Autor: Jan Kubalčík

It’s the anthropology, stupid!

Ke knize Na straně svobody

Poslední knihu Romana Jocha „Na straně svobody“ jsem zhltal začátkem prázdnin. Jenže to už byla publikována recenze Davida Floryka, ve které je uvedena valná většina toho podstatného, co při čtení táhlo hlavou mně samému. Přesto bych rád zmíněné knize věnoval pár řádků.

Dovolím si odrazit se od toho, že „Na straně svobody“ je na řadě míst osobní. Rozhodně více než je obvyklé. I já tedy budu osobní. S Romanem (stejně jako s Davidem) se známe velice dlouho – aspoň v měřítku jednoho lidského života.

Jak David píše ve zmíněné recenzi, „číst Jocha je radost“. Radost, která člověka zaplaví, když se třeba vrací po delší pauze do známého kraje, tím spíš když narazí na dávného přítele, se kterým plynule a samozřejmě naváže hovor tam, kde jej před léty přerušili. Romanovy myšlenky – to jsou „moje“ názory. Navíc mnohem lépe formulované, založené a obhajované, než bych to kdy dokázal já.

Kromě toho, Roman má „výhodu konvertity“ – nemyslím primárně ke křesťanství, ale také. Ta výhoda spočívá v tom, že to všechno, co jiní relativně „bezmyšlenkovitě“ převzali od (pra)rodičů a tak přirozeně vrostli do příslušného myšlenkového rámce (s obvyklou více či méně bouřlivou epizodou se vůči „tomu všemu“ vymezit), musí si každý konvertita sám na sobě vyvzdorovat, sám v sobě vybojovat. To nelze bez výrazného intelektuálního úsilí, nebál bych se říct vzepětí, na jehož začátku je obrovská odvaha postavit se svým vlastním dosavadním přesvědčením a v pokročilém stádiu opět odvaha, možná ještě větší, změnu svého smýšlení vyjevit (a obhájit) před okolím. Není to má vina, natož zásluha, ale já takto zocelený nejsem.

Plody tohoto procesu každopádně vydávají úspěšní válečníci po zbytek svého života. Jedněmi z nejzářivějších příkladů plodných konverzí jsou Gilbert K. Chesterton nebo Whittaker Chambers. Roman patří do té nejlepší společnosti.

Roman píše léta stejné věci. Témata i myšlenky k nim se zdánlivě nevyvíjejí. Jeho komentáře k aktuálnímu dění nezřídka explicitně zmiňují principiální východiska, na kterých svůj úsudek zakládá. Jen velmi pozvolna myšlenky rozvíjí – ví, že tohle je součást jeho podílu na kontraktu mezi živými, mrtvými a dosud nenarozenými a v téhle perspektivě není kam spěchat. Ten myšlenkový vývoj tedy není tak snadné zaznamenat.

Co je ale nepřehlédnutelné, jak cizeluje formulace a argumenty. Uvedené „aktuality“ mu slouží coby brusné kameny – znovu a znovu poměřuje současné události příslušným principem a přitom jej znovu promýšlí, znovu se k němu propracovává, nahlédne jej z trochu jiného úhlu a to ho přivádí k dalšímu zdokonalení jeho obhajoby, stejně jako k jeho účinnější, totiž přiléhavější a přesvědčivější aplikaci na téma dne. Tento způsob zrání nemá hranic.

Celek pak lze vnímat jako harmonii formy a obsahu, které tvoří dvě kola jednoho bicyklu, u něhož se navíc střídavě jedno i druhé kolo stává tím „hnacím mechanismem“. Roman dokáže výstižně formulovat princip, aplikovat jej, myšlenku rozvinout a to jej přivede k ještě trefnější formulaci, zvláště pak v konfrontaci s případným (vždy vítaným!) oponentem… a tak dále. To vše zde zmiňuji proto, že „Na straně svobody“ je prostě jakýsi „řez v čase“ – sem se L.P. 2026 zkrátka Roman dopracoval. A je to úctyhodné.

V tom, že píše stále stejné věci, se Roman podobá Čestmíru Hofhanzlovi. Byly doby, kdy mně tím Čestmír dost lezl na nervy. S postupujícím věkem tomu rozumím víc a víc. Pokud však jde o způsob projevu, zásadní rozdíl spočívá v tom, že Čestmír neměl v úmyslu někomu něco vysvětlovat. To dělal jen velmi příležitostně a když už, tak povětšinou ledabyle. On neobhajoval – on prostě kázal. Přijetí či odmítnutí předkládaného pak záleželo do značné míry na tom, nakolik čtenář Čestmíra znal jako člověka, přičemž z tohoto poznání většinou pramenila hluboká důvěra. Čestmírovy texty tak povětšinou oslovovaly pouze ty „už přesvědčené“; nezaujatému publiku byly přístupné spíše výjimečně a výběrově. Čestmír nebyl konvertita…

Je ode mě patrně troufalé to vyslovit, ale domnívám se, že Roman dnes formuluje relativně náročné ideje a principy tak jednoduše (a přitom bez újmy na přesnosti!), že jsou přístupné téměř komukoli. Má troufalost spočívá v tom, že nemůžu tento názor konfrontovat s vlastní zkušeností – já ty myšlenky sdílím, nejsem tím nejsprávnějším adresátem. Kromě toho, když píšu „komukoli“, tak mám na mysli každého, kdo si dokáže udržet potřebnou míru intelektuální otevřenosti, není apriori uzavřen do modernistických dogmat a při posuzování předkládaného se dokáže oprostit od balastu předsudků, kterými je dnešek přesycen.

Paradoxně až nyní se dostávám k tomu, o čem je v knize řeč: totiž ke svobodě. Je na místě upřesnit, že jde o svobodu jako nejvyšší politický cíl. Že se jedná o nejvyšší cíl politický je podstatné, neboť nejvyšším cílem obecně svoboda není. To Roman reflektuje a zmiňuji to proto, že k jeho formulaci mám drobnou výhradu.

Roman píše: „Toto štěstí (být po smrti v Nebi, tedy spásu – pozn. J.K.) člověku nezajistí přímo stát, ale spíše církev, leč stát tomu má svými příkazy a zákazy napomáhat.“ (str. 49) Já se domnívám, že stát nemá člověka na cestě ke spáse nijak postrkovat, ani jej na tuto cestu vracet, když z ní o své svobodné vůli sejde – stát je kompetentní v oblasti zločinů, nikoli hříchů. Myslím tedy, že dostatečnou (a samozřejmě nutnou) povinností státu je spáse člověka spíše nepřekážet – tedy vystříhat se takových příkazů a zákazů, které podněcují jednání a chování lidí, jež cestu ke spáse komplikují. Překáží-li stát spáse člověka, je vždy legitimní snažit se příslušné překážky odstranit. Na té aktivní straně může stát povzbuzovat a motivovat – např. poukazováním na úctyhodné vzory, nositele ctností (dnes tak oblíbené plivání na hrdiny Západu je s tím v příkrém rozporu).

David v závěru své recenze spojuje svobodu výhradně s liberalismem a z tohoto exkluzivního spojení vyvozuje (spíše implicitně a formou otázek) jisté hypotézy. Domnívám se, že v tom se David dopouští nepřesnosti.

Liberalismus není jediným obhájcem, jedinečným rámcem svobody. Pokud tedy selhává liberalismus (a ano, chybná antropologie v jeho základu účinkuje), neznamená to nutně kolaps ideje svobody jako takové. Na ni liberalismus patent nemá. Jako v mnoha jiných případech, lze i svobodu konsistentně hájit ne-liberálně, s realistickou odpovědí na otázku „kým je člověk?“ (viz str. 19 a 20). Roman patří k těm nejvýřečnějším, kdo právě tuto možnost aktualizují. Jinými slovy, s vaničkou liberalismu nesmíme vylít i dítě svobody. Nemyslím si tedy s Davidem, že „k těmto otázkám“ Roman ve své knize mlčí. Vždyť celou dobu obhajuje svobodu z posic, které se varují principiálních omylů liberalismu.

Už jen jednou jsem přestal nad knihou jen a jen kývat. Důvodem byla tato pasáž: „Kromě přesvědčení o stálé, neměnné a nezměnitelně nedokonalé lidské přirozenosti je přesvědčení o existenci objektivního mravního řádu druhou zásadní, formativní, konstitutivní zásadou konzervatismu.“ (str. 59) Nejprve drobnost: lidská přirozenost skutečně je nezměnitelně nedokonalá, ale pro přesnost by se slušelo dodat lidskými prostředky. Zejména jsem však přesvědčen, že dvě zmíněné zásady na sobě nejsou nezávislé – tedy že ta druhá (existence objektivního mravního řádu) z té první (dané a neměnné lidské přirozenosti) vyplývá. Součástí lidské přirozenosti je totiž i zaměření člověka k hlavnímu cíli a smyslu jeho života – k výše zmíněné spáse.

Na fyzické úrovni se často uvádí řada atributů, které k přirozenosti člověka patří: pro člověka je přirozené mít dvě ruce, dvě nohy… vidět… být sexuálně přitahován člověkem opačného pohlaví… Na úrovni metafyzické je diskuse (zvláště v rámci moderních paradigmat) o mnoho složitější, ale mám za nezpochybnitelné, že každý člověk touží být bezvýhradně milován. A pokud u konkrétního jedince taková touha zcela absentuje, jde o patologii – takový člověk je na nejlepší cestě minout hlavní cíl svého života. Objektivně mravné je pak to, co je přiměřené onomu zacílení lidského života, které z přirozenosti člověka vyplývá – a tedy přesvědčení o objektivním mravním řádu vyplývá z přesvědčení o dané a neměnné lidské přirozenosti.

A že, jak si David v závěru své recenze povzdechl, Roman nevěnuje pozornost Donaldu Trumpovi? Je to samozřejmě čirá spekulace, ale třeba (jako já) nemá v této věci dostatečně jasno. Je to přitom do značné míry úlevné – těch, co jasno mají (jedním i druhým směrem) je všude plno. Já vítám diskusi věcnou a je zjevné, že současný US president má (spolu se svojí administrativou, pochopitelně) „na svědomí“ jak ty nejskvělejší kroky, tak opatření diskutabilní a sporná, popř. rovnou chyby (které bývají horší než zločin).

Není přitom obtížné (ani pro Davida, ani pro mě) odhadnout, které kroky by Roman hodnotil pozitivněji a které záporněji (což už také několikrát při různých příležitostech udělal). Ostatně v hodnocení toho kterého kroku bychom se, nepochybně, ve třech neshodli jen velice výjimečně, pokud vůbec. Že z těchto jednotlivostí zatím Roman systematicky nestaví žádné resumé o celkovém působení Donalda Trumpa (na svět, na USA, na konzervativní politickou praxi…), to mi nepřekáží. Já to vnímám tak, že Roman není ani nekritickým fanouškem presidenta Trumpa, ani jeho zarytým odpůrcem v duchu „never-Trump“. A rozumím tomu.

Dvě ryze formální poznámky: (1) narazil jsem na nějaké překlepy – to vždy zamrzí; (2) knížce by slušela pevná vazba (se záložkou…).

Zakončím ve stejně osobním duchu, ve kterém se prakticky celá tato má imitace recenze nesla: Přátelé, už bych se s Vámi velice rád zase jednou s oběma osobně potkal… No a Romane, díky Ti za tu knížku.

Autor je předsedou Konzervativní strany

Roman Joch: NA STRANĚ SVOBODY; nakladatelství Bourdon, Praha 2026, počet stran: 224, ISBN: 978-80-7611-358-9