Platonické gesto
I přistoupil Abraham a řekl: "Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?" Hospodin odvětil: "Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu." (Genesis 18, 23-26)
S mnohým z toho, co Dan Drápal (dále jen autor) uvádí ve svém textu (Proč to pořád otevírat?), souhlasím. Dovolím si však poukázat na dvě myšlenky, s kterými se smířit nemohu.
Krádež
Autor na jedné straně tvrdí, že k poválečnému vyhnání sudetských Němců dojít muselo, neboť vztahy už byly narušeny přespříliš. Jako hlavní důvod vyhnání je tedy pro autora obava z (tehdejší) budoucnosti, z dalšího vývoje vzájemných česko-německých vztahů. O tomto vývoji se autor domnívá, že by byl nutně násilný. Připusťme na okamžik, že toto autorovo tvrzení je pravdivé.
Autor zároveň uvádí: "Pokud by s nějakými takovými (tj. majetkovými) nároky přece jenom přišli - (...)- řekl bych: Sorry, pánové, to už nejde. Prohráli jste válku a toto jsou následky. Nelze se vracet do dávné minulosti.". Jak já tomu rozumím, takové tvrzení nemůže mít svůj motiv v přesvědčení, že poválečný vztah Čechů se sudetskými Němci bylo nezbytné řešit analogicky ke vztahu dvou kluků, kteří se přespříliš perou. Když pedagog ve školní třídě nesnášenlivé jedince rozsadí, neznamená to vůbec, že jednomu z nich vezme jeho věci a dá je tomu druhému.
Krádež prostě zůstane krádeží a pokud tedy "museli" být sudetští Němci vyhnáni, měli mít možnost odnést si veškerý svůj movitý majetek s sebou a za majetek nemovitý obdržet odpovídající náhradu. To se však nestalo a proto je zcela legitimní uvažovat o případném odškodnění sudetských Němců a to i v případě, že je výše uvedená autorova teze správná.
Iluse nutnosti
Ale ona navíc správná není. Autor odůvodňuje nezbytnost vyhnání tím, že další soužití by bylo velmi nebezpečné. Kořeny problémů vidí dávno před II. světovou válkou. Pak by ale autor měl připustit legitimnost nápadu nacistických pohlavárů vyhnat české obyvatelstvo kamsi za Ural. Tím by přece také došlo k tomu nezbytnému "rozsazení". Jen jaksi v opačném, pro nás podstatně méně příjemném, gardu.
Člověk má svobodnou vůli. V každém okamžiku volí mezi pravdou a lží, spravedlností a nespravedlností, dobrem a zlem. Proto není determinován, není předurčen k nějakému chování, proto je za své jednání zcela odpovědný a nese jeho důsledky. A proto je také iluzí jakákoli "nutnost". Cesta ke správnému řešení je vždy otevřena. Čím dále samozřejmě zacházíme špatným směrem, tím je návrat obtížnější. To ale není vůbec žádná omluva.
Mlčící většina
Existuje argument, který by neměl chybět v žádném textu na toto téma. Je jím rozdělení českého obyvatelstva po Únoru 1948 na ty, kteří se aktivně přidali k bolševikům, na ty, kteří jim aktivně vzdorovali a na pasivní - mlčící většinu, která bolševické panství prostě strpěla. Všichni tito lidé se "přidali" ke komunistům v tom smyslu, že jim dopřáli masku legitimity ve "volbách", chodili manifestovat podporu kde jaké zrůdnosti, platili do fondu solidarity s vrahy z celého světa, podepisovali vše, co se namanulo: od stachanovských závazků splnit na 300% až po požadavky trestu smrti. Ne všichni všechno, ale každý příslušník této "mlčící většiny" po svém něco, různou měrou. Tím podporovali totalitní moc, která i díky nim mohla vyhánět, mučit a zabíjet doma a totéž "dobro" připravovat i dalším lidem - šířit své hrůzy v zahraničí. Jaký trest je spravedlivé vyměřit této české "mlčící většině", včetně jejich sotva narozených dětí?
Ožebračení a vyhnání?
Sudetské Němce můžeme klasifikovat naprosto stejně. O těch, kteří se aktivně postavili na nacistickou stranu, není třeba diskutovat stejně jako o těch, kteří se nacistickému zlu vzepřeli. Zajímavé je hovořit o "mlčící většině", kterou jsme prostě naházeli do jednoho pytle se "zrádci a kolaboranty". Tyto lidi jsme ožebračili a vyhnali - spáchali jsme na nich velkou nespravedlnost. Ano, mnoho jsme jich také zabili. Těm už ale život nevrátíme...
Jedním z hlavních úkonů chodí při udělování svátosti smíření v katolické církvi je samozřejmě upřímné vyznání hříchů. Kromě rozhřešení však následuje také udělení pokání, což může být (a většinou také je) třeba jen modlitba či četba Písma, ale může jít i o pokyn k provedení kroků, které spáchané zlo (alespoň částečně) napraví, a to případně i materiální formou. Toto zadostiučinění je kajícník povinen vykonat. Čili když jsi něco ukradl, nestačí se k tomu přiznat a okradenému se omluvit. Pokud je to jen trochu možné, je třeba to vrátit, nebo okradeného jinak odškodnit. Jistě, on to může odmítnout, může to odpustit, ale to je čistě jeho věc. Bez poctivého pokusu o úplné narovnání je však celé přiznání i omluva jen takovým platonickým gestem.
Jiný příběh
Máme s autorem společného známého. Konkrétní jméno zde není vůbec podstatné. Ten mi ze svého dětství vyprávěl podobný a přitom tak jiný příběh. V příslušné době i jeho rodiče hledali dům, který by zakoupili. Narazili na jeden pěkný a přitom velmi cenově výhodný. Tatínek jej ale nechtěl. Náš tehdy malý kamarád se tatínka krátce na to zeptal, proč tak výhodnou koupi odmítl. Odpověď zněla: "Byl to konfiskát."
Pozn.: Text byl poprvé publikován na webu Konzervativní strany 12.10.2010, zde je znovu uveden v reakci na text V. Podrackého "Bělohradského démoni zla".