Předvánoční úvaha o charitě
Článek publikovaný v Konzervativních listech
V předvánoční době, kdy uvažujeme o dárcích, které by potěšily naše nejmilejší, je možná příhodný čas zamyslet se i nad obdarováváním potřebných, tedy nad smyslem a posláním charity. Nad tím, čím je charita pro ty, co ji potřebují, ale i čím je pro nás samotné. Charita, z lat. caritas - láska k bližnímu, jak uvádí encyklopedie Universum (Odeon, 2002), je každá pomoc druhému, konaná z lásky k bližnímu, zvláště vůči starým, nemocným, postiženým, opuštěným lidem nebo vyhnancům.
Většina z nás hodí minci tu do klobouku bezdomovce, tu do kasičky na Světlušku, přidá na vesničky SOS, pošle peníze na pomoc postiženým povodní, tsunami, zemětřesením, koupí dárek, aby mělo radost dítě v dětském domově. Jaké jsou naše pohnutky? Je to proto, že cítíme lásku? Není to soucit? Je soucit láska? Potřebujeme se zviditelnit, nebo to cítíme jako mravní povinnost? Děláme to proto, že se to jaksi patří? A co když cítíme stud, stud nad nepatřičností něčí bídy, aniž přemýšlíme o míře jeho vlastního zavinění nebo naopak nepřízně osudu? A máme vůbec právo soudit, co způsobilo jeho bídné postavení? Nutí nás k charitě špatné svědomí? Chceme jej tím podplatit nebo se očistit? Je to pak charita? Pro obdarovaného jistě ano, on nemusí přemýšlet o našich pohnutkách, stejně jako my nemusíme přemýšlet o upřímnosti jeho poděkování - ano, jsou obdarovaní, kteří nás za náš peníz nenávidí; nenávidí, že máme víc než oni, proto, že se jim náš dar zdá malým, nebo proto, že ztratili naději. Ne, nepřemýšlejme takto, dávejme a pomáhejme proto, že je to tak správné; projevujeme tím svoji lidskost, solidaritu, neokoralost srdce. Nemysleme ani na to, že sami nemáme nazbyt - vždycky máme víc, než ti, co jsou ve skutečné nouzi. Mysleme také na to, že někdy víc než náš peníz je povzbuzující slovo, pomoc s něčím, co si potřebný neumí nebo nemůže udělat sám... Dopřejme třeba krásné vánoce těm, kteří si je sami dopřát nemohou; je to v tradici židovsko-křesťanské civilizace, na níž bychom neměli zapomínat ani v době hospodářské recese - právě naopak.
Píšu-li o charitě, nemohu nezmínit jeden silný zážitek. Před několika dny jsme s několika přáteli navštívili Hospicové občanské sdružení Duha v Hořicích v Podkrkonoší. Zaujal nás záměr ředitelky Jany Sieberové vybudovat zařízení, které nebude hospicem v tom smyslu, jak si jej představujeme, ale budou to rodinné pokoje v hospicové péči pro přechodné bydlení většinou onkologických pacientů v situaci, kdy není nutná hospitalizace, domácí péče by byla plně dostačující, ale z nějakých důvodů není možná. Takováto zařízení se v zahraničí nejvíce osvědčila v malých městech, příliš vzdálených od nejbližšího lůžkového hospice. Vznikají v návaznosti na domácí hospicovou péči a fungují stejně, jako by byl pacient doma, včetně možnosti přítomnosti nejbližších. Hospicovým týmem - lékařem, sestrami a ošetřovatelkami, psychologem, duchovním - je poskytována stejná péče, ale v náhradním bytě, který je potřebám nemocného ideálně přizpůsoben. Byli jsme seznámeni s plány na rekonstrukci pavilonu v areálu nemocnice, který město poskytlo do patnáctiletého pronájmu, slyšeli jsme o všemožných byrokratických překážkách, o obtížích v získávání potřebných financí, navštívili jsme paní, která díky péči pracovnic Duhy a speciálnímu dávkovači na aplikaci analgetik prožívá své poslední dny bez bolesti a která nás hostila s pozorností a radostí, kterou bychom nečekali. Cítili jsme nadšení a lásku a odjížděli jsme s přesvědčením, že se týmu Duhy podaří v Hořicích vybudovat centrum domácí hospicové péče, které bude vzorem pro ostatní města v České republice.
Mohu-li za Hospicové občanské sdružení Duha požádat o jakýkoli příspěvek, rád tak tímto činím a uvádím potřebné údaje:
Hospicové občanské sdružení Duha, ul. ČSA 1815, 508 01 Hořice, IČO 26561433, www.hospic-horice.cz, č.ú. 229308919/0300. Přeju všem požehnané, radostné Vánoční svátky!