Autor: Jan Kubalčík

Pochvala pro Stanjuru

Na státní dotace nemá nikdo nárok

---

 

Když je příležitost pochválit, neměl by ji člověk propást - a to tím spíš, pokud se má pochvala týkat někoho, kdo si ji moc často nezaslouží. Tak tedy chválím... pana Zbyňka Stanjuru, toho času ministra financí vlády ČR - za to, že v návrhu státního rozpočtu na rok 2026 nastavil národní dotace na 0 Kč.

První zamyšlení

Tedy napřed jsem byl hodně rozladěný. Ne z toho záměru samotného, ale z toho, že to nejspíš nestojí za to, protože cena je příliš vysoká. Tou cenou je totiž ostrá předvolební munice pro každého, kdo se rozhodne srdnatě vystoupit na obranu těch dotčených dobrovolných hasičů, horské služby... a dalších zjevně všeobecně prospěšných, a proto u lidí oblíbených spolků.

Tu příležitost chytil vší silou za pačesy pan Vít Rakušan, současný ministr vnitra, a okamžitě se hrdinně postavil za hasiče, za horské záchranáře... je to pudová věc, útok na „první signální" voličské veřejnosti. Levně pan Rakušan dostal od pana Stanjury příležitost zazářit v případě, který bude většina občanů vnímat jako jasně ložený: ten, kdo chce sebrat peníze dobrovolným hasičům, je přece jasné ZLO. Každý politik přitom touží být viděn jako representant DOBRA, a tak nepochybuji, že to bití se v prsa sotva začalo a že se přidají i jiní (někteří to už stihli).

Intermezzo

Dělám to nerad, ale musím odbočit. Znalost procedury někdy dělá hodně. Když se např. o něčem rozhoduje hlasováním a k přijetí návrhu je potřeba získat většinu, může být zásadní, jak návrh zní - zásadní v případě rovnosti hlasů, tedy v mezní situaci, ve které návrh nejtěsnějším možným způsobem neprojde. Jsou témata, v jejichž rámci je status quo zřejmý a je nepochybné, že návrh musí znít: jste pro takovouto změnu současně platného stavu? Není těžké si uvědomit, že při rovnosti hlasů návrh neprojde a aktuální stav zůstává v platnosti, nezměněn. Ale i v takto jasně ložených situacích někdy vykukové zkoušejí otázku „otočit": jste pro zachování současně platného stavu? Při rovnosti hlasů takový návrh neprojde - a vítězí tedy změna! A čím méně je ten celkový rámec jasný a přehledný, tím větší bývá pokušení takové manipulace zkoušet.

V nejvyhrocenějších případech jde přitom opravdu o hodně - v sázce může být třeba presumpce neviny. Ve skutečně svobodné společnosti je bráno jako samozřejmé, že na člověka je automaticky pohlíženo jako na nevinného, dokud se neprokáže opak. Prostým „otočením otázky" získáme despocii, kdy jsou všichni vinni, pokud se jim nepodaří dokázat nevinu.

Tímto (pro mnohé jistě triviálním) sdělením chci jen podtrhnout, že na detailu záleží. Nebo spíše, že zdánlivě nepodstatná okolnost může být dokonce faktorem rozhodujícím.

Druhé zamyšlení

Pan Stanjura tedy přihrál politické konkurenci snadné body. A co dostal? To se teprve uvidí, zda alespoň někteří voliči provedou poněkud složitější úvahu - složitější, než na úrovni té zmíněné „první signální".

Ono se totiž o dotacích - a držme se nyní dotací směrovaných do „občanského sektoru" - nějak přemýšlí... nějak dlouhodobě zažitě.

I lidé, kteří již dospěli k závěru, že mezi nejrůznějšími spolky existují takové, které by stát (pro jistotu připomínám: z daní vybraných od nás všech) dotovat nemusel, ba dokonce takové, které by stát dotovat neměl... tedy i takoví lidé mají zato, že ze všech dotovaných spolků by se měly vybrat ty problematické, a těm říct: chcete-li, klidně pokračujte, ale milí zlatí za své.

Řada dotovaných spolků (a lidí v nich) už je na to zobání od státu tak zvyklá, že by to považovala za nespravedlivé násilí a kladla by automaticky rovnítko mezi „nechtějí nás dotovat" a „zakazují nás". Zde bych se chtěl zdvořile obrátit na každého laskavého čtenáře s prosbou či výzvou, aby tyto dvě roviny nejen sám odlišil, ale aby případně, když se s tím setká, připomenul ve vhodnou chvíli pokud možno důrazně, že je mezi tím velký rozdíl a že „neplatit" opravdu neznamená „zakázat".

Ovšem pan Stanjura, a jsem konečně u jádra věci, se podle všeho pokouší zcela změnit úhel pohledu - a to tím nejsprávnějším způsobem. Na žádné dotace totiž nikdo žádný automatický nárok nemá.

A pokud přirozeným základním stavem je „nikomu-nic", pak každý, kdo natahuje ruku, musí dobře zdůvodnit, proč právě on nutně potřebuje - zatímco dnes je zažitým způsobem obhajovat, proč právě tomuto spolku nenasypat.

Vůbec nepochybuji, že dobrovolní hasiči to své snadno zdůvodní a jejich argumenty budou dostatečné... stejně tak horská služba... a mnoho a mnoho dalších skutečně prospěšných spolků. Ovšem různým „politickým neziskovkám" půjde to zdůvodňování podstatně hůř.

Pan ministr Stanjura se pokouší touto změnou optiky ušetřit něco málo z kapsy každého jednoho z nás, navíc na zcela správném místě - co víc si od politika přát? A pokud při tomto svém pokusu třeba i myslí ve skrytu duše na nějaký ten volební hlas, vůbec mu to nezazlívám.

Připusťme závěrem, že v případě takové úspory nepůjde o žádné rozhodující částky, které by rázem poslaly hospodaření státu z červených čísel do černých. Symbolická spravedlnost má však také svoji nemalou hodnotu: vážně je to fér, když třeba ti domněle féroví berou z veřejných prostředků plnými hrstmi, zatímco na straně rodiny stojí její obhájci „za své"?

A za povšimnutí jistě stojí, že mezi dotovanými jsou skutečně takoví, u kterých je až absurdní, že jsou podporováni z veřejných peněz, a jejichž činnost nejen že případně nebude nikomu scházet, ale všem se nám o kousek uleví, když budou muset být trochu skromnější.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

---