Majetkové vyrovnání
Tisková zpráva k majetkovému vyrovnání státu s církvemi.
Jedním z polistopadových úspěchů bylo jistě rozhodnutí politické reprezentace vyřešit spor o způsob odškodnění křivd minulého totalitního režimu a vítězství té části politiků, která trvala na důsledném vyrovnání se s minulostí. Jsme rádi, že se potvrdilo tehdejší naše přesvědčení, že v ekonomické i morální oblasti budou restituce nejlepším způsobem privatizace, neboť zdůrazňují konzervativní postoje k majetku. Neměli bychom však zapomenout, kdo z politiků byl tehdy pro restituce a kdo proti…
Česká republika se v preambuli své ústavy přihlásila k evropským demokraciím. Vzala tím na sebe odpovědnost za péči o hodnoty svobodné společnosti, především za ochranu a nedotknutelnost vlastnictví jako základního morálního právního principu existence lidské společnosti. Zároveň tím potvrdila existenci všech institucí, které v těchto demokraciích působí, respektive které jejich trvání přímo podmiňují a které byly minulým režimem, v rozporu se všemi uznávanými mezinárodními normami, ale často v rozporu i s jeho vlastní ústavou, poškozeny. Má-li Evropa něco, co ji skutečně spojuje v jejích dějinách, tak je to křesťanství.
Za součást transformace společnosti po listopadu 1989 jsme považovali a stále považujeme alespoň částečnou náhradu majetkové újmy, ke které za minulého režimu došlo. Spravedlivé uspořádání majetkových vztahů mezi církvemi, řády a kongregacemi a státem považujeme od listopadu 1989 za nutný předpoklad pro vlastní právní vyřešení majetkových vztahů, ale také za nutný předpoklad pro faktické uskutečňování ekonomické nezávislosti církví sui generis na státu.
Předpokládáme, že církve neaspirují na žádný politický vliv. Respektujeme proto oprávněné požadavky církví na nápravu alespoň některých majetkových křivd, jako satisfakci za bezohledné chování státu za minulého režimu a jako určitou ekonomickou základnu pro jejich práci. Praktická nemožnost rozplétání složitých vlastnických vztahů vzniklých v letech komunistického režimu nás vede k přesvědčení, že jediným možným řešením je dohoda mezi státem a církvemi vtělená do speciálního zákona. Proto existenci návrhu dohody, uzavřené sice pozdě, ale přece, rámcově vítáme.
Konzervativci vždy prosazovali a nadále prosazují:
· upřednostnění naturálních restitucí všude tam, kde je to možné;
· řádům a kongregacím vrácení vedle objektů sloužících k duchovním účelům i zemědělské a lesní půdy, ale i objektů, sloužící k jejich obhospodařování, neboť finanční náhrady řádům a kongregacím považujeme za věc, která není v souladu s cíli jejich založení, poslání a činností;
· diecézím a ostatním církvím vrácení budov, které sloužily k duchovním, pastoračním a správním účelům či sloužily jako obydlí duchovním i veškerých pozemků s nimi spojených;
· vydání adekvátní finanční náhrady za majetek, který nemůže být vydán věcně.
Z uvedených bodů vyplývá, že navrhovaná dohoda je pro nás problematická, neboť navracení ukradeného majetku po dobu 60 let nedává církvím záruku úplné odluky od státu.
Máme před sebou dějinnou možnost vyrovnat se noblesně s neblahým dědictvím komunismu, pokud se nám podaří dohodnout se s církvemi na navrácení ukradeného majetku, který by jim umožnil uskutečnit odluku od státu. Znamená to mimo jiné uzavřít dohodu, že o to, co církve dovedou - tedy starat se o církevní památky, starat se o nemocné a jinak handicapované spoluobčany, vzdělávat ty, kteří o náročné konzervativní vzdělání stojí, apod., se s nimi jako stát podělíme, resp. jim budeme přispívat stejně jako jiným provozovatelům a poskytovatelům těchto služeb.
Na závěr bychom se měli zeptat: proč řešení tak dlouho trvalo?
Žádná parlamentní politická strana (snad s výjimkou Občanské demokratické aliance) nebyla pro jasnou a rychlou odluku církví od státu. Asi proto, že strany chtěly mít nad církvemi dohled. V moderním demokratickém státě není možné, aby duchovní byli státními zaměstnanci. Možná, že společně připravovaná kázání, za účasti církevních, kulturních či jiných tajemníků, se někomu líbí. Nás to však uráží.
Konzervativní strana se tímto obrací na vládu a Parlament České republiky, aby se zasadili o úpravu smlouvy tak, aby se věcné náhrady uskutečnily do několika málo příštích let, finanční náhrady byly poskytovány rovnoměrně v průběhu příštích 30 let (i tak se však obáváme populismu příštích politiků, kteří mohou snadno dojít k přesvědčení, že tyto prostředky bude lépe využít jinde…) a státní dotace na náboženskou činnost byla církvím poskytována dále pouze po dobu čtyř let a každý rok byla snižována o 1/4. Jsme přesvědčeni, že tak se náš stát a naše společnost čestně vyrovná s dluhem, který vůči církvím má. Takovou smlouvou mezi státem a církvemi se opět přiblížíme demokratickému světu, kam jsme se před téměř 20-ti lety svobodně a většinově rozhodli směřovat.
Za Konzervativní stranu
Martin Rejman
kancléř
Jan Kubalčík
místopředseda