Konzervativní program
Obnovit důvěru
Do řádného termínu parlamentních voleb daleko, ale až už jsou přede dveřmi, bývá pozdě. V předvolebním čase více než kdy jindy jakoukoli poctivou snahu nabídnout alternativu k zavedeným smečkám převálcuje mediální kanonáda futrovaná tučným netransparentním sponzoringem. Proto říkám už nyní: zvolte nás. Hlavně proto, aby „u toho" nebyl někdo jiný. Vůbec nežertuju. My totiž, alespoň z počátku, nebudeme dělat nic. A, ano, za to chceme své poslanecké a vládní platy. Věřte přitom, že se svým nicneděláním bohatě vyplatíme.
Zkuste si promítnout „přinosy" téměř všech dosavadních polistopadových vlád, které vyvíjely horečnatou činnost. Jednu oblast musím pochopitelně vyjmout: demontáž těch nejhorších komunistických zhůvěřilostí (jako např. článek předlistopadové Ústavy o „vedoucí úloze strany"). Všichni, kteří se na této demontáži podíleli, přitom velmi dobře ten materiál, s kterým pracovali, znali. Roky (často v kotelnách) promýšleli, co musí zmizet a proč a případně i co přednostně a co až sekundárně. Druhou výjimkou je naše současná Ústava, která byla přijata pouze tím zázrakem, že při dělení federace měly smečky plné tlamy práce s obrovskými přesuny kde čeho a na tohle jim prostě tak nějak nezbyl čas. Však je také příznačné, komu všemu a při jakých příležitostech je Ústava kamenem úrazu... Ke všem ostatním tématům však bylo přistupováno v lepším případě pouze s amatérským nadšením. Jenže, jak jsem zaslechl jakýsi moudrý hlas ze severu: „Snaha je synku pěkná věc, ale není koksovatelná.". No a k tomu všemu profesionální pátá kolona... to nemohlo dobře skončit.
Dnes stojíme před částečně snadnějším a dílem složitějším úkolem: demontovat náš postkomunismus a zakotvit naše společenství s konečnou platností tam, kde je doma, tedy na Západě. Snadnější je ten úkol v tom, že při likvidaci postkomunismu nemusíme čelit tomu nejhoršímu - tedy nesvobodě v širokém slova smyslu. Praktikujeme své víry bez toho aby nás někdo špehoval a vyhazoval „za to" naše děti ze škol, cestujeme do zahraničí a studujeme tam, pracujeme tam a vracíme se domů, soukromě hospodaříme. Zaplať Bůh za to! Složitost pak spočívá v míře neuvědomění většinové populace, že vůbec něčemu jako postkomunismus čelíme. Lidé spíše detekují projevy postkomunismu: nebývalou míru korupce a klientelismu - tedy fatální narušení rovnosti před zákonem, nedůvěru všech vůči všem - což v konečném důsledku prodražuje jakoukoli činnost, zahraničně politické a bezpečnostní lapsy - jako by si někdo myslel, že Rudá armáda opustila naše území jen dočasně. Léčit projevy bez toho, abychom šli k příčině, je však dlouhodobě neúčinné.
Takže my nehodláme dělat nic. Žádné nové zákony. Spíš nějaké zrušit a opravdu důsledně vynucovat respektování těch, které zbudou. Ano, současná situace vyžaduje velmi výrazné, hluboké reformy. Zatímní pokusy však zcela jednoznačně vedly jen k horšímu. Víme, že rok-dva pokud možno v klidu počkat a „jen" se dívat, následné reformní kroky pořádně prodraží. Stejně tak je však zřejmé, že chaotická činnost, kterou tady předváděly a předvádějí téměř všechny vlády „napříč politickým spektrem", vede k výsledkům ještě horším. Nechceme být pyšní a myslet si, že my bychom prostě hned „z první" mohli být výrazně úspěšnější. Naším prvotním programem je naopak pokora a práce vedoucí k obnovení důvěry. Bez jejího návratu do našeho společenství jsou totiž všechny reformní snahy předem odsouzeny k nezdaru - i kdyby byly technicky vykoumány a propočítány těmi nejzkušenějšími ekonomickými mozky.
Prvním principem důvěry přitom musí být důsledná snaha o co možná největší přiblížení se spravedlnosti - tedy aby bylo každému přiznáno, co mu náleží, a naopak odmítnuto, co mu nenáleží. To je samozřejmě otázkou minulosti i dneška. Ono je pro jednotlivého člověka hlavně náramně pohodlné tvrdit, že žádná objektivní morálka neexistuje, popř. že má každý svoji vlastní. Ale v souhrnu mnoha takto uvažujících a jednajících jednotlivců je to společensky zcela zničující, neboť důvěru nelze budovat na žádném jiném základě, než jsou právě sdílené (tedy nikoli ryze a pouze subjektivní) hodnoty, v jejichž jádru leží právě objektivní přirozený morální řád. Proto je nezbytné čelit úporné snaze vymýtit každou stopu morálky z veřejného prostoru a vydat se přesně opačným směrem: k návratu morálky do veřejného života. Za zmíněnou snahou stojí zejména doktrinářský sekularismus podporovaný populismem - lidská pohodlnost (a ještě horší neřesti) stojí vždy proti morálce; nic skutečně hodnotného však není snadné a vyžaduje to úsilí. Výsledkem je zničující mix kontrakultury, v kterém žádná důvěra ani možná není. Naopak vláda zákona a rovnost před ním, pojmenování a následování autentických legitimních pluralitních zájmů občanů, úcta k lidskému společenství i soukromému vlastnictví a svobodnému podnikání s ním - to vše jsou základy rozumné umírněné politiky, která může a bude nalézat řešení přijatelná pro všechny části společenství. Jen tak mohou přestat podezírat jedni druhé, jen tak může být důvěra obnovena. Současné štvaní jde přímo proti takové nápravě.
Z uvedeného jasně plyne nutné výrazné posílení státu v oblastech, kde je jeho role nejdůležitější - tedy (pomineme-li nyní obranu a ochranu země před vnějším ohrožením) právě v zajištění vnitřní bezpečnosti a vynucování dodržování platných zákonů. I proto, že téměř vše ostatní je v porovnání s tímto úkolem více či méně podružné a stát tam naopak musí přenechat více prostoru občanské společnosti, je jistě možné postupně nabídnout pracovní dovednosti a zkušenosti velmi mnoha dosavadních státních zaměstnanců podnikatelské sféře - vždyť to, že „nejsou lidi", slyšíme pomalu na každém rohu. Tím na jedné straně stát ušetří na výdajích a na straně druhé zvýší své přijmy - neboť tito šikovní lidé jistě vydělají v soukromé sféře v průměru víc, než by na výplatní pásce dostali od státu, a tak v součtu zaplatí vyšší daně... Sazbu takové daně je pak možno snížit a tím opět hospodářství povzbudit...
A to že má být to „nicnedělání"? Ano, má, protože tohle všechno MUSÍ každá rozumná vláda učinit před tím, než se pustí do skutečných reforem - takovými kroky lze podpořit návrat důvěry v normalitu, v to, co snad stále většina z nás prožívá v mikrokosmech svých rodin, totiž že svět se ještě definitivně nevymkl z kloubů a točí se tím správným směrem.
Čili ještě jednou: zvolte nás, protože když „u toho" nebudou konzervativci, bude ve vládnutí pokračovat tato (v lepším případě) „lidová tvořivost", které jsme svědky a kterou si všichni platíme. Zvolte nás, neboť my budeme dlouho pouze reakční - budeme činit jen a výhradně takové kroky, které jsou neoddiskutovatelně nezbytné. Chceme co nejsilnější politický mandát k tomu, abychom dlouho produkovali jen minimalistickou politiku, politiku konsolidace a restaurace normality. Ale nepleťte si to s úřednickou vládou. Té z principu náleží nejvýše udržovací dočasný mandát - víc se od ní nedá a nemá čekat. Pro nás je však ono období „nulové politiky" a konsolidace časem příprav. A až se do toho pak obujeme, dotáhneme vše do konce a svým nástupcům předáme zemi reformovanou a zbavenou postkomunismu. Cesta k tomu je pouze prostřednictvím vítězství ve volbách. Prvním krokem musí být úspěch v těch, které patrně přijdou nejdříve: v krajských a senátních na podzim příštího roku. Vidíte-li to stejně či velmi podobně a není-li vám už všechno jedno, staňte se voliči, příznivci či rovnou členy Konzervativní strany. Žádný další podrobnější program k takovému rozhodnutí není potřeba.