Autor: Ivo Patta

27. červen 1950, 5:30 hodin

Vzpomínka na justiční vraždu dr. Milady Horákové - bolševickou zvůli je třeba stále připomínat.

---

Jen nejstarší si vzpomenou na dr. Miladu Horákovou, jednu z prvních obětí prvního příkladného procesu z dlouhé řady čítající na tři sta procesů zinscenovaných komunistickou stranou v padesátých letech minulého století.

Doktorka Milada Horáková, rozená Králová byla ještě v roce 1918, jako šestnáctiletá, vyloučena z gymnázia za účast na protirakouské demonstraci. Nebyla ale vyloučena ze všech škol, takže ve studiu může pokračovat a již za Československé republiky maturuje. Poté vstupuje do Čs. Červeného kříže a na právnickou fakultu. Stále jde neochvějně stejným směrem. Pracuje na sociálním úřadu pražského magistrátu, zabývá se sociálním postavením pražských žen a otázkami rovnoprávnosti. Po okupaci se zapojuje do řad domácího odboje. Pomáhá rodinám uvězněných a udržuje kontakty mezi jednotlivými články odboje. V roce 1940 je zatčena, projde martyriem vyšetřovny pražského gestapa, Terezínem a dalšími německými věznicemi. Vždy si uchovala pevný charakter, nikdy nepodlehla.

Po osvobození vstupuje do politiky a stává se poslankyní strany národně socialistické. Je též zvolena předsedkyní Čs. Rady žen. Snaží se zachovat kontinuitu s ústavou první republiky a rozvíjet demokratické tendence jak ve společenském, tak i hospodářském životě republiky. Navazuje na svoji práci na sociálně právních partiích nově připravované ústavy, na kterých pracovala již za okupace před svým zatčením. V letech 1947 - 1948 se otevřeně staví proti kolaborantům z řad vlastní strany, nahlas odkrývá pravou tvář komunistů a jejich skutečné záměry. Rozhoduje se zůstat, neemigrovat, jak to učinili mnozí jiní s tím, že bude bojovat s komunisty na domácí půdě. V září 1949 je zatčena a opět jako za nacistů mučena, tentokrát v ruzyňské věznici. Krok za krokem to líčí Jiří Radotínský v publikaci „Rozsudek, který otřásl světem".

Vše bylo účelové, za pomocí agentů - provokatérů. Procesy měly odsoudit „záškodnická spiknutí" a přesvědčit o bdělosti strany, dále měly cíle výchovné, kdy v průběhu procesů se bez souvislosti s projednávaným, jako jakési prokurátorské vložky, připomínal počátek třicátých let první republiky, spojený s hospodářskou krizí. V neposlední řadě pomocí systému delegátů a dělnických rezolucí zapojovala Komunistická strana do těchto krvavých justičních orgií množství dezinformovaných lidí a nepřímo jim tak máčela ruce v krvi, kterou jménem republiky prolévala. Tak bojovala po vzoru Sovětského svazu a za dohledu jeho poradců s „vnitřním nepřítelem". Oběti se museli naučit „své" výpovědi nazpaměť a pokud se odchýlily od požadovaného znění, nebo použily vlastní verze, jako v případě Milady Horákové, přerušoval předseda soudu JUDr. Trudák na několik minut líčení. Pokud práce vyšetřovatelů a prokurátorů měla trhliny, byl tu přece ještě soud, aby je zacelil. Z hlediska justice to nešlo dělat jinak, šlo přece o to, jestli se stát udrží v této nově nastolené formě. Účel světil prostředky. Vše nám objasní zdůvodnění podané prokurátorkou JUDr. Ludmilou Brožovou, která nejhorlivěji usilovala o smrt Milady Horákové: „Lenin říkal - ti kteří byli proti carismu a bojovali proti němu, ti v tom umí chodit a jestli teď bojují proti naší nové vládě, jsou nebezpečnější než ti co nedělali nic. Proti nim je třeba postupovat tvrdě, byť by to byli bývalí spolupracovníci. Z toho jsem vycházela. Ona bojovala proti Němcům, uměla v tom chodit, pak šla proti nám".

Byla to žena politicky vyspělá, vzdělaná a měla všechny předpoklady k tomu, aby se stala jednou z vedoucích osobností našeho politického života, proto nesměla žít. Proto rdousící konopná smyčka na krku ženy - matky dne 27. června 1950 v 5.30 hodin.

Když si připočteme bití a mučení vězňů včetně našich letců - hrdinů, nucené práce v uhelných dolech, otrocké práce v uranových dolech (mimochodem dodnes nevíme kolik se skutečně vytěžilo a do Sovětského svazu vyvezlo uranu, sověti přebírali vytěženou rudu přímo na šachtách), zákazy pobytu, konfiskace, bídu a utrpení kterému byli vystaveny i děti perzekvovaných, objeví se nám kontury středověku.

Kdo by neměl „blbou náladu", když si uvědomí, že díky sametové revoluci spojené s právní kontinuitou socialistického „práva" a nikoliv práva demokratického Československa z doby před únorem 1948, musíme ujít 500 let namísto 40 let, abychom se staly právním demokratickým státem.

 

Ing. Ivo Patta

---