PODPORUJEME

Demonstrace za ochranu manželství - již ve čtvrtek 29. dubna!


Svobodu!


Krajské volby 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

12.09.2001
Kategorie: Právo

Autor: Jan Kubalčík

Volební zákon - shrnutí

Pokus o celkový pohled...


 

  1. Proč potřebujeme dvě komory parlamentu
  2. Při všem uvědomění si přirozené nedokonalosti lidského výtvoru, kterým Ústava ČR nesporně je, hájím současný stav. Tvrdím totiž, že v okamžiku, kdy sama Ústava ČR neplatí ani 10 let a ústavní systém stále není naplněn (krajské orgány se sotva formují, o jejich pravomocech a finančním zabezpečení se toho stále mnoho neví), je každý zásah navýsost rizikový. Konkrétně - existence dvou komor parlamentu a vyváženost poměrného systému pro volby do Poslanecké sněmovny a většinového v případě Senátu je jedním z pilířů. Vyváženost tkví ve zpětných vazbách, které si komory vzájemně poskytují a také v ústavních funkcích, které přebírají v případě nenaplnění jiných ústavních institucí (např. prezidenta). Díky Senátu a jeho konstrukci nebude tato země nikdy bez parlamentu (resp. pravděpodobnost tohoto stavu je minimální). Funkci tohoto vyvážení máme možnost sledovat jen pár let. Za novátora si tedy dovoluji označit každého, kdo bez uzardění tvrdí, že takto krátká zkušenost postačuje k plně kvalifikovanému zásahu. Pokud a priori nemá jít o zásah plně kvalifikovaný, nezbývá než uvažovat o účelu (komu to prospěje?).

    Speciálně potřebu dvou komor parlamentu lze pak též obhajovat na základě (zejména) americké zkušenosti. Při tvorbě americké ústavy měli její autoři na paměti, že člověk je tvor nedokonalý, úplatný, náchylný ke zlému. A tak i konstruovali své dílo. Obdobně postupovali i tvůrci ústav jednotlivých zakládajících států Unie. Aby byla minimalizována ona možnost "příležitost dělá zloděje", vytvořili celou řadu samoregulačních, kontrolních mechanismů, a v jejich rámci hrál důležitou roli fakt existence dvou komor parlamentu. Bylo tehdy správně nahlédnuto, že v případě existence pouze jedné komory je příliš mnoho moci koncentrováno na jednom místě. A z oněch tří mocí (zákonodárná, soudní, výkonná) považovali otcové americké ústavy za nejnebezpečnější pro svobodu právě moc zákonodárnou. Pouze jeden ze třinácti amerických států, které Unii zakládaly, měl krátkodobě jednokomorový parlament. Následně, po zkušenostech, přešel na systém dvou komor.

    Co je však nejdůležitější - hájím-li současný stav a vyzývám-li ke zdrženlivosti, vycházím z něčeho skutečného, v přeneseném slova smyslu hmatatelného. S odkazem na každodenní realitu lze snadno popsat jaké situace existující stav vytváří a jak se promítá do běžného života. Proto tvrdím, že tíha argumentace musí ležet na novátorech. Otázka novátora zní: "Proč něco zachovat?". Moje otázka pak: "Proč něco měnit?" Promítne-li se toto dilema např. do prostředí domácnosti, která otázka zní věrohodněji? Hovoří-li novátoři o tak zásadních změnách Ústavy jako je změna volebního systému, pracují s fikcí. Čím kratší je zkušenost s platným řádem, tím je tato fikce položena na pochybnějších základech. Přitom je zjevné, že metodu "pokus - omyl" v tomto případě aplikovat nelze. Tento přístup si může dovolit hospodyně přestavující nábytek v kuchyni (je-li její muž ochoten opakovaně stěhovat). Přimlouvám se, aby při manipulaci s Ústavou ČR byl zvolen přístup odlišný. Již známá lidová moudrost hovoří o větším počtu měření než řezání.

     

  3. Proč mají být zrušeny finanční kauce a 5% bariéra
  4. K finančním kaucím není třeba příliš mnoho psát. Říkají totiž, že ne každý má právo být volen, ale jen ten, kdo shromáždí příslušnou sumu peněz. To je velmi pokrytecké. Buď redefinujme pasivní volební právo v našem právním řádu (a deklarujme tedy toto omezení svobody), nebo odstraňme finanční kauce.

    S 5% bariérou pro vstup do Poslanecké sněmovny PČR je to složitější. Samozřejmě, že jde pomocí hrátek s čísly ukázat vnitřní teoretickou rozpornost tohoto systému, není to však to skutečně důležité.

    V první řadě, jde o bariéru nepřirozenou. Přirozená bariéra je 0,5% - to je při dvousetčlenné sněmovně počet procent potřebný na získání jednoho celého mandátu. Cokoli jiného zmenšuje svobodu voliče v jeho výběru, neboť zbytečně zvětšuje význam otázky o případném propadnutí jeho hlasu. Čili já obhajuji přirozený stav v kterém je volič v rámci možností maximálně svobodný a tíha argumentace musí logicky ležet na těch, kteří hájí stav nepřirozený, který svobodu voliče oklešťuje.

    Hlavním argumentem pro nepřirozenou bariéru je, myslím, tzv. menší roztříštěnost parlamentního politického spektra a tím snadnější sestavení většinové vlády. K čemu jsou však tyto požadavky dobré? Potřebujeme "klid na práci"? Tak potom chvalme "Opoziční smlouvu".

    Případně roztříštěné politické spektrum mi nevadí, zejména ne dnes a tady. Zmnožuje výběr pro voliče a hlavně vnáší do diskuse menšinové názory, které nemusí být nepravdivé jen proto, že je sdílí "jen" 2% obyvatel. A menšinová vláda? Pouze taková je neustále nucena předstupovat znovu a znovu před poslance a obhajovat, přesvědčovat, prosazovat... Samozřejmě, většinová vláda prosadí spoustu dobra velmi snadno. Velmi snadno však též prosadí spoustu hloupostí. Naopak menšinová vláda ona dobra prosazuje obtížněji - ale jde-li o skutečná dobra, nakonec je prosadí. Hloupostem (nebo dokonce účelovým nepravostem) je snazší postavit hráz. Myslím, že v tomto slova smyslu je menšinová vláda dokonce lepší než většinová - v našich podmínkách zvláště. Nechci však diskutovat téma, zda je menšinová vláda lepší než většinová. Chtěl jsem pouze poukázat na to, že menšinová vláda není žádnou katastrofou a tedy větší pravděpodobnost jejího ustavení nemůže být hlavním důvodem pro stávající nepřirozenou 5% bariéru pro vstup do Poslanecké sněmovny.

    Závěrem pro jistotu podotýkám, že tato změna nemá nic společného s Ústavou.

     

  5. Proč nemá být volba do Poslanecké sněmovny ryze stranická
  6. Co tím myslím. Současný stav je takový, že volič si ve volbách do Poslanecké sněmovny (ale i do tzv. krajských zastupitelstev) musí vybrat jednu (nebo žádnou samozřejmě) politickou stranu, kterou volí jak s kandidáty, kteří mu plně vyhovují, tak s těmi, které by nejraději nevolil. Zároveň se mu většinou děje to, že pomíjí kandidáty, kteří se mu líbí neméně než ti na kandidátce, kterou volí. Pomíjí je proto, že jsou na kandidátkách jiných stran. Není tedy nic přirozenějšího, než umožnit, aby volič nevybíral nutně jednu politickou stranu, ale aby si "namíchal" kandidátku vlastní, na kterou by vybral konkrétní kandidáty z různých kandidátek. V první řadě by to zvětšilo jeho svobodu - a to je vždy dobře. V druhé řadě by se volily méně politické strany a více lidé, což by posunulo rozhodování od sekretariátů partají směrem k voličům. Přitom tento model je ozkoušen v rámci voleb do obecních zastupitelstev, kde přesně takto funguje.

     

  7. Proč pro nás není vhodné přebrat většinový model
  8. Jednou za čas se Občan mění na Voliče a stává se rozhodující silou, která určí běh věcí v dalším období. Je zřejmé, že míra ochoty platit státu daň a účastnit se volebního procesu je navýsost důležitý ukazatel. Tvrdím, že tato míra je přímo úměrná tomu, jak dokonale "běžný" občan rozumí procesům, ke kterým (ať už finančně nebo osobní účastí) přispívá. Vzniká tedy přirozený požadavek, aby systém, který tvoří převodovou páku mezi plátcem daně - voličem a mocenskými pilíři byl co nejvíce průhledný a pochopitelný pro každého, kdo má snahu jej prohlédnout a pochopit.

    Náš stát je rozdělen na: 14 krajů, na statistické celky pro možnost získání dotací z fondů EU - NUITS, na 81 obvodů pro potřeby voleb do Senátu PČR, na 76 okresů (ještě), které se s volebními obvody do Senátu (samozřejmě) nekryjí a konečně na 8 volebních obvodů (v šílené variantě 35) pro potřeby voleb do Poslanecké sněmovny PČR. Pokud jsem nějaké členění vynechal, omlouvám se. Mám však zato, že i uvedené k dokonalému zmatení občana naprosto stačí. Změnou pravidel voleb a počtu obvodů by byl chaos dovršen - sotva si občan na něco začal zvykat, dojde ke změně (sjednocení volebních obvodů s kraji - poslední návrh vlády - je tak trošku výjimkou, neboť nezavádí nic nového či nepochopitelného). Tento fakt již existující neprůhlednosti považuji za dobrý argument pro zatímní udržení statu quo. Pod slovem "zatímní" rozumím čas, kdy bude ústavní systém naplněn, ozkoušen několika volebními obdobími a zkušenost prokáže oprávněnost zásahu. Vyvážení systému je zabezpečeno mimo jiné tím, že Senát je volen většinově a Poslanecká sněmovna poměrně. Ke změnám Ústavy - viz výše.

    Druhá poznámka je ještě o něco zásadnější. Ti, jenž se dovolávají funkčnosti systému dvou stran (ke kterému by změna volebního systému do PS PČR na většinový neúprosně směřovala), zapomínají na podstatnou věc. Všude tam, kde tento systém v praxi funguje, došlo k redukci počtu politických stran přirozeným, "nenásilným" vývojem - rozhodně nebyla tato redukce důsledkem administrativního zásahu. Po pouhém jednom desetiletí bez vlády jedné strany není v naší vlasti systém politických stran zdaleka usazen. Je třeba jeho dalšího tříbení a krystalizace. V těchto podmínkách nebude případný systém dvou stran výslednicí dlouhodobého vývoje, ale jen degradací svobody na prostou volbu, která se v konečném důsledku stane zvůlí. Takový systém přetrhává (beztak chabou) kontinuitu, připomíná krok do chiméričného neznáma a tím se nápadně blíží utopii. Na tu však lidstvo (na rozdíl od některých jiných virů) zatím lék nezná. A tak se obávám, že i tentokrát je její vábení až příliš silné a omamné, než aby zůstalo nevyslyšeno. Důsledky této utopie pravděpodobně nebudou tak děsivé, jako důsledky vlády jedné strany. Půjde o vládu dvou stran, které nebyly právě oním dlouhodobým tříbením vychovány k odpovědnosti.

    A konečně - většinový systém nemá v našich zeměpisných šířkách žádnou tradici. Jeho prostá implantace by znamenala ve větším přibližně to, co by v malém znamenalo zavedení principů anglosaského školství do našich podmínek rakouskouherské tradice. Z obou vzdělávacích systémů vycházejí většinou dobře socializovaní, odpovědní, vzdělaní dospělí lidé. Je ale zřejmé, že pokud by Američané přebrali náš model (nevím proč by to dělali), tak jejich potomci ve velmi krátké době zkolabují pod náporem encyklopedických znalostí. Podobně, pokud bychom přebrali my model americký, tak naši pedagogové velmi rychle zkolabují pod náporem neukázněných a neukáznitelných "žáků", které by ve výsledku nebylo možné vzdělávat. Senát má být volen většinově. Na tomto příkladě lze dobře sledovat, jak se volební kampaň mění v prosté slibování, kolik bude prostřednictvím svých konexí ten který kandidát schopen pro "svůj" obvod sehnat finančních prostředků ze státního rozpočtu, ze zahraničních fondů apod. Takto se v našich podmínkách vyrovnáváme s mechanismy, které jsou samy o sobě v pořádku a jinde fungují více než dobře.

     

  9. O co jde
  10. V Prohlášení nezávislosti lze číst: "...všichni lidé jsou zrozeni jako sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými Právy,...". Tím je deklarováno absolutní, nerelativní jádro. A to je to podstatné - jen tehdy, dokáže-li se v naší společnosti vytvořit jádro nerelativizujících Občanů, může se s ní něco skutečně pozitivního stát. Forma, jakou si taková společnost volí svoji reprezentaci je sice velmi důležitá, ale pod tímto zorným úhlem druhořadá. Nebudeme-li relativizovat, spousta věcí o povaze a úloze vlády vyplyne automaticky (z absolutního práva na Život, Svobodu, Sledování Štěstí,...). Budeme-li však stále považovat skutečně podstatné věci a jejich pravdivost za relativní, nepomůže nám sebelepší definice vlády či způsob jejího ustavení. Mexiko svého času převzalo celou Ústavu USA - mnoho mu to nepomohlo. V proceduře to není - tu je třeba jen upravit dle místní tradice s přihlédnutím a s poučením se ze zkušeností vlastních i jiných s co největší svobodou ve volbě aktivní i pasivní.

     

  11. Co s realitou
  12. Kam skutečně směřují úmysly současných mocných je nejvíce patrné z vládního návrhu zákona o volbách do zastupitelstev obcí z 13. června 2001. V § 45 se dočteme: "Dále zjistí (Český statistický úřad - pozn. aut.), která kandidátní listina získala méně než 5 % z celkového počtu platných hlasů; k takovýmto kandidátním listinám a hlasům pro ně odevzdaným se při dalším zjišťování výsledků voleb a přidělování mandátů již nepřihlíží.". Tím vláda navrhuje zavést nepřirozenou 5% bariéru i do komunálních voleb, kde zatím panoval přirozený stav. Část Důvodové zprávy týkající se tohoto paragrafu si dovolím ocitovat celou:

    "Ustanovení svěřuje Českému statistickému úřadu zjišťování výsledku voleb a stanovuje postup při zjišťování výsledku voleb. Navrhovaná úprava respektuje rozdělení stanoveného počtu mandátů v zastupitelstvu obce systémem poměrného zastoupení a to v jediném skrutiniu. Pro účast volebních stran, které kandidovaly do zastupitelstva příslušné obce, na rozdělování mandátů se stanovuje kvorum ve výši zisku 5% z celkového počtu platných hlasů. Je pamatováno i na případ, kdy by do dalšího zjišťování výsledků nepostoupily alespoň 2 kandidátní listiny postupným snižováním hranice 5%. Pro rozdělení mandátů jednotlivým volebním stranám se navrhuje využití upravené d'Hondtovy metody. Hlasy, získané pro jednotlivé kandidátní litiny, se dělí nejprve číslem 1,42 a pak od čísla 2 počínaje řadou po sobě jdoucích čísel. To je zejména při menších volebních obvodech výhodnější pro volební strany s nejmenším počtem získaných hlasů. Při přikázání mandátu jednotlivým kandidátům volebních stran navrhovaná úprava přejímá systém přednostních hlasů pro jednotlivé kandidáty. Ustanovení zakotvuje institut náhradníků a určení jejich pořadí.".

    Jak je patrné, v tom, čemu vláda říká "Důvodová zpráva" není o důvodu ani zmínka. Je to prostý popis. Považuji to za velmi zbabělé pojetí. Já konstatuji, že tato navržená právní úprava zmenšuje svobodu v této zemi. Vytlačuje totiž menšinové názory i z půdy obecních zastupitelstev. Zbývá věřit, že neprojde. A projde-li? (Pozn. 7.12.2001 - již prošla i PS PČR i Senátem PČR.) Pak soudím, že je třeba udělat volební zákony jedním z ústředních témat předvolebních kampaní a na tomto případě zvažovat, kdo v této zemi je skutečným přítelem svobody a demokracie. Vždyť intuitivně by skoro každý souhlasil s tím, že v diskusi má panovat argument nad argumentem a nikoli síla nad silou. Jak s touto pravdou naloží voliči vůči těm stranám, jejichž poslanci budou hlasovat pro tento paskvil, takový díl svobody nadělí sami sobě.

     

  13. Poučení odjinud

Vždy je lépe, když je odkud se poučit, alespoň rámcově zjistit, zda navrhovaná koncepce nezpůsobuje katastrofu. Cílem tohoto textu však není předložení srovnávací studie (jistě v odborných kruzích existují, je mým nedostatkem, že o žádné nevím...). Proto jen krátce. Příkladem, na který bych se rád odvolal je v současnosti jedna z nejdynamičtěji se rozvíjejících zemí Evropy - Irsko. Informace čerpám z www.took.net/elections/news/28changes.html, www.electireland.com a www.rte.ie/news/dailguide/prsystem.html (Z česky psané literatury lze upozornit na knihu Michala Klímy "Volby a politické strany v moderních demokraciích" /Radix, 1998/.)

V současném irském parlamentu (Dáil - celkem 165 poslanců) je zastoupeno 7 politických stran a nezávislí. Nezávislých je 10, dvě politické strany mají po 1 poslanci, jedna 2 poslance a jedna poslance 4 (platné k 1.7.2001). Nezdá se, že by to nějak blokovalo irskou demokracii. Výsledek je dosažen pomocí systému (Proportional reprezentation - PR, Single Tranferable Vote - STV), v kterém lze nejen preferovat napříč kandidátními listinami (všichni kandidáti jsou však fyzicky zaznamenáni na jedné kandidátní listině podobně jako je tomu v ČR při komunálních volbách), ale dokonce i určit pořadí, v kterém je preferujete - tzn. kandidáta, který je na 15. místě strany kolečkářů označíte jako "1", osmičku od hvězdičkářů "2" atd. Žádná uzavírací klauzule - nepřirozená bariéra pro vstup do parlamentu - přitom neexistuje (jinak by strana nemohla být zastoupena jediným poslancem...). Nemá smysl na tomto místě celý systém popisovat - praktický příklad lze nalézt na druhé z výše uvedených adres pod "The P. R. System". Na třetí z uvedených adres je popsán rozdíl oproti systému používanému ve Velké Británii.

Samozřejmě je třeba upozornit na to, že poukazuji pouze na samotný volební systém v rámci jednoho volebního obvodu, nikoli na uspořádání zákonodárné moci jako takové. Irská republika má jednokomorový parlament, volby se konají v 3, 4 či 5 mandátových obvodech, takže v rámci jediného procesu je takto kombinovánvětšinový a poměrný princip. Já však - viz výše - obhajuji existenci dvou parlamentních komor. Dominantní poučení, které si však lze vzít je zejména fakt, že přítomnost "málopočetných" až dokonce jednočlenných parlamentních frakcí nijak neohrožuje funkčnost a efektivitu vládnutí.

Závěrem poznamenejme, že jiným příkladem sice nepřirozené, ale velmi nízké uzavírací klauzule (ale v tomto případě s nemožností preferenčních hlasů napříč kandidátními listinami) by mohl být izraelský Knesset (viz např. www.knesset.gov.il/main/eng/engframe.htm), přičemž tamní demokracie funguje pod tlakem, pod kterým by se leckterý stát, o našem nemluvě, dávno zhroutil. Neboť volební bariéra je v tomto případě 1,5% při 120 členech parlamentu a bariéra zcela přirozená se pohybuje kolem 0,84% (tedy je asi dvakrát menší), znamenalo by to v našich podmínkách přibližně 1% bariéru (přirozená je 0,5% = 100% / 200 poslanců).

 

Brno 12. září 2001

 

Jan Kubalčík

místopředseda Městského sdružení Konzervativní strany Brno

www.skos.cz