To jsou stanoviska mimoparlamentní Konzervativní strany. Mnozí lidé si stěžují na to, že jim tady chybí autentická pravice. A mají svým způsobem pravdu. Přestává ji být ODS, která vychází příliš vstříc levicovým Pirátům, dělá jejich politiku a obětuje klasické pravicové přístupy. Prý, aby se k moci nedostali populisté. Jenomže, když bude politická strana zapírat svoje kořeny, tak naopak těm populistům pomůže k moci. To platí i pro KDU-ČSL, která se snaží zachránit „zelenáním“.

ANO zase sází na populistickou notu, slíbit všechno všem, a ono to nějak dopadne. SPD je to samé v menším provedení, a vysoké podpory v nezaměstnanosti, které prosazuje, rovněž mají k pravicovosti daleko. Motoristé mají sice v programu některé sympatické pravicové prvky, ovšem vláda, v níž jsou zastoupeni, nabízí druhý nejvyšší rozpočtový schodek v historii ČR.

Mnozí lidé říkají, jsem proti nelegální migraci, protože k nám nemůžeme pouštět lidi, kteří nerespektují naši kulturu, ale současně jsou proti ruské dobyvačné válce na Ukrajině

A právě tato stanoviska zastává Konzervativní strana. Ruskou agresi proti Ukrajině odsuzuje a Česká republika by měla pomáhat napadené zemi, jak nejvíc může. Stejně tak je nekompromisní proti nelegální migraci. „Vidím dvě roviny, v kterých by mělo být zvažováno, ať již na úrovni jednotlivých národních států či celé EU, jak přílivu nelegální imigrace čelit. Jde o kombinaci represe a prevence. Represí samozřejmě míním podstatné zpřísnění ostrahy vnějších hranic a nekompromisní navracení imigrantů do míst, odkud vyšli,“ řekl předseda Konzervativní strany Jan Kubalčík, který také podpořil Židovský stát.

„Stejně tak Izrael je součástí Západu. Zaslouží si naši plnou podporu. Stydím se za ty, kteří upírají právo Státu Izrael bránit své občany, jejich majetky a svoji územní celistvost před stupňujícími se teroristickými útoky. Pohrdám těmi, kdo jsou připraveni Stát Izrael za tu opovážlivost, že se brání, navíc úspěšně, trestat...Představa, že by příslušníci vražedných komand Hamásu dokázali porazit Stát Izrael (Bože, to nedopusť!), mě děsí. To by znamenalo zánik tohoto státu a genocidu Židů.“

Rodinu tvoří podle konzervativců muž a žena, podnikání je potřeba podporovat a státní rozpočet má být vyrovnaný ideálně přebytkový. Členství v NATO podporují bez výhrad, k EU mají výhrady, i když plusy zatím převažují nad mínusy.

Pokud si budou konzervativci stát za svým programovými prioritami, mohli by v budoucnu být i významnější silou, než jsou nyní. Hodně jejich konkurentů si totiž myslí, že když se tak nějak ideově rozkročí směrem k dalším voličským skupinám, tak posílí. Výsledek ovšem často bývá opačný, přijdou o své kmenové příznivce a nové nezískají. Zvlášť, když některé politické strany se chovají jako pejsek a kočička, kteří pekli a dort a mysleli si, že když do toho dají všechny možné „dobroty“, vznikne úžasný produkt. Jak ale asi všichni víme, takhle to vážně nefunguje.

Jan Kubalčík se narodil v roce 1972 v Brně. V roce 1995 absolvoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně – obor matematická analýza, o rok později DEA na ENI v Belfortu – obor informatique, automatique et productique. V roce 2000 získal titul RNDr. a 2002 Ph.D., opět na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Je autorem několika odborných článků v oborech matematická analýza, robotika, ekonomie. Svoji politickou kariéru začal v Demokratické unii v roce 1995. V roce 2001 se stal členem Konzervativní strany, od roku 2017 je jejím předsedou. Je ženatý bezdětný, k jeho zájmům patří včelaření, stolní tenis a hudba (aktivně i pasivně).

Konzervativní strana je pravicová politická strana hlásící se k odkazu západní křesťanské civilizace a k jejím universálně platným pravdám. Za svoji morální povinnost považuje boj proti totalitarismům 20. století, odmítá socialismus s jeho rovnostářstvím i vypjatý individualismus liberálů. Respektuje přirozené tradiční vazby člověka a existenci morálního řádu, který přesahuje každého z nás. Konzervativní strana má osvědčené vzory v Konzervativní straně Velké Británie a v Republikánské straně USA. Je to tedy anglosaský demokratický konservatismus, který nás inspiruje a k jehož principům a idejím patří úcta k tradici a řešení problémů na základě praktických zkušeností a precedentů, ochrana lidských práv v rovnováze s občanskými povinnostmi, rovnost před zákonem a úcta k zákonům, právo usilovat o osobní štěstí a prosperitu a nezadatelné právo na vlastnictví.

Každý, kdo má zájem o alternativu k současným politickým stranám zastoupeným v Poslanecké sněmovně, alternativu, která nabízí jasnou podporu Ukrajiny proti kremelské agresi, jasnou podporu práva Státu Izrael na obranu proti terorismu, jasnou preferenci rodiny postavené na manželství coby svazku jedné ženy a jednoho muže, jasné odmítnutí progresivních ideologií (gender, transgender), střízlivou, tedy neideologickou ochranu životního prostředí… Každý takový je srdečně zván ke spolupráci do Konzervativní strany.

Měla by ČR usilovat o vyrovnaný rozpočet, jak zabránit dalšímu zadlužování státu?

Ano, Česká republika by o vyrovnaný, ideálně o přebytkový rozpočet, rozhodně usilovat měla. To úsilí je nutnou, nikoli samozřejmě postačující podmínkou toho, aby se to někdy v budoucno mohlo podařit. Dalšímu zadlužování státu je možné zabránit pouze tehdy, začne-li se u změny smýšlení. A nejsou-li takové změny současní ministři, vládní úředníci a poslanci schopní, musí je občané vyměnit. To současné smýšlení příliš miluje státní intervence, málo nenávidí dluhy a těká v prioritách. V tom prvním je třeba ubrat, v tom druhém přidat – v obou případech radikálně. Praktickým projevem takové změny smýšlení by pak mohlo být zakotvení zásady, podle které by pro přijetí přebytkového či vyrovnaného rozpočtu stačil souhlas prosté většiny poslanců, pro schválení rozpočtu schodkového by však byl nezbytný souhlas většiny kvalifikované, tedy třípětinové či dvoutřetinové; pro snížení či zrušení jakékoli daně by stačil souhlas prosté většiny, ale pro schválení zavedení nové daně či zvýšení nějaké existující by byl nezbytný souhlas většiny kvalifikované. A co se priorit týká, není třeba objevovat objevené: obrana proti vnějšímu ohrožení, tedy armáda, obrana proti vnitřním hrozbám, tedy policie a hasiči, spravedlnost, tedy justice a vězeňství, záchrana životů (tedy zejména dostupnost „záchranky“), dohled nad kapitálovými trhy a strategickými odvětvími (voda, energetika). A tím více-méně končíme. Ve všem ostatním by se měl stát vydat na ústup, tedy omezit své angažmá – někde rychleji a důsledněji, jinde pomaleji a třeba jen částečně. Určitě tady nehoruji pro žádnou revoluci. Ale teprve se zásadním úbytkem úkolů, které dnes stát zastává, může dojít k omezení jeho výdajů. Je nutné si však přiznat, že v řadě případů stát v současností plní i nově na sebe bere další a další úkoly v souladu s očekáváními většiny občanů, nebo třeba jen nějaké specifické skupiny z nich při lhostejném mlčení téměř celého zbytku. Jsou tu zejména dvě takové bezedné díry. Jednou z nich je zdravotnictví, neboť jen menšina občanů chápe, že jej nelze mít současně na špičkové úrovni, pro všechny a „zdarma“ – ve skutečnosti je nutné si vybrat vždy jen dva těchto požadavků a na třetí rezignovat. Zde je postupováno v souladu s očekáváními většiny občanů a změna je podmíněna opět změnou smýšlení. Od politiků to vyžaduje odvahu říkat svým voličům pravdu i s rizikem, že tito dají hlas jiným. Chci věřit, že tato úloha má v rámci demokratické politiky řešení. Druhou bezednou dírou jsou pak starobní důchody. Stát ve své snaze zajistit důstojné penze selhal. Jenže v mezičase na sebe převzal tolik závazků, že je prakticky jisté, že jim v budoucnu nebude schopen dostát. Nejpřesvědčivějším argumentem ve prospěch hospodárného nakládání s prostředky, které občané svému státu svěří, tak nakonec může být státní bankrot. Jak věděl již Publius Syrus: „Konec utrácení neudělá nic jiného než nouze.“

Co by měl stát udělat pro podporu podnikatelů a živnostníků?

Deregulovat. A opět: změnit smýšlení v tomto (ale nejen v tomto), případně uvažovat spíše o tom, které zákony či vyhlášky by bylo možné a prospěšné zrušit či redukovat, než o tom, jaké je „nutno“ ještě přijmout. Zamýšlet se nad tím, které kroky a aktivity státu narušují důvěru ve společnosti (a ty omezovat či rušit), a které naopak důvěru budují (a ty rozšiřovat). Důvěra je totiž tím kapitálem, který ve všech činnostech vše zjednodušuje nejvíce – a naopak její deficit či absence všechno všem prodražuje, což je v podnikatelské činnosti klíčové. Obnovovat a budovat důvěru patří k základním úkolům, které před námi (a možná spíše před společností než před státem, který by tomu hlavně neměl překážet a dělat víc škody než užitku…) stojí. Rozeštvané, rozvrácené společenství podlehne první vážnější krizi, se kterou se setká.

Jste pro pružnější pracovní právo, například pro možnost zavedení možnosti okamžité výpovědi bez udání důvodu ze strany zaměstnavatele i zaměstnance?

Ano, i zde je jistě prostor pro již zmíněné deregulace. Domnívám se, že vzhledem k dlouhodobé velmi nízké nezaměstnanosti bychom si mohli dovolit takto pracovní právo „zpružnit“ a připravit se tak na případné horší časy. Nicméně, s ohledem na sociální smír, který samozřejmě nelze ignorovat, nemusí jít rovnou o okamžitou výpověď bez udání důvodu – určitě se lze vydat příslušným směrem, ale nezajít tak daleko, kompromisem může být třeba nedávné prodloužení zkušební doby. Obávám se však, že očekávání od takového kroku jsou v  některých kruzích mnohem vyšší, než odpovídá realistickému odhadu. Nemyslím si, že tím nějak významně „nakopneme“ hospodářství, protože zásadním problémem je – a hlavně stále více bude –, že „nejsou lidi“. Jejich flexibilnější přeskupení určitě není na škodu, ale stále půjde o přeskupování nedostatku.

Souhlasíte s členstvím České republiky v NATO a EU?

Ano, souhlasím. Oba souhlasy však nejsou stejně silné; souhlas se členstvím ČR v NATO je násobně silnější – a ten rozdíl jen a jen roste, neboť můj souhlas se členstvím ČR v EU slábne. V této souvislosti je na místě připomenout, že největšími škůdci potřebné a plodné spolupráce mezi evropskými národy jsou současné mainstreamové EU-elity, které systematicky štvou občany členských zemí proti EU. To se týká likvidace hospodářské základny evropských zemí prostřednictvím „green dealu“, pěstováním a podporováním ideologie namířené přímo proti dané a neměnné lidské přirozenosti a proti rodině, liknavostí – v tom lepším případě – v záležitosti nelegální, masové, kulturně nekompatibilní imigrace, snahou ostrakizovat kritiky právě zmíněných politik, dvojím metrem a tendencí trestat vlády trvající na suverenitě členských zemí. Západ a jeho instituce buď žijí ze svých křesťanských kořenů, nebo se od nich distancují a umírají – třetí možnost neexistuje. Ordinovaným lékem na jakýkoli problém je však vždy výhradně „hlubší integrace“. Je symptomatické, že vzestup politické reakce, tedy dnes tzv. populistických stran, socialistické EU-elity interpretují vždy a zcela jako výsledek působení zlovolných sil (desinformace…). Nikdy nehledají chybu u sebe. Rozpad EU (a ještě více NATO) je samozřejmě kremelským snem. Neřízený rozpad EU a následné propadnutí do chaosu, to zní uším v Moskvě jako rajská hudba. EU-elity v tomto sehrávají roli užitečným idiotů.

Jaký je Váš postoj k nelegální migraci?

V roce 2009 jsem mj. napsal: „Vidím dvě roviny, v kterých by mělo být zvažováno, ať již na úrovni jednotlivých národních států či celé EU, jak přílivu nelegální imigrace čelit. Jde o kombinaci represe a prevence. Represí samozřejmě míním podstatné zpřísnění ostrahy vnějších hranic a nekompromisní navracení imigrantů do místa, odkud vyšli. Nicméně dva velmi podstatné faktory problematizují efektivitu vynaložení nemalých prostředků, které takový přístup stojí. Samotná ohromná délka hranice a její charakter velmi komplikuje zabezpečení její nepropustnosti. K tomu je ale třeba přidat i demografii. Zatímco naše africké a blízkovýchodní okolí praská ve švech a bude se to dále stupňovat, my sami stárneme a vymíráme. Na explozi okolí nemáme až takový vliv, ale vlastní implozi bychom zastavit mohli. Pokud se to nestane, celé to zafunguje jako ve fyzice: naše vakuum bude prostě zaplněno. Žádná síla podpořená sebemodernější technikou na hranicích nezastaví stovky milionů lidských bytostí, které se dají na pochod…

Zbývá tedy pokusit se přidat i prevenci. Tím mám na mysli pokus zajistit, aby lidé, kteří touží odejít ze svých domovů, tuto touhu ztratili, prostě aby neměli důvod odcházet, aby rozdíl mezi tím, jak se mají oni doma a tím, jak se máme my, nebyl tak propastný. To nemusí být a domnívám se že ani není primárně ekonomické téma. Pro začátek by třeba stačilo, aby je a jejich blízké nikdo beztrestně nemasakroval. To však od nás vyžaduje něco podobného, jako ono zastavení naší demografické imploze: znovunabytí přesvědčení, že to stojí za to, že tato civilisace stojí za udržení, že její hodnoty jsou natolik dobré, že jsou objektivně lepší než hodnoty těch, kteří masakrují své okolí. A chceme-li jejich oběti motivovat k tomu, aby zůstali ve svých domovech, měli bychom v jejich prospěch aktivně, viditelně a účinně zasáhnout… Je tohle (neo)kolonialismus? Patrně svého druhu ano! Ten se však nedá provádět relativisticky a multikulturně – cílem by přeci mělo být zavedení jistých, byť třeba v nějakém „úsporném rozsahu“, standardů naší vlastní kultury, které budou přispívat k zajištění elementární bezpečnosti (v zásadě jde o vládu zákona – našeho zákona vycházejícího z Desatera a římského práva – a jeho vynucení…). Sami se tedy musíme nejprve zbavit pahodnot, které jen otravují studnice Pravdy a svazují nás při její obhajobě.“

Nic podstatného bych neměnil. Snad jen doplnil, že problematická je zejména kombinace, kdy je imigrace současně nelegální, masová a kulturně nekompatibilní. Přitom stát, který by masovou, kulturně nekompatibilní imigraci legalizoval, dává najevo, že přišel o zbytky pudu sebezáchovy. Ostatně soudím, že máme pomáhat přednostně pronásledovaným křesťanům a ukáže-li se to jako potřebné i je legálně přijímat; poněvadž křesťané jsou dnes nejpronásledovanější skupinou ve světě.

Jak hodnotíte ruskou agresi na Ukrajině?

Vladimir Putin svého času prohlásil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. Ruskou agresi na Ukrajině, která začala v r. 2014, vnímám jako logický praktický důsledek této myšlenky. Západ má ovšem na této agresi svůj nezanedbatelný podíl. Vyprovokoval ji kombinací hamižnosti, indolence a slabosti. Hamižnost byla represtentována německou politikou Nord-streamu. Indolence se projevila poté, co v r. 2008 Kreml zatočil s Gruzií. A projevem slabosti byl „restart“ v podání administrativy US presidenta Obamy a jeho vicepresidenta, později také presidenta Bidena.

Jak by měla ČR podporovat napadenou Ukrajinu?

Jak nejvíc může. K tomu bych ještě poznamenal, že ne všechno je třeba „vytrubovat do světa“. Mrzelo mě např., když president Pavel veřejně oznámil, že ČR poskytne Ukrajině podzvukové bitevníky L-159. Otázka se tím zpolitizovala – bez této veřejné presentace by dodávka možná hladce proběhla a my se o tom dozvěděli jen relativně málo a každopádně zpětně. Je třeba zvažovat, zda nám jde více o PR, nebo o věc samotnou. Já hlasuji „pro věc“. Pokud bych hledal inspiraci, jak (víc) má ČR napadenou Ukrajinu podporovat, obrátil bych se na naše polské spojence.

Jaký je Váš vztah k Izraeli?

Izrael je součástí Západu. Zaslouží si naši plnou podporu. Stydím se za ty, kteří upírají právo Státu Izrael bránit své občany, jejich majetky a svoji územní celistvost před stupňujícími se teroristickými útoky. Pohrdám těmi, kdo jsou připraveni Stát Izrael za tu opovážlivost, že se brání, navíc úspěšně, trestat pomocí nejrůznějších bojkotů obchodních, sportovních, kulturních. Představa, že by příslušníci vražedných komand Hamásu dokázali porazit Stát Izrael (Bože, to nedopusť!), mě děsí. To by znamenalo zánik tohoto státu a genocidu Židů. Představa, že by po skončení jatek tito vrazi složili zbraně a začali se věnovat nějakým běžným civilním aktivitám, je absurdní. Řádění těchto fanatiků by brzy pocítili obyvatelé evropských měst, kterým je zatím servírována jen malá ochutnávka toho, co by v uvedeném případě nastalo. Můj vztah k Izraeli je tedy lemován vděkem, protože příslušníci IDF (a dalších izraelských ozbrojených složek) bojují, krvácejí a umírají i za naše vlastní bezpečí.

Jste pro zavedení školného na vysokých školách, co dalšího by se mělo změnit v českém školství?

Jsem pro zavedení školného na vysokých školách, s nějakým mechanismem, který zohlední studijní úspěchy (těm nejlepším školné prominout zcela, ještě výborným prominout částečně…). Podporuji i „kontraktové financování“, které by mělo lépe odrážet zájem „zadavatele a sponzora“ – tedy státu. I kdyby se školné na VŠ zavedlo od příštího semestru, je vyloučeno, aby financování ze strany státu kleslo okamžitě na nulu. Jako povinnou četbu bych každému, kdo hodlá nějak vstupovat do organizace (v tom nejširším slova smyslu) vysokoškolského studia, naordinoval knihu Idea univerzity, jejímž autorem je katolický teolog a filosof John Henry kardinál Newman (v r. 2019 svatořečený papežem Františkem, v loňském roce papežem Lvem prohlášen učitelem církve).

Kromě toho, školství, a s ním učitelé i žáci a studenti, by si mělo od „úprku vpřed“ odpočinout a udělat spíše pár opatrných kroků zpět. Omezit či rovnou opustit různé „gramotnosti“ a dát více důrazu na češtinu (porozumění textu) a matematiku (myšlení). Zrušit tzv. inkluzi. Vyprovodit všemožné neziskovky ze škol. Důsledně odvšivit rámcové vzdělávací programy (resp. jejich návrhy) od všech ideologií (dnes zejména /trans/gender…). Přestat podezřívat rodiče. Zastavit všemožné experimenty (např. plošný povinný zákaz známkování v nejnižších třídách). Odstranit z výuky a její organizace mobilní telefony a další podobná zařízení;obecně jejich používání ve školách výrazně omezit (na vyšších stupních) nebo rovnou zcela vyloučit (na stupních nižších).

Veškeré pokusy o reformu ve školství za poslední dekády trpí nepochopením jedné příčinné souvislosti. Dá se říct, že každá taková reforma je rámována záměrem „odstranit bezduché biflování“ (někdy označované za dědictví rakousko-uherského školství) a naopak „naučit žáka informace nacházet a pracovat s nimi“ (samozřejmě zjednodušuji). Možná, že kdysi to bylo žádoucí, ale dnes jsme již dávno za hranicí, kdy by měly být nadále odstraňovány požadavky na znalosti. Přesto má tento trend konstantní směr a zrychluje se. A výsledky vzdělávacího procesu jsou postupem času stále horší. Zároveň, postupem stejného času, se více a více vzdalujeme od náročného vzdělávání – snažíme se zbavit všeho, co žáky a studenty jakkoli zatěžuje (memorování) ve prospěch soft skills nebo třeba mediální či finanční gramotnosti, které, kupříkladu, bez solidních základů počtů stejně nikdy nikdo nedosáhne. Tváříme se přitom ale, jako bychom stále vyučovali podle rakousko-uherského mustru a jsme tak hloupí, že této iluzi opakovaně podléháme natolik, že je nám to důvodem pro další odstraňování i těch posledních nároků, které ještě ve školách zbyly. Až se dílko podaří, znalosti a schopnosti žáků a studentů opět, pochopitelně, poklesnou. A co bude na vině? No přece strnulý, rigidní, středověký způsob výuky! Opět jsme u nutnosti předně změnit smýšlení. Zatím, obávám se, panuje zcela bludné přesvědčení, že můžeme mít kvalitní vzdělání, ale současně tak nějak nenáročné, kterým nebudou žáci a studenti zatěžováni.

Není jistě sporu, že základní školy nejsou stejné. Že jsou mezi nimi školy horší a školy lepší. A čím se kvalita té které ZŠ dá měřit? Domnívám se, že adekvátním kritériem je úspěšnost žáků při jednotném přijímacím řízení na školy střední. A domnívají se tak i rodiče, kteří nezřídka pro své děti hledají dobrou školu, tedy takovou, která jejich dítě kvalitně připraví na přijímačky a dá solidní základ pro případná následná středoškolská studia, přičemž jsou ochotni se za takovou školou i stěhovat… nebo dokonce fiktivně měnit trvalé bydliště dítěte, jen aby se pro něj stala kvalitní škola školou spádovou.

A pak je tu ještě jeden důležitý postřeh vyplývající z materiálů České školní inspekce. Mezi školami, které dosahují relativně skvělých výsledků a nedochází u nich k žádnému předvýběru žáků, je běžné, že v první a druhé třídě nepracují se slovním hodnocením. Toto zjištění by mělo bohatě stačit k tomu, aby se tento přístup povinně plošně nezaváděl.

Jaké změny potřebuje české zdravotnictví?

Již zmíněnou změnu smýšlení. Bez ní je možné učinit velmi málo nebo nic. Veškeré úvahy o reformě systému veřejného zdravotního pojištění pak musí vycházet z ekonomických možností země. Právo na zdravotní péči je ohraničeno objemem peněz, které je možné na tuto péči ještě vydat, aniž by to ohrožovalo rozvoj společnosti. V úvahu je nutno vzít i ochotu a schopnost společnosti přispívat na zdravotní péči z jiných veřejných rozpočtů, především z výnosů daní. Tyto meze je zapotřebí stanovit a dát jasně najevo, že volání po jejich změně nemůže být vyslyšeno, nebude-li provázeno celkovým hospodářským vzestupem. Ostatní je jen věcí dělení a regulací uvnitř takto stanovených mezí.

Jak si představujete důchodou reformu?

Na skutečnou reformu, která by diversifikovala rizika a do systému přidala principy, podle kterých proběhla penzijní reforma v Chile v 80. letech 20. století, na takovou reformu je již pozdě – prostě proto, že demografická imploze postoupila příliš daleko a stát na sebe vzal závazky platit důchody z průběžného systému (zjednodušeně řečeno) tzv. Husákovým dětem – poslední početné generaci, jejíž nejstarší ročníky začnou přicházet do důchodového věku za přibližně 10 let. V tom okamžiku se implicitní, vnitřní dluh systému začne rychle promítat do státního cash flow a brzy bude jasné, že „takhle to dál nejde“. Reforma prostřednictvím přiznání, že stát své závazky není schopen splnit (což je forma krachu), pak přijde zcela přirozeně. Může mít formu jednotného nízkého státního důchodu pro všechny, který bude financován z daní, které se nyní jmenuje bůh ví proč „sociální pojištění“, a bude stačit sotva na holé živobytí. Česká republika nebyla za celou svoji existenci schopná cokoli zásadního s penzijním systémem udělat. Jedinou reálnou silou, která vyvíjela skutečné poctivé snahy v tomto směru, navíc včas (pro příslušnou přechodovou fázi reformy se nabízelo využít dostatečných zdrojů z privatizace…), byla Občanská demokratická aliance (ODA), blahé paměti. Částečný pardon pak má vláda premiéra Nečase, která prosadila velmi nesmělé kroky, které alespoň vedly správným směrem. I ty však byly smeteny následnými vítězi voleb v r. 2013. Nejlepším a prakticky jediným skutečným zajištěním na post-produktivní věk jsou dnes dobře vychované děti. Jako zásadní bod v rámci uvažování o penzích tedy vidím podporu rodiny založené na manželství jedné ženy a jednoho muže, posilování její autonomie a respekt k jejímu výsadnímu postavení ve společnosti. Pohříchu se celá česká politika sune opačným směrem a za vítězství je považováno, když se ten posun na nějakou dobu zpomalí.

Kdo by mohli být Vaši koaliční partneři ve volbách, koho podporujete?

Naším hlavním politickým partnerem je Koruna Česká, Monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska. Co se týká nadcházejících voleb do Senátu, sami tentokrát žádného kandidáta nestavíme a zatím ani nepodporujeme. Situace se může změnit ve 2. kole, neboť jen výjimečně v něm proti sobě stojí dva kandidáti, kteří by byli konzervativcům blízcí či vzdálení identicky.

Vrcholným argumentem má být poukaz na to, že přijetí navrhované restrikce by znamenalo další úbytek (již tak chybějících) dětí: „Samozřejmě by to znamenalo odepsat pár tisíc dětí ročně, protože už teď se z IVF rodí zhruba pět tisíc dětí každý rok, a kdyby ten počet klesl řekněme o polovinu, znamenalo by to ‚zub' o cca 2500 porodů míň. To je dost vysoká cena, kterou si upřímně nemůžeme vůbec dovolit, zejména pak mezi dětmi, které jsou chtěné." Je to krátkozraké a na následujících řádcích se pokusím obhájit, proč.

Neuralgickým bodem řady opatření jsou nezamýšlené důsledky. Ale to jsou stále události, které se stanou, ale nikdo (tedy hlavně autor opatření) s nimi nepočítal. Ještě horší je však slepé místo spousty úvah. Události, která se stanou, ale které by se bez předchozího zásahu (patrně) nestaly, na ty je velmi snadné ukázat prstem (na ty zamýšlené, na které ukazují prstem hlavně obhájci, i na ty nezamýšlené, na které zase většinou poukazují kritici). Ale události, které se nestanou, zatímco by se bez předchozího zásahu (patrně) staly, ty zůstávají neviditelné, v argumentaci využitelné jen s největšími obtížemi (a tohle je mj. drobný pokus to slepé místo nasvítit...).

Jako příklad lze použít třeba případné zavedení principu „můj dům - můj hrad", který (zjednodušeně) znamená, že pokud někdo neoprávněně vnikne do mého domu a já na něj vystřelím (legálně drženou střelnou zbraní), nebude vůbec zvažováno, zda a nakolik jsem tak učinil přiměřeně, za podmínek nutné obrany, a automaticky budu „v právu". Ano, dříve či později se téměř jistě stane, že někdo někoho někde postřelí omylem... nebo dokonce zastřelí. Pro kritiky tohoto principu to bude jasný důkaz, že jeho zavedení bylo zcela chybné. Jenže je tu řada ne-událostí, které po zavedení takového principu už nikdy nikdo spočítat nemůže a prstem na ně neukáže: situací, ve kterých si potenciální lapka-vetřelec rozmyslí svoji zbojnickou aktivitu, protože riziko střetu s ozbrojeným panem domácím mu za to nebude stát... přitom bez zavedení „doktríny hradu" by se loupit vydal - a třeba by přitom také došlo ke střelbě (jako v tomto případě).

Nebo uvažme snadné rozvody. Snadný rozvod snad může v okamžiku své kodifikace pomoci někomu ve složité životní situaci, ale v budoucnu je vědomí snadného rozvodu příčinou uzavírání neuvážených manželství... protože když se toho lze kdykoli jednoduše zbavit, tak není žádného zvláštního rozmýšlení zapotřebí. Pokud by se společnost a zákonodárce vydali opačným směrem, bezprostředně sice někomu život zkomplikují, ale do budoucna zvýší motivaci vstup do manželsví lépe uvážit, což je nejlepší prevencí rozvodu. Ale opět: existující manželství, která je problematické rozvést, ta jsou na očích, zatímco ta, která by po zralé úvaze nikdy nevznikla (a místo nich by vznikla jiná, uváženější), ta zůstávají mimo zorný úhel.

Nebo jiný příklad: masová imigrace přes moře. Pokud by se Italům podařilo vzpamatovat Němce a ti přestali financovat vyzvedávání „trosečníků" (kousek od afrických břehů přimo z lodí pašeráků) a jejich převoz k břehům evropským... tedy pokud by tohle přestalo, budou mediálně nejvděčnější záběry vyplavených těl utonulých dětí. Ale nikdo nikdy nespočítá ty, jejichž životy budou zachráněny tím, že se na riskantní plavbu nikdy nevydají, neboť (správně) vyhodnotí riziko jako příliš velké.

Vraťme se nyní k tématu a učiňme myšlenkový experiment. Představme si 10 manželských párů v přibližně stejné věkové situaci (např. oba manželé kolem 25 roku věku), navíc předpokládejme, že každý z těchto párů obecně touží po dětech. Nejprve si představme situaci bez jakékoli možnosti IVF a poté si představme situaci dnešní - s pokročilými možnostmi IVF, které jsou veřejnosti široce presentované, navíc prakticky výhradně z té pozitivní stránky. Jistě, můžete namítnout, že se jedná o čistou spekulaci, ale mně tu nejde o data, ale o přiblížení toho, jak výše popsaný princip účinkuje v tomto případě. Dejme tedy tomu, že v první situaci (bez IVF) by žádný pár na nic nečekal a snažil se využít plodnosti mladého věku... řekněme, že 8 párů by počalo a 2 by s početím přirozenou cestou měly problémy. A dejme tomu, že ve druhém případě by všech těch 10 párů v klidu snahy o početí přirozenou cestou odložily na později, protože vždycky tu přece je IVF. Prvním čtyřem by odklad „vyšel", zatímco druhým čtyřem už nikoli... a ty dva páry s výše zmíněnými problémy by se díky IVF dítěte dočkaly. Tak se v prvním případě narodí 8 dětí, ale ve druhém jen 6. Ovšem prezentace se dostane pouze oněm posledním dvěma párům - bez IVF by se děti nenarodily... ergo kladívko, IVF přispívá k vyšší porodnosti / plodnosti. Jak je tedy možné, že s navyšováním technických schopností úhrnná plodnost stále klesá? Spoléhání se (třeba jen podvědomé) na IVF totiž povzbuzuje odkládání, oddaluje rozhodnutí - vždyť je času dost... Kromě toho, pozdější početí prvního dítěte snižuje pravděpodobnost, že pár „stihne" počít také druhé či třetí dítě (lhostejno zda přirozenou cestou či pomocí IVF). Štědře financovaný marketing reprodukčních klinik je samozřejmě ostře proti, ale do veřejnosti by se přinejmenším měly ve velkém dostávat informace o nesamozřejmosti a nákladnosti celé procedury, a to jak emocionální, tak finanční nákladnosti.

Principiální otázkou tu samozřejmě je ta antropologická. Kým je člověk? Zde konkrétně: je dítě zboží? Převedeno do praxe, je jistě pochopitelné že konkrétní dospělí lidé touží po dítěti. Má jim zbytek společnosti přispívat na naplnění této jejich touhy, nota bene když oni sami dobrovolně propásli nejplodnější léta svého života? Pokud ano, proč? Když budou toužit po autě, má jim společnost auto pořídit? Ale chápu, že tento typ argumentu nemá mimo náboženskou pravici a křesťanské církve téměř žádnou váhu. Ale třeba by mohl zavážit jen o jeden malý stupínek méně principiální pohled: je nerozumné požadovat, aby pokud možno každé dítě mělo možnost znát oba své biologické rodiče? Kdyby pro nic jiného, tak kvůli anamnéze... Přesněji, každé dítě má právo, aby mu v možnosti poznat své biologické rodiče nikdo nebránil. Chceme před tím účelově zavírat oči?

Vraťme se tedy k onomu efektu „slepého místa". Páry, které - s myšlenkou na IVF - dítě nepočnou, nebo jej počnou tak pozdě, že místo dvou či tří dětí „stihnou" jen jedno, tyto páry nikdo nespočítá, nikdo na ně prstem neukáže. Přesto obývají stejnou realitu jako páry, které dítě počnou díky IVF, a v celkových statistikách se samozřejmě započítají. Tvrzení pana Kechlibara, že přijetí restriktivního přístupu k IVF by v dlouhodobější perspektivě přispělo k demografickému propadu, proto mám za zásadně zpochybněné. Má teze zní, že restriktivní přístup k IVF, zejména jeho vynětí z úkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění (s případnými výjimkami mladých manželů...), by významně omezil motivaci k popsanému „odkládání" snah o početí dítěte a tím by v déledobější perspektivě v důsledku přijetí tohoto optření nedošlo ke snížení úhrnné plodnosti, přičemž opatření má i nezanedbatelný potenciál přispět k jejímu zvýšení.

Závěrem už jen drobná poznámka. Nabízím pozornosti např. tato data, která poskytují přece jen poněkud odlišný obrázek od toho, který vykresluje pan Kechlibar. Zajímavé je na něm nejen to, že moravské kraje (bez Moravskoslezského) jsou na tom demograficky (o něco) lépe než průměr celé ČR, ale např. i propad Středočeského kraje, ve kterém je životní úroveň relativně (po Praze) dlouhodobě nejvyšší.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Jsme nuceni poukázat na zásadní selhání řady našich spojenců tváří v tvář kremelským ambicím revidovat mezinárodní uspořádání nastolené po r. 1989 a finlandizovat „blízké zahraničí". Za vlajkovou loď mylných, liknavých či přímo hanebných politických kroků lze prohlásit „politiku Nordstreamu" provozovanou zejména Spolkovou republikou Německo celých 8 let po zahájení kremelského tažení proti Ukrajině. Po zmíněném začátku eskalace agrese pak byla navzdory všem varováním podpora napadenému Kyjevu nedostatečná i opožděná („too-little-too-late"), okořeněná navíc nejrůznějšími absurdními podmínkami - limity na použití poskytnuté výzbroje. V důsledku toho se nyní téměř jistě nacházíme v situaci, ze které jsou už pouze špatná, nebo ještě horší východiska. Je nutné se poučit!

Konzervativní strana tedy podporuje a podpoří každý krok, který reálně povede

• ke zvýšení obranyschopnosti České republiky,

• k vyšší součinnosti se spojenci v rámci NATO včetně nákupu moderní výzbroje,

• ke snížení zadlužení naší země.

V daném kontextu zdůrazňujeme také nezbytnost preference rodiny. Žádná země Západu není dlouhodobě udržitelná bez loajality vlastních lidí ke své vlasti i vůči Západu jako celku. Přitom právě v rodině získáváme občanské ctnosti, mezi které patří zejména solidarita, schopnost důvěřovat a spolupracovat. Neustávající útoky na rodinu oslabují naši schopnost aktuálnímu vnějšímu ohrožení čelit a liberální levice, která rozdmýchává kulturní válku, je tak nejspolehlivějším spojencem Moskvy, jakkoli se pravděpodobně její většina ocitá v roli „užitečných idiotů". Své spojenectví s Kremlem pak liberální levice dosvědčuje zeleným fanatismem, jehož hlavním důsledkem je podkopávání hospodářského základu Západu.

Nelze také zapomínat, že po vojenském útoku na tehdejší Československo v srpnu 1968 a po výjimečné přehlídce násilí ze strany domácích komunistů v srpnu 1969 následovala normalizace. Je pro nás obtížně pochopitelné, že nemálo našich spoluobčanů na tuto fázi totalitního režimu vzpomíná s nostalgií. „Politice špatné paměti" či dokonce legitimizaci normalizačního režimu vybájenými interpretacemi naší moderní historie je nezbytné čelit - předně ve volebních místnostech.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Praha, 20. srpna 2026

Dovolím si odrazit se od toho, že „Na straně svobody“ je na řadě míst osobní. Rozhodně více než je obvyklé. I já tedy budu osobní. S Romanem (stejně jako s Davidem) se známe velice dlouho – aspoň v měřítku jednoho lidského života.

Jak David píše ve zmíněné recenzi, „číst Jocha je radost“. Radost, která člověka zaplaví, když se třeba vrací po delší pauze do známého kraje, tím spíš když narazí na dávného přítele, se kterým plynule a samozřejmě naváže hovor tam, kde jej před léty přerušili. Romanovy myšlenky – to jsou „moje“ názory. Navíc mnohem lépe formulované, založené a obhajované, než bych to kdy dokázal já.

Kromě toho, Roman má „výhodu konvertity“ – nemyslím primárně ke křesťanství, ale také. Ta výhoda spočívá v tom, že to všechno, co jiní relativně „bezmyšlenkovitě“ převzali od (pra)rodičů a tak přirozeně vrostli do příslušného myšlenkového rámce (s obvyklou více či méně bouřlivou epizodou se vůči „tomu všemu“ vymezit), musí si každý konvertita sám na sobě vyvzdorovat, sám v sobě vybojovat. To nelze bez výrazného intelektuálního úsilí, nebál bych se říct vzepětí, na jehož začátku je obrovská odvaha postavit se svým vlastním dosavadním přesvědčením a v pokročilém stádiu opět odvaha, možná ještě větší, změnu svého smýšlení vyjevit (a obhájit) před okolím. Není to má vina, natož zásluha, ale já takto zocelený nejsem.

Plody tohoto procesu každopádně vydávají úspěšní válečníci po zbytek svého života. Jedněmi z nejzářivějších příkladů plodných konverzí jsou Gilbert K. Chesterton nebo Whittaker Chambers. Roman patří do té nejlepší společnosti.

Roman píše léta stejné věci. Témata i myšlenky k nim se zdánlivě nevyvíjejí. Jeho komentáře k aktuálnímu dění nezřídka explicitně zmiňují principiální východiska, na kterých svůj úsudek zakládá. Jen velmi pozvolna myšlenky rozvíjí – ví, že tohle je součást jeho podílu na kontraktu mezi živými, mrtvými a dosud nenarozenými a v téhle perspektivě není kam spěchat. Ten myšlenkový vývoj tedy není tak snadné zaznamenat.

Co je ale nepřehlédnutelné, jak cizeluje formulace a argumenty. Uvedené „aktuality“ mu slouží coby brusné kameny – znovu a znovu poměřuje současné události příslušným principem a přitom jej znovu promýšlí, znovu se k němu propracovává, nahlédne jej z trochu jiného úhlu a to ho přivádí k dalšímu zdokonalení jeho obhajoby, stejně jako k jeho účinnější, totiž přiléhavější a přesvědčivější aplikaci na téma dne. Tento způsob zrání nemá hranic.

Celek pak lze vnímat jako harmonii formy a obsahu, které tvoří dvě kola jednoho bicyklu, u něhož se navíc střídavě jedno i druhé kolo stává tím „hnacím mechanismem“. Roman dokáže výstižně formulovat princip, aplikovat jej, myšlenku rozvinout a to jej přivede k ještě trefnější formulaci, zvláště pak v konfrontaci s případným (vždy vítaným!) oponentem… a tak dále. To vše zde zmiňuji proto, že „Na straně svobody“ je prostě jakýsi „řez v čase“ – sem se L.P. 2026 zkrátka Roman dopracoval. A je to úctyhodné.

V tom, že píše stále stejné věci, se Roman podobá Čestmíru Hofhanzlovi. Byly doby, kdy mně tím Čestmír dost lezl na nervy. S postupujícím věkem tomu rozumím víc a víc. Pokud však jde o způsob projevu, zásadní rozdíl spočívá v tom, že Čestmír neměl v úmyslu někomu něco vysvětlovat. To dělal jen velmi příležitostně a když už, tak povětšinou ledabyle. On neobhajoval – on prostě kázal. Přijetí či odmítnutí předkládaného pak záleželo do značné míry na tom, nakolik čtenář Čestmíra znal jako člověka, přičemž z tohoto poznání většinou pramenila hluboká důvěra. Čestmírovy texty tak povětšinou oslovovaly pouze ty „už přesvědčené“; nezaujatému publiku byly přístupné spíše výjimečně a výběrově. Čestmír nebyl konvertita…

Je ode mě patrně troufalé to vyslovit, ale domnívám se, že Roman dnes formuluje relativně náročné ideje a principy tak jednoduše (a přitom bez újmy na přesnosti!), že jsou přístupné téměř komukoli. Má troufalost spočívá v tom, že nemůžu tento názor konfrontovat s vlastní zkušeností – já ty myšlenky sdílím, nejsem tím nejsprávnějším adresátem. Kromě toho, když píšu „komukoli“, tak mám na mysli každého, kdo si dokáže udržet potřebnou míru intelektuální otevřenosti, není apriori uzavřen do modernistických dogmat a při posuzování předkládaného se dokáže oprostit od balastu předsudků, kterými je dnešek přesycen.

Paradoxně až nyní se dostávám k tomu, o čem je v knize řeč: totiž ke svobodě. Je na místě upřesnit, že jde o svobodu jako nejvyšší politický cíl. Že se jedná o nejvyšší cíl politický je podstatné, neboť nejvyšším cílem obecně svoboda není. To Roman reflektuje a zmiňuji to proto, že k jeho formulaci mám drobnou výhradu.

Roman píše: „Toto štěstí (být po smrti v Nebi, tedy spásu – pozn. J.K.) člověku nezajistí přímo stát, ale spíše církev, leč stát tomu má svými příkazy a zákazy napomáhat.“ (str. 49) Já se domnívám, že stát nemá člověka na cestě ke spáse nijak postrkovat, ani jej na tuto cestu vracet, když z ní o své svobodné vůli sejde – stát je kompetentní v oblasti zločinů, nikoli hříchů. Myslím tedy, že dostatečnou (a samozřejmě nutnou) povinností státu je spáse člověka spíše nepřekážet – tedy vystříhat se takových příkazů a zákazů, které podněcují jednání a chování lidí, jež cestu ke spáse komplikují. Překáží-li stát spáse člověka, je vždy legitimní snažit se příslušné překážky odstranit. Na té aktivní straně může stát povzbuzovat a motivovat – např. poukazováním na úctyhodné vzory, nositele ctností (dnes tak oblíbené plivání na hrdiny Západu je s tím v příkrém rozporu).

David v závěru své recenze spojuje svobodu výhradně s liberalismem a z tohoto exkluzivního spojení vyvozuje (spíše implicitně a formou otázek) jisté hypotézy. Domnívám se, že v tom se David dopouští nepřesnosti.

Liberalismus není jediným obhájcem, jedinečným rámcem svobody. Pokud tedy selhává liberalismus (a ano, chybná antropologie v jeho základu účinkuje), neznamená to nutně kolaps ideje svobody jako takové. Na ni liberalismus patent nemá. Jako v mnoha jiných případech, lze i svobodu konsistentně hájit ne-liberálně, s realistickou odpovědí na otázku „kým je člověk?“ (viz str. 19 a 20). Roman patří k těm nejvýřečnějším, kdo právě tuto možnost aktualizují. Jinými slovy, s vaničkou liberalismu nesmíme vylít i dítě svobody. Nemyslím si tedy s Davidem, že „k těmto otázkám“ Roman ve své knize mlčí. Vždyť celou dobu obhajuje svobodu z posic, které se varují principiálních omylů liberalismu.

Už jen jednou jsem přestal nad knihou jen a jen kývat. Důvodem byla tato pasáž: „Kromě přesvědčení o stálé, neměnné a nezměnitelně nedokonalé lidské přirozenosti je přesvědčení o existenci objektivního mravního řádu druhou zásadní, formativní, konstitutivní zásadou konzervatismu.“ (str. 59) Nejprve drobnost: lidská přirozenost skutečně je nezměnitelně nedokonalá, ale pro přesnost by se slušelo dodat lidskými prostředky. Zejména jsem však přesvědčen, že dvě zmíněné zásady na sobě nejsou nezávislé – tedy že ta druhá (existence objektivního mravního řádu) z té první (dané a neměnné lidské přirozenosti) vyplývá. Součástí lidské přirozenosti je totiž i zaměření člověka k hlavnímu cíli a smyslu jeho života – k výše zmíněné spáse.

Na fyzické úrovni se často uvádí řada atributů, které k přirozenosti člověka patří: pro člověka je přirozené mít dvě ruce, dvě nohy… vidět… být sexuálně přitahován člověkem opačného pohlaví… Na úrovni metafyzické je diskuse (zvláště v rámci moderních paradigmat) o mnoho složitější, ale mám za nezpochybnitelné, že každý člověk touží být bezvýhradně milován. A pokud u konkrétního jedince taková touha zcela absentuje, jde o patologii – takový člověk je na nejlepší cestě minout hlavní cíl svého života. Objektivně mravné je pak to, co je přiměřené onomu zacílení lidského života, které z přirozenosti člověka vyplývá – a tedy přesvědčení o objektivním mravním řádu vyplývá z přesvědčení o dané a neměnné lidské přirozenosti.

A že, jak si David v závěru své recenze povzdechl, Roman nevěnuje pozornost Donaldu Trumpovi? Je to samozřejmě čirá spekulace, ale třeba (jako já) nemá v této věci dostatečně jasno. Je to přitom do značné míry úlevné – těch, co jasno mají (jedním i druhým směrem) je všude plno. Já vítám diskusi věcnou a je zjevné, že současný US president má (spolu se svojí administrativou, pochopitelně) „na svědomí“ jak ty nejskvělejší kroky, tak opatření diskutabilní a sporná, popř. rovnou chyby (které bývají horší než zločin).

Není přitom obtížné (ani pro Davida, ani pro mě) odhadnout, které kroky by Roman hodnotil pozitivněji a které záporněji (což už také několikrát při různých příležitostech udělal). Ostatně v hodnocení toho kterého kroku bychom se, nepochybně, ve třech neshodli jen velice výjimečně, pokud vůbec. Že z těchto jednotlivostí zatím Roman systematicky nestaví žádné resumé o celkovém působení Donalda Trumpa (na svět, na USA, na konzervativní politickou praxi…), to mi nepřekáží. Já to vnímám tak, že Roman není ani nekritickým fanouškem presidenta Trumpa, ani jeho zarytým odpůrcem v duchu „never-Trump“. A rozumím tomu.

Dvě ryze formální poznámky: (1) narazil jsem na nějaké překlepy – to vždy zamrzí; (2) knížce by slušela pevná vazba (se záložkou…).

Zakončím ve stejně osobním duchu, ve kterém se prakticky celá tato má imitace recenze nesla: Přátelé, už bych se s Vámi velice rád zase jednou s oběma osobně potkal… No a Romane, díky Ti za tu knížku.

Autor je předsedou Konzervativní strany

Roman Joch: NA STRANĚ SVOBODY; nakladatelství Bourdon, Praha 2026, počet stran: 224, ISBN: 978-80-7611-358-9

Nicméně jsem si se zájmem přečetl debatu v rámci Salonu týdeníku Echo Sudetoněmecký sjezd v Brně: příležitost, nebo provokace? (skvěle moderovanou panem Jiřím Peňázem). Jedním z debatujících „v dresu" Meeting Brno byl pan Matěj Hollan. S panem Hollanem, řekl bych, se shodnu na máločem, ale v tomto případě hájil stranu mně spíše sympatickou. Ba co víc, oslovil mě dvěma svými poznámkami, které s hlavním tématem souvisejí spíše volně.

Matěj Hollan vyznal, že se před deseti lety mýlil v otázce kulturně nekompatibilní imigrace: „Nešlo to [zmíněnou imigraci, pozn. J.K.] zvládnout. Evropa se tím možná rozsype. Je mi to líto, ale neměl jsem tehdy pravdu. To, že jsou v Německu útoky nožem na dennodenním pořádku, je strašné. Je to obrovský problém a demokracie na to dojíždí. To, že má AfD pomalu třicet procent, je toho důsledek. V tomhle měly východní země pravdu a neměl pravdu Západ. Byl to idealistický koncept, který se ukázal neuskutečnitelný."

Musím v návaznosti na to vyznat, že takovou sebereflexi obdivuji - není vůbec snadná a snad i proto je tak výjimečná, přinejmenším co se týká její veřejné presentace. Pan Hollan beprostředně pokračuje: „Je to ale jiný příběh než náš s Němci: s nimi jsme tady žili víc než osm set let, je to evropský národ, soužití s nimi je přirozené a prospěšné, řekl bych, že přímo nutné, aby Evropa mohla dál být tím, čím v dějinách byla." Souhlasím, a za okamžik se k tomu vrátím.

Je tu totiž ještě jedna poznámka pana Hollana, kterou osobně považuji za ještě významnější: „Žádná tlustá čára za minulostí neexistuje. Odporuje to lidské přirozenosti." (zvýrazněno J.K.) Lidská přirozenost jako pojem, její reflexe jako zásadní součást promýšlení jedné z nejpodstatnějšícgh otázek „kým je člověk?" - to je na liberální levici nepřípustné, řekl bych až toxické. Naopak je snadné doložit, jak konzervativní politické myšlení z reflexe neměnné lidské přirozenosti čerpá a vyrůstá. Skoro jsem nakloněn tvrdit, že konzervatismus je bez tohoto pravdivého pojetí člověka v podstatě nemyslitelný. Suma sumárum, nestalo by to poprvé, kdy v-mládí-levičák s postupujícími roky prohlédl a změnil své politické smýšlení. Možná je tedy pan Hollan na dobré cestě.

Závěrečnou poznámkou se vracím ke zmíněnému rozdílu mezi otázkou imigrace a otázkou soužití a smíření s potomky vyhnaných (sudetských) Němců. V textu Vratislava Dostála „Okamura a spol. mají velký problém. Proto straší a šermují seznamy údajných zrádců" (Aktualne.cz) je citován politolog Ladislav Cabada: „Takzvaná diskuse, ve své podstatě zejména hysterie vůči konání setkání Sudetoněmeckého krajanského spolku (...) v Brně, dobře ukazuje, jak část české politické scény dlouhodobě pracuje s emocí strachu". A text pokračuje: „Ten je podle něj často konstruován a nemá reálný základ, což dobře ukázala podobná hysterie kolem údajné hrozby migrační krize v roce 2015, která Česko zcela minula."

Schopnost náležitě oddělit otázku imigrace od „sudetské otázky" tedy není vůbec samozřejmá - citovaný pan Cabada ukázkově míchá obě témata dohromady: formálně sugestivně, věcně nesmyslně. Nesporně mu při tom řada lidí zatleská (pan Hollan ale mezi ně, díky za to, už patřit nebude).

Z toho vyplývá jedno důležité poučení: hysterická kritika sjezdu SdL v Brně dělá medvědí službu legitimnímu úsilí trvat na tom, že členské země EU mají mít plnou kontrolu nad tím, koho (míněno občany ne-členských zemí) a za jakých podmínek vpustí, popř. přijmou na svém území.

Konečně nemůžu přehlídnout závěrečná slova předešlé citace: „...která Česko zcela minula." Je to oblíbená argumentační figura. Proto na adresu těch, kteří přemýšlí v linii pana Cabady, připomínám, že hlupák se nepoučí ani z vlastních chyb, zatímco skutečně moudrý člověk se poučí z chyb, které udělali jiní.

Autor je předsedou Konzervativní strany

Případné plošné zavedení předkupního práva omezuje vlastníka v nakládání s jeho nemovitostí takto:

1. Prodlužuje se příprava převodu vlastnického práva k pozemku na jinou osobu i v případech, kdy vlastník může potřebovat finanční prostředky za pozemek k nějakému naléhavému osobnímu, časově urgentnímu záměru (např. investici).

2. Vlastník by nemohl vlastnické právo k pozemku převést přednostně na osobu, která má vůči němu pohledávku, nebo by nemohl za dohodnutou (i nižší než tržní či obvyklou) cenu prodat pozemek např. někomu z příslušníků vlastní rodiny.

Důsledkem (nebo dokonce cílem) návrhu je zvýhodnění zejména kapitálově silných osob (agro-společností), a to zcela bezdůvodně.

Vyzýváme proto vládu ČR, aby od záměru zbytečně omezit vlastnické právo upustila. Zároveň vyzýváme poslance a senátory, aby realizaci tohoto záměru rázně odmítli.

Uzavíráme opět slovy J. Šebka: „Pestré vlastnictví půdy a co nejvyšší úroveň jeho ochrany jsou stabilizačními prvky každé fungující demokratické společnosti."

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

19. února 2026

Příloha:

Vyjádření Mgr. Ing. Jaromíra Šebka, předsedy Asociace soukromého zemědělství ČR, k úmyslu současné vlády zavést předkupní právo pro nájemce pozemků

Aktualizováno: Připojena odpověď ministra zemědělství ing. Martina Šebestyána, MBA z 26. března 2026. Dokument níže v příloze.

Aktualizováno: Připojena reakce KONS z 21. května 2026 na odpověď ministra zemědělství ing. Martina Šebestyána, MBA z 26. března 2026. Dokument níže v příloze.

Tvrzení, že je třeba přijmout účinná opatření k minimalizaci rizika takových útoků, je triviální a toto uvědomění přichází opožděně. Útoky na cíle zapojené do zbrojní výroby či podpory Ukrajiny už se totiž v minulosti odehrály a to jak v ČR, tak v jiných evropských zemích. Je nutné mít na paměti, že Rusko funguje ve válečném režimu a tomu odpovídá i činnost a operace jeho zpravodajských služeb. Kdo si toto neuvědomuje či neuvědomoval, je v oblasti bezpečnosti zjevně nekompetentní.

Fakt, že je nutné postarat se o lepší zabezpečení příslušných objektů - což je nesporně úkol primárně pro jejich majitele či provozovatele, je stejně tak logický jako to, že taková opatření se musí promítnout i do cen výroby a výrobků, což ostatně může být jedním ze sekundárních cílů takových aktivit. Na státu pak je úkolovat tímto směrem tajné služby a umožnit jim fungování, aby se podobným útokům a jejich organizátorům s maximální efektivitou dařilo bránit a zabránit.

Nicméně to, k čemu nás tento incident motivuje, je diskuse: jak efektivně zvýšit ochranu občanů ČR před nebezpečím v nových bezpečnostních podmínkách? To musí být naší prioritou. Vždyť stát je institucí primárně určenou k vynucování práva a pořádku: práva vycházejícího z objektivního morálního řádu, tedy přirozeného práva, a pořádku umožňujícího lidem žít život v míru a bezpečí.

Připomeňme v této souvislosti dlouhodobě opomíjenou problematiku levicového (a levicověislamistického) extrémismu. Ten v našich končinách nebyl nikdy zanedbatelný, ale s nebývalou razancí se veřejně projevil po událostech 7. října 2023. Tím spíše, že nyní lze s ohledem na dění v Perském zálivu očekávat zvýšenou aktivitu pro-íránských organizací a skupin, které akcelerují svoji vlivovou činnost, ostatně u nás zaznamenanou již v době debat o radarové základně v Brdech.

Při vědomí aktuálního dění ve světě a příslušných okolností, které se promítají a budou promítat i do bezpečnostní situace v samotné ČR, vyzývá Konzervativní strana vládu premiéra Andreje Babiše, aby podnikla nutné kroky k dlouhodobému zvýšení bezpečnosti obyvatel ČR. Snaha tvářit se, že naší země se bezpečnostní situace v okolním světě netýká a netřeba ji věnovat pozornost i prostředky, je přinejlepším alibismem, jehož důsledky se dříve či později promítnou i do bezpečnosti samotné ČR. Veškeré tragické následky takové indolence pak půjdou na vrub výhradně vládě a administrativě, která na zhoršující se situaci odmítla smysluplně reagovat.

Za Konzervativní stranu

Jan Kubalčík

předseda

Původním záměrem navrhovatele zákona Pavla Svobody (US) bylo vytvořit zákonný rámec pro rozhodnutí o vstupu do Evropské unie "hlasem lidu". Ve svém konečném znění je pak text zákona obohacen návrhem Cyrila Svobody (KDU-ČSL), jímž se navíc otevřel prostor pro lidové hlasování i o ústavních zákonech. Svoboda Pavel je ale i tak spokojen; ústupek je to prý přijatelný.

Přiznám se, že nic přijatelného nevidím ani na výsledné podobě zákona, ale ani na původním návrhu; nevidím totiž nic přijatelného na institutu referenda jako takovém. Proč má probůh o zákonech rozhodovat nějaký lid, když si k tomuto účelu platím poslance, senátory a za nimi celé zástupy úředníků? Snad proto, že toho nejsou schopni? Proč pak ale omezovat referendum jen na některé zákony a nenechat lid vládnout bez omezení? Tady už politik přispěchá s vysvětlením: řada věcí je kromobyčejně složitých a nelze je přenechat laickému rozhodování. To je ale jen půl pravdy, a to hned dvakrát (aniž by to přitom dalo dohromady pravdu celou). Poprvé v tom, že často nemusí jít ani tak o složitost věcí jako spíše o to, že by hlas lidu připravil politika o část jeho - ach, tak sladké - moci. Podruhé pak právě naopak, což se však tomu, kdo je na "hlasu lidu" jakkoli závislý, říká dosti těžko: lid je v této souvislosti ničím, a nejen to: je dokonce hrozbou. "V zavedení principu, podle něhož by se většina zjišťovaná pouhým sčítáním hlav měla považovat za lid a vůle takto chápaného lidu za zákon, nespatřuji politickou moudrost ani účelnost, natož pak právo," praví Edmund Burke. A Russell Kirk k tomu dodává: "Je třeba jasně říci: lidé mají přirozené právo na to, aby jim bylo zabráněno plést se do politického rozhodování způsobem, pro nějž nemají kvalifikaci a který jim může leda uškodit."

Slova to jsou jistě odvážná a v demokracii konce 20. století bezmála kacířská. Znamená to ale, že v nich není ani zrnko pravdy? Podívám-li se na to, co a jak mi dneska vládne (a nejde jen o vládu v nejužším slova smyslu), a vezmu-li přitom v úvahu, že to bylo zvoleno demokraticky, tedy lidem, až tak nerozumná se zase nezdají. Vždyť co je to lid? Může snad mít lid nějaký názor? Pochopitelně nikoli; to, co se za názor lidu vydává, je pouhým průměrem názorů těch, kdo lid tvoří - dnes tedy prakticky všech. A je snad něco rozumného na vládě průměru? Vládnout druhým není právem, nýbrž privilegiem. A privilegia si dotyčný musí zasloužit - tím, že v dobrém vyniká nad průměr. Pravda, o současné vládnoucí "elitě" se to říct nedá. Ta tu ale není navěky; jak a kdo však zbaví privilegia vlády lid, bude-li vládnout přímo? Kdo jej při výkonu jeho moci zabrzdí, kdo jej zkontroluje, kdo jej bude za způsob jeho vládnutí volat k zodpovědnosti? Odpověď, že lid jako svrchovaný vládce tomu tak chtěl a podle svého práva rozhodl, nikterak neuspokojuje; neboť "lidé nemají právo na to, co není rozumné a co jim neslouží ku prospěchu", nemluvě o tom, že hlas menšiny, byť sebemoudřejší, ztrácí v podmínkách přímé vlády lidu jakoukoli šanci.

Je zřejmé, že omezit dnešní podobu demokracie je politicky nemožné - neboť, jak praví James Fenimore Cooper, "každý kdo se postaví zájmům či přáním veřejnosti, byť by měl v zásadě pravdu, nalézá pramálo pochopení, neboť v demokracii platí, že bránit choutkám veřejnosti znamená totéž jako omezovat vládce v jeho rozmarech"; bylo by to ale koneckonců i nerozumné. Je však na druhou stranu rozumné léčit známé neduhy demokracie ještě větší porcí - demokracie?

Na celém příběhu schvalování zákona o referendu je ovšem jedna věc zvláště odporná, a to zřejmá účelovost hlasování některých. Svůj návrh rozšířit původní text o možnost vypsání referenda ve věcech ústavních zákonů zdůvodnil totiž Cyril Svoboda tím, že je to pojistka proti tomu, aby si některé strany navrhly "nějaký, třeba výhodnější volební systém". Ten, kdo není zaslepeným stranickým fanatikem, ví, že smluvněopoziční dohoda o změně volebního systému není věcí principu, leč nízkého a povrchního účelu. (Kdyby šlo ostatně o věc vskutku zásadovou a akceschopnost výkonné moci ležela protagonistům opravdu na srdci, těžko by mohl Stanislav Gross po "zpochybnění" vlády ČSSD Václavem Klausem před dvěma měsíci prohlásit, že v nastalé situaci není toto téma pro ČSSD prioritou.) Bránit ovšem jednomu účelovému kroku (změně volebního systému) jiným (účelovou změnou ústavního práva) je perverzí na druhou. Sledování pouhé účelovosti je totiž vždy cestou do pekel. Také proto - i když nejen proto - nesouhlasím ani s původním návrhem "referenda na jedno použití". Neboť, jak praví v úvodu zmiňovaný Randolph, "...pokud kdy lidé této země ztratí své svobody, bude to jedině proto, že obětují nějaký závažný státotvorný princip chvilkovému hnutí smyslů. Existují jisté důležité zásady, a pokud nebudou považovány za nedotknutelné, a to za všech okolností, příznivých i nepříznivých, pak bude naše svoboda ztracena. Vzdáme-li se jich, bude zcela lhostejno, jaký typ suveréna budeme mít...; tak či onak, budeme otroky. To, že je naše vláda volená, nás nezachrání."

Co víc k tomu říci? Snad jen to, že největší spokojenost s výsledkem hlasování vyjádřil komunista Filip. Nic vám to, pánové (nejen Svobodové), neříká? Vždyť Hitlerovi v roce 1932 i našim komunistům o 14 let později se přece demokracie hodila náramně do krámu; a může snad dnes rozumný člověk říci, že tento hlas lidu projevil nějakou zvláštní moudrost a uvážlivost? Z dnešních volebních preferencí - tím spíše, že část hlasů pro komunisty je intepretována jako "šprajc" - je navíc zřejmé, že od těch dob lid rozhodně nijak nezmoudřel. Potvrzují se tak slova, že "většina lidstva sotvakdy přemýšlí a ve vyšším slova smyslu toho ani není schopna: zbavena lidové moudrosti a nepsaných pravidel, dokáže pouze oslavovat demagogy, plnit kapsy šarlatánů a poddávat se despotům" - což je zároveň tou největší hrozbou přímé demokracie, v níž je bezprostředním vládcem každý.

Praha 16.12.1999

Jaromír Žegklitz

mluvčí SKS

Přečetl jsem si text Bohumily Kunertové „Větší bezpečí pro ženy. Laserová technologie pomůže detekovat chování predátorů" (Novinky.cz, 13. dubna 2026). Vůbec nechci diskutovat pojednávanou technologii, popř. její nezamýšlené důsledky např. v oblasti práva na soukromí - to rád přenechám jiným. Ve zmíněném článku je však v závěru citována expertka na kriminologii na University of East London Emma Cunninghamová: „Je normální, že ženy plánují své každodenní aktivity s ohledem na bezpečnost, s tím je ale třeba přestat."

Nejsem expert na kriminologii, ale jsem silně přesvědčen, že z dané a neměnné lidské přirozenosti, jejíž součástí je i pud sebezáchovy, vyplývá, že nikdo není motivován mě chránit víc, než já sám. Zároveň považuji za jisté, že žádná veřejná moc, i kdyby byla vybavena nevím jakou technologií a všechny ohledy na soukromí (či případné jiné ohledy) by šly stranou, není schopna každému člověku, sama, bez jakéhokoli přičinění dotčeného člověka, zajistit úplné bezpečí kdekoli a po každou vteřinu jeho života. Z těchto dvou premis mi přímo vyplývá, že by mělo zůstat normální, že ženy plánují své každodenní aktivity (také) s ohledem na bezpečnost. Jsou samozřejmě situace a/nebo místa, kde takto ženy plánují méně až zanedbatelně (řekněme typicky na průměrné moravské vesnici), a jiná, kde a kdy tak plánují více či pořád a plánují tak i muži (řekněme příkladně na některých předměstích některých západoevropských metropolí).

A teď se dostávám k tomu svému avizovanému ne-zcela-fér přístupu k diskusi. Myslím si totiž, že žádná matka své dceři nikdy v soukromí neporadí, že je třeba přestat s tím, aby dbala na svoji vlastní bezpečnost - a to bez ohledu na to, jak pokročilé technologie má k disposici státní moc nebo jaká atmosféra panuje v té které společnosti (i kdyby to bylo Ladies first). Proč? Protože odmyslíme-li si nějaké patologie, každá matka svoji dceru miluje. No a třeba má paní Cunninghamová dceru. A třeba by v diskusi tvrdila, že je to zrovinka ona, kdo by jí klidně (za nějakých příhodných podmínek) takovou radou posloužil. Já bych však takovému tvrzení zkrátka nevěřil...

Milující matka Ema Cunninghamová by, domnívám se, svému odbornému a/nebo ideologickému přesvědčení navzdory, mezi čtyřma očima, v bezpečí domova, poradila své dceři to, co matky po generace dcerám radívají a co také statisticky funguje. A veřejně by dál tvrdila to, co veřejně tvrdí. To je, přiznejme si, docela podraz na dcery jiných matek - pokud ovšem ve skutečnosti není i paní Cunninghamová, jako já, přesvědčená, že ji sice možná kdejaká matka na veřejnosti ráda podpoří, ale v soukromí bude i ona dál lpět na fungujících tradičních receptech...

A co své dceři poradí milující otec? Nic. Rady nechá na matce a koupí jí revolver.

Autor je předsedou Konzervativní strany.