Nečekané rozhodnutí
Komentář ke kroku představitelů Církve československé husitské
Již několik let vládne ve společnosti ostrý a nekompromisní spor kvůli podobě legislativy nutné k realizaci odluky církví od státu, potažmo od jeho rozpočtu. V celém tom mumraji navýsost vyniká neblahé dědictví po čtyřiceti letech vlády komunistických experimentátorů, které sebou po více jak dvacet dalších let vlečeme jako to nejhorší břímě, které nám ten šílený režim zanechal. Bídný stav úrovně myšlení společnosti se jasně ukazuje ve všech vrstvách obyvatel. A tak se přispěvatelé v hromadných sdělovacích prostředcích předhánějí v tom, aby tento nastávající (dvacet let opožděný) proces byl podán veřejnosti jako největší loupež našeho společného majetku ve prospěch hrstky věřících, a prý na úkor těch nejpotřebnějších.
Málo kdo je ochoten vydat se do boje s tímto mohutně propagovaným bolševickým zlem, které na nás proudí ze všech možných koutů, protože to stojí mnoho času, sil a nepochopení. Obludných lží, polopravd a manipulovaných skutečností je plný internet a tak je pohled obyčejných lidí na problematiku úspěšně hrubě deformován. Víra v pravdivost těchto volně šířených nesmyslů je, bohužel, převeliká.
Jako blesk z čitého nebe mi v této atmosféře připadá neprozíravý krok představitelů Církve československé husitské, která zatím odmítá uzavřít zákonem předpokládanou smlouvu o naplnění finančního rámce zákona o vyrovnání se státu s církevními organizacemi. Jedná se o majetek, který nebylo možné vrátit nejsilnější náboženské skupině, tedy právnickým osobám spojeným s Katolickou církví, kterého se tyto vzdaly ve prospěch subjektů jiných církví, jež dříve téměř žádný majetek neměly. Husité takto mohou dobrovolně připravit své společnosti o zajištění jejich budoucí existence, ale hlavně prakticky dobrovolně zruší možnost šířeji a účinněji působit pro jiné v sociální sféře života společnosti, kterou jistě čekají v této oblasti stále těžší léta. Jako důvod tohoto ztěží pochopitelného kroku představitelé uvádějí, že nechtějí ještě více zatěžovat rozpočet státu, že církve by měly být ze samé podstaty chudé, že peníze vedou k pokušení a jejich možnému zneužití. Co na takové argumenty odpovědět?
Představitelé a duchovní církví patří bezesporu mezi nejvzdělanější vrstvu našeho obyvatelstva. Jsou to lidé, kteří se nejčastěji setkávají s tou nejhorší lidskou bídou, pomáhají z nuzných prostředků těm nejpotřebnějším, vynikají lidskou empatií, a vlastní nevšední skromností. Měli by tedy spolehlivě rozeznat, že v celém západním světě narůstají problémy s financováním i nezbytných sociálních služeb, a že stále větší břímě odpovědnosti bude padat na každého z nás, a na charitativní organizace nebo nadace. Téměř nikdo totiž nedělá téměř nic proti rozpadu základních struktur lidské solidarity, jakými jsou rodina a obec, čímž poloslepý, nepružný, chudnoucí a anonymní stát přejímá odpovědnost za tento obor i tam, kde ještě nějaký prostor zbyl. Již v dnešních dnech je patrné, kolik rodin či jednotlivců tento tlak nezvládá, upadá do stále větší chudoby a závislosti na někom jiném. Věřím že snad každému (s výjimkou komunistů a jejich pobočníků z ČSSD) je jasné, že příjmy státu neporostou tak rychle, aby byl schopen z vybraných daní a pojištění alespoň zachoval standart sociálních služeb a úroveň zdravotnictví, školství a důchodů, na kterou jsme byli v minulosti zvyklí. Přitom řady potřebných budou nepříjemně nabírat na síle. Tlak rostoucích exotických asijských či jihoamerických ekonomik je totiž obrovský a trvalý. Je jasné, že mu zpohodlnělá Evropa nestačí čelit, a hlavně začíná zaostávat i v oblasti technologického pokroku.
Navíc zejména ve Východní Evropě z erárního rozpočtu každoročně notnou měrou ukrajují neodpovědné a sobecké politicko-hospodářské gangy. V celém světě ještě k tomu úměrně s poklesem zástupů věřících roste míra sobectví, které je jednou z příčin poklesu ochoty movitějších pomáhat „padlým". Ze všeobecně známých důvodů také klesá úroveň zdraví populace zejména ve vyspělých zemích a prudce proto rostou platby za zdravotnické výkony.
Majetek a peníze vrácené státem do rukou církevních společností vytváří z mého pohledu poslední naději, že se skutečně dostane pomoci těm lidem, kteří to u nás doma nejvíce potřebují, dále naději, že nebudou „přesunuty" do kapes těch, kteří je nutně nepotřebují, nebo je využijí jen k naplnění hloupých rozmarů.
V naší zemi postrádáme bohatší systém neziskových nadačních společností, které by účinně pomáhaly chudším skupinám našich občanů například v oblasti zdravotnictví (třeba na speciální léky, drahé operace které umí jen v zahraničí), v oblasti vysokého školství (například na prestižní zahraniční studia pro mimořádně nadané), nebo v oblastech rekreačního sportu a udržování specifické lokální kultury. A to nepojednáváme o potřebě dlouhodobě systémově zajišťovat zmírnění následků různých hromadných neštěstí.
Tyto navýsost potřebné aktivity v některých případech suplují okrajově televizní sbírkové akce, které však mohou pomoci zcela výjimečně jen málo jednotlivcům, nebo jejich rodinám, a navíc bývají v nakládání s vybranými prostředky dosti neprůhledné. Stávají se spíše prestižními reklamními prostředky jednotlivých médií. Pomáhají také početné nadace, které však velkou část vybraných prostředků spotřebují na vlastní režii. Je nepochybné, že i když stát převzal v těchto oblastech prakticky veškeré funkce, jeho role bude s ohledem na nedostatek prostředků rychle slábnout. V důsledku současných hospodářských a obecných hodnotových trendů lze navíc oprávněně předpokládat také výrazný pokles úrovně běžné mezilidské solidarity. Naproti tomu v naší zemi nemáme dostatečně silnou strukturu privátních či neziskových společností, které by postupně, účinněji efektivněji a cíleněji roli státu přebíraly. Vzniklý prostor je přece tou nejdůležitější příležitostí pro církve, jak mohou skutečně naplňovat jedno ze svých hlavních poslání - službu člověku. Nejde přece výhradně o zachování vlastního chodu církevních obřadů a udržování majetku té či oné organizace, to se dá zvládnout vlastní pílí věřících.
Církevní organizace tak mohou s podstatně větším důrazem a nadějí na úspěch přispět ke zpomalení, zastavení, či dokonce zvratu k lepšímu atmosféry negativních tendencí v oblasti jednoho z největších znaků lidství: vzájemé solidarity.
Z výše uvedených důvodů by měla, podle mého názoru, Církev československá husitská unáhlené rozhodnutí svých představitelů ještě zvážit, a ještě lépe - změnit. Svět se kolem nás prudce mění. Na nové výzvy je třeba reagovat s reálným výhledem do budoucnosti.