PODPORUJEME


Zdeněk Hraba
do Senátu!

(obvod 41, Benešov)


Stanislav Balík
do Senátu!

(obvod 65, Šumperk)


Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

05.05.2010

Autor: Karel Ledvinka

Funkce politických stran - část 3.

Třetí pokračování devítidílné úvahy.


Motto:

Hlava první - základní ustanovení, článek 2)

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Hlava první - základní ustanovení, článek 5)

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí, jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Ústava České republiky - Ústavní zákon ČNR ze dne 16. 12. 1992

 

3. Teorie I. - předpoklady demokratické společnosti

Formu vlády, ke které se hlásí většina - liberální demokracii - lze charakterizovat jako kombinaci vlády většiny, ochrany menšin, vlády zákona (právního státu), individuální svobody, ústavního omezení moci státu, garanci lidských práv a svobod a tržního hospodářství. Tato forma vlády se začala tvořit v Británii na konci 17. století, byla ustavena v Americe na konci 18. století a rozšířila se po Evropě na konci 19. století. V první polovině 20. století zaznamenala vzestup svého největšího protivníka, který ji málem vymazal z povrchu zemského - totalitarismu v jeho dvou podobách, nacistické a komunistické.

Liberální demokracie byla schopna totalitní výzvu, jak intelektuální, tak mocenskou, odrazit a porazit. Nejdříve byl vojenskou silou v roce 1945 zničen nacismus, poté byl 40 let zadržován studenou válkou komunismus. Konec 80. let 20. století pak představoval dezintegraci mezinárodní komunistické soustavy a opětovnou legitimizaci liberální demokracie. Takovou legitimizaci, že někteří myslitelé i politici začali hlásat tezi, že liberální demokracie je definitivním modelem politického uspořádání pro celý svět.

Tak snadné to ale není. Snadno se totiž může stát, že k zániku liberálně demokratických režimů nedojde v důsledku jejich porážky a zničení vnějšími nepřáteli, ale v důsledku vnitřní dezintegrace v podobě opuštění nutných morálních předpokladů, které byly vždy považovány za samozřejmé, ale které v mnoha případech samozřejmé bohužel nejsou.

Doba po skončení 2. světové války byla pro demokracii šťastným obdobím. Liberální demokracie porazila nacismus, ve studené válce vedla heroickou obranu proti agresivnímu komunismu a opět byly nastoleny svoboda a tržní hospodářství. V 60. letech však došlo k něčemu, co nikdo předtím nečekal: ke generační vzpouře mládeže proti generaci jejich rodičů, vůči vlastní rodině, vůči vlastní společnosti a jejímu způsobu života. Tato mládež žila v takovém materiálním dostatku a pohodlí, jako žádná jiná generace v historii; žila ve svobodné společnosti, mohla studovat a studovala, mohla si užívat a užívala si - a to všechno díky svým rodičům, kteří se o jejich blahobyt zasloužili. Tato mládež se začala dívat na společnost, ve které žila, jako na společnost nemocnou. Považovala ji za nemravnou a pokryteckou, represivní a svazující. Jednalo se o skutečně všestranné odmítnutí vlastní společnosti - odmítnutí jejího ekonomického systému, jejich společenských pořádků, jejich konvencí a norem, jejich morálních restrikcí, včetně úlohy rodiny a i její zahraniční politiky. V neposlední řadě tito rebelanti, aniž si to uvědomovali, chtěli provést změnu, či dokonce rozbití kulturně-morálního rámce západní kultury, aby i tam mohla nastoupit komunistická revoluce. V podmínkách stávajícího morálně-kulturního prostředí totiž již neměla šanci se prosadit.

Na tento radikalismus reagovala naštěstí skupina myslitelů, kteří předtím také patřili k demokratické levici, kteří se však právě pod vlivem excesů 60. let přesouvali na pravici. Zbrojení SSSR a jeho podpora všech protizápadních režimů a podpora levicových rebelů s cílem zničit demokracii a nastolit celosvětovou totalitu je přesvědčili, že Sovětský svaz je agresivní imperialistickou mocností, jež je největší hrozbou demokracie. Proto začali přesvědčovat širokou veřejnost o tom, že je nutné mu čelit a jeho agresi zastavit.

Pokud se týká ekonomické politiky, přivedly tyto bývalé sociální demokraty k obhajobě demokratického kapitalismu nezamýšlené, vesměs negativní důsledky většiny státních sociálních programů a také stále se zhoršující ekonomické výsledky tzv. socialistického tábora s jeho utopickou myšlenkou státního plánování. Jejich obhajoba kapitalismu neměla filosofický (jako tomu je v případě Friedricha Hayeka či Miltona Friedmana), nýbrž empirický charakter; zkušenost je totiž přesvědčila, že o kapitalismu platí to, co W. Churchill prohlásil o demokracii: je to nedokonalý systém, ale je nejlepší ze všech možností, dosud vyzkoušených. V dlouhodobé perspektivě je to ten nejlepší systém pro zlepšování životní úrovně všech: bohatých i chudých.

Nejvýznamnějším přínosem těchto myslitelů byly však jejich názory na kulturně-morální otázky. Oprášili totiž starou tezi Otců zakladatelů, že lidé jsou si schopni vládnout sami (demokraticky) ve svobodné společnosti pouze tehdy, pokud jsou schopni vlády sami nad sebou - tedy sebevlády. Není-li jí člověk schopen, jeho vláda nad ostatními musí skončit tyranií. Jinými slovy, liberální demokracie jakožto společenská realita a politický režim je možná jen tehdy, panují-li a dodržují-li se ve společnosti určité morální standardy, jsou-li občané do jisté míry ctnostní. Ztráta určitých ctností, oslabení morálních standardů - tedy trendy, které v 60. letech obhajovala rebelující zlatá mládež a velebila je jako blahodárné - mohou vést k rozpadu demokracie. A tvrdili, že tyto trendy představují zevnitř stejně vážné nebezpečí jako představuje ozbrojený komunismus zvenčí.

Tito myslitelé se podíleli na formování nehédonistické (projevující se určitou askezí - své majetky a zisky lidé neobětují pro okamžitou vlastní spotřebu, ale vkládají je do fixního kapitálu, tedy do investic) vnitřní politiky a podíleli se na formování zahraniční politiky USA v 70. letech a na její realizaci v 80. letech poté, co se v roce 1980 stal presidentem Spojených států Ronald Reagan, který právě touto nekompromisní a demokracii prosazující vládou porazil komunismus.

 

Ve Vysokém Mýtě, srpen 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

 

Pokračování - část 4. publikována 7.5.