Autor: Jan Kubalčík

Jak se dělá reforma

Příspěvek k diskusi o reformě školství

Konkrétně nyní bude řeč o reformě ve školství, ale půjde mi o obecnější přístup. Přesto se budu školství držet, protože poskytuje výbornou materii. V minulosti jsem se k různým reformním záměrům ve školství vyjadřoval - v podstatě výhradně kriticky (jen v posledních pár letech tady, zde, tuhle, jinde, tamhle a ještě jinde... a pořád toho není konec). No a samozřejmě nejsem sám. Ostatně je vidět, že před bezmála deseti lety se vedly podobné řeči („Musíme se mnohem více zaměřit na to, aby děti a studenti uměli kriticky myslet, aby byli kreativní a flexibilní. Učit je strojově znalosti z jednoho oboru je naopak nesmyslné."), vůči kterým byly vznášeny oprávněné námitky... a můžeme se zamyslet, zda jsme se nějak poučili (já se důvodně obávám, že nikoli). Dnes bych ovšem rád konstruktivně nastínil, jak bych si reformní přístup představoval.

Bez předsudků

Jako příklad se nabízí jedna z diskutovaných otázek zatím posledního výronu reformních snah ve školství: povinné slovní hodnocení v prvních a druhých třídách základních škol. Jednu sadu protiargumentů presentoval prof. Stanislav Balík, senátor za obvod Šumperk. V Senátu samotném ještě uspěl, v Poslanecké sněmovně následně žel nikoli. Všimněte si, prosím, že o (ne)vhodnosti slovního hodnocení nediskutoval meritorně, ale velmi moudře poukazoval na to, že má být zachována svoboda škol rozhodnout se, zda a nakolik jej začnou využívat, potažmo svoboda rodičů zvážit, nakolik jim přístup té které školy vyhovuje, a případně zvolit pro své dítě školu jinou.

Ani já nechci zabředávat do věcné diskuse, ale rád bych na této otázce ukázal, jak je možné přistoupit k věci nepředpojatě, přičemž právě ona nepředpojatost je nutnou podmínkou jakékoli reformy, která má být skutečně prospěšná.

Hlasování nohama

Není jistě sporu, že základní školy (a o ty se tu nyní jedná) nejsou stejné. Že jsou mezi nimi školy horší a školy lepší, to je triviální sdělení a snad na něm může panovat shoda. A čím se kvalita té které ZŠ dá měřit? Domnívám se, že adekvátním kritériem je úspěšnost žáků při jednotném přijímacím řízení na školy střední. A domnívají se tak i rodiče, kteří nezřídka pro své děti hledají dobrou školu, tedy takovou, která jejich dítě kvalitně připraví na přijímačky a dá solidní základ pro případná následná středoškolská studia, přičemž jsou ochotni se za takovou školou i stěhovat... nebo dokonce fiktivně měnit trvalé bydliště dítěte, jen aby se pro něj stala kvalitní škola školou spádovou. Prostě ambiciózní rodiče hlasovat nohama umějí. Co je přitom důležité zohlednit, že tento postup se mnohem snadněji uplatňuje ve městech, ještě tak v rámci městské aglomerace, ale je téměř neznámý v obcích, které jsou od větších měst odlehlejší.

Jde mi o reflexi jevu, kdy velmi kvalitní městská škola podstatně snadněji udržuje svoji vysokou kvalitu (ve srovnání s kvalitní školou vesnickou), prostě proto, že díky své pověsti (kterou, jistě, musela nějak v minulosti získat, ale to nyní pomiňme) a výše zmíněné snaze ambiciózních rodičů jde de facto o školu výběrovou: soustřeďují se v ní žáci nadprůměrně nadaní a/nebo motivovaní a/nebo žáci s nadprůměrným sociálním kapitálem. To vesnické školy zpravidla pracují zkrátka právě a pouze s těmi dětmi, pro které je ona škola prostě přirozeně spádovou. Na takové škole v podstatě žádný předvýběr neexistuje - že by nějaké dítě z města dojíždělo do 15 či 20 km vzdálené vesnické školy, to budou opravdu výjimky (zatímco opačným směrem se tak děje nezřídka...). Takže když výborných výsledků dosahuje taková vesnická škola, pak je to prakticky jistě převážně díky jejímu vedení, díky učitelům, kteří na té škole učí, díky celkovému přístupu... prostě je to tou školou.

Poznamenejme na okraj, že takto úspěšná základní škola také nemívá potíže s (mnohými kritizovanými) odchody žáků na osmiletá (šestiletá) gymnázia, které jsou v řadě případů motivovány zejména snahou vymanit se z kulhající základky...

Výsledky v malém

Nicméně, vezměme vzorek z okresu Prostějov. V něm je 49 základních škol. Z nich jsou mezi nejlepšími samozřejmě některé školy přímo z Prostějova, ale ty (z výše uvedeného důvodu) pominu, a pak 10 škol vesnických (pokud mezi vesnice pro tento účel počítám i město Plumlov a městys Protivanov... za což se místním omlouvám).

Které to jsou? Nahlédněte. A samozřejmě se lze na portále České školní inspekce povětšinou dopátrat, jak tyto úspěšné školy k onomu slovnímu hodnocení přistupují: z diskutovaných deseti úspěšných vesnických škol jich 5 hodnotí pouze známkou, u tří je uvedeno, že hodnotí „známkou i slovně" a u dvou informace chybí (ale nepochybně by stačilo se přímo ve škole zeptat). Data tedy hovoří jasně: mezi školami, které dosahují (relativně) skvělých výsledků a nedochází u nich k žádnému předvýběru žáků, je běžné, že (v první, ve druhé třídě) nepracují se slovním hodnocením. Toto zjištění by mělo bohatě stačit k tomu, aby se tento přístup plošně povinně nezaváděl.

Chytrost nejsou žádné čáry

Pochopitelně bych si takové ověření představoval na širším vzorku úspěšných vesnických škol napříč celou zemí, přičemž bych kladl největší důraz právě na ty skutečně odlehlé - jako je v okrese Prostějov např. Protivanov (hodnotí pouze známkou) nebo Horní Štěpánov (neuvedeno). A šířeji bych se tázal: jak to ty úspěšné školy dělají (třeba s domácími úkoly, s doučováním, s opakováním ročníku, s přístupem k „mobilům" ve výuce, atd. atp.)? Je možné v jejich přístupech vysledovat nějaké společné prvky? Nejsou to náhodou ty, které stojí v základech jejich úspěchu? A nejsou to pak právě tyto prvky, které by se měla rozumná reforma pokoušet rozšířit na všechny školy?

Samozřejmě by šlo zkoumat, zda nějaký jev, zde tedy slovní hodnocení, má vliv, popř. jaký, na výsledky žáků dané školy u jednotných přijímacích zkoušek na střední školy, mnohem obecněji. Diskuse o nějakém povinném zavádění by pak měla být relevantní pouze tehdy, pokud by výsledkem byl signifikantně lepší výsledek škol, které slovní hodnocení uplatňují, přičemž pokud by naopak byl jejich výsledek signifikantně horší, byla by (v rámci stále uplatňované nepředpojatosti) relevantní diskuse o zákazu tohoto způsobu hodnocení... A, pro úplnost, pokud by se zjistilo, že žádný signifikantní rozdíl mezi oběma přístupy není, no tak to by samozřejmě znamenalo, že není třeba v této věci dělat nic: není-li nutné měnit, je nutné neměnit.

Konečně, jistě by takové na datech založené úvahy nemusely být jediným zdrojem příslušného reformního přemýšlení. Ale neměly by z něj být nikdy vyloučeny a měla by jim být přikládána adekvátní váha.

Tak nějak takto si představuji, že by se mohlo a mělo přistupovat k reformám. Ke všem - nejen v tom těžce zkoušeném školství. Jenže to by šly ideologické neziskovky „od válu"...

Autor je předsedou Konzervativní strany.