Étos českého národa
Z hlediska mnoha levicových liberálů patří národ i rodina kamsi na smetiště dějin.
Jestli se toho dožiji, budu za takových deset let vyprávět svým vnukům o osmašedesátém. Zmíním například to, jak tehdy Češi i Slováci vybírali na zlatý poklad republiky nebo na Allweg, zvláštní visutou dráhu, jež měla být postavena v Tatrách. Z dnešního hlediska v tom byla značná dávka naivity, nicméně přesto na to rád vzpomínám. Stejně jako na první týden okupace „spřátelenými" armádami, kdy se národ zdál být jednotný a kdy bylo mezi lidmi tolik solidarity i smyslu pro humor. (Vzpomíná ještě někdo na Kantorkovy vtipy, které visely na plakátech na každém rohu nádherně polepené Prahy?)
Určitou ozvěnu tohoto celonárodního nadšení jsme zakusili ještě v listopadu roku 1989. Tehdejší nově se utvářející elity je ovšem nedokázaly a většinou ani nechtěly kultivovat a přetavit v pozitivní sílu, v jakýsi pozitivní nacionalismus, který nechce být pro ostatní národy ohrožením, nýbrž obohacením.
Dnes se nám daří po stránce materiální nesrovnatelně lépe než před oněmi více než čtyřiceti lety, nicméně na obzoru vidím temné mraky. A zatímco mnozí obyvatelé nově vzniklého Československa přijali za své Masarykova hesla „nebát se a nekrást" a „Ježíš - ne César", a obyvatelstvo naší země ani po šesti letech nacistické okupace a dvaceti letech komunistické hrůzovlády zcela neztratilo pozitivní étos, po dalších dvaceti letech jsme krásné heslo „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" nejprve zkompromitovali, pak opustili a následně ještě zesměšnili.
Mluvit dnes o vlastenectví znamená vystavit se ohrožení, že bude člověk označen za pravicového extrémistu. (Mimochodem, co je na těchto extrémistech pravicového, jsem dosud nepochopil a už asi nepochopím.) Národ prý je jen takový konstrukt, a vlastenectví se prý již přežilo. Z hlediska mnoha levicových liberálů patří národ i rodina kamsi na smetiště dějin.
Obávám se, že temné mraky, jimž kráčíme vstříc, na nás dolehnou s o to větší tíží. Zatím je to sice tabu, ale během několika let bude stát muset lidem sáhnout na penze - pokud nenastane totální rozpad. Rodina se bude velmi, velmi hodit - tedy pokud bude alespoň trochu funkční. A deficit pozitivního národního cítění se ukáže rovněž jako velmi škodlivý.
Mluvím o pozitivním národním cítění, protože skutečně nejde o hesla typu „Čechy Čechům" nebo „nic než národ". Národ je totiž k ničemu, nemá-li program, pro který stojí za to žít a za který stojí za to umírat, a vlastenectví, které je samoúčelem, může být skutečně pouze negativní.
Tam, kde se vytratila víra v Boha, vidíme národy rozdělené. Atomizovaní jedinci (rodina a jakékoli vyšší celky jsou přece pokládány za přežitek) jsou rozděleni zhruba půl na půl. Platí to o Češích (Stoosmnáctihlasá většina v poslanecké sněmovně je anomálie, a jak vidíme, stejně není moc platná), o Italech, o Francouzích, o Španělech i o Američanech. Sám jsem vícekrát konstatoval, že současný politický systém nepřeje růstu skutečných osobností. Myslím si to stále, ale uvědomuji si, že na vině není jen politický systém, ale sama ztráta jakéhokoli étosu. Nejsou lidé, kteří by měli odvahu říci: „Tomu a tomu věřím, za tím si stojím a chci za to ručit celým svým životem." Ale jen takoví lidé by dokázali za sebou sjednotit podstatně více než nějakých pětatřicet procent lidí, jako tomu je dnes. (Těch plus minus pětatřicet procent obyvatel stojí za vítěznými koalicemi; zbytek jsou ti, kteří hlasovali pro opozici, a ti, kteří k volbám vůbec nechodí.)
Nezdá se vám život - i politický život - bez takových lidí fádní a banální? Mně ano. Co s tím?
Budu osobní: Milý čtenáři, co ti brání se takovým člověkem stát? Ano, patří k duchu doby, že pokud se o to bona fide pokusíš, prohlásí tě za pokrytce a budou se na tebe snažit najít (nebo hodit) nějakou špínu. Riziko je vskutku obrovské.
Ale za každou opravdu cennou věc se platí. Tak tomu bylo vždy - i za Masaryka, i před ním, i po něm. Důležité je, jaký jsi doopravdy, a zůstává to důležitým, i kdyby tě média zesměšnila.
A pokud se na to necítíš, tak alespoň podpoř někoho, kdo má tímto směrem našlápnuto. Jdi proti proudu a nehledej na lidech to zlé, ale to dobré. Budou tě možná prohlašovat za naivku, ale nezapomínej, že to byli spíše naivkové než domnělí realisté, kdo po sobě zanechali svět o něco lepší, než byl. Svatý Augustin měl heslo: „Mohli jiní, mohly jiné, pročpak ty ne, Augustine?" Proč bys nemohl jít proti proudu doby právě ty?
A bude-li takových lidí více, možná ještě jednou budeme hrdí na český národ. Ne proto, že je zrovna český, ale proto, že v něm žijí pravdiví a stateční lidé.