Restituce majetků církví
Polemicky laděný dopis - z e-mailové korespondence
Motto:
Kdo má oči k vidění, ať se dívá, uši k slyšení, ať poslouchá a srdce nezarostlé tukem sobectví a zkažené morální špínou pragmatického cynismu, ať vnímá bez předsudků hlas Pravdy.
Milá Marto,
přijměte prosím - Vy i eventuální další čtenáři - pár následujících myšlenek a postřehů, které mne napadly po shlédnutí videa paní L. Procházkové, a zvláště po přečtení části internetové diskuse na dané téma.
Vůbec bych se těmi temnými nenávistnými útoky plnými zloby a rafinované lži, zdánlivě se tvářící jako poctivá snaha ochránit nebohý český stát před "krvelačnými církevními hyenami", nezabýval. Ježíš nám moudře radí: "Nehažte perly před svině; perly rozdupou a vrhnou se na vás." Spíše má smysl modlit se za ně, aby dostali světlo a viděli jasně prioritu hodnot.
Kde by byl český stát bez hluboké křesťanské víry všech našich svatých předků - patronů: vzdělaného knížete Václava, silného duchovně i fyzicky, statečného biskupa Vojtěcha, obětavé princezny Anežky, jež smířila rozkol v královské rodině hrozící rozvratem českého státu, bez velkého císaře, moudrého a hluboce věřícího Otce vlasti Karla IV,....
Kdo stavěl první kolonizační kláštery, učil negramotné obyvatelstvo nejen znát a milovat jediného pravého Boha jako našeho společného Otce, a skrze lásku k němu objevovat rozměr lásky bratrské, odpouštění a pomoci mezi lidmi navzájem, kdo je učil nejen číst a psát, ale také rozvíjet zemědělskou a řemeslnou výrobu, obdělávat půdu, chovat dobytek, kácet lesy, těžit nerostné bohatství...
Kdo s pohledem upřeným na tvůrčí a nehynoucí hodnoty ducha trávil čas nejen v modlitbách, ale pilně pracoval na uchování písemných zpráv o naší minulosti, pečoval o vzdělání i uměleckou výtvarnost, přinášel kultivující krásu hudby, a tak spoluvytvářel samu podstatu naší národní kultury?
Co je dnes jádrem českého i světového kulturního dědictví, jež jen v Praze představuje cca 60% všech příjmů do magistrátní pokladny?? Depresivní paneláková sídliště z doby komunistické diktatury primitivních a morálně prohnilých charakterů?! Či snad moderní železobetonové mrakodrapy, "tančící" domy a jim podobné výstřelky současné éry??
Ne přátelé, dobře víme, že kvůli těmto svědkům novodobé epochy miliony turistů do naší krásné vlasti nejezdí. Jsou to především chrámy, kostely a kláštery, církevní architektura, jež přetrvala staletí a jež se stala magnetem pro turisty z celého světa. To je PRAVDA o naší slavné minulosti, o kulturně historickém dědictví, z něhož tyje vrstva novodobých pohanských zbohatlíků, kteří se zapomněli starat o kořeny stromu naší existence, jež přivádějí životodárnou mízu do jeho koruny. Usekněte kořeny, zemře celý strom. To chceme? To je smyslem volání po tzv. spravedlivé odplatě církevním "parazitům", "podvodníkům" a "zrádcům"??! Koho by někteří primitivové chtěli věšet na kandelábrech, jak jsem si přečetl na YOU TUBE?!! Kdo je tady skutečným nepřítelem a zrádcem národa, zločincem, který si zaslouží být potrestán??
Chabá paměť národa, přátelé, duchovní tupost, nakažlivé emocionální hysterie - to jsou praví viníci: vzpomeňme na nenávistnou a hloupou kauzu stržení Mariánského sloupu v r. 1918, kde se vybily slepé vášně primitivní lůzy, posílené psychózou davu, na tzv. poválečné pochody smrti, zvrhlé masakry bezbranných lidí, na nichž někteří jiní lidé opilí vítězstvím a hnáni touhou po "spravedlivé" pomstě nenáviděným utlačovatelům vykonali nelidské krutosti; vzpomeňme na úžasné ideály a slogany francouzské revoluce o volnosti, rovnosti a bratrství, jež byly utopeny nejdříve v krvi domnělých nepřátel a následně i v krvi svých vlastních dětí...
Kdo se staral s heroickou láskou o nemocné i v dobách epidemií, kdo poskytoval azyl pronásledovaným skupinám obyvatel v těžkých dobách tyranských režimů, ačkoli tyto obětavé činy pravdivé hrdinské lásky k druhému člověku bývaly často odměněny mučednickou smrtí... Kdo zachránil cca 700 000 životů židovských obyvatel Říma za druhé světové války tím, že jim poskytl azyl v klášterech? Kdo byl ochoten nabídnout vlastní život za život otce rodiny v koncentračních táborech?...
Kdo stavěl ústavy pro opuštěné děti a sirotky, aby z nich mohli vyrůst morálně pevní a profesně připravení lidé, a nikoli armáda lidských trosek, které beznadějně končí svůj život ve víru světa zločinu? Kdo stál vždy pevně na čelním místě zápasu o pravou duchovní svobodu člověka proti každé formě zotročení jakoukoli totalitní ideologií či skrytou závislostí ?...
Máme snad v historii lidstva málo pádných, nezpochybnitelných důkazů a důvěryhodných svědectví o přínosu křesťanů pro blaho společnosti, kultivaci životního prostředí a lidských vztahů ?!!
Všichni zmínění lidé, kteří významnou měrou přispěli k zušlechtění člověka i světa, v němž žijeme, jsou údy jednoho těla, buňkami jednoho živého organizmu, členy jednoho velikého společenství otevřeného všem lidem dobré vůle, které se nazývá Církev (pak-li mluvíme o Katolické církvi, je dobré si připomenout, že řecké slovo "katholikos" znamená "všeobecný"). A není dílem lidským (jak se mnozí domnívají), ale založil ji Boží Syn Ježíš Kristus před cca 2 000 lety a slíbil jí ochranu a definitivní vítězné překonání všech krizí.
Proto moudrý člen Velerady - elity židovského národa - Gamaliel vyzval své militantní kolegy, aby první křesťany nepronásledovali, se zdůvodněním (a odkazem na všelidskou zkušenost podobných případů v minulosti), že byl-li Ježíš jen výjimečný člověk či snílek, jeho učení zanikne brzy samo; byl-li však skutečně - jak o sobě sám prohlásil - Boží Syn, jeho dílo potrvá a žádná lidská moc je nezlomí. Gamalielovu rozumnou úvahu, stejně jako trvalou platnost Ježíšova slibu, historie dodnes v plné míře věrně potvrzuje - těžká krvavá pronásledování křesťanů ani vnitřní krize způsobené morálním marasmem některých představitelů duchovenstva nedokázaly a nikdy nedokážou toto nádherné dílo Boží lásky zničit.
Prvotním posláním Církve je zprostředkovat člověku úžasnou zprávu o tom, že díky kruté dobrovolně přijaté smrti Ježíše Krista na kříži a díky jeho slavnému Vzkříšení dostáváme i my dar věčného života s Ním. To je absolutní radostná jistota vyvěrající z nejslavnějších svátků roku, které jsme nedávno slavili. Apoštol národů sv. Pavel jasně říká, že kdyby Kristus nevstal vlastní mocí z hrobu, byla by naše víra marná.
Jejím druhým úkolem (Církve) je konkrétně uskutečňovat lásku k neviditelnému Bohu jejím prokazováním viditelnému člověku v jakékoli nouzi. A protože i křesťané jsou lidé z masa a kostí a neživí se vůní květin, k účinné realizaci těchto cílů používají hmotného majetku. To je naprosto přirozené a legitimní. Jestliže pak někdo přijde a z titulu své moci, "právem silnějšího" (absolutistický panovník, např. Josef II., nebo státní despotický režim) majetek církevním institucím odejme (=ukradne), je to pošlapání přirozeného mravního řádu, který každý člověk velmi dobře cítí ve svém svědomí (než si ho cíleně otupí umělou manipulací) a který vychází z Desatera Božích přikázání.
Důkazem této citlivosti svědomí je promptní navrácení ukradeného majetku fyzickým (právnickým) osobám během první vlny restitucí v 90. letech. Jak je tedy možné, že se stále ještě najdou lidé - a zřejmě i mezi těmi, kdo svůj ukradený majetek již spravedlivě dostali zpět -, kteří nechápou, že stejným způsobem je třeba postupovat i při náhradě škod vzniklých církvím? A nejen, že to nechtějí pochopit, ale dokonce se snaží spravedlivé nápravě spáchaných zločinů bránit slabomyslnými argumenty a vyvoláváním hysterických poplašných zpráv.. Jak by se asi byli tito lidé cítili, kdyby byl někdo zpochybňoval jejich oprávněný nárok na restituci ??!
Na druhé straně žádný rozumný člověk nezpochybňuje selhání, chyby, někdy i velmi závažné, kterých se NĚKTEŘÍ představitelé duchovenského stavu dopustili. Minulý papež Jan Pavel II., osobnost v nejlepším slova smyslu světová, všechny tyto negativní jevy uznal a veřejně se za ně před celým světem omluvil. To je gesto hodné pravého Muže, který ví, že ideál je vždy výše, než kam dosáhne realizace našich lidských rukou. Ale který zároveň ví, že jakkoli nám ideál v tomto materiálním světě porušeném hříchem uniká (a ať někdo zkusí namítnout, že na Zemi existoval či existuje jediný člověk bez hříchu - který nikdy nelhal, nepodváděl, nezabil, nepomlouval, (i pomluvou lze zabíjet), nic neukradl, nesmilnil, neodcizil partnera druhému člověku, nepůsobil bolest rodičům,..... - opravdu si myslíte, že takový lidský jedinec existuje..?), má stále smysl o něj znovu a znovu usilovat. Jen tím se vymaníme z gravitace přízemní malosti a omezenosti, která nás vrhá do temnoty a slepých vášní všeho druhu, jež člověka zotročují a činí nešťastným (deprese, konflikty, plné ordinace psychologů a psychiatrů, policejní a vězeňské cely,.. jsou toho markantním důkazem. Právě to měl na mysli klasik české literatury Jan Neruda, když si posteskl: "My bychom vzhůru k nebesům, ale jsme (příliš) se zemí spjatí, ... jimž hrouda nohy víže..."
Všichni lidé, kterým je v organismu Církve (ať už jsou formálně zapsáni v jakékoli denominaci, Ježíš Kristus založil jedinou Církev na svých apoštolech - proto je nazývána "apoštolská") svěřen nějaký úkol (kněží, biskupové, řeholníci a řeholnice v klášteřích, kardinálové i papež sám, ale také každý z pokřtěných laiků), se má snažit, aby jej vykonal co nejkvalitněji, v plném souladu s požadavky Božího evangelia: "Miluj Boha nade všechno a bližního jako sebe". Z historického pohledu jednala v tomto duchu převážná většina křesťanů, a konkrétní jedinci, kteří k výkonu svého poslání dostali i materiální prostředky - kostely, fary, kláštery či jiné objekty, je ve "fyzickém" slova smyslu prakticky nevlastnili, protože jim byly Církví pouze propůjčeny k výkonu jejich povolání - aby jich mohli využívat ke službě druhým, kteří jim byli svěřeni do duchovní i fyzické péče (řeholní sestry, pečovatelky v církevních domovech, nemocnicích atp.) Umí si někdo představit kněze, který bydlí v kostele a tvrdí, že je to jeho soukromý majetek, do kterého vpustí jen své vybrané hosty?? Případně za povinně "zpoplatněný vstup"? Každý kostel je Dům Boží, a protože Pán Bůh je Otcem nás všech, je otevřen každému, kdo do něj přichází s úctou, bez jakýchkoli rozdílů.
Protestuje-li tedy někdo pokřtěný proti navrácení ukradeného majetku církevním institucím, trpí jakousi schizofrenií a je sám proti sobě - protože i on má právo využívat
benefitů, které spravování a užívání tohoto hmotného majetku přináší. My všichni pokřtění - miliony obyvatel naší vlasti - tvoříme nedílnou součást Církve Kristovy. Nejen pár kněží... Církevní restituce jsou proto v zájmu MILIONŮ OBČANŮ České republiky. Ale i nepokřtěný člověk, který formálně nepatří k žádné církvi, by v případě zablokování těchto restitucí mohl utrpět škodu: při přijímání do církevních sociálních a zdravotních zařízení totiž neexistuje žádný zákon či pravidlo, které by apriori neumožňovaly či dokonce zakazovaly přijmout do péče potřebného žádajícího zájemce jen proto, že není křesťan.
Na závěr bych si dovolil ještě malou poznámku k rozsahu restitucí: v první vlně byly církvím a náboženským společnostem vydány jen některé vybrané objekty v rámci tzv. zmírnění majetkových křivd jim způsobených (surovým komunistickým režimem, který chorobně nenáviděl vše, co jakkoli souvisí s existencí Boha). Sám jsem byl přítomen na prvním jednání ministra zahraničních věcí ČR J. Zieleniece s jeho vatikánským protějškem J. L. Tauranem. Ministr tehdy dost překvapivě zdůvodňoval tvrzení, že český stát nemůže objekty Církvi vrátit, jejich špatným, zchátralým stavem. Na to mu J. L. Tauran moudře a logicky čistě odpověděl: "Tak je vraťte a nemusíte se o ně starat."
Církev skutečně drtivou většinu restituovaných objektů (často padajících ruin) zachránila, díky vlastním obětem, darům domácích i zahraničních sponzorů a dobrodinců i příspěvkům státu, a to k prospěchu celé země, její vnější i vnitřní tváře. V mnoha případech - to platí zvláště o klášterech jako samostatných ekonomických celcích - byly však navráceny pouze primární budovy, ale nikoli pozemky s hospodářským zázemím, které může generovat finanční prostředky na obnovu a udržování budov. Jinými slovy obrazně řečeno "byla vrácena kráva, ale nikoli tráva", která by mohla krávu nasytit a umožnit, aby přinášela užitek.
Shodou okolností jsem včera procházel nádherným parkovým areálem u sv. Markéty v pražském Břevnově. Mohu porovnat jeho dnešní stav s tím, jak vypadal od konce 70. let, když jsme coby studenti pobývali na blízkých kolejích. Rozdíl je nebetyčný, a přesto, že břevnovští benediktýni jsou i díky turistickému ruchu v relativně dobré ekonomické situaci a poctivě se drží hesla svého zakladatele "Ora et labora - modli se a pracuj", budou ještě dlouho zápasit s důsledky devastace, jež trvala dlouhá desetiletí a nechala tento nádherný dientzenhoferovský klenot v zuboženém stavu, některé jeho části doslova v troskách... A toto je prosím současná realita bohaté Prahy; jak vypadají církevní památky v odlehlých končinách naší země a kde má Církev najít prostředky k jejich záchraně, za niž je i ze zákona odpovědná?!...
Na tomto místě nemohu nepřipomenout tragický osud jednoho z nejcennějších kostelů v Evropě, vzácné památky Světového kulturního dědictví z 12. století, chrámu sv. Michaela Archanděla stojícího na původním osídlení Staré Prahy (Staroměstské náměstí), který je jedním z mála hmatatelných svědků napojení počátků české kulturní tradice na evropskou křesťanskou civilizaci 12. století... - Přesto však je od počátku 90. let bezprecedentně devastován (fyzicky zmrzačen) a duchovně hanoben programy, jež jsou v příkrém rozporu s posvátnou půdou Božího domu (lunaparková show, dislotéky, bar, rock-club, party, striptýz, rauty...) i s podmínkami původní nájemní či následné kupní smlouvy. To vše se děje dlouhá léta navzdory protestům domácí a zahraniční odborné i laické veřejnosti a významných evropských i světových autorit... Český stát má nástroje donutit vlastníka památkově chráněného objektu k dodržování mantinelů předepsané památkové ochrany; pak-li vlastník svým zacházením s památkou ohrožuje samu podstatu její existence (což je exemplární případ právě kostela SMA, má stát právo ji z rukou privátního majitele vyvlastnit). Pevně doufáme, že i v této těžké kulturně-duchovní válce s výrazným ekonomicko-politickým pozadím, jež se chronicky vleče od r. 1990, konečně brzy nastane zásadní obrat k prosazení pravdy, spravedlnosti a principů právního státu.
Ze všech zmíněných důvodů jednoznačně podporuji rozhodnutí, aby byly ukradené objekty i s patřičnými pozemky církvím navráceny, aby se po dlouhých 23 letech konečně napravily spáchané křivdy a spravedlivý harmonický řád obnovil svou vládu v českých a moravských zemích k prospěchu všech jejich obyvatel dobré vůle jakéhokoli vyznání. Pro úplnost dodávám, vzhledem k řevnivosti a podezíravosti, jež historicky přežívají v malé české kotlině, že z církevních (ani jiných) restitucí nemám žádný osobní prospěch.
Pozoruhodně kontroverzní tečkou za vysvětlením paní Lenky Procházkové, jímž sama ve svém videodokumentu obhajovala podání svého TO proti českému primasovi, kardinálu Dominiku Dukovi, bylo její závěrečné citování výroku T. G. Masaryka, že pro úspěšné završení lidského úsilí "je třeba spoléhat i na Pána Boha..." Myslím, že si každý soudný člověk udělá správnou představu o hodnotě slov a činů plynoucích z tak zmatečného myšlenkového chaosu v hlavě této osoby..
Těm, kdo se pročetli až k tomuto řádku, děkuji za trpělivost a upřímně přeji pokoj + dobro !
Ing. Jiří Pavel Pešek
pedagog, ex-diplomat, ECSSU
www.stmichael.cz
videodokument "Zločin v srdci Prahy"
7. května 2012