Autor: Jan Kubalčík

Pěna posledních dní

Každý dělá „svoji práci“. I oposice. Ta minulá, stejně jako ta dnešní.

Jakkoli má ale oposice snahu o sestřelení vlády „v popisu práce", skutečný význam má taková snaha jen v případech, kdy existuje dobrá naděje, že předčasné volby - ke kterým by to (viděno oposičníma očima) mělo optimálně dospět - dopadnou opačně a oposice se nastěhuje do vládních lavic.

Můžu se jistě mýlit, ale takovou konstelaci tady dnes nevidím, zejména s přihlédnutím k tomu, že volby v r. 2021 dopadly vlastně stejně jako ty loňské, „jen" s propadlými hlasy to bylo jinak a dnešní vláda je tak vládou navzdory tomu, že dnešní oposice dostala (v absolutních číslech) víc, než ve zmíněných volbách před čtyřmi lety.

Tak mi nezbývá než usoudit, že snaha o vyslovení nedůvěry současné vládě má zejména inflační charakter - vážný krok, který by měl být reservován pro vážné okolnosti, se stává tuctovým. Samozřejmě, nutno dodat, platí námitka, že i předchozí vláda čelila snahám o vyslovení nedůvěry za okolností, které vážnosti takového kroku naprosto neodpovídaly... Nicméně, jakkoli může být pátrání po tom „kdo si začal" zábavné, produktivní většinou nebývá.

Oposice je však přesvědčena, že ty vážné okolnosti tu dnes jsou (když už tu není ta naděje na případné vítězstí v případně předčasných volbách...). Ani v tom však, obávám se, nemá pravdu.

Předně bych rád komentoval dosti závažný nešvar, který se nám tady všude rozlezl. Objevil se a nabral celkem rychle na své obludnosti s tím, jak se v politice prosadili lidé vzešlí z prostředí sociálních sítí. Přiznávám, že nemám zkušenost z první ruky, ale nelze si nevšimnout, jak radikálně akcelerovala neschopnost se na téměř čemkoli domluvit, v téměř jakékoli otázce najít kompromis, či - jinými slovy - společně sledovat státní zájem, případně vůbec dospět ke shodě na tom, co ten státní zájem vlastně je.

Přikládám to do značné míry tomu, s jakým cílem se až příliš často na sociálních sítích vedou debaty. Nazval bych to jakousi indukovanou mentalitou řady uživatelů sítí, tedy těch, kteří podstatnou část své sociální interakce odbývají ve virtuálním prostoru: nejde o smysluplnou argumentaci ve snaze nalézt řešení, ve kterém budou pokud možno všichni schopni spočinout - jediné o co jde, je zaujmout takové stanovisko a presentovat jej takovým způsobem, aby „druhou stranu" pokud možno trefil šlak.

Snaha vydráždit oponenta k nepříčetnosti, povýšená navíc na hlavní cíl debaty, je ovšem absolutně neslučitelná s jakoukoli diskusí, která má mít naději přispět k nějakému obecněji prospěšnému výsledku. A tohle, obávám se, vyhřezlo do vrcholné politiky - na všech stranách. Ba myslím, že spíše do té vrcholné, protože kdyby takto postupovali zastupitelé v obecních zastupitelstvech, máme tu cca 6000 (snad studených) občanských válek - od těch úplně malých, až po pořádné vřavy, kde se proti sobě šikují desetitisíce.

Snaha vyprovokovat protistranu má samozřejmě také druhou tvář, kterou je vášnivá podpora od stejně názorově orientovaných fanoušků, doprovázená hecováním a nadšenou radostí, když se „věc podaří" a ta „druhá strana" skutečně dostává amok. Tohle přece nechceme... nebo tedy: já tohle nechci!

Nechci to nejen proto, že se mi to příčí „esteticky", ale zejména proto, že to má výrazně negativní dopady do skutečných a vážných věcí. Třeba pan president (který sám z prostředí sociálních sítí jistě nevzešel, leč přizpůsobuje se - patrně vlivem svého okolí - zdatně...), tedy pan president určitě obdržel spoustu „lajků" a podpory vůbec, když veřejně promluvil o případné dodávce bojových letadel z ČR na Ukrajinu (a byl to, snad se nemýlím, také on, kdo jako první veřejně promluvil o tzv. muniční iniciativě...). Jenže pokud nám jde o věc, tedy o to, aby byla bojující Ukrajina efektivně podpořena, tak nezbývá než konstatovat, že taková věc má zůstat „pod pokličkou", jak jen dlouho to jde. Za pár veřejných pochval tak pan president velice zkomplikoval věc samotnou tím, že ji z hodiny na hodinu de facto učinil předmětem vnitropoliticého střetu. A to je samozřejmě horší než zločin: je to chyba.

Tato „drobnost" je rámovaná sporem mezi Hradem a stranou Motoristé sobě, personifikováno mezi panem presidentem Pavlem a předsedou zmíněné strany, dnes dvojnásobným ministrem Macinkou. Má president ČR právo odmítnout jmenovat ministrem nominanta předloženého premiérem? Je to pochopitelně jen můj názor, ale myslím, že to právo má - a to i v případech, kdy na stole nejsou „tvrdé" zákonné překážky. Domnívám se tak proto, že je president přímo volen a jeho mandát je tak násobně silnější, než prakticky každého z aktérů, se kterými se nad touto otázkou střetává. A současně se domnívám, že by bylo nerozumné snažit se na základě této zkušenosti nějak „zpřesňovat" Ústavu - nikdy totiž nelze podchytit všechny eventuality a pokud dojdeme k totální absenci dobré vůle na všech stranách, ani sebepřesnější či obecně sebelepší Ústava nepomůže.

Připomeňme si, co řekl John Adams o ústavě USA: „Naše ústava byla vytvořena pouze pro morální a náboženský lid. Je zcela nedostatečná pro vládu jakéhokoli jiného." Nebo relativně nedávno Vojtěch Cepl: „Žádná ústava nebude nikdy tak podrobná, jako návod k automatické pračce." Přesto bych tu jedno „řešení" viděl: zrušme přímou volbu presidenta! Nepřímo volení presidenti také měli své výhrady k nominantům na ministry, ale vědomi si odvozenosti svého mandátu od Parlamentu byli zdrženlivější, méně nekompromisní.

Přesuňme se ale ještě na chvíli k Motoristům. Ti by měli v zásadě poslat na Hrad děkovný list. Celá tahle vřava udržuje Motoristy efektivně ve světle reflektorů a jejich vlastní voliči musejí být nadšení. Vždyť každou chvíli na ně z médií křičí důkaz o tom, že se o jejich zájmy berou do roztrhání těla. Pokud dnešní oposice chce efektivně politicky zasáhnout některou z vládních stran, musí ji nachytat při takovém kroku, který se voličům této strany příčí, protože onen politický zásah je jen tehdy citelný, když povede ke zklamání či znechucení těchto voličů. Tento prostý mechanismus však, zdá se, současná oposice nechápe, a tak se stále točí na něčem, za co pana Macinku motorističtí voliči jen a jen pochválí. Je to snášení důkazů o tom, jak dobře pan Macinka dělá svoji práci (nikoli jako ministr, ale jako předseda Motoristů - jenže ono to samořejmě snadno splývá...). A ty „es-em-esky"? Že jsou důležité záležitosti předmětem handlů? A myslíte, že to je novinka?

Ovšem na tohle konto proběhla demonstrace svolaná spolkem Milion chvilek pro demokracii. Dnešní oposice na chvíli jaksi opět přijala vedení ze strany tohoto spolku - možná v domnění, že když jim tento postup vyhrál volby v r. 2021, je to postup rozumný. Ale zopakujme si: ani v roce 2021 tato cesta k volebnímu vítězství nevedla... resp. vedla, ale jen shodou náhod, „díky" propadnutí cca milionu (sic!) hlasů, a to prakticky výhradně jen v jedné části spektra. Takže, ne, nevidím to, pragmaticky, jako rozumné...

Podpořit veřejně presidenta je určitě svatým právem každého občana - stejně jako presidenta veřejně zkritizovat. Já bych v této situaci neviděl důvod ani pro jedno, ani pro druhé; jak už jsem naznačil, nemyslím, že se pan president ocitl mimo ústavní mantinely, ale na druhé straně se domnívám, že se mu nic závažného neděje.

A když pan president přivítal projevení podpory s tím, že: [Obrana hodnot] „je životaschopnou alternativou k bezhodnotovému pragmatismu, který věří, že síla je víc než právo, arogance víc než slušnost a že svobodu slova lze nahradit svobodou lhát, překrucovat a urážet", nemyslím na tu aktuální rozmíšku, ale vzpomínám spíš na něco zcela jiného, na co by se takové hodnocení přesně hodilo.

Kdyby taková slova byla pronesena na obhajobu práva svobodně se shromáždit a vyjádřit svůj názor v rámci loňského Pochodu pro život, vs. agresivní „hulvátství a sprosté útoky lidí, kteří se chovali jako lůza", zatleskal bych. Ten letošní proběhne v sobotu 11. dubna a já skoro jistě (ve svém životě poprvé) půjdu... co Vy?

Autor je předsedou Konzervativní strany.