Autor: Jan Kubalčík

Větší bezpečí pro ženy? Dámský revolver...

Opět příliš mnoho dobra...

Předem uznávám, že tohle z mé strany není úplně fér diskuse, protože výjimečně nejsem ochoten uvěřit tomu, co může protistrana tvrdit.

Přečetl jsem si text Bohumily Kunertové „Větší bezpečí pro ženy. Laserová technologie pomůže detekovat chování predátorů" (Novinky.cz, 13. dubna 2026). Vůbec nechci diskutovat pojednávanou technologii, popř. její nezamýšlené důsledky např. v oblasti práva na soukromí - to rád přenechám jiným. Ve zmíněném článku je však v závěru citována expertka na kriminologii na University of East London Emma Cunninghamová: „Je normální, že ženy plánují své každodenní aktivity s ohledem na bezpečnost, s tím je ale třeba přestat."

Nejsem expert na kriminologii, ale jsem silně přesvědčen, že z dané a neměnné lidské přirozenosti, jejíž součástí je i pud sebezáchovy, vyplývá, že nikdo není motivován mě chránit víc, než já sám. Zároveň považuji za jisté, že žádná veřejná moc, i kdyby byla vybavena nevím jakou technologií a všechny ohledy na soukromí (či případné jiné ohledy) by šly stranou, není schopna každému člověku, sama, bez jakéhokoli přičinění dotčeného člověka, zajistit úplné bezpečí kdekoli a po každou vteřinu jeho života. Z těchto dvou premis mi přímo vyplývá, že by mělo zůstat normální, že ženy plánují své každodenní aktivity (také) s ohledem na bezpečnost. Jsou samozřejmě situace a/nebo místa, kde takto ženy plánují méně až zanedbatelně (řekněme typicky na průměrné moravské vesnici), a jiná, kde a kdy tak plánují více či pořád a plánují tak i muži (řekněme příkladně na některých předměstích některých západoevropských metropolí).

A teď se dostávám k tomu svému avizovanému ne-zcela-fér přístupu k diskusi. Myslím si totiž, že žádná matka své dceři nikdy v soukromí neporadí, že je třeba přestat s tím, aby dbala na svoji vlastní bezpečnost - a to bez ohledu na to, jak pokročilé technologie má k disposici státní moc nebo jaká atmosféra panuje v té které společnosti (i kdyby to bylo Ladies first). Proč? Protože odmyslíme-li si nějaké patologie, každá matka svoji dceru miluje. No a třeba má paní Cunninghamová dceru. A třeba by v diskusi tvrdila, že je to zrovinka ona, kdo by jí klidně (za nějakých příhodných podmínek) takovou radou posloužil. Já bych však takovému tvrzení zkrátka nevěřil...

Milující matka Ema Cunninghamová by, domnívám se, svému odbornému a/nebo ideologickému přesvědčení navzdory, mezi čtyřma očima, v bezpečí domova, poradila své dceři to, co matky po generace dcerám radívají a co také statisticky funguje. A veřejně by dál tvrdila to, co veřejně tvrdí. To je, přiznejme si, docela podraz na dcery jiných matek - pokud ovšem ve skutečnosti není i paní Cunninghamová, jako já, přesvědčená, že ji sice možná kdejaká matka na veřejnosti ráda podpoří, ale v soukromí bude i ona dál lpět na fungujících tradičních receptech...

A co své dceři poradí milující otec? Nic. Rady nechá na matce a koupí jí revolver.

Autor je předsedou Konzervativní strany.