratu.
Zdůrazněme, že vedeme diskusi o nepardonovatelné odpovědnosti za čin - nikoli o tom, zda je ve výsledku takový čin dobrý či zlý. Posice přitom mohou být rozličné. Ta stará lichvářka si to tak trochu přece jen zasloužila... Císař Julián Apostata padnul roku 363 (možná) rukou křesťana... útok vs. sebeobrana, atentát na tyrana vs. Rudé brigády, odboj vůči totalitním režimům vs. maoistické guerilly... to vše je ve hře - pokud však nejprve usoudíme, že o vině či nevině konkrétního člověka vůbec má smysl hovořit; protože pokud za ten útok na civilisty v cizí zemi může útočníkova chudoba, pak je apriori nevinen. V každém případě totiž platí, že buď je člověk determinován společností, jeho činy jsou důsledkem jevů mimo něj a tedy za ně nemůže být odpovědný, nebo je tomu naopak a (je-li mravně příčetný) odpovídá za své činy primárně on sám; tertium non datur. Jedno nebo druhé platí pro každý čin, ať už je samotný charakter činu či jeho motivace, jeho aktér nebo pachatel jako osoba sympatičtější spíše pravicovému či spíše levicovému srdci. Kde je spravedlnost nechť pak v konkrétních případech rozhodnou fakta a pravdivé argumenty (a s konečnou platností Bůh). Chce-li člověk zůstat na úrovni problému, nemůže měnit tuto svoji posici „čin od činu". Požadavek konzistence přitom není ani konzervativní ani liberální či jiný - je to jen nutný předpoklad jakékoli diskuse, která má dávat smysl... Za sebe pak dodávám, že „determinaci společností" shledávám od základu mylnou (proč, to je mimo možnosti tohoto textu).
Takže shrnuto, jaká je tedy konzervativní pozice v této otázce: žádná společnost, ale každý je za své jednání prvořadě odpovědný sám... pak dlouho nic, pak v případě zločinu může (a dodejme mělo by) na řadu přijít milosrdenství, odpuštění, atd., přičemž veledůležitou roli v celém takovém procesu každopádně hrají trest a pokání. A, konečně, zmiňme i tu eventualitu, že člověk může být (mravně) nepříčetný a pak tedy do míry své nepříčetnosti za své zlé činy nemusí být odpovědný - což však vůbec neznamená, že snad tato odpovědnost přechází v nějakém smyslu na společnost. A pak přijde Václav Klaus a ve svých zápiscích z cesty po Austrálii napíše: „V australské televizi jsem navíc řekl, že ho (čin Anderse Breivika, pozn. J.K.) svou podstatou a svými proporcemi považuji za zcela neevropský, ale konzervativní člověk ve mně (a v tom blízký naší, tolik démonizované iniciativě D.O.S.T.) v tom vidí důsledek dnešní postmoderní, nekonzistentní či nekoherentní, příliš zpupné a nepokorné, příliš permisivní společnosti." (zvýraznění J.K.) Tak já bych tedy z důvodů výše uvedených chtěl za sebe prohlásit, že konzervativní člověk ve mně odmítá účelovou manipulaci s lidskou přirozeností. Nebo se Václav Klaus propracoval k rousseaovské názorové posici? Tak či onak - na tom, co napsal, není pranic konzervativního: kdovíjaký člověk v něm mu to nakukal.