Autor: Jan Kubalčík

Předvolební agitka

Co má počít frustrovaný konzervativní nevolič, když ve volbách „jde o všechno"? Nad tím se zamýšlí a cestu k volební urně hledá spolupracovník KN dr. Jan Kubalčík.

Za časů Opoziční smlouvy

Byly volby v roce 1998. Byly předčasné, co k nim vedlo a proč, nechme nyní stranou. Každopádně kampaň byla skutečně vyhrocená, šlo o všechno: ODS v čele s Václavem Klausem argumentovala rizikem návratu komunismu, ČSSD s předsedou Milošem Zemanem pak razila představu „spálené země", která tu po vládách pravice zbyla. Výsledek: ČSSD skončila „první na pásce", ale levice, tedy i ta (ex?)bolševická KSČM, by dala dohromady jen 98 poslanců. Zbylé strany, tedy ODS, Unie svobody a KDU-ČSL se však, přestože dohromady měly většinu 102 poslanců, nedokázaly dohodnout.

Tzv. Opoziční smlouvu pak uzavřely vítězná ČSSD a ODS, která byla „na pásce" druhá. Stručně řečeno, za toleranci menšinové vlády v čele se Zemanem se Klaus stane předsedou Poslanecké sněmovny a obě strany se pokusí změnit volební systém na většinový. Ještě jinak řečeno: tehdejší vedení ODS umožnilo realizovat levicový program výměnou za zisky či příslib zisků v mocenské oblasti.

Uzavření Opoziční smlouvy ale zejména kontrastovalo s ostrým antagonismem předvolební debaty natolik, že je tento okamžik právem považován za prazdroj cynického přístupu české veřejnosti k politice: všechno je jedno, všichni jsou stejní...

Paradoxy jsou tu nejméně dva. Spolupachatelem celé věci byl Václav Klaus, který se poté mnohokrát oháněl nutností dělat zásadovou politiku - a činí tak při kdejaké příležitosti dodnes. K druhému paradoxu se hned dostanu.

Nejprve však, jako správný generál po bitvě, musím připomenout, jaký byl správný postup. No přece ústavní! Tedy měly proběhnout tři vážně míněné pokusy o sestavení vlády a pokud by ani jeden z nich nebyl úspěšný, následovaly by další volby, ve kterých by voliči rozhodovali znovu - poučeni pozorováním, jak se jednotliví protagonisté v obtížných podmínkách chovali.

I „velká koalice" by byla řešením, které by více odpovídalo ústavnímu rámci - ideově antagonistické strany by musely formulovat společný (jistě kompromisní) vládní program a nést společnou odpovědnost za jeho realisaci: pokud by to dokázaly, fajn (jsou země, kde toto řešení není žádnou výjimkou), pokud ne, pak tedy další pokus. On totiž smysl Ústavy nespočívá v tom, aby vládnutí usnadňovala...

Kdyby se postupovalo podle Ústavy, v celém procesu by celkem pravděpodobně vzrostla váha presidenta, kterým byl tehdy Václav Havel. To je - spekuluji - jedním z důvodů, proč se Václav Klaus vydal cestou Opoziční smlouvy: aby tomu zabránil (včetně např. toho, aby vše znovu vyústilo ve vládu „úřednickou", tedy de facto presidentovu...).

A jsme u druhého paradoxu: Byl to Havel, kdo vždy přiživoval ve veřejnosti nedůvěru k politickým stranám, zatímco Klaus se rétoricky stavěl na jejich obranu. Opoziční smlouva však důvěře v politické strany zasadila takovou ránu, jakou jí Havel se všemi svými „nepolitickými politikami" neuštědřil nikdy... a Klaus se tak s Havlem ocitnul obloukem na jedné (dost divné) lodi.

Zrada! Nebo ne?

Tím můžeme historický exkurz pro dnešek uzavřít a vrátit se do přítomnosti. Daniel Vávra ve svém textu „Jde o všechno: Jak se strašilo" zmiňuje za uplynulé čtvrtstoletí jedny volby za druhými a poukazuje na to, jak každé... rozumíte, opravdu každé byly ty osudové. Takové, že zvítězí-li „ti druzí", propadne se země do nejtemnější temnoty, z níž není návratu.

Rovnou poznamenávám, že tento pocit sdílím a optiku „jde o všechno!" zkrátka odmítám. Dovolím si ocitovat závěr textu Macieje Ruczaje „Není vměšování jako vměšování aneb Bukurešť ve Varšavě" (Echo24): „Nepomohlo by nám spíše, kdybychom tu spirálu, v níž jsou každé volby nejdůležitější pro „záchranu demokracie", přerušili? Jestli totiž něco Západ doopravdy ohrožuje, je to právě proměna vnitrostátní demokratické politiky na apokalyptický boj dobra se zlem."

V čem je však Vávra podstatně nespravedlivý? Naznačováním, že ODS se po volbách klidně dohodne s dnešní opozicí, na které v rámci předvolební kampaně nenechá nit suchou (vždyť „jde o všechno!"). Nespravedlnost je to vůči současnému vedení ODS, které se takto (téměř jistě) nezachová. V ODS však jsou příznivci povolební spolupráce s ANO 2011, a jejich čas možná skutečně přijde.

Zvítězí-li ANO v nadcházejících volbách, jsou dny současného vedení ODS v čele s premiérem Fialou sečteny - pokud tedy v ODS ještě zbývá nějaký vitální politický instinkt. A v tu chvíli jsou stejně tak sečteny dny koalice SPOLU. Nejpravděpodobnější alternativou jsou pak jistě síly, které pragmatickou spolupráci s ANO nebudou vylučovat, ani tu vládní.

Není nyní důležité, nakolik se mi takový vývoj líbí či nikoli, ale je to pro mě čitelné, svým způsobem pochopitelné - na rozdíl od Opoziční smlouvy. A nemyslím si proto, že by to jakkoli posílilo desiluzi z politiky. O co vlastně v tomto případě D. Vávrovi - v přeneseném slova smyslu - jde? Obává se, že (možné) budoucí pragmatické vedení ODS vyšachuje z vlády s ANO „jeho koně"?

Jak jde tentokrát zase o všechno

Internetový deník FORUM24 rozeslal svým podporovatelům tuto výzvu: „...tyto volby nebudou o tom, jestli někdo mírně zvedne, nebo nezvedne daně. Nebudou o dvoustovce k důchodu. Nebo by alespoň neměly být. Ti z nás, pro které jsou důležité ještě jiné otázky, musí udělat všechno pro to, aby naši zemi nepřevzali a nezničili populisté a extremisté v čele s Andrejem Babišem. Nechceme totiž premiéra, jakým je Robert Fico, tedy člověka, který se klaní masovému vrahovi Vladimiru Putinovi. (...) Společně jsme silnější a společně můžeme zabránit lžím, planým slibům, zbabělosti a zradě v tom, aby zvítězily a převálcovaly to dobré, co tady máme!"

Myslím, že je to pěkný příklad manichejského přístupu, příklad, ve kterém je vystižena esence tohoto přístupu.

Na jedné straně je pokušení relativizace: mezi dobrem a zlem žádný podstatný rozdíl vlastně není... až do krajnosti: kategorie dobra a zla jsou překonané, uvažovat v těchto kategoriích je čirou zpozdilostí.

Manichejský, tedy černo-bílý přístup, je naopak charakteristický tím, že roli dobra a zla i jejich protilehlost respektuje, ale hranici mezi dobrem a zlem vidí jako vedoucí napříč společností. Dobro a zlo, pravda a lež, krása a ošklivost... to vše je nesporně třeba brát v úvahu jako opravdovou součást reality.

Ale dělící čára mezi dobrem (pravdou, krásou...) a zlem (lží, ošklivostí...) nevede napříč společností, ale napříč srdcem každého z nás. Kdybychom si všichni tuto podstatnou danost uvědomili, toho manichejského třeštění by radikálně ubylo - a třeba by se vytvořil prostor pro žádoucí umírněnou rozvahu. Ony některé věci totiž závažné skutečně jsou, jenže jejich exposice je vším tím manichejským hlukem až příliš často překřičena... nebo rovnou ukřičena.

Ten dojem z totální inflace přistupu „jde o všechno!" a velmi pravděpodobné odmítnutí přistoupit na tento „narativ" není jen můj, ani zdaleka. Ostatně odhodlání napsat tento text ve mně zraje několik měsíců a v mezičase řada autorů vyjádřila mnohé z toho, co se tu snažím předkládat, a mnohdy lépe, než kdy zvládnu já.

Hezky to např. vystihl Jiří Peňáz (ECHO24): Apokalypsa s balonky tady a teď. V závěru píše: „Pojetí demokracie, jež se musí opírat o stálou mobilizaci a má permanentně spuštěný alarm, se mění v horším případě v nějakou podobu autoritářství, v lepším ve frašku s klauny a balonky. Zanikají v ní pak i třeba dobré důvody, proč se opravdu některých posunů a tendencí obávat a proč některé postoje a hodnoty hájit."

Tak abych začal agitovat, jak jsem slíbil

Současná vláda zklamala své voliče. Troufám si říct, že v mnohém zejména své konzervativní voliče. Pokud nechám stranou zahraniční a bezpečnostní politiku, nesporně velmi důležitou, která však nikdy a nikde volby nevyhrává, těžko se mi hledá důvod, proč bych jako konzervativec měl některou z dnešních vládních stran svým hlasem podpořit. Snad kvůli smlouvě s Vatikánem - ale ani zde ještě není hotovo... Nebudu zde zdržovat výkladem, proč nemůže být řeč o STAN.

Koalice SPOLU na konzervativního voliče kašle, protože některé její části vůbec konzervativní nejsou, a její konzervativněji ladění lídři jsou pragmaticky přesvědčeni, že konzervativcům vlastně nezbývá nic jiného, než jim „to opět hodit", ať udělají prakticky cokoli. A asi jediný způsob, jak je z toho omylu vyvést, je prostě to neudělat.

To však nutně neznamená volit dnešní parlamentní opozici! Ta je přinejmenším fatálně nedůvěryhodná. Pokud jde o ANO, pak jeho dnešní politické chování a řeči jsou v příkrém rozporu s vládním angažmá před volbami v r. 2021. Skutečnost, že hnutí ANO již vládní odpovědnost neslo, sice na jedné straně zásadně otupuje ono apokalypticko-manichejské pojetí voleb (Andrej Babiš už zkrátka premiérem byl - a navzdory tomu jsme nevystoupili ani z NATO ani z EU, další byly volby svobodné a premiérem se stal lídr opozice...), na straně druhé ale právě poskytuje tuto důležitou možnost srovnávat.

Alexander Tomský to ve svém textu „Má ještě smysl volit?" říká mnohem lépe: „Nemohu přece dát svůj hlas politickému podnikateli ANO, ani hnutí ani strana. Babiš má jediný zájem, udržet si dotace z EU. Nehájí zájmy České republiky, HLASOVAL PRO ZELENÝ ÚDĚL A NYNÍ HLÁSÁ OPAK... Pak tu máme vládní koalici premiéra Fialy, tento podivný slepenec je naprostá katastrofa. Konzervativec Fiala v čele nejlevicovější vlády, která tady kdy byla od převratu. Premiér slíbil, že jeho vláda nezvýší daně, udělal pravý opak, ceny rostou, protože vláda nedokáže omezit byrokracii a snížit počet státních úředníků i nesmyslných dotací, přijal osm tisíc nových úředníků. Zamlčuje náklady na elektrifikaci. Daně a poplatky rostou všemi směry. Radikálně škrtat u nás nedokáže ovšem žádná vláda. A postavit se proti EU také ne. Zelený úděl, pokud se brzy nezastaví, položí průmysl na lopatky. Všichni zchudneme. Volit SPOLU tedy nepřipadá v úvahu. A co je to za stranu, která si říká Starostové a nezávislí. Podpora venkova? Každá strana má mít program, vůdčí myšlenku. Čemu straní starostové? Léta jsem učil zásady demokracie v Anglii, ale něco tak absurdního se vysvětlit nedá. Proto přemýšlím, zda má vůbec smysl volit."

Nejsem tedy s tímto postojem sám. Zdá se dokonce, že o možnosti nejít k volbám uvažují statisíce občanů - těch, kteří v roce 2021 podpořili strany dnešní vlády. Mám na mysli ty, kteří jsou ve zde zmiňovaném průzkumu označeni jako „frustrovaní nevoliči".

Já, frustrovaný nevolič

Bylo by to poprvé v mém dospělém životě, kdy bych do volební místnosti při sněmovních volbách nedorazil. Navzdory tomu, že je tu i mimoparlamentní opozice, protože ta je na tom mnohdy ještě hůř, než ta parlamentní...:

„Když máte vyprázdněný demokratický systém a jeho soukolí skřípe, tak začnou vznikat pochybné aliance. Podívejme se zblízka. Trikolora byla mrtvě narozené dítě. Vlastenectví mladou generaci neoslovilo. PRO toť ambice jednoho muže, to nemá smysl komentovat, stejně jsou na tom mnoho let i Svobodní. Proti (...) koalici SPOLU, se dávají dohromady mimoparlamentní ministrany ambiciózních nesolidních jedinců, Motoristé, Stačilo, Vidlák, opět Bobošíková, lidí, kterým lidé nedůvěřují a všichni půjdou s Babišem a budou to tady plácat jako dnešní vláda. Je to takový slepenec oportunistické opozice, protože chybí seriózní strana konzervativně pravicového ražení. Babiš to má s nimi v kapse. Nestačí hesla, potřebujeme rozumný program a osobnost, která reaguje na náladu společnosti, ale zároveň nabízí věrohodnou uskutečnitelnou reformu," říká Alexander Tomský.

„Obecně se předpokládá, že ANO vyhraje, ale ne dost na to, aby sestavilo vládu samo. Bude muset jít do koalice buď s někým z demobloku, anebo vybrat z nabídky bizarního polosvěta politických kašparů, kteří si osvojili pojem „vlastenectví‟. To je od nich stejná drzost, jako když si Fiala nárokuje demokracii jako firemní značku. Bude třeba specifické nátury, aby někdo toto volil. Má ji každý třetí volič. Bůh mu to přej. Ale je tu čtyři sta tisíc občanů s volebním právem, kteří demoblok už nebudou volit a připojí se raději k bloku nevoličů, kterých je v Česku tři miliony. Petr Fiala se bude pokoušet je vyděsit představou, že Babiš chystá v Česku zřízení gubernie. Tam bude namířeno inovované heslo KDO NEVOLÍ, VOLÍ RUSKO. Určitě to mnoho lidí přesvědčí, protože vlastenectví pánů Okamury, Rajchla a paní Konečné skutečně zavání borščem. Výsledek ale bude jiný, i když Babiš vyhraje," píše Aston (Kdo nevolí... ví proč)

K tomu se přidružují střípky informací, které nedůvěru v mimoparlamentní opozici jen a jen posilují. A pak je tu samozřejmě již zmíněný mezinárodní rozměr... ještě jednou Aston: „Konzervativní politika se nemůže a nesmí opírat o Rusko. Impérium není konzervativní: je to pořád tatáž říše zla, za jakou ho označil Ronald Reagan. Slabost Západu má na svědomí levicový progresivismus, ten zavinil rozklad vůle k obraně - symbolizovaný slavnými těhotenskými uniformami pro tankistky Bundeswehru. Ale oponovat progresivismu tím, že budu podporovat Putinovo protizápadní tažení, to je skutečně ten nejšílenější paradox naší doby." ...a tentýž autor v jiném textu: „Poutavý je pohled na naši chcimírovskou scénu. Roli prosťáčka na sebe bere Filip Turek z Motoristů (mimo Motoristy). Vyhlašuje, že by se měli válkychtiví politici omlouvat za to, že posílali zbraně, místo aby vyjednávali. Jenže v tom je právě ten háček. Kdyby Ukrajina nevzdorovala už tři roky a nedávala najevo, že je v tom ochotna a schopna pokračovat, příčina konfliktu by byla vyřešená: z Ukrajiny by byla gubernie a hra na denacifikaci by pokračovala. Západním směrem."

Co tedy jako volič udělám?

Východisko z popsané krajní nouze mi nabídla Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska. Na první dobrou je to volba strany, která má šanci na zisk poslaneckých mandátů mizivou, a jen o málo méně mizivou šanci na překročení hranice 3%, aby získala státní podporu, která by stála za řeč a tím zvýšila své šance pro příště. Ale v porovnání s tím, že jinak bych k těmto volbám nedošel, se mi to jeví jako zásadně podružné!

Máte tedy, milí čtenáři, zájem o alternativu ke své zvažované volební neúčasti? Alternativu, která nabízí jasnou podporu Ukrajiny proti kremelské agresi, jasnou podporu práva Státu Izrael na obranu proti terorismu, jasnou preferenci rodiny postavené na manželství coby svazku jedné ženy a jednoho muže, jasné odmítnutí progresivních ideologií (gender, transgender), střízlivou, tedy neideologickou ochranu životního prostředí? Pokud ano, zvažte volbu kandidátů Koruny České a nabídněte tuto možnost i Vašim přátelům. Mohly by nás být až statisíce! Konzervativní strana, které mám tu čest být předsedou, tedy Korunu Českou v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny podporuje, a to i personálně na kandidátkách. Já v Olomouckém kraji.

Autor je předsedou Konzervativní strany.