PODPORUJEME

Demonstrace za ochranu manželství - již ve čtvrtek 29. dubna!


Svobodu!


Krajské volby 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany (pokud takové stanovisko existuje)

23.09.2007

Autor: Ladislav Josef Beran, Tomáš Krystlík

Konrad Henlein

V reakci na text "Ode zdi ke zdi".


Pro Čechy byl hned od počátku vlády nacionálního socialismu v Německu přívrženec Hitlera a rozbíječ Československa, pro své spolupracovníky platil za slabého a přáteli ovlivnitelného šéfa. Konrad Henlein, zakladatel Sudetoněmecké vlastenecké fronty, z níž se pak překvapivě stala silná Sudetoněmecká strana, po připojení čs. území k Německu župní vedoucí a říšský místodržící v Říšské župě Sudety, mistr politického přežívání, britský špión a pravděpodobně homosexuál působí dodnes dojmem jednoho z málo výrazných funkcionářů.

Čeští dějepisci jej považují za Hitlerova pochopa, fanatického přívržence připojení pohraničních oblastí k říši a vrcholného představitele německé páté kolony v ČSR a odmítají rozlišovat jednotlivá stadia jeho postoje vůči československému státu. V pohledu historických faktů položil Henlein v kritické době základy organizace sudetoněmeckého hnutí, které chtělo politickou cestou vybojovat pro německou národnostní skupinu autonomii v ČSR. Česká nacionalistická politika mu ale neumožnila jakékoliv spolupůsobení a nacistické křídlo jeho strany, povzbuzeno neúspěchem jeho autonomistických snah se začalo zmocňovat vedení Sudetoněmecké strany. Teprve v důsledku těchto dvou faktorů se Henlein přivrátil Německé říši, tedy k nacionálnímu socialismu a k Hitlerovi.

 

Jednoduchá představa o Henleinovi se drolí

V roce 1970 vyšly deníky účastníka povstání proti Hitlerovi a důstojníka abwehru Helmutha Groscurtha a naznačily, že v tradičním jednorozměrném nazírání na roli Henleina i na Západě cosi nesouhlasí. Z Groscurthových záznamů plyne, že Henlein nijak neusiloval o připojení Sudet k říši, ba obával se Hitlerovy agresivní politiky.

To mezitím potvrdili svým způsobem i britští historikové, kteří našli v dokumentech z pozůstalosti britského plukovníka letectva Malcolma Christieho, bývalého nejlépe informovaného britského špióna v Berlíně, doklady o skryté spolupráci Henleina s britskou rozvědkou. Donald Cameron z těchto dokumentů vyvodil, že Henleinovi ještě v roce 1938 nešlo o rozbití Československa, nýbrž o možnost stát se prvním německy hovořícím ministerským předsedou ČSR, který by vystupoval vůči Německu jako partner a nikoliv jako jeho pochop. Při posledních československých parlamentních volbách v roce 1935 totiž Henleinova Sudetoněmecká strana vyhrála volby a stala se vůbec nejsilnější stranou v celém Československu. Navzdory drtivému a jednoznačnému volebnímu výsledku jej prezident nemohl pověřit sestavením vlády, protože se nenašel nikdo s politických aktérů, který by se odvážil s ním spolupracovat a tím se vystavil nedozírným útokům české šovinistické veřejnosti.

V posledních letech byla klišé o Henleinovi značně narušena také pracemi dvou německých historiků mladé generace Ralfa Gebela und Volkera Zimmermanna o sudetoněmecké regionální politice v období nacionálního socialismu.

 

Katapultován do politiky

Henleinův životopis je příběh německo-českého antihrdiny (matka Češka, rozená Dvořáčková, Henlein česky znal a mluvil, ovšem na úrovni češtiny z domácnosti). Absolvent obchodní akademie, bankovní úředník, který se v době národního kvašení cele věnoval práci, později vedení Německého tělovýchovného svazu (Deutscher Turnverband), v němž pěstoval nový druh kamarádství, „trampství" a vlastenecké uvědomění. Usiloval o autonomii sudetských Němců v rámci ČSR, nebyl velkoněmecký nacionalista. Pro postavení politického vůdce byl v mnohém směru nevhodný, ale dostatečně chytrý a obratný, aby přestál útoky vůči své osobě i svému zaměření od řady protivníků ve straně, od Gestapa a SS, kteří jej chtěli za všech okolností odstranit.

V době zákazu nacionalistických sudetoněmeckých stran (Německé sociálně nacionalistické strany - DSNAP a Německé nacionální strany - DNP) na podzim roku 1933, když se sudetoněmecká společnost ocitla bez politické organizace, vystoupil Henlein, tehdy už celostátní vedoucí Německého tělovýchovného svazu, avšak mimo něj neznámý, a veřejnou výzvou založil novou organizaci, shora zmíněnou Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatfront).

Leccos nasvědčuje tomu, že Henlein vystoupil ve smyslu usnesení odstupujících funkcionářů zakázaných stran, hlavně nacistů. Ale Henlein tehdy prohlašoval, že tak učinil zcela na základě vlastního rozhodnutí, a spojení s oněmi funkcionáři popíral. S ním tak činilo cele vedení nové fronty.

Vůdce DSNAP Hans Krebs, který se uchýlil do říše, aby ušel dalšímu věznění, si příliš pozdě uvědomil, že svým souhlasem s ustavením Henleina do čela udělal kardinální chybu, protože Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta v roce 1935 přejmenovaná na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei - SdP) nehodlala sledovat politiku připojení k říši a dokonce prohloubila odstup vůči sudetoněmeckým nacistům uprchnuvším z ČSR do říše. Henlein obratně využil zákonného tříletého zákazu pracovní činnosti funkcionářů zakázaných stran v ČSR k vyloučení nacistů z jakékoliv spolupráce s SdP. Na vedoucí posty v SdP prosadil své přátele a poradce ze Svazu kamarádství (Kameradenschaftsbund - KB), spolku pravicových intelektuálů odmítajících nacionální socialismus a vyznávajících představu stavovského státu podle učení Ottmara Spanna.

Tato ideologie mu dobře vyhovovala, protože zdůvodňovala, vzdor různorodosti Sudetoněmců, jejich existenci jako národního kmenu, který má tak opodstatnění stát se stavem, tedy jedním ze základních kamenů společnosti. Nebyla ani trochu nakloněna říšským cílům jednotného velkoněmeckého státu a jednotné (zglajchšaltované) společnosti. Spannovo učení, z jehož přívrženců vedení fronty a pak strany sestávalo, se zasazovalo o bohatou a na základě vnitřního kulturního, duchovního formovaní členěnou společnost. Usilovalo o německou hegemonii, ale nikoliv o německou říši v celé střední Evropě.

Bylo-li na základě výše uvedeného Henleinovou maximou sudetoněmectví a nikoliv němectví, neměl logicky jinou možnost než hledat jeho naplnění v rámci Československé republiky, včetně politických kompromisů, s cílem tuto republiku přeformovat.

 

Zastáncem ČSR

Je známa celá řada výroků, kde Henlein vystupuje jako rozhodný zastánce sudetoněmecké existence v Československé republice, ovšem republice s jiným národnostním režimem. Např. v rozhovoru s deníkem Večer 6. října 1934 ostře odsoudil fašismus, nacismus, bezbřehý liberalismus, panslavismus, pangermanismus, restauraci Habsburků, zasazoval se za jednotu československého státu a skončil slovy: „...ten, kdo poruší loajalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organizací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen... je nesmyslné myslet si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného".

SdP ve stejném roce explicitně vyhlásila v rámci svého programu: „S konečnou platností skoncovat s velkoněmeckou idejí. Vymýtit představu, že by sudetoněmecké území mohlo být Hitlerem dobyto z Německa."

Henleinovy výroky po připojení Sudet k Německé říši, které odporují jeho dřívějším projevům, nutno brát jako účelové, neb byl v ohrožení života ze strany Heydricha a nacistů (viz dále).

 

Znehodnocené volební vítězství

Po mimořádném volebním úspěchu v parlamentních volbách roku 1935 - SdP se stala absolutním vítězem před stranou agrární - si Henlein bezpochyby skutečně představoval, že se stane čelným československým politikem a bude se podstatným způsobem podílet na přetvoření republiky ve stát národů v ní žijících, ale také na jejím zahraničně politickém přeorientování, jímž měla opustit zaměření na Malou dohodu, západní spojence, zejména pakt o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem a posílit vazby k Německu. Henlein ale nenašel mezi československými politickými aktéry nikoho, kdo by s ním o politické spolupráci jednal. U některých politiků takový zájem existoval, ale ani ti se toho neodvážili, protože tím by vyvolali nedozírný agresivní odpor českých nacionalistů a prakticky celé české společnosti zachvácené šovinismem, který by je hrozil přinejmenším politicky znemožnit.

Báječný volební úspěch byl tím vlastně zcela znehodnocen, zůstal bez praktických důsledků. Nacisté ve straně mohli z tohoto fiaska obviňovat stranické vedení, tedy Henleina a jeho Svaz kamarádství (KB). Tím také zdůvodnili svůj útok a převrat ve straně.

Dva faktory - odříznutí od jakéhokoliv vlivu v československé politice a vnitrostranický útok nacistů, ze kterého vyplynulo budoucí připojení k říši - učinily z československého autonomisty Konrada Henleina nacistického funkcionáře, i když ne zcela upřímného, jak plyne z následujícího.

 

Vnitrostranický protiútok nacistů

Čím více získávala SdP sudetoněmecké voličstvo, tím více běsnil Krebs a ostatní nacisté z vedení dřívější DSNAP v říšskoněmeckém exilu. Když Henlein začal jednat s Prahou a odmítal se podřídit nátlaku z říše, projednali exulanti v Berlíně chování Henleina se SS a Sicherheitsdienstem (SD) Reinharda Heydricha a usnesli se, že je třeba „Kohena" - (antisemitské) krycí jméno pro Konrada Henleina u SD - a jeho pomocníky z řad KB z politiky vyřadit.

Agenti SD tedy zosnovali v roce 1936 proti Henleinovi palácový převrat ve vedení SdP, který mu způsobil velké nesnáze. (SS v říši se o rok později postaraly o svržení Henleinova největšího přívržence a ochránce Steinachera.) Československá policie při tom nevědomky velmi pomohla říšským snahám - v říjnu 1937 zatkla nejbližšího poradce Henleinova a zakladatele KB Ruthu pro podezření z homosexuality, aniž měla zdání, jak velice se to SD hodilo. Sicherheitsdienst ale zdání měl, a velké, neboť patřičné udání pocházelo od něho. Rutha si ve vězení vzal život.

Henlein si dokázal spočítat, že asi dlouho nezůstane v čele SdP, pokud okamžitě nezačne jednat. A 19. listopadu roku 1937 učinil krok, který seriózní historici považují za osudový - podřídil se Hitlerovi a zřekl se všech plánů na autonomii německého živlu v ČSR. Dostal za to od Hitlera záruky i ve formě jeho pozdějšího výroku: „Stojím při vás, i zítra jste můj místodržící."

V sudetoněmecké krizi v roce 1938 pak Konrad Henlein přijal úlohu taktického vyostřovače sporu, Prahu provokoval stále radikálnějšími požadavky, aby Hitler měl záminku k dalším krokům, resp. aby wehrmacht měla nakonec záminku přijít na pomoc. Tak se Henlein a SdP stali povolnýni nástroji expanzivní politiky Hitlera proti Československu.

 

Britským špiónem

I po svém podlehnutí politice říše se Henlein snažil kompenzovat nejhorší důsledky své porážky a to zejména pomocí Velké Británie a jejích tajných služeb. Svůj autonomistický koncept pro německy hovořící obyvatelstvo Henlein neopustil, doufal stále v dohodu s Prahou, nic mu nenahánělo větší hrůzu než Hitlerova touha po válce, která by jako první devastovala Sudety. Odjel do Londýna, kde přednáškami šířil v britské politické veřejnosti pochopení pro sudetoněmecký problém a hledal kontakt k britským politikům, dokonce i k zapřisáhlému odpůrci Němců, hlavnímu poradci britské vlády, siru Robertu Vansittartovi. Ten překvapivě nalezl v Henleinových názorech zalíbení a zprostředkoval setkání Henleina s plukovníkem Christiem, do jehož kompetence patřila špionáž proti Německu.

Od té doby Christie předával Vansittartovi nepreciznější informace o Hitlerových plánech - o několik tříd přesnější než měla Británie kdykoliv předtím. Jejich hlavním dodavatelem byl Henlein. O této Henleinově činnosti se dověděl šéf Abwehru Říšského ministerstva války a organizátor tajného odboje ve vedení wehrmachtu, admirál Canaris - ten však byl dobrý Henleinův přítel již z doby, kdy Henlein s abwehrem spolupracoval jako nasazený provokatér. Canaris, maskovaný nepřítel nacistického režimu, jej v Berlíně chránil v době, kdy Henlein platil za nepřítele říše pro svůj autonomistický koncept Sudet. Teď potřeboval zase admirál Henleina kvůli skupině protiválečně naladěných vojáků a diplomatů, která zoufale hledala možnost jak Hitlera v jeho válečném úsilí zastavit. Canarisův intimus, vedoucí oddělení Groscurth dostal pokyn nespouštět z Henleina oči a držet ho v požadovaném kursu.

Pak přišla pohroma. Německý vyslanecký rada v Londýně Theo Kordt, jeden z mužů Christieho, vyvolal poplach zprávou, že Hitler přepadne ČSR v noci z 19. na 20. září 1938. Chamberlain zpanikařil.

 

Vedoucím říšské župy Sudety

Henlein správně zvětřil změnu situace, v druhé polovině září za kritické vnitrostátní situace z Československa uprchl a 1. října 1938 s německými jednotkami a vůdcem vjel do „osvobozených" Sudet. Přitom nezapomněl spálit mosty za svou („kamarádsky svazáckou") minulostí s výjimkou spojení s Canarisem, které mu poskytovalo ochranu wehrmachtu v mocenském boji.

Po připojení Sudet k říši se také vrátili všichni političtí exulanti z říše, kovaní a spolehliví sudetští nacisté, aby se pokusili si s Henleinem vyrovnat účty, tedy odstranit ho a získat zase politickou moc. Podařilo se jim to jen zčásti, neboť Hitler si Henleina jako symbolickou postavu sudetských Němců vysoce cenil a jmenoval jej vedoucím nové říšské župy Sudety. Zdálo se, že Henlein je nenapadnutelný. K posílení jeho moci přispěla i náhoda. Reformátoři z říšského ministerstva vnitra ve snaze odstranit věčné kompetenční spory mezi NSDAP a státem v říši si zvolili Sudety pro svůj experiment s novou říšskou mocenskou reformou a soustředili do rukou Henleina veškeré kompetenční pravomoci, státní i stranické s výjimkou policie.

Tím Henlein disponoval mocí jako žádný jiný říšský župní vedoucí. Dokonce ji používal proti všemu, co přicházelo z říšského centra. Ale to mu nemohlo dlouho procházet, sudetské politické špičky čekaly na svou příležitost. Mělo ho varovat, že vůdce nepřipustil samostatnou existenci SdP vedle NSDAP, nýbrž SdP do říšské NSDAP beze zbytku vtělil. Síť intrik se kolem Henleina začala stahovat. Především Heydrich nechával SD shromažďovat přitěžující materiál proti němu, který by ho zasáhl na nejcitlivějším místě, v oblasti, ve které byl již vyšetřován československou policií - v jeho homosexuálních kontaktech. Gestapo potichu pozatýkalo 31 osob, většinou Henleinových přátel z KB (ze Svazu kamarádství), kteří byli obviněni z homosexuality. Heydrich se postaral o velkou publicitu těchto afér, včetně vynesených vysokých trestů. Byla to nepřímá obžaloba Henleina, kterému zbylo jen málo důvěrníků, poselství, že příštím cílem stranické čistky bude on.

Od té chvíle se Henlein bez odporu podřizoval téměř ve všem vůli stranického vedení, dokonce bez příčiny vyhodil své osvědčené spolupracovníky. Přesto měl Henlein ještě přátele a pomocníky, kteří byli k němu loajálnější, než on k nim. Snažili se ho vypiplat, dosáhli jistých úspěchů proti protivníkům, ale triumf se nedostavil - Henlein byl již zlomený muž, pouze už přežíval. Bez vůle se upnul k nacistickému systému a oportunisticky přispíval k jeho zločinům i pošetilým, naprosto nerealistickým plánům obrany v posledních dnech války a skončil sebevraždou v americkém zajateckém táboře v květnu 1945.

 

Ladislav J. Beran, Tomáš Krystlík

 

Použitá literatura: [Gebel], [Höhne], [Sládek, M.], [Zimmermann]