PODPORUJEME

Demonstrace za ochranu manželství - již ve čtvrtek 29. dubna!


Svobodu!


Krajské volby 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

27.02.2021

Autor: Jan Kubalčík

Staré hříchy mají dlouhé stíny

Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí.


 

Znechucení a únava z politiky jsou samy o sobě, a v současné situaci zvlášť, neblahým signálem. Znamenají obecnou rezignaci na základní otázky veřejného života právě v době utváření nových zvyklostí a tradic, které nepochybně velmi výrazně ovlivní život společnosti v blízké i vzdálené budoucnosti. Děje se tak v prostředí přežívání předsudků minulých, což významně stěžuje vzájemné porozumění a nahrává všemožným politickým šarlatánům, neodpovědným experimentátorům a nedoukům."

Tyto řádky napsal zesnulý disident a poslanec ODA Viktor Dobal přibližně v roce 1998. A pokračoval: „Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo."

Kultura a morálka!

„Jedinou viditelnou spojnicí s tímto řádem je naše kultura a naše morálka v nejširším slova smyslu. To jsou základy, bez nichž se žádná společnost neobejde a bez kterých těžko může směřovat k dobru a prospěchu. Zmatení těchto hodnot, které nám vnutili budovatelé lepších zítřků a které stále přetrvává jako obecný omyl, vychází z jakési ekonomické základny s kulturní a další nástavbou. Tento pohled je třeba radikálně obrátit, protože právě dnešní svět poskytuje dostatek důkazů, že společnost bez morálního a kulturního základu nemůže nikdy okusit ovoce prosperity."

„Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?" (Úcta společnosti k sobě samé)

Cítím povinnost připomenout je dnes, tedy v době, kdy zakoušíme plody fatální společenské rozpolcenosti. Tím snad nejshnilejším plodem je všeobecná nedůvěra. Pomineme-li nejbliží rodinné příslušníky a osvědčené přátele, jde o nedůvěru téměř všech vůči všem, která logicky ústí v takřka absolutní nedůvěru každého vůči vládě, vůči státu. Mistrem v zasévání nedůvěry byl komunistický režim: profízloval celou společnost, v honbě za svými skutečnými oponenty neváhal masově soudit, žalářovat i zabíjet jak příslušníky mlčící většiny, tak své vlastní soudruhy, a v krajních případech přiměl i děti, aby udávaly své rodiče. Radikálně odlišné vyjadřování na veřejnosti a v soukromí se v takové situaci logicky stalo základní normou.

Chaos a zmar

Pokud se v něčem ukázala být přeborníkem současná vláda, je to generování chaosu, přičemž důvody toho kterého zmateného kroku zůstávají zcela zkryty. Ale i kdyby dnes v rámci snah o zastavení šíření čínského viru vyhlašovaly státní orgány opatření sebelépe věcně odůvodněná a dokázaly by navhrnout technicky i právně optimální cestu jejich realisace, odpovídající účinky to v tomto ovzduší nedůvěry mít nebude. Na vlně všeobecného štvaní a rozdmýchávání nedůvěry se tato garnitura vyvezla k moci (ostatně nikoli náhodou stojí v jejím čele nomenklaturní bolševik) a v obdobném duchu se nese také její další působení. Stačí připomenout systematické posilování mezigeneračního napětí nebo aroganci, se kterou je přistupováno k malým a středním podnikatelům. Platí zde měrou vrchovatou, že kdo s čím zachází, tím také schází. Tyhle lidi je zkrátka nezbytné při nejbližší příležitosti zbavit moci.

Smrti a nemoci se v nějaké míře obává každý člověk. Tento strach je však tím větší, čím pevnější je materialistické přesvědčení - tedy bludná představa, že tento pozemský život je to jediné, co je člověku dáno. A k smrti vyděšení lidé činí adekvátní rozhodnutí nanejvýš nějakou zvláštní náhodou - v naprosté většině případů je panický strach spolehlivým receptem na omyly a chyby.

Zmíněné materialistické přesvědčení, v kombinaci s dlouhodobě zakořeněným relativismem a subjektivismem, je také zásadním zdrojem eroze vědomí společných, vpravdě lidských hodnot. Většina lidí však v hodnotovém vakuu žít nechce a ani nedokáže. Naznačilo to již G. K. Chesterton: „Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřiv v cokoli." A tak jsou hodnoty spjaté s danou a neměnnou lidskou přirozeností vytlačovány souborem ubohých náhražek, ke kterým se sice značný počet lidí hlásí navenek (neboť se to očekává a těch, kteří se rozhodnou riskovat střet s tím, co považují za veřejné mínění, je relativně málo v každé době...), ale v soukromí je jejich přesvědčení o přiměřenosti těchto „společných hodnot" přinejlepším vlažné. Tím vnikají paralelní světy hodnot čistě soukromých, jejichž průnik se s každou další generací zmenšuje. Zdá se, že dospíváme do okamžiku, ve kterém je tento průnik už tak nicotný, že společenství na něm postavené je naprosto vratké.

Dejte mi pevný bod!

Destabilizované společenství instinktivně touží po nějakém pevném bodě. Každý složitý problém však má jednoduché nesprávné řešení. Je tu tedy značné riziko, že se rozhodneme léčit všeobecnou nedůvěru nějakou drogou, která nás přivede z louže pod okap. Může jít o kombinaci opětovného přimykání se k ne-západním či dokonce proti-západním modelům (Moskva, Peking) a hledání silného vůdce s - kupříkladu - ryze nacionalistickým programem. Falešné recepty však vedou jen dále do útrob bludiště (v jehož útrobách číhá nestvůra). Naopak k nalezení cesty ven by výrazně napomohlo opuštění materialistických a relativistických dogmat, stejně jako respekt k dané a neměnné lidské přirozenosti. Důležitou součástí pevné půdy pod nohama, kterou hledáme, jsou ctnosti, jak je v konfrontaci jak s příslušnou společenskou situací, tak s hledáním odpovědi na otázku „Kým je člověk?", promýšlely nejmoudřejší mozky naší historie od Aristotela, přes sv. Tomáše Akvinského až např. po sociální encykliky papežů uplynulých 130 roků.

To, co můžeme a máme činit v soukromí, tedy své každodenní rozhodování poměřovat neokoralým svědomím a vůlí směřovat k naplnění takto nahlédnutých dobrých rozhodnutí, má v dlouhodobé perspektivě zásadní a blahodárný dopad celospolečenský. Bylo by iluzí se domnívat, že devastace probíhající různým způsobem a proměnlivou rychlostí po několik generací může být napravena nějakým mávnutím kouzelného proutku. Cesta obnovení důvěry na solidních základech, pokud se na ni vůbec dokážeme vydat, je velmi nepohodlná a delší, než cesta oné devastace - neboť ničit je mnohem snažší než tvořit, ztratit důvěru lze mnohem rychleji, než ji získat. První kroky ale úplně složité nejsou. Jedná se např. o odmítnutí všeobecného rozeštvávání - mezigeneračního, žen proti mužům a naopak, profesních skupin navzájem, rasového,... - a rozvoj spolupráce v různosti, o obhajobu manželství a rodiny coby „továrny na charakter" (tedy statisticky nejlepšího místa pro výchovu dětí), o odmítnutí nadřazenosti vůle nad rozumem (nelze např. přistoupit na blud, že je otázkou volby, zda je konkrétní člověk mužem, ženou či dokonce někým s ještě jinou tzv. genderovou identitou, o jejíž existenci ještě včera netušil ani ten, kdo se k ní dnes hlásí...), o úctu k lidskému životu od početí po přirozenou smrt, nebo o obranu svobody (víry, svědomí, projevu...). Zpochybňování všeho zmíněného je relativně čerstvého data, a tak uchovat pravdy, ke kterým se v těchto tématech lidé během tisíciletí promysleli, a obnovovat jejich společenskou relevanci a s ní i tak palčivě postrádanou důvěru by mělo být splnitelným úkolem. Ten úkol je náš.

Vyšlo v Konzervativních novinách

Autor je předsedou Konzervativní strany.