PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

06.03.2012

Autor: Jan Kubalčík

Romana Smetany skoro slavný předchůdce

Kdo to tam stojí na rohu ulice, plešatá hlava, placatá čepice? Kdo se to potácí, kdo to tam zvrací? To Vladimír Iljič se ze schůze vrací!


Mnozí to znáte... tak se za to nošení dříví do lesa omlouvám, ale odolat jsem nemohl... Přestože to dnes (díky, díky Bohu!) nemá ani stín nádechu nebezpečnosti. Leč nebylo tomu tak vždy...

Studoval jsem gymnázium a ve druhém a snad i třetím ročníku (už je to nějaký pátek, tak nevím přesně) jsme byli tzv. stěhovavou třídou. To znamenalo, že jsme sice měli přidělen jakýsi kumbál, kde probíhaly naše „třídní hodiny", ale ve skutečnosti jsme žádnou vlastní třídu neměli a prakticky každá přestávka pro nás znamenala přesun z učebny A do učebny B. Takových tříd bylo víc a tak logistika nebyla zcela snadná a náležitě kořenila již tak netriviální otázku rozvrhů. Ty ale tvořil náš třídní - matikář, takže všichni měli oprávněnou důvěru, že nakonec všechno dobře dopadne... ale neodbočujme. Psal se myslím rok 1987.

Žil byl a pokud vím tak stále žije a je jeden náš spolužák, říkejme mu třeba Čenda (jméno je smyšlené, případní čtenáři z řad pamětníků však nebudou mít s identifikací problém...). V rámci našeho stěhování byla také jedním z mnoha působišť učebna, ve které měla svoje sídlo dívčí třída o ročník (či o dva?) výš... Zdůrazňuji: dívčí třída, takže si to jistě umíte představit: všechno vymazlené, nástěnky načančané... a podezřelé kočovné existence, za které jsme byli právem považováni my, mohou takovou nádheru jen ničit. To byl důvod, proč soudružka Pelikánová (ano, tak se opravdu jmenovala a byla to komunistka skutečně přesvědčená), třídní oné dívčí třídy (nechci jí ukřivdit, ale typl bych si její aprobaci na čeština-ruština), prováděla namátkové kontroly o přestávkách, zda se dočasní okupanti její opečovávané dokonalosti chovají ke svěřenému prostoru s náležitou úctou. Považte: mohli jsme se třeba houpat na židličkách! To by ji možná ani ve snu nenapadlo, čeho všeho je ta cháska schopná.

Bylo to kolem výročí VŘSR a nástěnky ve třídách se hemžily Aurorami a byly plné Leninů. A co se nestalo, Čenda usedl do „své" lavice, v které patrně běžně sedávala nějaká výtvarněji orientovaná starší kolegyně... nebo tam ta tuš byla prostě náhodou? ...nebo snad byla přímo konspirativně nastražena? To už dnes nikdo nezjistí. Čenda konal impulzivně stejně jako rychle: chopil se tuše, přistoupil k velmi bohatě a nápaditě vyzdobené nástěnce s Vladimírem Iljičem a jal se mu přimalovávat rohy a fousy. Šlo mu to báječně, svoji kreaci však neměl mít šanci dokončit a umělecký svět dodnes netuší, o jak originální dílo přišel... Nevěděl, co činí, nepřipadal si ani jako karikatura disidenta, nic takového mu ani na um nepřišlo. Právě se chystal pustit do slušivých upířích zubů, když se ode dveří ozval až zvířecí řev soudružky Pelikánové. Paměť selhává při pokusech vybavit si, jakými přiléhavými výrazy soudružka Čendu častovala. Každopádně pachatele lapila při činu a i s na strany stříkající tuší coby předmětem doličným jej nekompromisně vlekla do ředitelny, kde měl ještě rok či dva pobývat jako její nájemce soudruh Lochman, neklame-li mne paměť, zeměpisář a agent Státní bezpečnosti.

Normálně, jak to tak na školách v takových případech bývalo (a možná i bývá...), by se začalo vyšetřovat. To ale v situaci, kdy viník byl přistižen, pochopitelně nebylo potřeba. Takže věc probíhala následovně: soudružka Pelikánová požadovala téměř vyloučení Čendy ze školy a rozhodně se nehodlala smířit s ničím menším, než se sníženou známkou z chování (což by zásadně zkomplikovalo Čendovo případné doporučení na vysokou školu, kam mířil... vzpomeňte si: bez toho to nešlo...). Tomu byl v rámci „prvního kola" soudruh ředitel ochoten přikyvovat a Čenda se do třídy vrátil ne nepodoben trosce. Dobře si pamatuji, že jsme s ním cítili, povzbuzovali jej „že to určitě bude dobrý", ale pomoct jsme mu nemohli - nebo jsme netušili jak, což vyšlo nastejno. Bylo však jasně vidět, že pro některé z nás byl v té chvíli někým, za koho bychom jej ještě sotva před hodinou nepovažovali ani v žertu: hrdinou!

Bylo by při tom zůstalo a možná bychom o Čendu přišli, nebýt „kola druhého", ve kterém do ringu nastoupil Čendův otec, tedy soudruh otec - aby bylo jasno... Co se dělo u Čendů doma si asi raději nepředstavujme, ale ne zcela zanedbatelné postavení soudruha otce a soudružská kolegialita přece jenom převážily nad vztekem a postavením soudružky Pelikánové. Soudruh ředitel se soudruhem otcem se nakonec shodli, že jde o klukovinu... no, nebýt to Čenda, nebo nebýt otec lépe postavený soudruh, co si budeme povídat: jakápak klukovina, vyloučit je ho potřeba, grázla jednoho... ale to by byl jiný příběh. Samozřejmě, že když Čenda vyvázl s ředitelskou důtkou, všichni jsme si oddechli - měli jsme (a máme) Čendu rádi, nakonec přátelství ze střední školy patřívají (to je aspoň má vlastní zkušenost) k těm nejpevnějším.

Nahlédnuto zpětně, Čenda byl tehdy (nikoli proti vlastní vůli) připraven o možnost být již v mladém věku postižen bolševickým režimem z důvodu svědomí a přišel tak o slávu plynoucí z příslušnosti k nepočetné skupině těch, kteří se alespoň umělecky vzepřeli despocii.

Už nikdo nikdy nezjistí, o co tím byl ochuzen Čenda sám, o co výtvarné umění a o co společnost. Jak je však patrné, i tak má dnes odvážného následovníka, který však neoplývá dost vlivným přímluvcem a i tak na klasifikaci „klukovina" již dávno ztratil nárok. I kdybychom však připustili, že v jeho případě chladná řeč paragrafů skutečně po právu implikuje žalář, je takový výsledek zcela jasně za hranicí spravedlnosti. Což o to, to se čas od času může stát i v právním státě, ale neměl by pak pan president třeba sem upřít svůj milostivý pohled?