PODPORUJEME

Demonstrace za ochranu manželství - již ve čtvrtek 29. dubna!


Svobodu!


Krajské volby 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

04.01.2021

Autor: Jan Kubalčík

Zamysli se dřív, než něco podepíšeš...

„Nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak se nepodepisuj. Když se podepíšeš, tak se nediv..."


 

Tak praví praktická moudrost o svobodě slova v reálném socialismu. Jako u každého dobrého vtipu, přes všechnu tu absurditu (která se nám ale nějak obloukem vrací...), je tu jisté pravdivé jádro: podepisovat se má s rozmyslem.

V malém...

Před necelými třemi roky jsem v textu „Nepolitičnost znamená bezbrannost" (Konzervativní listy, duben 2018) napsal mmj. toto: „...u některých lidí převládá přesvědčení, že politická strana nějakým zvláštním způsobem znásilňuje svědomí člověka. Plyne to z jednoduché představy: můj názor se dříve či později dostane do rozporu s programem politické strany a já si budu muset vybrat. Pokud bych byl někam zvolen (do zastupitelstva, do Parlamentu...), bude mě strana dokonce nutit, abych hlasoval podle ní a nikoli podle sebe. Ano, nutnou podmínkou déledobějšího úspěchu každé politické strany je nesporně jistá míra jednotného hlasování za ni zvolených poslanců. Představa vynucování této jednoty je ale reálná zejména u stran, či spíše ‚stran', v nichž převládá oportunismus, tedy snaha dobrat se vlivu a moci za účelem naplnění nějakých postranních cílů (např. přístupu k rozhodování o penězích občanů - daňových poplatníků vedoucímu k soukromému prospěchu). Úspěch ani takovéto ‚strany' se samozřejmě bez jednoty za ni zvolených poslanců neobejde. Ale protože na začátku nebyl žádný skutečný názorový tmel, její poslanci mají velmi různorodé názory na důležité politické otázky (chci peníze ze státního rozpočtu není politickým názorem...) a tak situace, kdy někteří poslanci mají jiný názor než jejich strana (a je tedy třeba na ně vyvíjet nějaký tlak, aby hlasovali podle názoru strany), jsou na denním pořádku. Je pohříchu pravdou, že v příliš mnoha politických stranách České republiky má nějaký druh oportunismu příliš hluboké kořeny."

Jak taková strana postavená téměř výhradně na snaze dostat se k moci pro ni samotnou (a/nebo s vnímáním politiky coby pokračování podnikání jinými prostředky) může dopadnout, vidíme dnes na příkladu ČSSD. Jedním z prvních kroků, které Miloš Zeman udělal, když Sociální demokracii přebíral, bylo vyštvání těch, kteří měli skutečné sociálně-demokratické politické přesvědčení (Rudolf Battěk, kupříkladu...). Peripetie s Lidovým domem, jejichž finále bude dost možná osud ČSSD pečetit, vynechám. Chci obrátit pozornost k tomu, jak (po devastaci dvojí vládní spoluprací s Andrejem Babišem) politicky - personálně nesourodou stranou dnes ČSSD je: předseda Jan Hamáček dost možná odkráčí na post velvyslance ve Washingtonu D.C., křídlo, jehož čelnou reprezentantkou je ministryně Michaela Maláčová, může s klidem aspirovat na splynutí s Piráty, poslanec Jaroslav Foldyna už odchod lidí svého typu zahájil - směr Trikolóra či SPD, pak zbývá pár případů typu hejtman Martin Netolický, které mohou zítra nastoupit třeba v dresu STAN... A když zbytek pohltí ANO, nikdo se moc divit nebude.

Pokračuji však ještě v odkaze na svůj zmíněný text: „Skutečná politická strana je však kontraktem zcela jiného druhu: vzniká a udržuje se jako sdružení občanů s podobnými názory na podstatné politické otázky. (Prosím čtenáře, aby si poslední větu přečetl ještě jednou a vzal vážně její obsah.) Společné jádro těchto podobných názorů se pak stává hlavní částí politického programu takové strany (přičemž je zjevné, že žádní dva lidé na zemi nemají absolutně identické názory na každý aspekt života - ale rozumný kompromis přece není výsostným znakem politiky...) a vstupovat by do ní měli takoví občané, kteří s tímto programem v zásadě souhlasí (nikoli ti, kteří by chtěli takto vzniklý program v podstatných ohledech měnit a tím de facto stranu zničit...). V takové politické straně rozpor mezi názorem zvoleného zastupitele či poslance, potažmo jeho svědomím, a názorem - programem této strany prostě nevzniká. A pokud vzniká, bývá to v méně podstatných otázkách, s nimiž strana nestojí a nepadá, a/nebo velmi zřídka. (To píšu při plném vědomí existence whips v parlamentních stranách zejména v zemích s anglosaskou tradicí.) Pokud se už zcela výjimečně stane, že se ve velmi důležité otázce člen se svojí stranou rozejde, je čestné z takové strany vystoupit. To by si však měl rozmyslet každý kandidát předem - kdo kandiduje, měl by (obrazně řečeno) na volební program přísahat. V neposlední řadě je tu pak diskuse, ve které má panovat argument nad argumentem - a v takové debatě mají být rozhodnuty případy, kdy není spor o společném cíli, ale panují rozdíly v názoru, jak (nejlépe) jej dosáhnout. Taková diskuse má tím větší smysl a naději na úspěšný závěr, čím více se program té které strany odkazuje na některý z víceméně konsistentních politických směrů (zejména socialismus, liberalismus, konzervatismus), vůči kterým jej lze ‚kontrolně' poměřovat."

Dobré mravy, tedy také logika, potažmo zdravý rozum zkrátka velí: nepodepisuj nic, co není v souladu s tvým svědomím...

 

...i ve velkém

Plukovník KGB Vladimir Vladimirovič Putin, toho času president Ruské Federace, podepsal zákony, které dávají ruské ústavě přednost před mezinárodním právem.

Jde o podobnou situaci. Je samozřejmě správné dát přednost vlastnímu svědomí před názorem strany, jíž jsem členem, když už se stane, že k takovému rozporu dojde. Měl bych však zejména této situaci předcházet a vstupovat jen do takové politické strany, která odpovídá mému politickému přesvědčení. V krajním případě, je-li rozpor zásadní, je čestné ze strany prostě vystoupit. Zdá se být správné dát přednost vlastní ústavě před mezinárodními smlouvami, které jsem podepsal, když už se stane, že k takovému rozporu dojde. Měl bych však zejména této situaci předcházet a uzavírat jen takové smlouvy, které ústavě mé země odpovídají. V krajním případě, je-li rozpor zásadní, je čestné od smlouvy prostě odstoupit. Nicméně, vážně řečeno, je samozřejmě správné, když se přijde na to, že došlo k omylu a podepsaná mezinárodní smlouva je s ústavou v rozporu, dodržet smlouvu, neboť Pacta sunt servanda. Tak je to chápáno i v České republice. Ale tím spíš nemá být podepisováno nic, co zavání tím, že nebude v souladu s ústavou!

Tak, jako je nesprávné hlásat přednost svědomí a v politické straně, která tedy mému politickému přesvědčení neodpovídá, nadále setrvávat, je přinejmenším podivné přijímat zákony, které hlásají, že ústava má přednost před mezinárodní smlouvou. Naznačuje to, že patrně byly podepsány takové mezinárodní smlouvy, které nejsou s ústavou v souladu. Ale to má jediné čestné řešení: od takových mezinárodních smluv prostě odstoupit. Doporučení využít druhou možnost - totiž změnit ústavu - je odvislé od situace... vždyť, ano, ústava také může stát za starou belu: např. taková ústava ČSSR si žádné ohledy nezasluhovala a když zdejší komunisté kývli na Helsinské dohody, bylo zcela správné tyto dohody upřednostňovat.

Zdá se však, že Kreml chce koláč zároveň jíst a zároveň jej mít. Není to nic nového a dává to vzpomenout na lacinou kritiku, která se snášívá na ty presidenty USA, kteří vypovědí nějakou tu smlouvu mezi Washingtonem a Moskvou (např. o likvidaci raket krátkého a středního doletu) - jde totiž o to, že Spojené státy mají dobrou vůli smlouvy, které uzavřou, dodržovat, zatímco Moskva s klidem podepíše něco, o čem ví předem, že se tím řídit nehodlá a nebude. Zatím posledním velkým kouskem Kremlu v této oblasti je obsazení a doposud trvající okupace Krymu, což zcela pošlapalo záruky dané Ukrajině výměnou za její souhlas s jaderným odzbrojením zakotvené v Budapešťském memorandu.

Každopádně, dobré mravy, tedy také logika, potažmo zdravý rozum velí: nepodepisuj nic, co není v souladu s tvou Ústavou... A jak praví baronka Thatcherová: „Jednáme-li s Ruskem, nejhorší chybou je vždy naivita."

 

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Napsáno pro Konzervativní noviny