Konzervativní strana podporuje a podpoří veškeré kroky, které reálně povedou

• ke zvýšení obranyschopnosti České republiky,

• k vyšší součinnosti se spojenci v rámci NATO včetně nákupu moderní výzbroje zvyšující kompatibilitu se spojeneckými armádami a aktivního a co nejširšího zapojení ozbrojených sil ČR v misích a operacích Severoatlantické aliance - což je jednou z hlavních cest naplňování závazku i nejvlastnějšího zájmu naší země být spolehlivým spojencem,

• ke snížení zadlužení naší země.

Kremelské ambice revidovat mezinárodní uspořádání nastolené po r. 1989, kdy prvním krokem je snaha finlandizovat „blízké zahraničí", jsou nejvážnějším ohrožením naší svobody. Do tohoto rámce však patří také nezbytnost preference rodiny. Žádná země Západu není dlouhodobě udržitelná bez loajality vlastních lidí ke své vlasti i vůči Západu. Přitom právě v rodině získáváme občanské ctnosti, mezi které patří zejména solidarita, schopnost důvěřovat a spolupracovat. Neustávající útoky na rodinu oslabují naši schopnost aktuálnímu ohrožení náležitě čelit a liberální levice, která rozdmychává kulturní válku, je tak nejspolehlivějším spojencem Moskvy, jakkoli se pravděpodobně její většina ocitá v roli „užitečných idiotů". Své spojenectví s Kremlem pak liberální levice dosvědčuje zeleným fanatismem, jehož hlavním důsledkem je podkopávání hospodářského základu Západu.

Nelze také zapomínat, že po vojenském útoku na tehdejší Československo v srpnu 1968 a po výjimečné přehlídce násilí ze strany domácích komunistů v srpnu 1969 následovala normalizace. Je pro nás obtížně pochopitelné, že nemálo našich spoluobčanů na tuto fázi totalitního režimu vzpomíná s nostalgií. „Politice špatné paměti" či dokonce legitimizaci normalizačního režimu vybájenými interpretacemi naší moderní historie je nezbytné čelit.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Praha, 20. srpna 2024

S. Balík je celoživotní aktivní skaut, má bohaté zkušenosti z akademické sféry i obecní politiky, zná svůj rodný kraj (je rodákem z Bludova) a dlouhodobě pro něj úspěšně pracuje. Pro své konsistentní a žité konzervativní postoje má zaslouženě naši důvěru.

Konzervativní strana a Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska plně podporují Stanislava Balíka v jeho snaze o zisk mandátu v Senátu Parlamentu ČR a vyzývají své členy a příznivce, aby podle svých možností maximálně přispěli k jeho zvolení.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Za Korunu Českou, monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska

Vojtěch Círus

předseda

Pan senátor Hraba je výrazným konzervativním politikem, jehož názory jsou dlouhodobě konsistentní, v souladu s programem Konzervativní strany. Vážíme si toho, že se můžeme podílet na jeho kandidatuře.

Konzervativní strana tedy plně podporuje pana senátora Hrabu v jeho snaze o obhajobu mandátu a vyzývá své členy a příznivce, aby podle svých možností maximálně přispěli k jeho znovuzvolení.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Praha, 27. června 2024

Řekněme si hned na počátku této úvahy, že takováto válečná matematika je zcela dětinská a v rozporu se zdravým rozumem. Hamás se nikterak netají tím, že hodlá v útocích na Izrael pokračovat až do úplného zničení židovského státu, spoléhaje při tom na podporu dalších muslimských zemí, hlavně Íránu. Mírová dohoda s protivníkem, který nechce nic jiného než vaši smrt, je předem vyloučená. Spokojit se s odvetou podle pravidla „oko za oko, zub za zub" je jen zárukou toho, že přijdete i o druhé oko a další zuby. Jak si potom, oslepení a bezzubí, chcete zjednat nějakou spravedlnost? Předejít se tomu dá jediným způsobem: zneškodnit útočníka takovou měrou, aby na další útok už neměl ani pomyšlení. Obrana musí být přiměřená nikoli pouze škodě dosud napáchané, ale škodě nepochybně hrozící, předvídatelné ze známých útočníkových záměrů. Kdo by pasivně čekal na jejich realizaci a chtěl teprve potom „přiměřeně" reagovat, měl by smůlu: mrtvý už nemůže reagovat vůbec na nic.

Můžeme se v této souvislosti ptát, zda bylo v minulé světové válce přiměřené změnit v trosky Drážďany a Berlín, zda se nedala s Hitlerem místo toho uzavřít mírová dohoda a ušetřit tak tisíce nevinných životů. Odpověď byla už tehdy a je i dnes jednoznačná: nic menšího než naprostá a drtivá porážka nemohlo přimět hitlerovské Německo ke kapitulaci. A co atomové bomby, svržené na Hirošimu a Nagasaki, nebyly svým ničivým účinkem nepřiměřené silám japonské armády? Ale ovšemže byly, jenže kolik dalších životů by stála pokračující konvenční válka s Japonskem, kdyby nebylo tak drasticky donuceno kapitulovat? Hasiči likvidující požár také nesbalí fidlátka jen proto, že náklady na jejich akci už přesáhly škodu způsobenou ohněm - musí uhasit i tu poslední doutnající jiskřičku, aby se požár znovu nerozhořel a nakonec popelem nelehlo celé město.

Stručně shrnuto: jestliže cílem agresivního Hamásu je zlikvidovat stát Izrael, jedinou přiměřenou a účinnou reakcí ze strany Izraele je definitivní likvidace Hamásu. Nevyhnutelné civilní oběti této operace je nutno přičíst na vrub agresora, který s nimi předem kalkuluje a doslova je vítá, protože naklánějí světové veřejné mínění v jeho prospěch. A jelikož obyvatelé Gazy své vládnoucí garnituře tuto sebevražednou strategii tolerují nebo ji dokonce otevřeně podporují, své strádání si tím předem naprogramovali. Ano, jejich osud je politováníhodný, ale zvolili si ho sami, stejně jako si zfanatizovaní Němci svého času zvolili Hitlera. Je to prosté: za chyby se platí.

Autor je členem Konzervativní strany.

Události uplynulých týdnů (za všechny uveďme hromadné znásilnění dvanáctileté židovské dívky v polovině června nedaleko Paříže – podle všeho zejména proto, že je Židovka...) nás vedou k otázce, k jak hrůzným činům bude muset ještě dojít, aby současné společenské a politické elity zemí Západu vzaly celou situaci vážně a od slov přešly k adekvátním činům. Obáváme se přitom, že volba přiměřených kroků je zásadně komplikována nepochopením podstaty problému: zmíněné elity nejsou schopny nebo nechtějí připustit, že zásadní podíl na akcelerujícím antisemitismu mají muslimské imigrantské komunity a účinný postup k tlumení nákazy antisemitismu se neobejde bez toho, aby byly tyto komunity s touto skutečností konfrontovány, přičemž důsledky nepřijatelné protižidovské agrese musí pocítit jak přímí pachatelé, tak ti, kteří je podporují a tvoří jejich nábožensko-ideologické podhoubí, vůči Židům nepokrytě a veřejně nenávistné. Stejně tak je nezbytné reflektovat příslušné historické a kulturní znalosti a zvažovat, nakolik je případně tolerantní přístup autorit hodnocen islámskými komunitami a jejich representací jako slabost.

Představitelé židovských obcí zvažují, jaká je budoucnost Židů ve Francii, už nejméně 10 let. Mezitím násilí roste, stejně jako frekvence útoků. Akceleruje tedy také židovská emigrace. Je na místě připomenout, že Židé jsou pověstnými kanárky v dole: ohroženi jsme všichni, oni „pouze“ bývají prvními na řadě.

Pro Židy je dnes každopádně v České republice mnohem bezpečněji, než v řadě jiných zemí Evropské unie. Důležitější samozřejmě je, co o tom případně soudí oni sami, nakolik je situace tam, kde momentálně jsou, pro ně dnes i do budoucna snesitelná – zmíněné úvahy Židů ve Francii něco naznačují. Díky Schengenskému prostoru by bylo v každém případě administrativně snadné, aby se k nám přesunuli – se svými rodinami i podniky –, pokud by se tak rozhodli. Konzervativní strana a Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska se hlásí k záměru pozvat Židy ze zemí EU do České republiky. Pokud bychom někdy v budoucnu měli tu možnost a odpovědnost, učinili bychom takový krok oficiálně, za ČR – abychom i nadále mohli doufat v to lepší, tedy že to z bezpečnostních důvodů nebude třeba a zlu antisemitismu se bude dařit účinně čelit ve všech zemích EU, ale současně abychom byli připraveni na to horší. Samozřejmě přivítáme, pokud by takové pozvání realizovala kterákoli vláda České republiky.

Za Konzervativní stranu Za Korunu Českou, monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska

Jan Kubalčík Vojtěch Círus

předseda předseda

příloha 1: Nenávistné projevy vůči Židům se opět začínají v Evropě stávat standardem

příloha 2: možná forma pozvání Židů ze zemí EU do ČR

Vážení židovští spoluobčané Evropské unie,

s hrdostí a otevřeným srdcem vám sdělujeme a věříme, že Česká republika stojí připravena přivítat nové spoluobčany do naší krásné země. Náš národ věří v hodnoty tolerance, solidarity a společného budování lepší budoucnosti. Chceme být místem, kde se lidé setkávají, sdílejí své zkušenosti a tvoří společně.

Pokud pocházíte z Evropské unie a hledáte bezpečí a možnost začít nový život, přijměte naše pozvání do „Nového domova v srdci Evropy“. Česká republika vám nabízí nejen malebná města a přírodu, ale i živoucí kulturní scénu a dynamické hospodářství.

Česká republika v minulosti opakovaně prokázala, že je jí zcela cizí jakákoli forma antisemitismu, proti jeho občasným výstřelkům se účinně staví a svou trvalou podporou Státu Izrael svůj neměnný postoj prokazuje i v dnešní, pro nás všechny tak těžké, době.

Jako obyvatelé EU budete mít přístup ke vzdělání, zdravotní péči a pracovním příležitostem v srdci Evropy. Naše země je otevřená diverzitě a je připravena vás podpořit na cestě k novým možnostem a úspěchům.

Naše společnost je postavena na vzájemném respektu a solidaritě, a my věříme, že vaše přítomnost přispěje k bohatství naší kulturně rozmanité komunity. Těšíme se na společné projekty, výměnu nápadů a vzájemné obohacení.

Nyní je ten pravý čas začít novou kapitolu v životě. Přijměte naše pozvání a buďte součástí „Nového domova v srdci Evropy“. Jsme připraveni vás přivítat s otevřenými náručemi a společně tvořit silnější Evropu.

S přátelskými pozdravy,

[Jméno] [Politická Funkce] Česká Republika

• předložila tzv. Istanbulskou úmluvu k ratifikaci Parlamentem;

• nepostavila se za manželství coby svazek jedné ženy a jednoho muže;

• naopak umožnila, či dokonce prosadila změnu Občanského zákoníku v domněle kompromisní variantě tzv. manželství pro všechny, která povzbuzuje k „zakázkové výrobě dětí" prostřednictvím tzv. surogátního (náhradního) mateřství;

• trpí ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva paní Šimáčkovou Laurenčíkovou, která z posice státní úřednice působí jako aktivistka progresivní levice, např. pokusem o cenzurní zásah v případě knihy „Nevratné poškození" americké autorky Abigail Shrierové;

• prosazuje novelu Občanského zákoníku, která má deklarovat zákaz fyzických trestů dětí (a tak znovu zvýšit a zostřit dohled státu nad rodinou), přičemž v minulosti tento návrh přicházel od takových politických osobností, jakými byli Džamila Stehlíková, Michael Kocáb či Anna Šabatová;

• hodlá dále zjednodušovat rozvodové řízení, přitom je zjevné, že čím snadnější rozvod, tím méně uváženě se do manželství vstupuje;

• umožňuje revizi Rámcových vzdělávacích programů, které jednoznačně směřují k ideologizaci školství současně s dalším snižováním laťky nároků na skutečné vzdělávání žáků a studentů;

• prosazuje kvóty pro ženy ve vedení soukromých podniků;

• prosazuje trend směřující k prolomení soukromí ve věci smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem stran dohodnutého platu;

• prosadila úpravu definice znásilnění do podoby, kterou by přivítala každá Putifarka.

Když toto vše dělá vláda, která sama sebe označuje za pravicovou, někdy dokonce konzervativní, co máme čekat od nějaké případné budoucí vlády progresivní levice? Rozdíl může být snad jen v tom, že současná vláda, nebo alespoň některé její složky, se (snad, doufáme...) za zmíněné kroky stydí. Vláda otevřeně progresivně levicová by se jimi naopak veřejně a nahlas chlubila. Takový rozdíl však není žádnou útěchou.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Praha, 26. června 2024

Zaplují zvolení poslanci ANO2011 v Evropském parlamentu do své dosavadní Renew Europe, tedy frakce s přesně opačným zaměřením, než je program, se kterým hnutí pana Babiše zvítězilo?

Připustí vláda, aby člen Evropské komise za Českou republiku vzešel z politického proudu, který voliči výrazně odmítli?

Jak dlouho ještě může vydržet ODS ztrácet své voliče proto, aby TOP09 získávala mandáty?

Pochopí KDU-ČSL, že nadbíháním liberálním voličům jejich hlasy ani náhodou nezíská, zatímco ty konzervativní spolehlivě odradí?

Když Piráti dostali takový výprask ve volbách, ke kterým se tradičně jejich voliči dostavují nadproporčně, sledujeme konec Pirátů v Čechách?

Je Danuše Nerudová schopna elementární sebereflexe?

Co s ministrem vnitra, který neví, že nacismus - tedy národní socialismus je levicová ideologie?

Nechají si občané ČR nakukat, že pánové Šlachta a Turek mají něco společného s konzervatismem? Tohle možná zaslouží drobný historický výklad: pan Šlachta, to je ten, který byl v r. 2013 podstatnou aktivní součástí revolučního procesu, tedy protiústavního (nebo - při nejlepší vůli - mimoústavního) odstavení vlády tehdejší většiny v Poslanecké sněmovně (za další revolucionáře by bylo lze označit např. některé státní zástupce či tehdejšího relativně čerstvě přímo zvoleného prezidenta Miloše Zemana). Výsledkem, jak si pamětníci jistě snadno vzpomenou, byla úřednická vláda, předčasné volby a nástup vlády pana Sobotky s ministrem financní bez čistého lustračního osvědčení pana Babiše, která zrušila i ten krotký pokus o skutečnou reformu penzijního systému, jež byl učiněn vládou pana Nečase... čímž se obloukem ocitáme zpět v přítomnosti: otrávené plody rozvratu, ke kterému pan Šlachta tak ochotně významně přispěl, sklízíme dodnes. To, že pan Turek s paní Bartůšek možná skončí ve frakci ECR, je reálpolitika a na věci to nic nemění.

To už je mezi námi tak málo pamětníků, že soudružce Konečné prošel bez oprávněného výsměchu klasický komunistický „boj za mír" a neodradilo jí to voliče? Nebo je tu prostě dost komunistů, kteří naopak přesně vědí o co jde a dali jí svůj hlas právě proto?

Změní pan Okamura v zájmu svého politického podnikání názory a pokusí se zalovit v jiných vodách, nebo zvolí jinou strategii?

Jak si vysvětlit, že volební výsledky lidí jako paní Nejedlová jsou (dlouhodobě) mizerné, ale jejich program se přesto (dlouhodobě) realizuje ve velkém? Neměly by volby mj. způsobovat, že program nezvolených, tedy program voliči odmítnutý, zůstává „u ledu"?

Existuje v ČR dostatečný počet občanů, kteří by podpořili stranu, která je současně ostře a autenticky proti zelenému fanatismu, genderové ideologii (a dalším progresivním bludům) a nekontrolované kulturně nekompatibilní imigraci, stejně jako stojí jednoznačně na straně Ukrajiny v jejím zápase o přežití?

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Každý z nás žije svůj soukromý život, který je pro něj v tomto světě tím zdaleka nejdůležitějším. Řešíme každodenní radosti i starosti v rodinách, věnujeme se povolání a práci, míváme zájmy a koníčky. Většinou teprve kapacitu pozornosti, která zbývá, upíráme na veřejné záležitosti, povětšinou „odspodu", tedy od obce. Evropská unie je v této logice „na konci potravinového řetězce".

Jenže současně jsme všichni, spolu s těmi našimi soukromými životy, čím dále více ovlivňováni rozhodnutími, která se činí přávě na úrovni EU. A mnohdy jsme takto ovlivňováni způsobem, který nás oprávněně pobuřuje. Z popsaných důvodů však nemá téměř nikdo ani teoretickou šanci držet krok se všemi nápady, které generuje profesionální ideologicko-aktivistický komplex úředníků a politických neziskovek - no bodejť, ti lidé tomu věnují svůj veškerý pracovní čas, oproti tomu i my, kteří se o veřejné záležitosti zajímáme vysoce nadprůměrně, sotva pár minut týdně... Opakovaně tak dochází k situacím, kdy nejprve vznikne nějaký záměr, rozvine se do návrhu směrnice, ta pak prochází jedním schvalovacím kolem za druhým - a to vše v tichosti. Pokud se věc náhodou vynese na světlo, nejprve přichází ujišťování, že jde o nějakou předběžnou diskusní fázi, vystřídané v absurdně krátké době konstatováním, že věc už je hotová a pokud někdo chtěl vznést námitky, prostě to prošvihl. Takto se na nás valí záplava povinností, ve které se sotva orientujeme, natož abychom se dokázali účinně, tedy také včas bránit opatřením, se kterými nesouhlasíme - celý obraz se před námi vynoří až v okamžiku, kdy už důsledky stojí u našich dveří a derou se dovnitř. V takovém režimu se nikdo soudný nemůže divit, že frustrace občanů zemí EU prudce roste.

Jaké jsou širší dopady? Příkladně nikdo nepochybuje o klíčovém významu silné střední třídy pro stabilitu společnosti, potažmo pro udržení demokracie. Teoreticky. Najdeme to v programu kdejaké politické strany. Vždyť právě střední třída má na stabilitě a udržení demokracie největší zájem. Fajn. A praxe? Stále masivnější přerozdělování. Stačí nahlédnout do útlé knížky Bertranda de Jouvenela „Etika přerozdělování", aby bylo zcela zřejmé, jak ničivý dopad přerozdělování má zejména na střední třídu. Vrstvě nejbohatších může být (a asi také je) New Green Deal osobně docela jedno; i když budou masivně zdaněni, na jejich životy to má vliv pramalý - na druhé straně ta vrstva je natolik tenká, že zdaněním těchto lidí dostatek zdrojů do veřejných rozpočtů nepřiteče. Rozhodující množství peněz ve skutečnosti přichází do veřejných rozpočtů zdaněním početné střední třídy. A ta tedy zmíněný Green Deal zaplatí hned 2x: jednou za svoji vlastní spotřebu a její přizpůsobení novým „trvale udržitelným" požadavkům, a podruhé ve velkém přispěje na „sociální udržitelnost" všech těch regulací (přitom čím dál víc lidí bude vlastně přispívat samo sobě - a část peněz se spotřebuje na administraci přerozdělování, tedy extrémně neproduktivně).

Jistě, totéž se může dít a někdy i děje i na úrovni národního státu. To však není žádná omluva. Podstatné je, co s tím: změnit přístup a uplatňovat radikální umírněnost a radikální transparentnost. Umírněnost v množství přijímaných opatření: mělo by jich být zásadně méně... řádově, čili desetina současného stavu nebo i méně. I proto, že pouze takové podstatné snížení by umožnilo onu radikální transparentnost. Tím nemyslím pouze běžný postup, v jehož rámci návrhy (třeba) visí na nějaké „úřední desce" požadovaný počet dní (a navrhovatelé se tiše modlí, aby si jich v záplavě jiných informací nikdo nevšimnul...), ale pro-občanský přístup, kdy navrhovatel otevřeně a pravdivě popisuje důsledky svého návrhu a ze všech sil se snaží je doručit zejména těm, na které ty důsledky dopadnou. A pak se staví čelem k jejich námitkám, nesnaží se je bagatelizovat, zesměšnit, očernit, umlčet..., ale usiluje o to jim vyhovět, dostat návrh do takové podoby, aby se případné negativní (nezamýšlené?) důsledky minimalizovaly či dokonce odstranily. Nebo ať přizná, že onen negativní důsledek je vlastně součástí a/nebo podstatným, neodstranitelným důsledkem záměru (viz drahé energie...) a férově diskutuje s těmi, kteří si to zkrátka nepřejí. Má a musí se prostě aktivně snažit vyvolat „celospolečenskou diskusi". Střední třída na ni má právo, mj. proto, že to celé platí.

Jako z jiného světa v tomto kontextu působí skandální závazek, který na sebe vzali někteří kandidáti do Evropského parlamentu: „budu udržovat svou práci mimo pozornost veřejnosti, kdykoli to bude nutné". Jinými slovy, budu se vyhýbat „celospolečenské diskusi" jako čert kříži a to právě u těch témat, u kterých by byla nejpotřebnější, protože ta debata má přece největší cenu právě tehdy, kdy jsou autenticky přítomné protilehlé názory - u otázek, ve kterých panuje široká shoda, jde o záležitost spíše formální.

Radikální umírněnost a radikální transparentnost je, domnívám se, nutnou podmínkou pro to, aby se začala snižovat zmíněná frustrace občanů zemí EU a aby tito občané vnímali opatření přijímaná na EU-úrovni jako legitimní. A pak je tu druhá možnost, kdy po dnešní cestě pojedeme dál, močálem černým kolem bílých skal, až do hořkého konce - konce Evropské unie poté, co frustrace překročí únosnou mez, pohár trpělivosti přeteče. Zvláště bych přitom vypíchnul frustraci střední třídy, té složky společnosti tolik důležité pro její stabilitu - má totiž hned dvojí zdroj: popisovanou bezmoc čelit kabinetně přijímaným regulacím a chudnutí jako výsledek stále masivnějšího přerozdělování. Kde je ta mez frustrace, jak velký je ten pohár trpělivosti, to nikdo neví: možná jsme sotva v půlce, možná zbývá už jen pár kapek. Divoký rozpad EU spojený s propadem některých zemí do chaosu je přitom tím nejhorším myslitelným scénářem. Ať už bude sedět v Kremlu kdokoli, nad takovým vývojem by jen a jen zaplesal.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Praha, 24. května 2024

Konzervativní strana a Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska sledují s rostoucím znepokojením nárůst protižidovských útoků v Evropě. Představa, že hlavní silou této odporné tendence jsou neonacistické skupiny, je anachronická. Ne že by neonacisté zcela zmizeli - nepochybujeme, že stále existují a své levicové smýšlení si i nadále pěstují, ale v nenávisti vůči Židům nemají šanci konkurovat importovanému Islámu. Evropa přijala na své území miliony lidí z různých islámských zemí, kteří mají bohužel ve velké míře jedno společné: nenávist k Židům a k Izraeli. K nim se s nadšením připojila nová, progresivní levice.

Zatím posledním výronem zmíněné nenávisti je odpor vůči účasti židovské zpěvačky Eden Golani, tedy representantky Státu Izrael, v soutěži Eurovision. Protesty uspořádané ve švédském Malmö připomněly počátky těch nejhorších zkušeností, které Židé jako národ v Evropě v minulém století zažili, a které následně vedly k holokaustu. Nenávidět Židy veřejně se už zjevně v Evropě opět smí. My to odsuzujeme!

Trváme na právu Státu Izrael bránit se palestinskými skupinami, potažmo Íránem organizovanému brutálnímu teroru. Na druhé straně, po potření teroristů, je tu samozřejmě složitý úkol nalézt následně model trvale udržitelného a pro všechny strany přijatelného mírového soužití, jehož nutnou podmínkou je uznání práva Státu Izrael na samotnou existenci. V tuto chvíli každopádně zcela souhlasíme se záměrem Státu Izrael zlikvidovat teroristické hnutí Hamás do posledního vraha. Cítíme s civilisty, nepochybně ve většině bez viny na terorismu Hamásu. Jejich utrpení může skončit okamžitě: bezpodmínečnou kapitulací teroristů. Světové autority se dopouštějí značného omylu, pokud se domnívají, že k zastavení utrpení civilního obyvatelstva v pásmu Gazy vede nějaká úzkostlivá zdrženlivost ozbrojených složek Státu Izrael. Taková zdrženlivost by v první řadě vedla k přežití Hamásu a tedy k pokračování onoho utrpení - neboť Hamás je jeho příčinou a netají se tím, že dostane-li příležitost, pokusí se masakr ze 7. října 2023 zopakovat. Proto k ukončení složité situace civilistů v pásmu Gazy povede pouze zničení Hamásu; nejrychleji pak jeho okamžitá bezpodmínečná kapitulace. K ní a pouze k ní mají směřovat výzvy mezinárodních autorit, pokud jim na životech civilního obyvatelstva skutečně záleží.

Nárůst protižidovských nálad sledujeme naneštěstí i v České republice. Požadavek, aby Univerzita Karlova rozvázala pracovní poměr s paní Irenou Kalhousovou, je v poslední době zatím nejvýraznějším projevem. Nezbývá, než se stydět za ty, kteří takto hanebné požadavky vznášejí - a samozřejmě podle svých možností udělat vše, aby takové odporné snahy nemohly nikdy uspět. Je přitom příznačné, že takový požadavek je předkládán anonymně, tedy zbaběle. Děkujeme autoritám UK za to, jak s hanebným požadavkem naložily. I tato reakce UK ukazuje, že v České republice je stále společnost schopná rozlišovat mezi agresorem a jeho obětí a ve své většině protižidovským náladám nepropadá, a navzdory převládajícímu „ovzduší" v EU stojí i nadále ČR na straně Státu Izrael. Jsme na to hrdí.

Vyzýváme odpovědné politiky u nás i v Evropě, aby nepřipustili opakování projevů veřejně manifestované nenávistí vůči Židům nebo jejich zastáncům, nebo aby se dokonce staly tolerovaným standardem. Obdobné akce vedoucí k zastrašování Židů, jejichž cílem a náplní je, aby se Židé necítili v některých místech Evropy bezpečně, patřily k „folkloru" v Evropě v době ještě nedávno minulé a vyústily v útoky na Židy, v pogromy a v holokaust.

Za Konzervativní stranu Za Korunu Českou, monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska

Jan Kubalčík Vojtěch Círus

předseda předseda

Právě probíhá pokus o prosazení korespondenčního hlasování ve volbách, „zatím" „pouze" pro občany s dlouhodobým pobytem mimo ČR, ale to je jistě jenom začátek.

Více než 0,5 milionu voličů bude moci volit korespondenčně, a lze předpokládat, že v blízké budoucnosti bude mít právo „korespondenční" volby každý, až bude u Ústavního soudu úspěšně napadena diskriminace občanů, kteří dlouhodobě mimo ČR nepobývají. Bude to znamenat zdržení při sčítání, vícenáklady a nemalá rizika s tím spojená - v Rakousku, kde nedávno museli prezidentské volby opakovat, by mohli vyprávět; a ostatně i ve Spojených státech, kde korespondenční hlasování u asi menšinové, ale přesto podstatné části společnosti značně podlamuje důvěru ve férový průběh voleb.

Největší problém s touto vymožeností mám kvůli tomu, že neumíme zabránit, aby hlasující nehlasoval „demonstrativně" (tak, aby bylo vidět, jak hlasoval), nebo aby někdo v jeho okolí neměl možnost pohlídat si, jak volil. Neboli: při korespondenční volbě neumíme nasimulovat povinnost jít při hlasování za plentu.

Pokud zastánci korespondenční volby argumentují, že přednost před tajným hlasováním mají mít rovné podmínky pro vykonávání volebního práva (ano, někteří voliči dočasně pobývající mimo republiku to mají skutečně výrazně náročnější), a že to není správné (mně přijde zcela přirozené, že občan pobývající dlouhodobě mimo ČR musí k uplatnění volebního práva vynaložit větší úsilí), nechť je umožnění korespondenční volby omezeno jen na ty státy, kde je opravdu velký problém dostavit se na místa, kde je prezenční hlasování umožněno (typicky Rusko 😊, Čína, Austrálie, Indonésie, velké státy Ameriky a Afriky, a podobně...).

Umožnit korespondenční volby v zemích, jako je Slovensko, Rakousko, Německo, Velká Británie, Izrael, země BeNeLuxu, nebo obdobné státy, kde není problém dostavit se „za plentu" na některou z expozitur zastupitelského úřadu, bude znamenat jasný krok směrem k tomu, aby později se stejným argumentem (stejné podmínky pro všechny) bylo zavedeno korespondenční hlasování pro všechny.

Prosím všechny, kdo budou o umožnění korespondenčního hlasování rozhodovat, a kteří ještě mohou ovlivnit podobu příslušného zákona, aby korespondenční volbu nepodpořili, nebo ji alespoň maximálně omezili, jako možnost v opravdu krajních případech.

Pokud máme zavést korespondenční hlasování, měli bychom zároveň zrušit povinné chození za plenty ve volebních místnostech - aby podmínky byly opravdu stejné pro všechny. A to, doufám, nechceme. Už to tu bylo, a mám na to nepěkné vzpomínky. Kdo chtěl jít tehdy při volbách za plentu a volit jinak, než kázala společenská objednávka nebo jeho okolí (nebo se voleb prostě jen nechtěl zúčastnit), musel projevit velkou dávku odvahy. A málokdo ji projevil...

Autor je členem Konzervativní strany.

Na tyto dny připadá výročí ukončení druhé světové války v Evropě. Konzervativní strana se připojuje k těm, kteří si tento den vítězství nad nacistickým totalitarismem připomínají. Je ale nutné si též uvědomit, že první velkou oporou a společníkem nacistů při jejich expanzi byl stalinistický SSSR. Při této příležitosti ale musíme také doznat, že k oběma světovým válkám došlo zejména v důsledku hodnotového úpadku Západu. To, že náš dnešní materiální blahobyt nás před příští možnou katastrofou nemusí ochránit, vidíme až příliš ostře nejpozději od února 2022.

Byla to slabost Západu, která dodala ruskému agresorovi odvahu k útoku na Ukrajinu. Západní svět se zjevně nepoučil ze svého selhání, které umožnilo hitlerovskému Německu rozpoutat dosud největší válečný konflikt v dějinách lidstva.

Je zásluhou předně našich polských spojenců, že si západní svět nakonec uvědomil nebezpečí, které ruská agresivní imperiální politika představuje. Patří jim za to náš dík. Destruktivní vnitřní kulturní války a fanatická honba za tzv. uhlíkovou neutralitou nás společensky i hospodářsky vyčerpávají a poutají naši pozornost natolik, že nám smrtelné nebezpečí hrozící ze strany putinovského Ruska unikalo. Pokud se budeme i nadále vysilovat hledáním umělých vnitřních problémů tam, kde ve skutečnosti žádné nejsou, nebo jsou ve srovnání s nebezpečím, které nám hrozí, zcela malicherné, nikdy nebudeme tak silní, abychom ruského agresora porazili. A to tím spíš, pokud si budeme nadále podlamovat naše hospodářství ideologickými projekty typu New Grean Deal. Nechce-li progresivní levice převzít díl odpovědnosti za případné příští kremelské agrese coby spojenec Moskvy, musí konečně zastavit útoky na společnosti zemí Západu.

Blahobytem rozmazlená společnost, která se dnes pod tlakem progresivní levice vydá cestou dalšího hodnotového rozvratu, zítra přijde o své bezpečí a bude žít v bídě. Proto doufáme a věříme, že se vláda ČR bude i nadále zasazovat o co možná nejširší a nejúčinnější pomoc Ukrajině, jak to chvályhodně činí dosud. Současně ale využíváme této příležitosti a vyzýváme naši vládu, aby přestala ustupovat nárokům vznášeným novodobými woke jakobíny, neboť rozeštvávají společnost a devastují důvěru, bez které nelze účinně čelit žádné hrozbě, ani vnitřní ani vnější. Přitom jedině odražením agresora a obnovením územní celistvosti Ukrajiny lze zabránit tomu, aby se hrůzy druhé světové války v dohledné době opakovaly.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Nejdřív nechal Lidl vyretušovat kříže z ikonických křesťanských kostelů na řeckém ostrově Santorini. Aby se prý jeho reklamou necítili uraženi muslimští zákazníci. Pak zmizela socha Krista Krále nad portugalským Lisabonem z reklamního klipu k šedesátému jubileu slavného modelu Porsche 911. No, a nedávno na oficiálním olympijském plakátu zmizel kříž z katedrály pařížské invalidovny. Ale pojďme blíž, k našim sousedům. O Velikonocích se frankfurtské ulice skvěly výzdobou na počest - muslimského Ramadánu. Nic vám to neříká? Evropa, kdysi křesťanská, se za své duchovní kořeny začíná stydět.

Cožpak o to, už za bolševické vlády nám byl o Vánocích do hlav vtloukán děda Mráz, abychom zapomněli na betlémské nemluvně, i když s úspěchem pouze částečným; zato křesťanský obsah Velikonoc se podařilo vymazat a nahradit zajíčky, kuřátky, pomlázkou a vajíčky téměř dokonale. Je to celkem pochopitelné: ono je přece jen příjemnější oslavovat symboly jara, než si připomínat barbarské umučení jakéhosi židovského snílka a jeho údajné zmrtvýchvstání. Byznys a jeho všudypřítomné reklamy úspěšně pokračují v tom, co bolševik začal: zatlačování duchovních hodnot z veřejného prostoru do soukromí a jejich přehlušení zábavou a konzumem. Přitom jsme třetí světové válce, a bude to nepochybně válka nukleární, nikdy nebyli tak blízko jako dnes. Pokud jste to nevěděli, tak od startu mezikontinentální rakety, odpálené možná pouhým nedopatřením a detekované satelitním systémem včasného varování, má americký prezident pouhých 6 minut na rozhodnutí o spuštění odvetného úderu. Takových raket s nukleární hlavicí je na ruské i americké straně kolem 1700 a dopadnou do 24 až 30 minut od vypálení. Jakmile jednou odstartují, letí neodvolatelně k předem naprogramovanému cíli. Během půlhodiny tak může být vyhubena třetina až polovina lidstva a pro zbytek se naše planeta stane neobyvatelnou, takže postupně rovněž vyhyne. (Údaje převzaty z publikace Annie Jacobsenové "Nuclear War: A Scenario", viz též podcast s Lex Fridmanem). Nemyslíte, že je nejvyšší čas přestat se zabývat hloupostmi a přejít k tomu podstatnému: co ze mne, co z nás zbude, jestli se naše těla vypaří v atomové výhni? Přetrvá alespoň nehmotná, spirituální složka mé identity, které se v Bibli říká „duch" a v současném jazyce je jí snad nejblíže pojem „vědomí"?

Když odbouráme všechen ten komerční balast, Vánoce jsou o tom, že Bůh se zhmotnil v těle Ježíše Nazaretského, aby světu ukázal cestu k záchraně od jinak nevyhnutelné zkázy. Nějaká tři desetiletí onen živý příklad dokonalého lidství chodil po Judeji a Galileji, ale tehdejším vládcům byl nepohodlný, a tak s ním naložili po svém - ukřižovali jej. O tom jsou Velikonoce, ne o pomlázce a vajíčkách. Ale jsou také o tom, že ten podivuhodný muž přežil svou smrt a tutéž možnost otevřel i pro nás. A o tom jsou evangelia, česky „radostné zprávy". Jestli jste je nikdy nečetli, máte nejvyšší čas. Lepší protiváhu chmurnému nukleárnímu scénáři Jacobsenové byste marně hledali.

Autor je členem Konzervativní strany.

V klasickém podání lze otázku „kdo vládne?" vidět např. v úvaze, zda preferujeme vládu demokraticky zvoleného parlamentu, nebo absolutistického monarchy. A moudrý autor se snaží obrátit naši pozornost k tomu, že i demokraticky zvolený parlament může být pěkný tyran, zatímco vláda absolutistického knížete či krále může být blahodárná pro obyvatele i zemi. Neboť dobře vládne ten, kdo společnost (i sebe) podřizuje vládě zákona - samozřejmě nikoli ledajakého... - a současně se k obyvatelům země chová umírněně. Takže je hloupé, protože značně riskantní, bořit to, co funguje (typicky monarchii), vlastně pouze z pocitu, že „se to přežilo", a nahradit to něčím (typicky republikou), s jalovým argumentem, že „už to mají všude kolem". Ostatně, nechme promluvit klasika: „Jestliže demokratická společnost nahradí rozmanité síly, které nadměrně bránily rozletu lidského rozumu nebo jej brzdily, absolutní mocí většiny, změní zlo pouze svou povahu. Lidé by nenašli možnost žít nezávisle; objevili by, bohužel, pouze novou podobu otroctví. Právě o tom, a opakuji to důrazně, by měli důkladně přemýšlet ti, kdo vidí ve svobodě rozumu svatou věc a kdo nemají v nenávisti jenom despotu, nýbrž despotismus. Mně alespoň, když cítím ruku moci, spočívající těžce na mé šíji, záleží málo na tom, kdo mě utlačuje, a nejsem o nic ochotnější sklonit hlavu pod jho, představované miliónem paží." (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe).

Nahlédněme nyní touto optikou otázku vlády v rámci národního státu (konkrétně ČR) vs. vlády nadnárodní (EU). I v tomto případě se diskuse soustřeďují na to, kdo má vládnout (zjednodušeně: Praha nebo Brusel). Věnujme tedy pozornost i tomu, co lze říct o kvalitě vlády. Protože heslo „Naše země - naše pravidla" má svoje opodstatnění pouze tehdy, když jsou ta „naše pravidla" lepší než ta, která jsou nám předkládána zvenčí. Jakýsi „pocit samostatnosti" je pouhým klamáním veřejnosti, pokud vláda národního státu činí stejně špatná nebo dokonce horší rozhodnutí, než ta, která se očekávala od vlády nadnárodní. Samozřejmě, že rozhodující je přitom kriterium, podle kterého soudíme, co je to „lepší". Jako příklad bychom si mohli vzít Spojené království, kde (prý konzervativní) vláda v Londýně po vystoupení z EU předvádí jen trochu jiný mix zelené progresivistické politiky, než je ten, který by na britské ostrovy přicházel z Bruselu.

Odrazme se však od současného stavu: ČR je členem EU... jedni by pomalu rádi, aby vystoupila... druzí by pomalu rádi, aby se v EU rozpustila... Obávám se přitom, že se hlavní argumenty obou zmíněných stran nesou v duchu „kdo vládne". Co ale dělá EU lépe než ČR, popř. co dělá ČR lépe než EU?

Kdybych měl začít od zahraniční a bezpečnostní politiky, pak je tu mezi Prahou a Bruselem (naštěstí!) základní shoda ve směřování stran podpory Ukrajiny v její obraně před ruskou agresí... tam tedy rozdíly nehledejme. Kde však lze přístup jasně rozlišit je názor na právo Státu Izraele na obranu před terorismem. ČR má v této věci mnohem lepší politiku než EU a to dlouhodobě. Na druhou stranu nevidím žádný bod, u kterého bych mohl uznat, že přístup EU je lepší než ten, který uplatňuje ČR. Kdybych měl pokračovat otázkami, o kterých bychom mohli hovořit jako o hodnotových, vidím v první řadě tzv. Istanbulskou úmluvu, kterou EU schválila, zatímco v ČR (hned tak) ratifikována nebude - to jednoznačně hovoří ve prospěch ČR. Politika ČR je jednoznačně správná i ve snaze o renesanci a rozvoj jaderné energetiky, přičemž o tuto věc musí Praha v Bruselu zápasit. Pak je tu celá řada kroků, které podnikáme stejně špatným směrem jako EU a lze jen spekulovat, zda by Praha tyto chybné kroky konala i sama, kdyby z Bruselu žádné takové noty nepřicházely.

Zvláštní pozornost pak zasluhuje problematika dalšího rozšiřování EU. Nechci zacházet do podrobností, pouze zdůrazňuji, že každá kandidátská země je jiná a případné přijetí dalšího státu do EU musí být podrobeno velmi pečlivé analýze a diskusi. Jako odstrašující příklad musím uvést paní Jourovou a její: „Rozšíření vyžaduje odvahu růst a je to historická nutnost" (Eurovolby rozhodnou, jestli se v EU bude více tvořit, nebo prokremelsky bořit, říká Jourová, Echo24.cz, 22.1.2024). Tam, kam vstoupí „historická nutnost", je konec veškerých diskusí - závěr je přece předem daný. Nutnou podmínkou správné politiky (nejen, ale také) v této oblasti je tedy rázné a úplné odmítnutí „politiky historické nutnosti". Ale to byla spíše odbočka...

Celkově si nemyslím, že je politika Prahy o tolik rozumnější, než politika Bruselu, aby stálo za to usilovat o vystoupení ČR z EU. Zdá se však, že přece jen tu jsou světlé momenty, kdy přístup ČR jednoznačně lepší je - lepší než přístup bruselský, zatímco potenciálně snad ještě světlejší moment, kdy by Brusel činil jasně lepší kroky než Praha, nenalézám. Kromě toho je tu ještě ten aspekt, že „kratší zpětná vazba" dává naději na to, že v případě omylů a chyb může dojít k nápravě rychleji a důkladněji v Praze.

O co je tedy třeba usilovat: aby politika ČR byla zkrátka co nejlepší (to je objev, že?) - ta zahraniční, vnitřní, hodnotová, kolem životního prostředí, hospodářská, sociální... jakákoli. Optimálně v souladu s Bruselem, ale pokud je třeba, tak i Bruselu navzdory. Přístup v duchu „je lépe se mýlit s EU než mít pravdu proti ní" zkrátka odmítám. Jedním dechem však musím zdůraznit, že jsem také proti prvoplánovým a samoúčelným provokacím konfliktů. Ale kdyby např. ČR do Ústavy zakotvila definici manželství jako svazku jedné ženy a jednoho muže, byl by to další příklad toho, v čem je Praha jasně lepší než Brusel (který šikanuje Budapešť, protože nechce vpustit LGBT propagandu do škol...). Bylo by pak na EU, zda by se dokázala změnit a začít také dělat správné politické kroky (popř. alespoň nebránit členským zemím, aby je činily...), nebo bychom se stali terčem ostrakisace (podobně jako dnes Maďarsko). Je samozřejmě otázkou, co by to udělalo s členstvím ČR v EU: co je však jisté, že pokud bychom měli na výběr mezi „špatnou politikou v rámci EU" a „dobrou politikou mimo EU", já volím to druhé... prostě pokud bychom v podstatném ohledu kráčeli správným směrem, „ať nás třeba vyloučí". Ale od takového okamžiku jsme velmi vzdáleni a mým přáním je, abycho mohli dělat „dobrou politiku v rámci EU". Každý by si ale měl být vždy vědom, že přání a skutečnost nebývají totéž.

Neměňme tedy zbrkle status quo a pokud ano, tak jen po malých krůčcích... a pokud ano, tak směrem k navrácení některých kompetencí zpět do rukou národních vlád. Typicky v žádném případě nepřipusťme další omezování práva veta při hlasováních ve vrcholných orgánech EU a nežeňme se do přijímání EURa.

Obě právě zmíněné otázky jsou aktuálně velmi probírané. A protože nemám co dodat ke skvělému textu kolegy Jana Mikuleckého „Proč nepřejít na EURo" (Konzervativní noviny, 8.1.2024), nabízím pozornosti laskavého čtenáře už pouze tři argumenty proti zrušení „práva veta": (1) Jeho existence působí preventivně... totiž, v rámci vyjednávání všichni spíše tíhnou ke kompromisnímu konsensu, když dopředu vědí, že úplně navzdory byť jen jediné zemi rozhodnutí prosadit zkrátka nelze. (2) Jak již bylo uvedeno, politika ČR vůči Státu Izrael je správná - a pokud by byla zahraniční a bezpečnostní politika EU podřízena většinovému hlasování (tedy pokud by bylo zrušeno právo veta v této oblasti), ČR by neměla šanci tento správný přístup udržet. (3) A hlavně: jaký je smysl práva veta? No přece právě to, aby většina nemohla konat proti zájmům byť jen jedné jediné spojenecké země. Kromě toho, historie je plná příkladů, kdy se většina mýlila... kdy se mýlila i drtivá většina... a kdy pravda, právo, spravedlnost byly na straně jednoho osamoceného hlasu. Funkční systém je přitom ne ten, ve kterém se většina nikdy nemýlí, ale ten, v jehož rámci je dobrá šance na to, že se správný, původně menšinový názor prosadí. Ale zpět ke smyslu práva veta: ti, kteří říkají, že jeden stát přeci nemůže blokovat vůli všech ostatních 26, jako by nechápali, že právě a přesně k tomu to právo slouží - k čemu jinému? Působí to dojmem, že dokud právo veta existovalo spíše jen na papíře, všichni jej respektovali: sloužilo nám dobře k tomu, abychom se chlácholili, jaké že to máme úžasné možnosti. Když však došlo na jeho praktické použití, najednou prý má být nepřípustné z principu. Položme kritikům existence práva veta tuto otázku: v jaké situaci by podle Vás bylo použití práva veta jednou členskou zemí přípustné, ospravedlnitelné?

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Dokonce se domnívám, že ten diskutovaný princip byl zmíněným textem nasvícen na pozadí příkladu, který zde nyní rozvedu i já (je totiž mimořádně výmluvný): I peníze, které pošlete na území ovládané teroristy (Gaza, Hamás) k jasně mírovému a/nebo humanitárnímu účelu, poslouží těmto teroristům k nákupu zbraní, munice a výcviku. A poslouží jim takto i v případě, že se Vám nějakým zázrakem podaří dohlédnout na to, že Vámi poslané prostředky jsou skutečně využity k účelu, který jste si přál. Jak je to možné? Právě díky „fungibilitě" peněz. Ale i kdybyste rovnou posílali potraviny...

Zkrátka, co bude díky Vaší humanitární štědrosti dodáno (uhrazeno) v oblasti dostupnosti pitné vody a základních potravin, to teroristé nebudou muset ukrojit ze svého rozpočtu určeného pro zabíjení. Totéž, možná jen v menší míře, platí i pro výdaje ve zdravotnictví... a asi ještě o něco méně ve školství, protože na školství si v krajním případě z onoho rozpočtu na vraždění teroristé neukrojí nic nebo zanedbatelně málo. Na zdravotnictví už by něco dát museli (protože i oni se chtějí léčit a uzdravovat...), a pitnou vodu a potraviny by byli přinuceni financovat v relativně velkém rozsahu, jinak by se jim obyvatelstvo (které potřebují coby živé štíty) na jimi ovládaném území také mohlo vzbouřit. A poznámka pod čarou k tomu školství: tam je zase jiný problém, a to cílené nalévání nenávisti do dětských hlav... takové „vzdělávání" soudný člověk financovat nechce.

A ještě jedna malá odbočka. Žádný vojenský velitel, který kdy v historii oblehl město, by nepochopil myšlenku „humanitárního koridoru". Skutečnost, že v obležené pevnosti docházela voda a jídlo, mu hrála do karet: přibližoval se tím okamžik, kdy se obránci vzdají. Proto se zcela samozřejmě snažil seč mohl, aby se k obráncům žádný kontraband nedostal. Čili, jsem pevně přesvědčen, že válečná logika i elementární spravedlnost v daném případě říkají, že do Gazy má být směrováno pouze jedno jediné: výzvy velitelům Hamásu, aby se bezpodmínečně vzdali a čelili důsledkům svých ohavných zločinů. Jen takovým krokem by bylo civiliní obyvatelstvo skutečně zachráněno.

Z právě popsaného důvodu nedokážu být totálně rozhořčen postojem Maďarska a relativně nově Slovenska k dodávkám zbraní a munice bojující Ukrajině. Názory aktuálních čelných představitelů obou těchto zemí na příčiny konfliktu a přístup k jeho řešení jsou, domnívám se, do značné míry bludné, ale dokud obě země podporují napadenou zemi humanitárně, uvolňují tím ruce státům, které k dodávkám zbraní a munice a k výcviku ukrajinské armády ochotné jsou.

Dokud tedy platí právě uvedené a současně dokud státy ochotné Ukrajinu vyzbrojovat a její armádu cvičit mají možnost a sílu nějaké prostředky ve prospěch obránců uvolňovat, potom každých 100 Forintů vydaných na humanitární pomoc Ukrajině ušetří něco přes 6 Kč, které mohou být využity jinak. Jsou-li přece peníze „fungible", platí to v Gaze i na Ukrajině. Divil bych se, kdyby to v Budapešti a v Bratislavě nevěděli. Ukrajině by proto více pomohlo, kdybychom deklarované limity současných vlád Slovenska a Maďarska (do značné míry nepochybně nastavené „vnitropoliticky"...) prostě vzali na vědomí, neplýtvali zbytečně energií na mustrování těchto vlád a efektivně pracovali s těmi limity. Efektivně, tedy tak, aby se mix toho, co Ukrajině dokážeme jako Západ dodávat, optimálně blížil jejím skutečným potřebám. A jakkoli zbraně, munice a výcvik jsou, bezesporu, tím hlavním, bez léků a obvazového materiálu by to také nešlo. Bude-li nakonec vše potřebné k disposici, na správných místech a včas, tak málo záleži na tom, jestli Poláci dodali výhradně zbraně a Maďaři výhradně obvazy, nebo obě země dodaly obojí... Alespoň nyní by to mělo být jedno. O zbytku můžeme diskutovat, až bude agresor z napadené země vyhnán.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Astonův úvodník „Záhada hlavolamu" (Neviditelný pes, 15.3.2024) mě inspiroval k tomu, abych oprášil myšlenku, kterou jsem již mnohokrát popsal v různých diskusích a možná dokonce už někdy někde i zveřejnil. Ale pokud ano, je to dávno, doba pokročila, takže jsem přivítal hned bezprostředně následující ujištění paní senátorky Kovářové, že „Pitomé úvahy nejsou trestným činem", čili že mě za to nezavřou...

Kdysi nevolil nikdo. Pak jen bohatí... muži... no, nebudu zdržovat, to všechno jsme odvrhli, pokrok je pokrok. Ale když šly volební systémy vylepšovat do teď, tak to možná je možné je vylepšovat i dál, ne? Kdo dokáže, že jsme už došli k tomu nejdokonalejšímu? Třeba taková myšlenka, že by rodiče volili „za děti" - realizace by mohla být různá, třeba když by rodina měla 3 děti a víc, tak maminka i tatínek by dostali o hlas víc...

Jenže to jsem odbočil, rád bych nasvítit hloupost, resp. možný způsob, jak jí u voleb naházet trošku klacků pod nohy, což bych tedy také s dovolením považoval za jistý druh vylepšení volebního systému. Jen si to představte: v každé volební místnosti, při každých volbách, stojí počítač, klidně nějaká „stará šunka", a tam jediný software. Šlo by o program, který by z tisíce otázek náhodně vybral každému příchozímu jinak oprávněnému voliči toužícímu v příslušných volbách volit, třeba otázek deset. A kdo se 2x splete, tak tentokrát nevolí - může samozřejmě přijít zkusit štěstí příště. Zato kdo odpoví alespoň 9x správně, může směle k urně...

O jaké otázky by šlo?

O takové, které padají v pořadech typu „Nikdo není dokonalý"... ta Astonem zmíněná „Je těžší kilo peří nebo kilo železa?" by se určitě vešla. Otázky by byly formulovány ve spisovném českém jazyce, sada by byla neměnná a předem veřejně známá, včetně správných odpovědí, mohlo by se to i vydat knižně coby „volební příručka" - jako testy pro autoškolu. Aby nevznikl nějaký neřešitelný problém při sestavování té sady otázek, klidně bych navrhnul vzít shora zmíněný zábavný pořad plus jeho slovenský předobraz „Aj múdry schybí" (dnes pod názvem „Nikto nie je dokonalý"...) a šel zpět díl po díle tak hluboko do historie, až by byl potřebný počet otázek naplněný.

Osobně bych se ani nezlobil, kdyby lidé, kteří se domnívají, že středem Sluneční soustavy je Polárka, neměli v příštím volebním období příslušného zastupitelského sboru žádný vliv na můj život. Kromě toho, mám podezření, že by to mohlo poněkud komplikovat tzv. kupčení s hlasy... ale to je samozřejmě čirá spekulace.

...jenže tohle asi nikdy nikde nikdo do volební praxe nezavede (nota bene, jak by se to asi realizovalo při korespondenční volbě, že?). Co mně z téhle „pitomé úvahy" ale vždycky vyšlo - a vychází mi to pořád, že volební systém samotný, v rozporu s převládajícím míněním, by měl být do jisté míry složitý, přičemž kdo nepochopí, jak se volí, celkem oprávněně tentokrát přichází o svůj hlas... může se nachytřit dopříště... a na pohlaví, genderu, věku, rase, národnosti, náboženském vyznání ani sexuální orientaci nezáleží.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Vít Rakušan

místopředseda vlády ČR a ministr vnitra

Ministerstvo vnitra

datová schránka: 6bnaawp

Konzervativní strana

Rybná 716/24

110 00 Praha 1

www.konzervativnistrana.cz

info@konzervativnistrana.cz

datová schránka: 6jnz5qa

Praha, 13. března 2024

Věc: Výzva k resignaci

Vážený pane ministře,

Váš podpis pod tzv. migračním paktem nás hluboce zklamal. Pouze člověk, který nechce vidět, tak nevidí, že kvóty pro přerozdělování imigrantů, byť formálně zamítnuty, jsou v něm de facto skryty - ve Vámi přijaté povinné solidaritě v podobě „převedení příslušnosti k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu". Ostatně vážné pochybnosti o celkovém nastavení procesu vzbuzuje už protimluv „povinná solidarita".

Co je však podstatnější, dokument tak závažného dopadu nebyl projednán ani ve vládě, ani v zákonodárných sborech, ani o něm nebyla řádně informována širší veřejnost. Ta veřejnost, která důsledky Vámi odsouhlasené „povinné solidarity" ponese především.

Toto selhání z Vaší strany je takového charakteru, že byste na svou funkci ministra vnitra měl resignovat.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Na vědomí:

předseda vlády ČR Petr Fiala

veřejnost

tisk

V souvislosti s agresí Ruska proti Ukrajině se dále odkazujeme na naše četná vyjádření k danému tématu, která publikujeme již od roku 2014. Zejména pak opakujeme, že vláda premiéra Fialy má plnou podporu Konzervativní strany pro své kroky směřující k podpoře Ukrajiny v jejím boji na život a na smrt. Vážíme si rozhodných kroků, které tato vláda v daném směru již podnikla, ať již samostatně nebo ve spolupráci s našimi spojenci, stejně jako aktivity té části české veřejnosti, která Ukrajinu podporuje na občanském základě.

Zejména vysoce oceňujeme zatím poslední iniciativu naší vlády směřující k nákupu dělostřelecké munice pro Ukrajinu z jiných než EU zdrojů a jsme velmi rozpačití z postoje těch členských zemí, které tematizují skutečnost, že takový nákup má být realizován mimo EU. Aby se napříště takovým diskusím předešlo, doporučujeme primárně odbourat bariéry, které stojí v cestě navýšení zbrojní výroby v EU, které by odpovídalo potřebám efektivní podpory Ukrajiny - zejména máme na mysli tzv. EU taxonomii a ESG, v jejichž důsledku je zbrojnímu průmyslu významně komplikována situace ze strany bank.

U příležitosti tohoto výročí je dále třeba připomenout Stát Izrael, který je zcela nepochybně součástí západní, židovsko-křesťanské civilizace, statečně ji brání, a i za to je vystaven nepřetržitým útokům nepřátel. To vygradovalo masakrem 7. října 2023. Odmítáme jakékoli zaměňování agresora a oběti a trváme na právu Státu Izrael se proti teroristům bránit. Konzervativní strana při této příležitosti připomíná svůj návrh, prvně vznesený v roce 2002: je třeba pozvat Stát Izrael do NATO. Možnost aktivace článku 5 Severoatlantické smlouvy potenciální agresory účinně odstrašuje.

Podporujeme také kroky vlády ČR vedoucí ke zvýšení výdajů na obranu ČR. Zejména v této souvislosti vítáme dohodu o nákupu nejmodernějších nadzvukových letounů F-35. Je totiž nezbytné soustředit se zejména na vlastní schopnosti obrany a plnění spojeneckých závazků: jen ten, kdo je v první řadě ochoten hájit se sám, může žádat podporu spojenců. Každopádně je přijetí do NATO největším zahraničněpolitickým úspěchem České republiky za celou dosavadní dobu její existence.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Velvyslanectví Čínské lidové republiky v České Republice

Pelléova 22

Praha 6 - Bubeneč

160 00

Konzervativní strana

Rybná 716/24

110 00 Praha 1

www.konzervativnistrana.cz

info@konzervativnistrana.cz

Protest

Praha, 8. března 2024

Vážení,

stát Tibet je násilně okupován ČLR již 74 let. Čínský režim utlačuje tibetské obyvatelstvo národnostně, nábožensky, hospodářsky, stejně jako politicky. Námi vyvěšená vlajka Tibetu letos vlaje v Brně v ul. Rybníček.

Vyzýváme vládu ČLR k zastavení genocidy obyvatel Tibetu a opuštění této země.

Vyzýváme při této příležitosti vládu ČLR také k okamžitému zastavení politických represí v Hongkongu a k uznání existence Čínské republiky (Tchaj-wanu).

S pozdravem,

za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Na vědomí:

Ministerstvo zahraničí České Republiky

Velvyslanectví České Republiky v ČLR

Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář v Praze

Tisk

Mezi zmíněnými atributy přitom vyniká výchova dětí. Neexistuje žádné „právo na dítě“. Zato existují práva dětí. Každé dítě má předně právo, aby mu nikdo nebránil znát jeho biologické rodiče. V případě adopcí je pak nanejvýš prospěšné, aby bylo dítě adoptováno do prostředí, které je statisticky nejblíže rodině – tedy aby bylo adoptováno manželským párem (ideálně dokonce takovým, který již vlastní děti má). Proto zásadně souhlasíme s omezením, které Poslanecká sněmovna stanovila pro jinak nově definované „partnerství“ osob stejného pohlaví – tedy že takové páry adoptovat děti nemohou.

Rozumíme nesnadným situacím, kterým čelí páry stejného pohlaví vychovávající děti, jejichž biologickým rodičem je jeden z partnerů. Nabízí se umožnit „přiosvojení“ druhým partnerem. Konzervativní strana a Koruna Česká však nesouhlasí ani s takovým postupem a to z důvodu závažných nezamýšlených důsledků, které to přináší. Možnost „přiosvojení“ totiž povzbuzuje k systematickému, apriornímu vytěsňování druhého biologického rodiče – v případě ženských stejnopohlavních párů – nebo dokonce k obchodu s dětmi formou tzv. surogátního (náhradního) mateřství – v případě stejnopohlavních párů mužských.

Zmíněné náhradní mateřství s sebou pak přináší také zneužívání žen s nižším sociálním statusem a řadu neřešitelných právních a etických otázek; příkladně co se bude dít za situací, kdy se najatá surogátní matka odmítne dítěte vzdát, nebo naopak objednatelé odmítnout dítě převzít (třeba proto, že není podle jejich představ... může být např. postižené). Zásadní a neodstranitelný problém spočívá zejména v tom, že na dítě je pohlíženo jako na zboží – člověk, dítě, je vnímán coby pouhý nástroj uspokojení potřeb a tužeb jiného člověka. To je otroctví.

Mezi možností „přiosvojení“ a surogátním mateřstvím existuje přímá spojitost. Konzervativní strana a Koruna Česká proto vyzývají senátorky a senátory, aby novelu občanského zákoníku, kterou se zavádí partnerství stejnopohlavních párů, vrátili Poslanecké sněmovně v podobě, kterou jako hlavní předkladatel navrhoval poslanec Karel Haas (ODS), tedy bez možnosti tzv. přiosvojení.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Za Korunu Českou (Monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska)

Vojtěch Círus

předseda