Autor: Konzervativní strana

17. 11. 1989 - 17.11. 2025

Prohlášení k listopadovému výročí

Před 36 lety jsme se začali zbavovat toho, co půl století dusilo naše osudy, ničilo hospodářství, přírodu, památky, kulturu a vedlo nás k zaostalosti. Tento úpadek nezačal v r. 1948, ale komunistický režim jej nebývale akceleroval. Po r. 1989 jsme se zbavili sovětských okupantů, Varšavské smlouvy i RVHP a stali jsme se součástí vyspělého demokratického světa a jeho struktur, NATO a Evropské unie; nadechli jsme se svobody. Naše vlastní zásluhy byly omezené, díky patří mnohým, zejména presidentu R. Reaganovi, sv. papeži Janu Pavlu II. a premiérce M. Thatcherové.

V uplynulých letech jsme upozorňovali na jevy, které tento státní svátek nasvěcují spíše jako symbol, než jako pouhý objekt vzpomínek. Před čtyřmi roky jsme identifikovali několik palčivých úkolů, které čekaly na tehdy nastupující vládu: zvýšit výdaje na obranu, stát pevně na straně rodiny, urychleně zahájit výstavbu bloků jaderných elektráren a radikálně omezit energetickou závislost na Ruské Federaci, nezapomínat na rizika kulturně nekompatibilní imigrace, zkrotit státní rozpočet.

Průběh střídání vlád po nedávných volbách ukazuje na oprávněnost našeho přesvědčení, že politická společnost v ČR se již delší dobu koncentruje převážně do dvou táborů. V prvním se nacházejí ti, kteří správně identifikují Kreml jako reálnou hrozbu pro bezpečnost střední Evropy, potažmo ČR, ale více či méně nadšeně podporují útok progresivní levice proti vlastní společnosti - ať už v jeho fanaticky zelené či multikulturní podobě, nebo v rámci tažení proti rodině založené na manželství jedné ženy a jednoho muže -, nebo přinejlepším tomuto útoku neochotně ustupují. Sem patří, zjednodušeně řečeno, vláda dosluhující; výsledek inventury jejího působení tomu odpovídá. Ve druhém táboří politici a občané rozumně odmítající snahy převychovávat společnost v duchu progresivistické ideologie, kteří však zároveň podceňují rizika plynoucí z neoimperiálních ambicí Kremlu, nebo - v horším případě - patří k „chápačům" plukovníka Putina, ve kterém někteří dokonce vidí „ochránce tradičních hodnot", což je absurdní. K tomuto táboru má blíže vláda nastupující. KONS nepatří k ani jednomu z uvedených táborů. Reflektujeme obě rizika (vnější i vnitřní, representovaná Moskvou a progresivní levicí) a nehodláme mezi nimi volit, neboť obě jsou smrtelná. Navíc se obě rizika vzájemně podporují, doplňují, zesilují, k čemuž jsou oba dominující tábory slepé. Zatímco jsme tedy vládu premiéra Fialy mohli v podstatě podporovat v jejím mezinárodním úsilí, přičemž ji bylo nutno kritizovat za kroky à la předložení Istanbulské umluvy Parlamentu k ratifikaci, u vlády nastupující tomu bude, zdá se, do značné míry opačně.

Obě vlády spojuje podpora Státu Izrael a snad také jasné směřování k výstavbě dalších bloků JE. Každou takovou kontinuitu vítáme. To se nedá říct o neschopnosti a/nebo neochotě alespoň zastavit (když už ne zvrátit) zadlužování státu. Respektujeme, že jde o velmi náročný úkol, ale to mu nic neubírá na jeho palčivosti.

Navzdory uvedené kritice byl vývoj naší země po Listopadu 89 neskonale lepší, než cokoli mezi lety 1938 a 1989. Buďme kritičtí, ale vděční.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Praha, 14. listopadu 2025