Autor: Jan Kubalčík

Na okraj diskuse o sjezdu SdL v Brně

Diskuse o sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SdL) v Brně je vyhrocená. Přesněji: kritici jeho konání se ji snaží hrotit...

Ale já se k meritu věci vracet nechci. Kritika mi připadá jak hysterická, tak - jednoduše - nepravdivá: když např. Institut Václava Klause tvrdí, že současná parlamentní opozice a prezident Pavel v důsledku poškozují česko-německé vztahy, tak je to v tak očividném rozporu s realitou, že nevidět to může jen někdo zcela zaslepený. Do debaty se má vstupovat zejména tehdy, kdy lze přinést nějaký nový argument. V tomto případě však bylo již všechno řečeno, a to mnohokrát.

Nicméně jsem si se zájmem přečetl debatu v rámci Salonu týdeníku Echo Sudetoněmecký sjezd v Brně: příležitost, nebo provokace? (skvěle moderovanou panem Jiřím Peňázem). Jedním z debatujících „v dresu" Meeting Brno byl pan Matěj Hollan. S panem Hollanem, řekl bych, se shodnu na máločem, ale v tomto případě hájil stranu mně spíše sympatickou. Ba co víc, oslovil mě dvěma svými poznámkami, které s hlavním tématem souvisejí spíše volně.

Matěj Hollan vyznal, že se před deseti lety mýlil v otázce kulturně nekompatibilní imigrace: „Nešlo to [zmíněnou imigraci, pozn. J.K.] zvládnout. Evropa se tím možná rozsype. Je mi to líto, ale neměl jsem tehdy pravdu. To, že jsou v Německu útoky nožem na dennodenním pořádku, je strašné. Je to obrovský problém a demokracie na to dojíždí. To, že má AfD pomalu třicet procent, je toho důsledek. V tomhle měly východní země pravdu a neměl pravdu Západ. Byl to idealistický koncept, který se ukázal neuskutečnitelný."

Musím v návaznosti na to vyznat, že takovou sebereflexi obdivuji - není vůbec snadná a snad i proto je tak výjimečná, přinejmenším co se týká její veřejné presentace. Pan Hollan beprostředně pokračuje: „Je to ale jiný příběh než náš s Němci: s nimi jsme tady žili víc než osm set let, je to evropský národ, soužití s nimi je přirozené a prospěšné, řekl bych, že přímo nutné, aby Evropa mohla dál být tím, čím v dějinách byla." Souhlasím, a za okamžik se k tomu vrátím.

Je tu totiž ještě jedna poznámka pana Hollana, kterou osobně považuji za ještě významnější: „Žádná tlustá čára za minulostí neexistuje. Odporuje to lidské přirozenosti." (zvýrazněno J.K.) Lidská přirozenost jako pojem, její reflexe jako zásadní součást promýšlení jedné z nejpodstatnějšícgh otázek „kým je člověk?" - to je na liberální levici nepřípustné, řekl bych až toxické. Naopak je snadné doložit, jak konzervativní politické myšlení z reflexe neměnné lidské přirozenosti čerpá a vyrůstá. Skoro jsem nakloněn tvrdit, že konzervatismus je bez tohoto pravdivého pojetí člověka v podstatě nemyslitelný. Suma sumárum, nestalo by to poprvé, kdy v-mládí-levičák s postupujícími roky prohlédl a změnil své politické smýšlení. Možná je tedy pan Hollan na dobré cestě.

Závěrečnou poznámkou se vracím ke zmíněnému rozdílu mezi otázkou imigrace a otázkou soužití a smíření s potomky vyhnaných (sudetských) Němců. V textu Vratislava Dostála „Okamura a spol. mají velký problém. Proto straší a šermují seznamy údajných zrádců" (Aktualne.cz) je citován politolog Ladislav Cabada: „Takzvaná diskuse, ve své podstatě zejména hysterie vůči konání setkání Sudetoněmeckého krajanského spolku (...) v Brně, dobře ukazuje, jak část české politické scény dlouhodobě pracuje s emocí strachu". A text pokračuje: „Ten je podle něj často konstruován a nemá reálný základ, což dobře ukázala podobná hysterie kolem údajné hrozby migrační krize v roce 2015, která Česko zcela minula."

Schopnost náležitě oddělit otázku imigrace od „sudetské otázky" tedy není vůbec samozřejmá - citovaný pan Cabada ukázkově míchá obě témata dohromady: formálně sugestivně, věcně nesmyslně. Nesporně mu při tom řada lidí zatleská (pan Hollan ale mezi ně, díky za to, už patřit nebude).

Z toho vyplývá jedno důležité poučení: hysterická kritika sjezdu SdL v Brně dělá medvědí službu legitimnímu úsilí trvat na tom, že členské země EU mají mít plnou kontrolu nad tím, koho (míněno občany ne-členských zemí) a za jakých podmínek vpustí, popř. přijmou na svém území.

Konečně nemůžu přehlídnout závěrečná slova předešlé citace: „...která Česko zcela minula." Je to oblíbená argumentační figura. Proto na adresu těch, kteří přemýšlí v linii pana Cabady, připomínám, že hlupák se nepoučí ani z vlastních chyb, zatímco skutečně moudrý člověk se poučí z chyb, které udělali jiní.

Autor je předsedou Konzervativní strany