PODPORUJEME


Zdeněk Hraba
do Senátu!

(obvod 41, Benešov)


Stanislav Balík
do Senátu!

(obvod 65, Šumperk)


Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

15.09.2007

Autor: Přemysl Tišer

Český národ, stát a jeho suverenita

Reakce na článek Český vzdor a úloha Masaryka.


Ve svém textu k výročí úmrtí T. G Masaryka nazvaném „Český vzdor a úloha Masaryka" se Vlastimil Podracký věnuje vzniku, vývoji a údajnému vzdoru proti staletí trvající germanizaci našeho národa. Myslím, že se mýlí a níže uvádím stručnou historii vzniku českého národa, státu a jeho prvotní suverenity a vlivu Germánů, jak je vidím já.

První státní útvar na našem uzemí byla Velká Morava. S jejím koncem nastal obrat slovanských knížat na území dnešních Čech směrem na západ - k Východofrancké říši, předchůdkyni Svaté říše římské. Z kmenových knížat měli největší moc Přemyslovci, ovládající Střední Čechy a severozápad. Zatímco na územích spadajících ve starověku pod nadvládu římského impéria a později Francké říše byla vybudována struktura společnosti, kde panovník řídil život všech svých poddaných včetně rodící se šlechty, kmenové uspořádání Slovanů zachovávalo značnou demokracii. Ač velmoži uznávali Přemyslovcům právo na vládu, bylo jejich právem volit svého panovníka z tohoto rodu a schvalovat důležitá rozhodnutí.

Posuňme se však do desátého století. Umírá kníže Vratislav a sněm „Čechů", jak si tehdy říkali svobodní lidé „s právem volit", ustavuje svým knížetem mladičkého Václava, jehož jménem se ujímá vlády jeho matka Drahomíra, vdova po Vratislavovi. Dochází k politickému převratu. Drahomíra je ve sporu s Václavovou babičkou Ludmilou, která má ještě značný politický vliv. Nechává jí zavraždit a vyhání její stoupence ze země. S politickým směrem své matky nesouhlasí dospívající Václav a snaží se ujmout vlády sám. Václav, ač se svými velmoži v menšině, po velkém krveprolití boje vyhrává, zřejmě za pomoci bavorského vévody, a usedá na pražský stolec. Svou matku vyhání do exilu. Později, při vojenském tažení saského vévody Jindřicha, se kníže Václav podvoluje. Soubor malých knížectví na českém území se podle Václava nemá šanci bránit tak velkému soupeři, jakým sousední říše byla.

Mnoha „Čechům" se nová politická orientace knížete nezamlouvá. Kníže má však silného spojence - Jindřicha. Když ten těžce onemocní a po čase i umírá, velmoži začínají intrikovat a přesvědčovat Václavova bratra Boleslava, aby se postavil do jejich čela. Václav je roku 935 zavražděn a Boleslav zvolen knížetem Čechů. Tedy další politický převrat, který pokračoval násilným odstraňováním nepřemyslovských knížat a vytvořením jednotného celku. Záměrně se vyhýbám slovu „stát". Toto slovo v tehdejším slovníku nebylo a ani předchozí antické pojetí státu neexistovalo.

Nebudu zde pitvat Boleslavovy boje s říší a jeho konečný ústup po 14 letech, kdy už byla jeho země stabilní, jednotná a silná. Vyjednaný smír zaručuje Čechům bezpečnost a podporu západní říše, současně ale opětovně zavádí podřízenost říšské koruně. Na rozdíl od ostatních zemí nemá římský král či císař na územích Čech a Moravy své statky a žádná práva zasahovat do vnitropolitických situací. „Čechy" zvolený kníže měl být říší pouze formálně uznán. Boleslav tak položil základy pro silný a vlivný „stát" v rámci tohoto „nadnárodního" společenství.

Pro vznik českého národa je důležitější jiná událost. Nové pražské biskupství potřebovalo zvýšit svou prestiž. Biskup Vojtěch nechává kanonizovat zavražděného Václava a postupně se objevují legendy o jím konaných zázracích, mírumilovné povaze a bohabojných skutcích. Následná přemyslovská knížata přestávají své „právo" na vládu odvozovat od bájného Přemysla Oráče. Jeho místo zaujímá Svatý Václav jako trvalý vlastník země a kníže Čechů. Od něho mají vládnoucí Přemyslovci moc „propůjčenu". Z patrona české církve a biskupského kostela se stává patron jak vládnoucího rodu, tak země Přemyslovci spravované. Motiv věčného panovníka v té době nahrazoval dnešní abstraktní pojetí státu v mnoha zemích Evropy včetně té naší.

Vynechejme nyní další přemyslovská knížata, jejich sváry škodlivé pro zemi, boje o vládu, útěky do exilu a opětovné návraty na trůn, zásahy římských císařů či králů. Udělejme skok do období konce dvanáctého a začátku třináctého století. Zatímco se na západě zformovala šlechta z členů knížecích družin ve vrchnost vlastnící půdu a poddané na svém území, ve Střední Evropě se držel model starší. Stejně tak v Čechách. Vznikající šlechta se tvořila z knížecí družiny, která dostávala na starost jednotlivé úřady a správní úkony. K tomu vzniklá hradská soustava umožňovala shromažďovat berně, platy a další povinné odvody jinak svobodných obyvatel země. Byrokratický aparát se však postupně natolik rozbujel, že i panovník ztrácel vliv a nemohl účinně bránit nepravostem. Navíc velmoži panovníka volili a spolurozhodovali v důležitých případech, takže v nich měl nejen největšího rivala v boji o moc, ale i nejbližšího partnera. Po boku panovníka se vynořuje pojem „země" jako společenství urozených pánů - příslušníků „zemské obce". Od „věčného panovníka" Čechů, sv. Václava, se odvozuje „Svatováclavská čeleď", tj. „Čechové", dnešními slovy v podstatě český národ představovaný předními šlechtickými rody. Přes různorodé zájmy a všelijaké osobní vztahy vzniká mezi „Čechy" pocit vzájemné sounáležitosti. Ve 12.století, tedy dříve než v okolní Evropě ovlivněné papežským a císařským univerzalizmem, vzniká v našich zemích pocit národního vědomí. Místo tradičního pojetí světa jako všeobecné křesťanské společnosti řízené mocí duchovní (papež) a světskou (císař) vzniká v Čechách představa křesťanské společnosti složené z národů. Svatováclavské ideologie se zmocnila šlechta a vládnoucí Přemyslovec se stával vnějším symbolem dualisticky uspořádané monarchie.

Zvrat v poměrech nastal v neuvěřitelně krátké době: za druhé vlády knížete a později krále Přemysla I. (1197 - 1230). Používal též jméno Otakar. Obratným taktizováním (podle německých historiků nečestnou zchytralostí) a strategickým příklonem chvíli k jedné a chvíli k druhé straně zasahoval do sporů o římskou korunu, stal se třetím králem Čechů (tertius rex Bohemorum), dosáhl dědičné královské koruny, snížil vliv Říše římské, upevnil postavení panovníka vůči šlechtě a nastartoval hospodářský růst nově stmeleného království. Země Přemyslovců se mění ve vrcholně feudální mocnost tehdejší Evropy.

Změny nastartované Přemyslem mají mnohem hlubší dopady, než by se na první pohled mohlo zdát. Šlechta nabývá vlastní soukromý majetek (pozemky) a stává se vrchností vlastnící své poddané podobně jako církev. Poddaný dosahuje větší hospodářské samostatnosti a tím i větší osobní svobody. Mechanismus hradské správy sice běžel dále, ale vliv úředníků, kteří více a více parazitovali na správě země, se zmenšoval. Z jejich vlivu byla vyjímána i královská města či obce vznikající při kolonizaci (teutonské právo, emfyteuze). Konečný rozklad soustavy nastal však až za Václava II. po jeho vítězství v občanské válce nad svým synem a „mladším králem" Přemyslem Otakarem II.

Upevněná vrchnostenská práva feudální šlechty vedla k většímu úsilí po politickém vlivu urozených pánů. Chtěli být garantem státní moci. Věhlas české šlechty dosáhl i do Říma. Důkazem je list papeže Inocence III. poslaného českým pánům roku 1203, váhu české šlechty uznal i Honorius III. Přemyslu Otakaru I. se však povedlo uhájit rozhodující slovo panovníka, přestože šlechta vymezovala určité mantinely jeho absolutistické moci. Obřad korunovace ustavil krále jako boží vůlí určeného vládce. Král již nezastupoval pouze sv. Václava, kterého si čím dál více přivlastňovala šlechta. Jeho moc pocházela z rukou božích.

I v zahraniční politice nastal obrat. Se ziskem dědičného královského titulu končí formální zasahování říšských králů a císařů do nástupnických otázek v Čechách. Dochází ke vzniku suverénního státu a situace se obrací. Zatímco dříve nejevila česká knížata o dění v Římské říši velký zájem, od počátku 13.století zasahují Přemyslovci významně do voleb římských králů. Postup Přemysla Otakara I. však může udivit. Místo, aby využil nestability v říši a nechal se korunovat králem přímo od papeže, což by díky své moci mohl, chtěl mít svou zemi začleněnu do nadnárodního svazku Svaté říše římské. Místo plně suverénního státu si vybral cestu formální lenní závislosti na římském králi a císaři. Tímto mistrným tahem si zachoval významný vliv na dění v Evropě. Ohromného věhlasu dosahuje dvůr krále Čechů později za Přemysla Otakara II., který se snažil říši ovládnout „zevnitř". Jeho rostoucí moci se však lekli jak ostatní panovníci, tak církev, která nepřála příliš velkému kumulování světské moci v jedněch rukou. Přemysl II. padl na Moravském poli a jeho cílů se povedlo dosáhnout až Karlovi IV., který byl zvolen římským králem a korunován císařem. A po něm řada dalších českých králů.

Nemohu souhlasit s tvrzením, že český národ stojí na vzdoru proti germanizaci. Byli jsme to my Češi (tehdejší politická reprezentace), kdo se po pádu Velké Moravy rozhodl vymanit z vlivu východu. Odkaz na ostatní západoslovanské kmeny také pokulhává, protože ti zůstali na rozdíl od Čechů v rozdrobeném kmenovém uspořádání a tedy slabí. Tažení proti nim neměla nacionální charakter, ale pouhé mocenské choutky sousedních panovníků. Univerzalistické představy té doby nedělily obyvatele podle národnosti. Češi neodmítli následovat osud svých bratří, to kníže Boleslav I. silou sjednotil zemi pod svou vládu. Boleslavovo dílo dokončili jeho následovníci. Moravané také nic neodmítli. Byli prostě dobyti Čechy a stali se nerovnoprávnou součástí naší země (nevolili panovníka, na důležité moravské úřady panovník dosazoval české šlechtice).

Kolonizace za posledních přemyslovců přivedla obyvatele sousedních zemí do pohraničí, kde se zakládala nová sídla, ale také do nově zakládaných měst. Příchod germánských řemeslníků a obchodníků do měst a zemědělců do hvozdy pokrytého pohraničí naši zemi jen prospěl. Zemědělství, řemeslo i obchod kvetly. Dnešními slovy: rostl HDP. Nešlo o cílenou germanizaci, ale prachobyčejný byznys a růst bohatství panovníka. Tomu bylo jedno, kdo má jakou národnost, hlavně, že platí... A Čechy zůstaly ekonomicky nejvyspělejší zemí i v pozdějším Rakousku-Uhersku až do jeho rozpadu.

Co se týká náboženských sporů - ano, byli jsme první, ale husitství ovlivnilo reformní hnutí a protestantské církve v Římské říši, přidala se na jejich stranu také velká část říšské šlechty, což přivodilo nemalé problémy císaři Karlu V. Pro říšskou šlechtu bylo výhodné odmítat nadřazenost institucí, jak církevních, tak ale i císaře. Ten měl být jen symbolem říše. Skutečnou moc chtěla mít ve vlastních rukou šlechta a ekonomicky silná a politicky nezávislá města. V tom se Germáni od Čechů nijak nelišili.

Celá staletí byli Němci našimi nejbližšími partnery, ale současně i rivaly. Když se Přemysl I. rozhodl, že čeští králové budou přijímat svou zemi jako léno od římského krále nebo císaře, věděl dobře, proč to dělá a proč ponechává Čechy ve svazku s Němci. A ti si také stěžovali na časté zásahy Čechů do jejich záležitostí. Již ve středověku se mnohým velmožům nelíbilo, že český král volí krále Svaté říše římské - stal se jedním ze sedmi kurfiřtů, šlechticů s právem rozhodnout o následníku římského trůnu. Výklad dějin rozhodně nemůže být tak jednostranný, jak se ho v úvodu zmíněný článek snaží podat.

 

14. září 2007

 

Přemysl Tišer

člen SNK ED