Autor: Jan Kubalčík

Krátkozrakost pana Kechlibara

K debatě o rozvolnění pravidel umělého oplodnění

Na nedávný plán ministra zdravotnictví rozvolnit stávající pravidla umělého oplodnění (IVF) a umožnit přístup k ní i ženám bez partnera, reagovalo MPSV naopak návrhem na výrazné zpřísnění stávajících pravidel, včetně zúžení na manželské páry, omezení okruhu dárců reprodukčních buněk a podobně. Debata nad zákonem se odehrává v situaci prohlubujícího se propadu porodnosti. Do debaty se zapojil i Marian Kechlibar svým textem „Velký stan s velkým napětím" (echo24.cz, 18. srpna 2026). Na jedné straně obhajuje liberální přístup k umělému oplodnění / asistované reprodukci (IVF), na straně druhé okřikuje náboženskou pravici a křesťanské církve: nebuďte tak drzí a neraďte, když sami nevíte.

Vrcholným argumentem má být poukaz na to, že přijetí navrhované restrikce by znamenalo další úbytek (již tak chybějících) dětí: „Samozřejmě by to znamenalo odepsat pár tisíc dětí ročně, protože už teď se z IVF rodí zhruba pět tisíc dětí každý rok, a kdyby ten počet klesl řekněme o polovinu, znamenalo by to ‚zub' o cca 2500 porodů míň. To je dost vysoká cena, kterou si upřímně nemůžeme vůbec dovolit, zejména pak mezi dětmi, které jsou chtěné." Je to krátkozraké a na následujících řádcích se pokusím obhájit, proč.

Neuralgickým bodem řady opatření jsou nezamýšlené důsledky. Ale to jsou stále události, které se stanou, ale nikdo (tedy hlavně autor opatření) s nimi nepočítal. Ještě horší je však slepé místo spousty úvah. Události, která se stanou, ale které by se bez předchozího zásahu (patrně) nestaly, na ty je velmi snadné ukázat prstem (na ty zamýšlené, na které ukazují prstem hlavně obhájci, i na ty nezamýšlené, na které zase většinou poukazují kritici). Ale události, které se nestanou, zatímco by se bez předchozího zásahu (patrně) staly, ty zůstávají neviditelné, v argumentaci využitelné jen s největšími obtížemi (a tohle je mj. drobný pokus to slepé místo nasvítit...).

Jako příklad lze použít třeba případné zavedení principu „můj dům - můj hrad", který (zjednodušeně) znamená, že pokud někdo neoprávněně vnikne do mého domu a já na něj vystřelím (legálně drženou střelnou zbraní), nebude vůbec zvažováno, zda a nakolik jsem tak učinil přiměřeně, za podmínek nutné obrany, a automaticky budu „v právu". Ano, dříve či později se téměř jistě stane, že někdo někoho někde postřelí omylem... nebo dokonce zastřelí. Pro kritiky tohoto principu to bude jasný důkaz, že jeho zavedení bylo zcela chybné. Jenže je tu řada ne-událostí, které po zavedení takového principu už nikdy nikdo spočítat nemůže a prstem na ně neukáže: situací, ve kterých si potenciální lapka-vetřelec rozmyslí svoji zbojnickou aktivitu, protože riziko střetu s ozbrojeným panem domácím mu za to nebude stát... přitom bez zavedení „doktríny hradu" by se loupit vydal - a třeba by přitom také došlo ke střelbě (jako v tomto případě).

Nebo uvažme snadné rozvody. Snadný rozvod snad může v okamžiku své kodifikace pomoci někomu ve složité životní situaci, ale v budoucnu je vědomí snadného rozvodu příčinou uzavírání neuvážených manželství... protože když se toho lze kdykoli jednoduše zbavit, tak není žádného zvláštního rozmýšlení zapotřebí. Pokud by se společnost a zákonodárce vydali opačným směrem, bezprostředně sice někomu život zkomplikují, ale do budoucna zvýší motivaci vstup do manželsví lépe uvážit, což je nejlepší prevencí rozvodu. Ale opět: existující manželství, která je problematické rozvést, ta jsou na očích, zatímco ta, která by po zralé úvaze nikdy nevznikla (a místo nich by vznikla jiná, uváženější), ta zůstávají mimo zorný úhel.

Nebo jiný příklad: masová imigrace přes moře. Pokud by se Italům podařilo vzpamatovat Němce a ti přestali financovat vyzvedávání „trosečníků" (kousek od afrických břehů přimo z lodí pašeráků) a jejich převoz k břehům evropským... tedy pokud by tohle přestalo, budou mediálně nejvděčnější záběry vyplavených těl utonulých dětí. Ale nikdo nikdy nespočítá ty, jejichž životy budou zachráněny tím, že se na riskantní plavbu nikdy nevydají, neboť (správně) vyhodnotí riziko jako příliš velké.

Vraťme se nyní k tématu a učiňme myšlenkový experiment. Představme si 10 manželských párů v přibližně stejné věkové situaci (např. oba manželé kolem 25 roku věku), navíc předpokládejme, že každý z těchto párů obecně touží po dětech. Nejprve si představme situaci bez jakékoli možnosti IVF a poté si představme situaci dnešní - s pokročilými možnostmi IVF, které jsou veřejnosti široce presentované, navíc prakticky výhradně z té pozitivní stránky. Jistě, můžete namítnout, že se jedná o čistou spekulaci, ale mně tu nejde o data, ale o přiblížení toho, jak výše popsaný princip účinkuje v tomto případě. Dejme tedy tomu, že v první situaci (bez IVF) by žádný pár na nic nečekal a snažil se využít plodnosti mladého věku... řekněme, že 8 párů by počalo a 2 by s početím přirozenou cestou měly problémy. A dejme tomu, že ve druhém případě by všech těch 10 párů v klidu snahy o početí přirozenou cestou odložily na později, protože vždycky tu přece je IVF. Prvním čtyřem by odklad „vyšel", zatímco druhým čtyřem už nikoli... a ty dva páry s výše zmíněnými problémy by se díky IVF dítěte dočkaly. Tak se v prvním případě narodí 8 dětí, ale ve druhém jen 6. Ovšem prezentace se dostane pouze oněm posledním dvěma párům - bez IVF by se děti nenarodily... ergo kladívko, IVF přispívá k vyšší porodnosti / plodnosti. Jak je tedy možné, že s navyšováním technických schopností úhrnná plodnost stále klesá? Spoléhání se (třeba jen podvědomé) na IVF totiž povzbuzuje odkládání, oddaluje rozhodnutí - vždyť je času dost... Kromě toho, pozdější početí prvního dítěte snižuje pravděpodobnost, že pár „stihne" počít také druhé či třetí dítě (lhostejno zda přirozenou cestou či pomocí IVF). Štědře financovaný marketing reprodukčních klinik je samozřejmě ostře proti, ale do veřejnosti by se přinejmenším měly ve velkém dostávat informace o nesamozřejmosti a nákladnosti celé procedury, a to jak emocionální, tak finanční nákladnosti.

Principiální otázkou tu samozřejmě je ta antropologická. Kým je člověk? Zde konkrétně: je dítě zboží? Převedeno do praxe, je jistě pochopitelné že konkrétní dospělí lidé touží po dítěti. Má jim zbytek společnosti přispívat na naplnění této jejich touhy, nota bene když oni sami dobrovolně propásli nejplodnější léta svého života? Pokud ano, proč? Když budou toužit po autě, má jim společnost auto pořídit? Ale chápu, že tento typ argumentu nemá mimo náboženskou pravici a křesťanské církve téměř žádnou váhu. Ale třeba by mohl zavážit jen o jeden malý stupínek méně principiální pohled: je nerozumné požadovat, aby pokud možno každé dítě mělo možnost znát oba své biologické rodiče? Kdyby pro nic jiného, tak kvůli anamnéze... Přesněji, každé dítě má právo, aby mu v možnosti poznat své biologické rodiče nikdo nebránil. Chceme před tím účelově zavírat oči?

Vraťme se tedy k onomu efektu „slepého místa". Páry, které - s myšlenkou na IVF - dítě nepočnou, nebo jej počnou tak pozdě, že místo dvou či tří dětí „stihnou" jen jedno, tyto páry nikdo nespočítá, nikdo na ně prstem neukáže. Přesto obývají stejnou realitu jako páry, které dítě počnou díky IVF, a v celkových statistikách se samozřejmě započítají. Tvrzení pana Kechlibara, že přijetí restriktivního přístupu k IVF by v dlouhodobější perspektivě přispělo k demografickému propadu, proto mám za zásadně zpochybněné. Má teze zní, že restriktivní přístup k IVF, zejména jeho vynětí z úkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění (s případnými výjimkami mladých manželů...), by významně omezil motivaci k popsanému „odkládání" snah o početí dítěte a tím by v déledobější perspektivě v důsledku přijetí tohoto optření nedošlo ke snížení úhrnné plodnosti, přičemž opatření má i nezanedbatelný potenciál přispět k jejímu zvýšení.

Závěrem už jen drobná poznámka. Nabízím pozornosti např. tato data, která poskytují přece jen poněkud odlišný obrázek od toho, který vykresluje pan Kechlibar. Zajímavé je na něm nejen to, že moravské kraje (bez Moravskoslezského) jsou na tom demograficky (o něco) lépe než průměr celé ČR, ale např. i propad Středočeského kraje, ve kterém je životní úroveň relativně (po Praze) dlouhodobě nejvyšší.

Autor je předsedou Konzervativní strany.