Funkce politických stran - část 8.
Osmé pokračování devítidílné úvahy.
Motto:
Hlava první - základní ustanovení, článek 2)
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Hlava první - základní ustanovení, článek 5)
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí, jako prostředek k prosazování svých zájmů.
Ústava České republiky - Ústavní zákon ČNR ze dne 16. 12. 1992
8. Praxe
K pochopení vlivu politických stran na dění ve společnosti, na veřejnou správu, na občanskou společnost, hospodářství, svobodu, lidská a občanská práva, na mediální obraz a na další aspekty života je dobré, když má společnost dostatek teoretických informací. Ale není lepší podklad, než vlastní prožitek. Proto je následující část eseje věnována popisu vývoje naší politické scény v posledních letech.
Čtyřicetileté období komunismu u nás vytvořilo politický systém nesvobody a bezpráví, řízený jednou politickou stranou, která prostřednictvím Národní fronty řídila nejen ostatní politické strany, ale i všechna politická i zájmová sdružení. Tímto způsobem vtiskla KSČ celému politickému i společenskému systému určitý typ politické kultury, ve kterém platilo, že všechno je politika. Každý člověk byl posuzován politicky a jeho život byl chápán jako výraz nějakého politického postoje. Tímto způsobem byl zlikvidován prostor pro svobodné lidské jednání. Politický systém stál dále na předpokladu neustálého rozlišování mezi přívrženci a odpůrci režimu. Navíc KSČ fakticky rozhodovala o všem ve státě a ve společnosti a všechno, prostřednictvím svých aparátů (mocenských, stranických i státních), kontrolovala. Proto se mnozí lidé, kteří chtěli realizovat své životní představy, stávali členy této organizace, proto se další lidé podřizovali systému šikany a ponižování, aby dosáhli alespoň některých dílčích přání či cílů vlastních, vlastní rodiny, nebo alespoň svých dětí, o služebnících režimu nemluvě. Kam moc komunistů dosáhla, nesměl zůstat nezávislý jedinec. Všichni museli být závislí - na jejich státu. Legitimace se stala vstupenkou do klubu vyvolených a prvním stupínkem k hmotnému povznesení. Velká část společnosti tato kritéria přijala. V zájmu vnitřní lidské rovnováhy si lidé upravili své hodnoty. Nezásadové nemorální chování se stalo normou. Naopak abnormálním se stal nezištný, otevřený a poctivý postoj. Tyto faktory vytvořily systém politické kultury, který se vtiskl do podvědomí společnosti a žije v ní, bohužel, v mnoha ohledech dosud, přestože se politický režim změnil.
Po listopadové revoluci 1989 vzniklo Občanské fórum, které vtáhlo do politického dění většinu lidí, aby vzbudilo zdání spontánního pohybu většiny k odstranění strachu z KSČ i z jejích represivních orgánů, a aby mohlo dojít k nutné dohodě s komunisty o předání moci. Tím se ale vytvořily nové iluze, například že komunisté nemají žádnou moc a chtějí demokracii, že tajné organizace komunistického státu přestaly mít vliv a také se vytvořily i nové mýty o „bezbolestném vítězství dobra nad zlem", či o heslu: „nejsme jako oni". To vše umožnilo vnést do společnosti informaci, že žádná minulost neplatí a všichni jsou pro politickou změnu.
Jakmile se objevily politické strany, hlásící se o podíl na politické moci a na vytvoření standardních institutů parlamentní demokracie, Občanské fórum logicky zaniklo. Fenomén převratu v letech 1989 a 1990 vynesl na veřejnou scénu a do politiky mnohé, veřejností akceptované a podporované osobnosti, které s komunismem neměly nic společného a byly naopak jeho zásadními odpůrci. V průběhu 15 let po listopadu 89 však proběhl v české politice proces, ve kterém se tyto respektované osobnosti, které demokratickou přeměnu společnosti myslely opravdu vážně (mnohdy i příliš idealisticky), buď přizpůsobily, nebo byly odsunuty na vedlejší kolej (pro zmíněný přílišný idealismus se mnohdy ani nebránily - naopak), nebo se rozhodly raději z politiky odejít.
Parlamentní a vládní politiku, také díky tomu, začala ovládat zájmová lobby a navíc, také díky tomu, se politická kultura opět usadila ve staronových mantinelech. V politické kultuře totiž dále platí lhaní a klamání veřejnosti. Především proto, že stranické sekretariáty se veřejnosti bojí, a nekomunikují s ní tak, jak bývá běžné v západních zemích. Nesnaží se získávat důvěru veřejnosti, ale zmanipulovat ji. Lépe se jim totiž „pracuje" s indiferentní voličskou masou, kterou za 40 let „uhnětli" komunisté. A nejlépe jenom těsně před a po volbách, aby v období mezi volbami byla veřejnost z politiky vyloučena. I proto nejsou zatím české politické strany prostředím, kde by se mohla projevit jedna z předností demokracie, totiž transparentnost výkonu moci. Od demokracie se ale očekává, že odstraní neprůhlednost moci a jejího výkonu a zavede kontrolovatelná pravidla. To, že určité skupiny prosazují v politice své zájmy, je přece normální, ale musí to být transparentní, u politických stran absolutně, protože společnost by měla vědět, na čem s kterým politikem a polickou stranou je. Místo toho tato lobby, ve spojení s mnohými politiky, znemožňují kontrolu veřejností, politickou praxi zahalují často do neprůhledných akcí, frází, výmluv a vytáček a zabraňují tomu, aby politika byla věcí zcela veřejnou. Znemožňují tím onu ústavní volnou soutěž politických stran, neboť podvědomě chtějí, aby současná politická reprezentace žila co nejdéle v prostředí silné politické apatie veřejnosti, která jim umožňuje další přežívání. Je zřetelné, že právě proto se politická kultura nemůže změnit. Stejné je to s převážnou většinou politiků. Političtí předáci mají mnoho úkolů. Především musí ukazovat cestu, kudy by se měli občané ubírat. Pak by měli v lidech probouzet větší odpovědnost za svět a schopnost chovat se tak, jako by na této zemi pobývali navždy a jako by jednou měli být souzeni za stav celého světa. Kdo ví, kolika peripetiemi bude muset lidstvo ještě projít, než se v nich taková odpovědnost probudí. To ale neznamená, že ti, kteří chtějí a měli by, nemohou začít ihned. Je to jistě velký úkol pro učitele, vychovatele, intelektuály, novináře a vůbec veřejné činitele všeho druhu. Ale především to je úkol pro politiky, pro politické předáky pak úkol mnohonásobný. Ti totiž mají i v těch nejdemokratičtějších poměrech nesmírnou moc. Možná větší, než si sami uvědomují. Ta moc samozřejmě není v jejích pravomocích. Ostatně jejich pravomoci v demokracii nejsou, a ani nemohou být velké. Je to v něčem jiném. Je to v bezděčném vlivu, které má jejich charisma na veřejnost. Proto není hlavním úkolem politických předáků zalíbit se svými okamžitými rozhodnutími či televizními úsměvy veřejnosti do té míry, která by jim umožňovala vítězit ve volbách až do konce jejich bytí. Je to ochota přejímat na sebe spoluodpovědnost za dlouhodobé vyhlídky světa v němž žijeme a být příkladem této spoluodpovědnosti všem ostatním.
Místo nové politické kultury ale vytáhli a stále vytahují naši političtí předáci mýtus „nového politického stylu", aby nakonec předvedli ještě větší rvačku o mocenské pozice než ti, kteří se více přidržují klasického politického směru.A tak paradoxně zůstávají v oblibě ti političtí předáci, kteří v politice vydrželi co nejdéle, přežili všechna úskalí politického boje a udrželi ve společnosti pokleslou politickou kulturu. Jejich úspěch je založen mimo jiné na tom, že ještě nikdy nepřiznali žádnou vlastní chybu a všechno dokáží tak nějak vysvětlit, navzdory veškeré zkušenosti, kterou s nimi občané mají. Oni také neuznávají žádný jiný, než politický mandát, intelektuály a aktivisty považují za samozvané politické lobbyisty, kteří vnucují nelegitimně občanům své tzv. elitářské představy bez mandátu a tudíž i bez odpovědnosti. A navíc jim, vyvoleným, do všeho chtějí mluvit.
A to všechno jsou zřejmě hodnoty, kterých si občané, na tomto typu staronové upadlé politické kultury, kterou vlastně žádný ze současných politiků vážně nechce, nebo nemůže změnit, nejvíce váží: asi chtějí mít především klid. Tím se ale myšlenka demokracie, na jejímž základě byl uskutečněn listopad 1989 a která s sebou měla přinášet změny v politické kultuře k lepšímu, zcela vytratila.
Na české politické scéně se přestávají střetávat různé politické ideály a hodnoty a politické stranické programy se soustřeďují, po vzoru televizních reklam, na rozhodování voličů při udělování preferencí příslušné volební straně podle obličejů jejich předáků a reklamních populistických sloganů. Setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály, socialisty a populisty, každý se bez problému dokáže spojit s každým, jen aby si udržel moc. Takže není divu, že občané jsou znechuceni. Vzniká totiž dojem, že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro přežívání jistých politických struktur, které nejsou schopny přinést řešení zásadních občanských problémů.
Je evidentní, že česká politika se nachází ve stavu degenerace. Zdá se, že české politické špičky v poslední době nejednají na základě rozumu a racionality. Zkrátka řečeno: tvrzení politiků jsou nesmyslná. Na příklad prohlášení, že veřejným zájmem pro všechny občany jsou předčasné parlamentní volby v termínu, který určily politické strany dohodou v parlamentu velmi sporným zákonem, svědčí o tom, že politické strany prosazují především to, co vyhovuje pouze politickým stranám a těm, kteří se na činnosti politických stran přiživují. Dokonce mají tu drzost veřejně kritizovat zbytečně vynaložené stranické náklady, jako by si neuvědomovali, že občané dobře vědí, že tyto náklady neplatí strany, ale všichni občané. Nejhroznější je však skutečnost, že přesto, že chtějí předčasné volby, žádná politická strana ve svých programech nenavrhuje (mimo několika drobností, které jsou spíš k smíchu) řešení problémů které jsou opravdovým veřejným zájmem. Měla by to jistě být změna politické kultury ve společnosti, změna stylu, kterým se politika dělá, jasné řešení ekonomické krize bez absurdního zadlužování našich potomků, nastolení skutečné vymahatelnosti práva, zlepšení práce policie, dokončení důchodových, zdravotnických a vzdělávacích reforem, stanovení parametrů sociálních služeb a sociální pomoci, formulování naší bezpečnostní a obranné doktríny, vizí o naší hospodářské budoucnosti, abychom obstáli v mezinárodní konkurenci, snížení počtu ústředních orgánů a stovek na ně navazujících státních úřadů a podobně. Copak skutečně politické strany nevědí, co je výsostný veřejný zájem? Pak je ještě druhá možnost: že to vědět nechtějí.
Ve Vysokém Mýtě, srpen 2009
Karel Ledvinka
ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany
www.konzervativnistrana.cz
Závěrečná devátá část publikována 19.5.
- Odkazy: