PODPORUJEME


Zdeněk Hraba
do Senátu!

(obvod 41, Benešov)


Stanislav Balík
do Senátu!

(obvod 65, Šumperk)


Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

10.08.2011

Autor: Vlastimil Podracký

Otto von Habsburg – hledání elit

Je restaurace monarchie řešením?


Přes 10 000 lidí na náměstí před vídeňskou katedrálou sv. Štěpána při pohřbu Otto von Habsburga nás přesvědčuje, že se děje něco důležitého ve vědomí lidí. Ještě před dvaceti lety by podobný akt proběhl asi s daleko menším ohlasem. Je sice pravda, že Otto byl významným evropským politikem, ale to by nevysvětlovalo takovou popularitu. Byl sice předpokládaným následníkem hned několika trůnů, včetně českého, ale jaký to má význam v době republik? Přesto, jak vidíme, se tomuto symbolu přikládá daleko větší důležitost, než by měl jen obyčejný historický sentiment.

Žijeme v době, kdy schází elity, schází loajalita k čemukoliv, co má nějakou cenu, hodnoty byly deformovány a schází řád. Lidé vždy elity potřebovali, potřebovali vzor, potřebovali k něčemu se upřít. Člověk se stal sice svobodným, ale o to více nejistým a zmateným. Neřízená svoboda znamená chaos, opravdová svoboda může existovat jen pod řízením řádu. Kdo ovšem bude ztělesňovat řád? Rozhádaní poslanci a politické strany, které neustále mění zákony a postoje, nemají jednotnou vizi, nevědí si rady a shodnou se jen na dalších a dalších dluzích, až do úplného zhroucení státních financí? Stát, který ztrácí autoritu, jehož moc je menší než moc globálních korporací? Je to snad nedostatek demokracie a republiky? Bylo to tak v demokratických státech vždy? Je zapotřebí se vracet k historickým režimům?

 

Proč padly monarchie?

Otázka vlastně nezní, proč padl monarchistický režim, ten byl dávno překonán vývojem, obvykle monarchové už nevládli a byli jen reprezentanty a strážci odumírající tradice. Již dávno předtím bylo prokázáno, že demokracie a republikánský režim mohou vládnout, aniž by se cokoliv stalo, že se stát bez dědičných vládců obejde. Toto důležité poznání učinilo monarchie nepotřebnými a potom už bylo jen na okolnostech, zda se někomu více hodil ten nebo onen způsob vlády. Zdá se, že ani čeští politici ve starém Rakousku nebyli zásadně proti monarchii, první čs. republika vznikla jako konstrukt vytvořený válkou, vůlí vítězů a výsledem odbojových snah, které se válkou a svými postoji už hodně vzdálily možnosti se vrátit zpět k císaři. Čs. republika ani nemohla být královstvím, neopírala se o historické hranice, Slovensko bylo vyňato z Uherského království, hranice s Polskem nebyly historické. Habsburkové nevyhovovali spíše politicky, nikoliv ideově, spíše účelově se to vysvětlovalo jejich zločiny na českém národu v době pobělohorské a dalšími selháními. Rakušané vyhnali Habsburky, protože chtěli svůj stát připojit k Německu, pouze Maďaři se domnívali, že by jim dopomohli zase k velkému Uhersku. Prostě tradice už nebyla zapotřebí, pokud nepodporovala nějaký účel. Proč se dnes mluví o monarchii, proč vznikají resentimenty, není to snad zbytečné?

 

Republikánské elity

Republika nepotřebovala šlechtu ani krále. Měla svoje elity, které netvořili jen zvolení zástupci. Byli to lidé, kteří se o stát zasloužili, hrdinové odboje a jiní, kteří odvedli práci na společném díle. Byli to ti, kteří se dostali do čela státu vlastním přičiněním, poctivou prací pro národ. Byli to ti, kteří zbohatli vlastními schopnostmi, podnikatelé jako Baťa. Stali se elitou vlastní prací, nikoliv dědictvím po předcích. Dávala se do rozporu elita vzniklá vlastní snahou s elitou dědičnou, která byla prezentována jako degenerovaná, líná, neschopná, protože prostě všechno zdědila, o nic se sama nezasloužila. Zdědit něco nebyla zásluha, nic to neříkalo o kvalitě člověka, proč úcta k takovým elitám? Americký sen pronikl i do českých poměrů nesen Masarykovskými idejemi práce a zodpovědnosti. Podle toho měl každý dostat příležitost se uplatnit, každý se mohl stát roven šlechtici. Tyto republikánské ctnosti samozřejmě nebyly ojedinělé, ale napodobením republikánských režimů na Západě, hlavně ve Francii a USA.

Jako každá idea, i tato měla svoje mýty, svá zjednodušení. Nicméně v českých poměrech se rychle zabydlela, jak můžeme vidět na tom, že jsme byli v demokratických poměrech téměř totožní s demokratickými státy Západu, ačkoliv okolní státy demokracii neudržely. Určitě jsme nepotřebovali ani krále, ani šlechtu. Je současná krize demokracie jen následkem totalitních režimů, které následovaly?

 

Úpadek republik král nevyřeší

Úpadek republikánského režimu souvisí s úpadkem hodnot přinášejících sociální soudržnost, úpadkem republikánských ctností vztahujících se ke státu. Navíc působí rozkladně globální ekonomika a internacionální myšlenky spojené s překonáváním národních států. Jestliže lidé necítí sounáležitost, jsou spíše kosmopolity, mají kulturní vzory za mořem nebo prostě někde ve světě, potom demokracie není založena na základě identity, ale jen prospěchově, a nemůže fungovat, zatímco jakémukoliv typu despocie tento stav nevadí. Demokratické režimy tedy spějí k zániku nesoudržností obyvatelstva a kosmopolitními vlivy, naopak se to zdá být výhodné pro diktatury, oligarchie a vůbec nedemokratické režimy, včetně nedemokratického vládnutí úředníků EU. Možná zde je zdroj pocitů, že feudalismus by mohl fungovat a nějak zachránit stát. V podstatě to není špatná myšlenka.

V symbolických monarchiích je úpadek totožný, režim ve Španělsku a Anglii nevytváří rozdílné paradigma od republikánských sousedů. Úpadek republik je tedy shodný s úpadkem symbolických monarchií. Nástup symbolického monarchy tedy nic nevyřeší, snad kromě nějakého dalšího kulturního prvku v životě společnosti (sňatky princezen a princů jako mediální show). Touha plebejského lidu po velkém protektorovi se tím nenaplní. Lid a král budou stát vedle sebe neschopni něco dělat proti vůli naftových velmocí, proti zahraničnímu kapitálu z neprůhledných zdrojů majícímu větší prostředky než celé státy a všichni monarchové světa k tomu. Co udělá monarcha proti čínskému kapitálu, který jediný je ochoten převzít dluhy? Dá svoji korunu do zástavy? Co udělá monarcha proti nízké porodnosti, neschopnosti mladých uživit staré a ještě zaplatit rozbujelé zdravotnictví? Vidíme snad na monarších v Evropě, že by něco takového řešili?

 

Monarchie jako součást změny paradigmatu

Má-li posloužit monarchie k nějaké revoluci hodnot a poměrů, potom musí mít jasný cíl těchto změn. Dnes se hodně mluví o změně paradigmatu, souvisí to s ekonomickou krizí, která je jen vrcholkem ledovce civilizační krize. Někdo vidí řešení v prohloubení demokracie až k nějaké „vládě internetových účastníků v referendech". Podle toho by měl lid nějak převzít (snad pomocí elektronických médií) většinu rozhodování místo poslanců. Protože každý v podstatě ví, že je to jen takový mýtus, že to nemůže přinést zásadní změnu, v hloubi duše doufá v nějakého velkého protektora, v někoho, na koho by se mohl spolehnout, předat mu moc s vírou, že udělá vše pro lid. Nastává doba velkých vůdců, v podobné situaci převzal moc i Hitler. Je schopen diktátor vyřešit problémy?

Řekněme rovnou, že není. Tedy ani snad nějaký tradiční diktátor, nějaký monarcha se suitou své šlechty. To by totiž muselo být naprosto jinak. Muselo by se alespoň do nějaké míry vrátit dřívější paradigma. Dnes se zařadí monarcha i šlechta do proudu bohatých soukromníků, kteří si začnou vytvářet konta v zahraničí, stanou se světovými kosmopolity jako všichni ostatní na jejich místě. Budou se vyhýbat daním převodem peněz do daňových rájů. To ne proto, že by snad nutně museli být stejně nemravní, ale proto, že kdyby to nedělali, neuspěli by v konkurenci s těmi nemravnými, přišli by o majetky, nakonec by je o poslední okradli exekutorské hyeny. Globální ekonomika nastavuje vzory, které nelze obejít.

Aby se opravdu něco změnilo, musela by se udělat feudální revoluce. Muselo by se vrátit paradigma feudalismu. Tenkrát byli feudálové spjati s půdou a svojí zemí. Měli zodpovědnost za svoji zemi, snažili se o její dobro, které sice mohlo být trochu jiné, než si představovali poddaní, nicméně zodpovědnost takovému snažení nelze upřít. Samozřejmě, že to byli zase jen nedokonalí lidé, žádnou modrou krev neměli a jejich rozhodování bylo zatíženo běžnými lidskými selháními. Dnes někteří pracně opravují svoje zámky, mnozí se cítí se zemí svázáni, ale nemůžeme to samozřejmě brát jako axiom. Jsou to zase jen běžní a většinou kosmopolitně zaměření, vice nebo méně bohatí lidé. Obecně pro středoevropské poměry nevěřím, že by jejich vláda byla lepší než jakákoliv autoritativní diktatura (vyjma ovšem některých obzvláště odporných). V českých poměrech je situace jiná než v Rakousku, Polsku a Maďarsku, český národ není zakotven ve feudalismu.

 

Česká monarchie?

Česko je spíše země s republikánskými tradicemi a je tím bližší USA než Polsku nebo Maďarsku. České plebejství je stejné jako americké. Pokud se v Americe musel každý probít sám divočinou a vlastními schopnostmi si zajistit obživu i bohatství, potom u nás to bylo obdobně (viz Baťa). Zatímco v Polsku a Maďarsku šlechta vedla národ, byla v čele národních hnutí, v českých zemích to bylo jen na začátku devatenáctého století a zcela neúspěšně. V pozdější době se vedení jasně ujala střední třída a inteligence. Na druhé straně šlechta české národní hnutí podporovala, ale v čele prostě nestála. Vždy se tvrdilo, že český národ si musel svoji vyšší třídu vybudovat vlastním úsilím, bohatí ze starších dob se spíše hlásili k Němcům nebo k nějakému zemskému vlastenectví, které už bylo překonáno. Nebyla důvěra ke šlechtě, ani k panovníkovi, většinou byli považování spíše za cizince nebo kosmopolity (i když jsou výjimky). Koncem 19. století to už nebyla „vina" jedné nebo druhé strany, ale výsledek vývoje, ve kterém se zobrazily především poměry po bitvě na Bílé hoře, vyhnání české nekatolické šlechty a germanizace v 18. století. Tím vznikl jakýsi vzor českého úspěšného člověka původem z nižší třídy. Tento komplex vyúsťuje automaticky v republiku a nedává monarchii mnoho místa ve vědomí lidí.

Monarchie v Česku by byla konstrukt daleko větší než kdekoliv jinde (z úvahy vyjímám Francii nebo USA). Proč vlastně svěřovat vládu šlechtě, která stála v národním hnutí stranou, jen částečně se hlásila k češství, a panovníkovi (pokud by to měl být Habsburk), který se Čechem nikdy necítil, nemluvě o všech možných historických selháních jeho předků? To by snad sjednotilo národ? To by snad přineslo kýženou sociální soudržnost? Nestalo by se snad něco zcela opačného?