PODPORUJEME


Zdeněk Hraba
do Senátu!

(obvod 41, Benešov)


Stanislav Balík
do Senátu!

(obvod 65, Šumperk)


Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

04.03.2012

Autor: Martin Rejman

Evropa: nešťastná politika

Reakce na text Dana Drápala "Naše nešťastná politika".


V článku Dana Drápala „Evropa: naše nešťastná politika", který uveřejnil Neviditelný pes 22. února, se autor zamýšlí nad svým rozporuplným vztahem k Evropské unii a stýská si, že česká politika nemá žádnou politiku, vymezující se k politice EU. S Danem Drápalem se dlouho znám, mám jej rád a vážím si jej. V mnoha pohledech na politiku sdílíme stejné nebo velmi podobné názory, v některých se lišíme, aniž by to ohrožovalo naše přátelství.

Souhlasím s Danem, že v naší společnosti dochází, co se vztahu k EU týká, k radikalizaci a proto se nedaří rozumné debatě. K takové radikalizaci ovšem dochází i v jiných oblastech politického a společenského života. Společnost se polarizuje a je otázka, které příčiny to způsobují více a které méně, ale to není obsahem tohoto článku (mám-li si říci hned na začátku o odsudek ze strany levicových čtenářů NP, pak řeknu, že počátkem je nevyrovnání se s komunistickou minulostí po listopadu 1989, a tedy s morální krizí, která nebyla překonána, ale zejména současnými ekonomickými problémy a nepříliš šťastným vládnutím rozhádané vládní koalice a nekonstruktivní, destruktivní oposice narůstá). Aby byla debata smysluplná, musí to být opravdu diskuse, a ne osobní napadání, nálepkování a nadávky tu do eurohujerů, jindy pravdoláskařů a podobně. Pokusím se o to.

Mám-li být poctivý, musím říci, jak vidím EU, co považuju za dobré a co ne.

Začnu positivně: považuju za dobré, že EU sdružuje již 27 evropských států, které se rozhodly vytvořit společný ekonomický prostor, vzájemně se nediskriminovat, obchodovat spolu bez cel, umožnit volný pohyb lidí a jejich zaměstnávání kdekoli, a řešit případné spory jinými než násilnými prostředky. Považuju za dobré, že zatím je EU svobodným sdružením suverénních, samostatných, nezávislých demokratických států. Zatím tedy nesdílím výzvy k vystoupení z EU.

Jestliže Dan Drápal píše o naší nešťastné politice k EU, řekněme si, jakou politiku má EU - hospodářskou, sociální, zahraniční, vojenskou. Jakou má politiku pro řešení problémů, které Evropa má a čím jsou ty problémy způsobeny. Jestli to, čím se EU presentuje, je skutečně evropská politika, myšleno společná, a zejména, zda má vůbec politiku, či vizi pro řešení obtíží, jimiž dnes prochází, a jestli se tedy naše politika má k čemu vymezovat a na co positivně reagovat.

V ekonomické oblasti jsou největší problémy způsobeny politickým ovlivňováním, přemírou regulací, dotační politikou, která deformuje tržní prostředí a konkurenceschopnost (dotační politika také, co se zemědělských výrobků týče, omezuje dovoz levných potravin z méně rozvinutých zemí, což vede k vysokým cenám a mimo jiné udržuje rozvojové země v chudobě). Na hospodářství má neblahý vliv přemíra sociálních výhod, které jsou demotivující, udržují značnou část populace v nedůstojné (ale pohodlné, že...) závislosti na státu, nejsou dlouhodobě financovatelné a postupně dovedou mnohé země EU ke krachu; Řecko je jen viditelná špička ledovce.

Část problémů v sociální oblasti je popsána v předešlém odstavci; připojím ještě nešťastnou, ne-li zhoubnou imigrační politiku, která do Evropy přivádí miliony špatně adaptabilních lidí, kteří mají minimální pracovní dovednosti, tedy nesnadnou zaměstnatelnost a jen ve špatně placených profesích, s nízkým společenským postavením. Tito lidé jsou tedy z větší části závislí na sociálním systému, který je sice udrží při životě, zajistí jim vyšší životní úroveň, než měli doma, ale nechá je na samém dnu společnosti. Tento stav, spolu s jinou kulturní a náboženskou zkušeností, vede k jejich vykořeněnosti a radikalizaci. (Sociální aspekt tohoto stavu je závažný, ale je to samozřejmě i problém bezpečnostní.)

Co se týká zahraniční a vojenské politiky, není téměř o čem mluvit, neboť společná zahraniční a vojenská politika EU - zaplať Bůh - prakticky neexistuje. Jak by mohla, při tak různorodých zájmech, politických zkušenostech, kulturních, zeměpisných a jiných danostech jednotlivých států, které jsou samozřejmě legitimní, ale nekompatibilní. Kdyby existovala, byla by pro principy západní židovsko-křesťanské civilizace zhoubná. Byla by prodchnuta malou ochotou bránit naše zájmy diplomatickou, a v případě akutní potřeby vojenskou cestou, nebránila by naše zvyklosti, kulturu, náboženství, omlouvala by se za naši minulost a zároveň by omlouvala a bagatelizovala nám nepřátelské projevy. V rámci politické korektnosti a všeobecné zbabělosti i strachu evropských politických elit z případných ekonomických důsledků by nebyla ochotna kritizovat excesy, kterých se dopouštějí země naší civilizaci nepřátelské, ani je účinně od nepřátelských projevů odrazovat. Jakou zahraniční politiku uplatňuje Evropská unie? Ač není obecně sdílenou (naštěstí například Českou republikou), ale přesto úspěšně praktikovanou bruselskou levicovou byrokracií, je skrytě nebo i otevřeně nepřátelskou ke Státu Izrael (latentní antisemitismus a nacionální socialismus), straní a finančně masivně podporuje Palestince a tím jim nejen umožňuje se vyzbrojovat, ale - zdánlivě paradoxně - je udržuje v zaostalosti a bídě. Evropská zahraniční politika se neopírá o pevné transatlantické vazby, snaží se být Americe konkurentem a ne spojencem, ale v případě nouze se ráda schovává za americká záda. Pokud v USA v listopadu zvítězí republikánský prezidentský kandidát, levicová Evropa se opět stane více nebo méně protiamerickou. V neposlední řadě je EU nekriticky proruská, a nesdílím tedy ujišťování o tom, že nás chrání před ambicemi postsovětského Ruska.

Ve výše uvedených odstavcích jsem sdělil své výhrady k současné EU a nyní je jen shrnu. Jsem proti EU, která svazuje a reguluje téměř všechny oblasti společenského, politického a ekonomického života tisíci zákonů, příkazů a zákazů bruselských levicových technokratů, které omezují lidskou svobodu, samostatnost, omezují iniciativu, ničí výkonnost a omezuje konkurenceschopnost. (Na rozdíl od Dana Drápala si nemyslím, že evropské právo musí být složité, protože se uplatňuje ve 27 zemích; naopak, právě proto by mělo být jednoduché a jasné.) Jsem proti politice multikulturalismu EU, která brání, omlouvá a podporuje různé cizí kultury a civilizace, ale potlačuje naše náboženské, kulturní a civilizační hodnoty. Jsem tedy proti Evropské unii neschopné nebo neochotné bránit naši západní civilizaci, bránit nás před silami, které nám otevřeně hrozí zničením.

Dan Drápal říká, že Evropa nyní potřebuje politiky, kteří by měli odvahu ke skutečnému řešení krize eura, a zdůrazňuje, že to není volání po rozpuštění Evropské unie. Naprosto souhlasím. To, co předvádějí nynější vrcholní evropští politikové ve snaze „zachránit" Řecko, je snaha naprosto zcestná, kontraproduktivní, a nemá s reálným řešením nic společného. Souhlasíme-li tedy, že Evropa nyní potřebuje odvážné politiky, musíme souhlasit s tím, že nepotřebuje ty politiky, kteří současný stav zavinili populistickou politikou rozdávání, žití na vysoké noze z cizího, žití na dluh. Jsou ale v Evropě odvážní, schopní a také morální politici? Jsou zde ještě politici se zdravým selským rozumem? Není dnešní krize příliš malým impulsem, aby vyvolala potřebné změny? Nebo je naopak už tak daleko, že není dobrá cesta k nápravě? Je úkolem prozíravých politiků, ale i prozíravých evropských občanů, aby se vzpamatovali, a také aby nedovolili zneužít situace různým radikálům, sociálním inženýrům, diktátorům.

Můžeme takové politiky a takovou politiku nabídnout my, abychom, jak říká Dan Drápal, všechno jen nekritizovali a nic positivního nepřinášeli? Jistě ano, když například, jak poukazuje Dan, bude Ne pana premiéra Nečase evropské fiskální dohodě vyplývat z rozumné, jasně definované politiky, a nebudou to výmluvy na problémy s ratifikačním procesem atd., tedy když naše nepřistoupení k paktu o fiskální zodpovědnosti bude z důvodu jeho věcné nesprávnosti, neúčinnosti, s výjimkami, které umožní komukoli kdykoli neplnit závazky. Když bude naše politika k EU sebevědomá, rozhodná, ale nefanfaronská. Když odmítne unifikační snahy. Když bude zakotvená v Evropě a bude stát na jejích tradičních hodnotách, které vždy byly i hodnotami našimi, a proto je bude hájit. K tomu však bude muset premiér svůj názor - pokud jej má a je takový, v což doufám - prosadit ve vládě. To se sice, vzhledem k postojům předsedy a místopředsedy TOP 09, zdá být nemožné; ale stojí to za to.