1989 – 2010
Reflexe k výročí 17. listopadu
Praha 16. listopadu 2010
Před jedenadvaceti lety se začala bortit komunistická říše. Nadšeně jsme se zbavovali symbolů totality a nejodpornějších představitelů tehdejšího režimu. S nadějemi a netrpělivým očekáváním jsme nahlíželi do nového, dříve zapovězeného, prostoru. Hromadně jsme vycestovali přes naše západní hranice a lačně dýchali ovzduší svobody, prosperity a normálnosti. Komunismus nás však důkladně poznamenal. Má totiž nemravné představy o roli člověka v tomto světě a o svobodě myšlení. Za základní motivaci života člověka považují protagonisté tohoto systému pouze uspokojení jeho biologických potřeb. Aby komunisté zlomili ve své touze po neomezené moci odpor těch, kteří si zrůdnost jimi prosazované ideologie uvědomovali, neváhali brát svým podrobeným duši, neváhali vykořenit náboženství a vše, co nás z pouhé biologické roviny pozvedává. Komunistický zločinný řád proto po sobě zanechal miliony mrtvých, duchovní a morální rozvrat.
Komunisté a příslušníci jejich Státní bezpečnosti byli docela dobře připraveni na „Sametovou změnu", protože i jim bylo jasné, že tehdejší systém hospodářsky dynamickému Západu nestačí a že despocii donekonečna udržet nejde. Proto podle předem připravených scénářů udělali vše, aby se „revoluce" co nejméně dotkla principů, ze kterých zločinná ideologie vychází a zásad, podle kterých přežívala. Jejich hlavní starostí bylo zajištění beztrestnosti zločinů spáchaných v době jejich neomezeného panování a následně těch, které jim umožňovaly adaptovat se v nových podmínkách s cílem nejdříve získat ekonomickou a posléze znovu i politickou moc.
Tehdejší demoralizované a zpacifikované společnosti, která v komunismu vyrostla a ve své většině komunistické „hodnoty" přijala, stačily před volbami po roce 1989 přísliby zvýšení životní úrovně či svobod; velmi málo lidí žádalo systémové záruky. Tím, že žádné nebyly prosazeny a rovnost před zákonem a jeho vymahatelnost zůstaly stranou, byl umožněn hladký přechod od komunismu k postkomunismu. Navzdory nepříznivému prostředí však lidská iniciativa pomalu proměnila naše vesnice a města, do řek se vrátil život a nedusí nás smog z elektráren. Zbavili jsme se okupantů, kteří měli bránit politickým změnám, zlikvidovali RVHP a Varšavskou smlouvu konzervující naši hospodářskou zaostalost a závislost. Vrátili jsme se zpět do západní civilizace, jsme dnes členy NATO a Evropské unie.
Pluralitní demokratická politika v postkomunistické zemi je však fikcí. Společnost byla ostře rozdělena na ovládané a vládce, kteří po Listopadu nebyli z různých důvodů rozehnáni. A tak se tehdejší elitní komunistická společenská vrstva udržela do značné míry u ekonomické i politické moci dosud. Příslušníci této kasty přitom dobře vědí, že každý pokrok svobody, každý skutečně řešený problém znamená oslabení jejich moci a privilegií. Divadlo hrané současnou politickou elitou, které sledujeme ve všech sdělovacích prostředcích a na veřejnosti, je tedy pouhé předstírání skutečně zdravé politiky, protože ti, kteří před veřejností nesou odpovědnost za řízení země a obcí, ve skutečnosti nerozhodují. Ti, kteří opravdu rozhodují, často podle not odjinud, jsou naopak veřejnosti skryti a tak žádnou odpovědnost nenesou.
Dvacet jedna let po Listopadu 1989 je tedy zřejmé, že před námi stojí obtížný úkol vyrovnat se nejen s naší postarší komunistickou minulostí, ale také s postkomunistickou přítomností. Nutnou hlubokou reflexi jsme dosud v dostatečném rozsahu nedokázali realizovat i když nám k tomu byla poskytnuta výjimečná příležitost v tom, že po celý čas byla naše země v bezpečí, jakému se netěšila nikdy od rozpadu Rakouska-Uherska. Je třeba konečně rozpoznat, co se kolem nás odehrává. Následovat musí zvážení individuální odpovědnosti za dosavadní vývoj a převzetí odpovědnosti za společnost a stát. Zveme ke spolupráci občany, kteří nechtějí zůstat lhostejní k současným trendům.
Konzervativní strana
Za správnost vyjádření zodpovídá kancléř Jan Holeček (kancler@konzervativnistrana.cz).