PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

04.07.2013
Kategorie: Ekonomika, Právo

Autor: Martin Bejvl

Příčiny a řešení bankovních krizí

Jak provádět přiměřený dozor a přiměřenou regulaci nad monetárním systémem?


V tomto článku bych se rád zabýval otázkou, jak provádět přiměřený dozor a přiměřenou regulaci nad monetárním systémem. Publikace Pavla Kohouta Cesta k rovnováze (1) je velmi inspirativní, avšak o této problematice tam není zmínka. Proto považuji za vhodné tuto mezeru doplnit.

Nejprve bych stručně zrekapituloval základní principy monetárního systému, který je srozumitelně popsán v knize Paul Heyne: Ekonomický styl myšlení (2). Centrální banka má monopol na tisk likvidity a využívá následující nástroje:

  • Stanovuje povinné rezervy v procentech. Rezerva se vyjadřuje vprocentech jako poměr hotovosti, kterou má komerční banka vtrezoru ku objemu závazků této komerční banky. Za závazek komerční banky se považují například peníze, které může klient - vkladatel vybrat. Komerční banka smí půjčovat maximálně tolik, aby hotovost vtrezorech pokrývala alespoň 10% až 20% závazků.
  • Centrální banka půjčuje komerční bance natištěnou likviditu za diskontní úrok. Komerční banka pak tuto likviditu půjčuje lidem a firmám za vyšší než diskontní úrok. Zrozdílů obou úroků má komerční banka zisk. Pro regulaci inflace provádí centrální banka průběžné zvyšování či snižování diskontní úrokové sazby. Snížení diskontní sazby znamená expanzi levných úvěrů. Zvýšení diskontní sazby znamená stahování peněz zoběhu. Centrální banka půjčuje komerční bance tištěnou likviditu za diskontní úrok jen do určité meze.
  • Centrální banka půjčuje komerční bance natištěnou likviditu jako rychlou a krátkou půjčku na překonání akutního runu.
  • Centrální banka provádí snatištěnými penězi operace na trhu, jako třeba výkup dluhopisů.

Po zkušenostech z historie bezpečně víme, že v oblasti měnové a centrálně bankovní politiky jsou stěžejní tyto zásady:

  • Všechny směnné kurzy musejí být volně plovoucí.
  • Nezavádět společnou měnu pro státy srůznými hospodářskými podmínkami.
  • V případě krize bank nedělat restriktivní politiku, ale naopak dolévat likviditu i za cenu hrozby inflace.

Příčina krizí 1: Fixní směnné kurzy

Z publikace Pavla Kohouta Finance po krizi - 3. rozšířené vydání (3) se lze dozvědět, že většina finančních krizí a následných hospodářských krizí byla způsobena nadhodnocenými fixními měnovými kurzy stanovenými vládou. Uměle nadhodnocená měna má za následek likvidaci exportu a podporu dovozů na dluh a investic na dluh, aniž by tyto dovozy a investice byly podloženy dostatečně dobrou kondicí domácí ekonomiky. Tak vzniká dluhová bublina, která dříve nebo později praskne.

Krize byly dále zhoršeny silně restriktivní politikou za účelem udržení nadhodnocených fixních kurzů a ještě více zhoršeny odmítnutím vlád zachraňovat krachující banky, takže lidé i firmy přicházeli o všechny úspory. Nadhodnocené fixní kurzy zapříčinily následující krize:

1873, 1929-1933 - fixní kurz dolaru a marky ke zlatu;

Asie 1997, Mexiko 1994, Argentina 2001 - fixní kurzy místních měn k dolaru

Evropa 2008-současnost - euro pro různé země s různými hospodářskými podmínkami lze také považovat za uměle fixní kurz.

Příčina krizí 2: Špatné insolvenční zákony

Ne všechny krize však lze vysvětlit fixními kurzy. K bankovním krizím dochází i v zemích, které mají kurzy volně plovoucí. V těchto případech jsou bankovní krize zapříčiněny chybně či netransparentně vymezenými insolvenčními zákony, které mají udávat postupy dozorčích orgánů při krizových situacích. V takto nerovných podmínkách dochází ze strany bankéřů k bezbřehému morálnímu hazardu s tím, že zisky budou soukromé a ztráty zaplatí daňoví poplatníci. Nyní uvedu příklady krizí, které nastaly i při volně plovoucích směnných kurzech:

Japonsko

V 50., 60. a 70. letech bylo Japonsko na vrcholu hospodářského úspěchu. V 80. letech se v japonské ekonomice nafukovaly obří bubliny. Od 90. let ekonomika stagnuje, a zadlužuje se. Tento vývoj zcela určitě není náhodný. Do začátku 80. let byly přiměřeně vymezeny insolvenční zákony. Začátkem 80. let byla zavedena v monetární oblasti bezbřehá benevolence, takže banky začaly investovat svěřené finance do spekulativních produktů. Výsledkem byla nejprve obří bublina v 80. letech. Tato bublina praskla začátkem 90. let. Od té doby až do současnosti se země nachází ve vleklé stagnaci, kterou lze vysvětlit tím, že banky raději investují svěřené finance do vysoce rizikových virtuálních derivátů, než do reálné ekonomiky s tím, že zisky budou soukromé a ztráty veřejné. V důsledku všech těchto bankovních sanací je nyní státní dluh Japonska okolo 200% HDP.

Evropa, USA

Příčiny krize byly podobné jako v Japonsku: Nevyjasněné insolvenční zákony a odsud vyplývající benevolence vůči morálnímu hazardu bankéřů.

Švédsko 80. - 90. léta: v 80. letech se v zemi odehrávala úvěrová expanze, a začátkem 90. let přišla krize. Po této krizi byla benevolence omezena a nastolena opět vláda zákona.

USA 2001 až současnost: vinu za bankovní krizi má zřejmě chybná regulace bankovního systému, kdy regulující státní úřady se snažily postihnout všechny možné finanční deriváty, ale nedokázaly udržet krok s kreativitou soukromých finančníků.

Island 2001 až 2008: Zdejší banky nasadily vysoké úroky z vkladů, aby přilákaly zahraniční vkladatele. Jejich vklady pak islandští bankéři investovali do spekulativních produktů. Neúnosná rizikovost těchto investic se plně projevila při poklesu kapitálových trhů v roce 2008, kdy se islandské banky ocitly na suchu.

Příčina krizí 3: Znehodnocování měny

S existencí monetárního systému je dále spojena hrozba znehodnocování měny, což je vlastně systémové riziko každé nuceně monopolní měny.

Výmarská republika 1923

Hyperinflace ve Výmarské republice byla způsobena tím, že centrální banka byla privatizována do rukou skupiny spekulantů. Tito spekulanti pak trvale shortovali marku, a přitom záměrně řídili centrálně bankovní politiku k soustavnému poklesu měny, aby měli zaručenou jistotu výhry.

Znehodnocování dolaru

Graf na Obr. 1 (viz přiložený obrázek) je převzatý z knihy Murray Rothbard: Peníze v rukou státu (4) (na stránkách Liberálního Institutu lze tuto publikaci volně stáhnout ve formátu pdf), a znázorňuje vývoj cenového indexu v USA během historie do roku 2000. Zde je třeba vzít v úvahu, že USD se ve druhé polovině 20. století stal mezinárodní měnou používanou pro mezinárodní obchod s komoditami. V důsledku této skutečnosti by měl USD v době od 2. poloviny 20. století do dneška výrazně posilovat. Místo toho se však děje pravý opak. To znamená, že někde v americkém bankovním systému se musí dít soustavné znehodnocování měny v nepředstavitelné míře.

I kdybychom nevěřili přímo grafu na Obr. 1, přesto nelze popřít, že za 1000 dolarů si dnes koupíte mnohem méně bochníků chleba, než za 1000 dolarů v roce 1913.

Kdo, nebo co však takové znehodnocování měny provádí? Odpověď na tuto otázku lze najít ve vydání Konzervativních listů z 1. kvartálu 2013 (5). Publicista Jiří Síto ve svém článku USA pohledem amerických konzervativců píše o tom, jak je kongres USA v posledních dekádách ve stále větší míře ovládán lobbyistickými skupinami a jak USA směřují k nastolení totalitního policejního státu. Jestliže je tento článek pravdivý, pak tytéž mocenské skupiny, o kterých se ve článku píše, mohou snadno přimět státní centrální banku FED k natištění miliard (či biliónů) dolarů pro jejich soukromé potřeby. Počet takto vytištěných a přerozdělených dolarů je asi těžko představitelný, neboť zde musíme vzít v úvahu, že dolar je měnou, ve které se počítá světový mezinárodní obchod, takže USA, resp. mocenské skupiny, které mají vliv na politiku FEDu, mohou vyvážet inflaci do celého světa.

Tolik stručné zhodnocení dosavadních zkušeností. Nyní se pokusím nastínit vlastní alternativní návrhy.

Alternativní návrh č. 1: rakouská škola

Rakouská škola nemá znamenat:

  • Státem řízené fixní kurzy domácí měny ke zlatu, případně státem dirigovaný zlatý standard.
  • Okamžité zrušení centrální banky se slovy „nechme to všechno shořet".
  • Co nejdivočejší privatizace a tupé daňové a výdajové škrty.

Rakouská škola znamená především odmítnutí nuceného monopolu na vydávání směnného prostředku. Jednalo by se o všeobecnou legalizaci praxe, kdy libovolná skupina jednotlivců, firem, obecních či krajských samospráv si bude smět legálně zvolit libovolný směnný prostředek a k tomu svůj vlastní systém jeho uvádění do oběhu. Zároveň bude mít každý prodávající právo vybrat si, za jaký směnný prostředek bude prodávat svoje zboží, služby, či svoji práci. Pokud se nakupující a prodávající shodnou na ceně a na volbě směnného prostředku, dojde k obchodu.

V takovéto zemi si budete moci vydat svoji vlastní měnu, ale nebudete smět nutit ostatní, aby Vám za ni prodávali zboží. Pokud se Vám podaří přesvědčit nenásilnou cestou ostatní lidi, že Vámi vydávaná měna je dobrá, pak Vám za ni budou ochotně prodávat zboží, nemovitosti i podíly ve firmách a Vy tím zbohatnete. Pokud ostatní nepřesvědčíte, pak Vám za tuto Vaši měnu nikdo nic neprodá a Vy budete muset pracovat, abyste si vydělal peníze, za které jsou ostatní lidé ochotni prodat Vám zboží.

Pokud se tato praxe legalizuje a v některých regionech se uchytí alternativní měnový systém, který bude fungovat, pak dotyčná oblast může být osvobozena od federálních daní, ovšem pod podmínkou, že region si ze svého měnového systému bude financovat svůj vlastní veřejný sektor, který si zařídí libovolně po svém, včetně domobrany. Rovněž bude zcela legální, aby různé regiony a firmy libovolně spolupracovaly v zařizování vlastního finančního systému i vlastního veřejného sektoru, a aby byla tato spolupráce šířena i do dalších regionů a firem. Ve výsledku tak budou existovat různé finanční a měnové systémy, které budou volně vznikat, šířit se, zanikat, případně budou nahrazovány novými.

Úlohou federální vlády bude:

  • Dozorovat dobíhající monetární systém vregionech, které ještě nepřešly na alternativní měnový systém;
  • Pomáhat při usvědčování a trestání padělatelů jednotlivých měn, přičemž každý alternativní měnový systém a jeho pravý zakladatel bude registrován a zveřejněn včetně zakladatelových pravidel pro uvádění měny do oběhu;
  • Rozhodovat případné spory mezi jednotlivými vydavateli měn;
  • Garantovat potrestání provozovatele úschovny směnného prostředku, pokud poztrácí peníze vkladatelů na běžných účtech;
  • Vymáhat pravidlo, že žádný region nesmí stavbou závor a celnic bránit volnému přesunu zboží a lidí.

Rakouská škola poukazuje na historické zkušenosti. Historická zkušenost říká, že každá měna, která byla nuceně monopolní, nakonec vždycky vedla k těžkým krizím, případně klesla v ceně na svoji skutečnou hodnotu, tj. na nulu - viz kniha Robert Kiyosaki: Konspirace mocných a bohatých (6). Toto se opakovaně děje už od dob, kdy králové a císaři praktikovali ředění zlaťáků nevzácnými kovy.

Na znehodnocení nuceně monopolní měny nelegitimně vydělávají ti, kteří tu měnu tisknou, případně ti, kteří jsou u její distribuce do oběhu jako první. Nuceně monopolní měna rovněž znamená nebezpečnou koncentraci moci, protože kdo ovládá vydávání nuceně monopolní měny do oběhu, ten drží v rukou celé národní hospodářství (a politiku).

O lokálních měnách a jejich uvádění do praxe pojednávají následující články:

http://news.e-republika.cz/article1667-Pro-EU-pot-ebuje-regionalni-m-ny

http://news.e-republika.cz/article1724-Lokalni-m-ny-v-praxi

Alternativní návrh č. 2: státní úschovna peněz plus konstantní počet bankovek a mincí

Podstatou této alternativy je zřídit státní neziskovou banku, která bude fungovat na těchto principech: Bude sloužit jako 100% krytá úschovna peněz pro lidi a firmy a zároveň bude poskytovat transakční infrastrukturu po celém tuzemsku. Za tímto účelem bude mít banka síť poboček po celé republice. Aby se zabránilo byrokratické obezitě, zaplatí klienti za každou službu úředníka příspěvek na úředníkův plat. Pokud klient nebude chtít platit tento příspěvek, bude mít možnost využít automatického bankomatu či elektronické transakce. Jinak se banka nebude pouštět do žádných obchodů, ani úvěrů. Klienti nebudou dostávat žádný úrok, ale ani nebudou muset platit poplatky za vedení účtů.

Aby nenastala inflace z natištěných státovek, kterými bude banka kryta, zůstanou natištěné státovky zamčené v trezorech a budou vypouštěny jen na pokrytí transakcí klientů, přičemž nároky klientů na výběr nebudou nijak navyšovány oproti obnosu, který si klienti původně uložili.

Státní banka na podobných principech funguje úspěšně například v Severní Dakotě (Bank of North Dakota).

Vedle státem kryté banky bude podnikatelskému sektoru dovoleno libovolně zřizovat své vlastní finanční ústavy a společnosti, ale ty již nebudou kryty ani garantovány státem, ani nebudou smět tisknout peníze.

Alternativní návrh č. 3: ponechat současný monetární systém a stanovit jednoznačné insolvenční zákony.

Nyní se pokusím nastínit základní principy mnou navrhované právní úpravy ohledně provozu monetárního systému: 

Půjčování likvidity komerční bance. Centrální banka půjčí komerční bance za diskontní sazbu maximálně do výše přímo úměrné počtu různých fyzických osob, které mají v komerční bance otevřený účet. Jde o to, aby majitel komerční banky, pokud chce více likvidity od centrální banky, musel na provoz banky vložit také hodně svého kapitálu, tj. v tomto případě do reklamy, marketingu a budování poboček.  Tím se sníží pravděpodobnost, že bankéř vyvede svěřené miliardy na Bahamy a následně nechá banku zkrachovat.

Výkon dozoru v monetárním systému. Vedení komerční banky bude mít ze zákona povinnost zapisovat do knihy všechny transakce, které byly učiněné se svěřenými penězi - tedy nejen úvěry, ale také subdodávky a platy zaměstnanců, nákupy a prodeje aktiv za bankovní peníze. Svěřené peníze jsou jednak peníze vkladatelů a jednak peníze půjčené diskontně z centrální banky. Toto nebude představovat příliš velkou byrokratickou zátěž, neboť každá firma si tak jako tak musí udržovat přehled o všech svých příjmech, výdajích a aktivech.

Zde jde o to, aby v případě bankovního krachu bylo možné pátrat po tom, kam byly svěřené peníze vyvedeny.

Odpuštění dluhu. Centrální banka odpustí komerční bance zbytek dluhu v případě, že komerční banka již splatila alespoň tolik, kolik si od centrální banky vypůjčila.

Jde o to, že v tomto bodě již vlastně všechny inflační peníze byly vráceny a staženy zpět.

Operace centrální banky na volných trzích. Pokud nastane posilování měny a deflace, pak bude centrální banka tisknout omezené množství peněz a kupovat za ně zlato na burze. V případě pádu měny a inflace centrální banka toto zlato prodá a peníze stáhne z oběhu.

Pokud nastane inflace v situaci, kdy centrální banka nemá žádné zlato, pak bude inflace zkrocena zvýšenou diskontní úrokovou sazbou.

Další možností je zkrotit inflaci fiskálně. K fiskálnímu zkrocení inflace není třeba provádět drastické škrty ani zvyšování daní. Když ponecháme procenta daňových sazeb konstantní, tak nominální příjmy státu se budou v inflaci zvyšovat. Jestliže přitom zároveň ponecháme nominální státní výdaje konstantní, pak ve veřejných rozpočtech nutně vzniknou nominální přebytky, které lze stahovat z oběhu.

V každém případě je ovšem nutné rozlišovat mezi inflací, která vznikla v důsledku vnějších vlivů, a inflací, která vznikla v důsledku příliš velkého množství peněz v oběhu. V tom prvém případě nelze inflaci řešit restriktivní politikou.

Neziskovost centrální banky. Vydávání národní měny je veřejná záležitost, která nesmí sloužit k soukromým ziskům. Veškeré příjmy z plateb od komerčních bank a také z operací na volných trzích musejí být skartovány. Dále platí, že centrální banka bude ze zákona povinna zveřejňovat každou transakci, kterou provedla, a to jak půjčky komerčním bankám, tak i operace na volných trzích.

Tímto veřejným dozorem bude zabráněno, aby centrální banka tajně obdarovávala vytištěnými penězi nějakou zájmovou skupinu - viz (5),(6). Toto opatření bude mít zároveň protiinflační účinek, neboť inflace vzniká nejinak, než tiskem ničím nepodložených peněz.

Insolvenční zákon - postup vůči neplatícím dlužníkům včetně dlužníků komerční banky. Ke každé firmě musí být přiřazena alespoň jedna osoba zodpovědná za její provoz. Firma, která nemá ani jednu zodpovědnou osobu, nesmí v tuzemsku podnikat. V případě vymáhání nedobytné pohledávky budou uplatněny následující právní nástroje:

  • Exekuce proti zodpovědným osobám, kde zodpovědným osobám budou ve prospěch věřitele zabaveny příjmy a majetek přesahující určitou hranici. Po zahájení exekuce musí být dlužníkovi poskytnuta lhůta kzařízení prodeje exekuovaného majetku, aby věřitel nemohl tvrdit, že dlužníkova vila má hodnotu jen 5 Kč. Exekuce bude ukončena, jakmile bude dorovnán dluh u věřitele.
  • Zveřejnění totožnosti zodpovědných osob na webové stránce i spopisem nedodržené ho kontraktu. Tím budou všichni podnikatelé upozorněni, ským není radno obchodovat. Vymazání znástěnky dlužníků bude provedeno po dorovnání dluhu.
  • Policie bude mít pravomoc zabavit majetek, pokud se u soudu smožností obhajoby prokáže, že majetek byl nabyt nelegitimně. Za nelegitimní nabytí majetku se považuje soukromé obohacení, které pochází znedodržené smlouvy a které by bez nedodržení smlouvy prokazatelně nemohlo být nabyto. Tím se zajistí, že dlužník snekale nabytým majetkem bude muset neustále utíkat a schovávat se.
  • Bude nutné zohlednit druhotnou platební neschopnost Na dlužníkovi bude vymáhán dluh minus výše pohledávky, kterou sám dlužník nedostal proplacenou.
  • Zákon bude připouštět možnost, že se věřitel a dlužník dohodnou na podnikatelském nápadu, který dlužníkovi umožní splácet a také na souvisejícím splátkovém kalendáři. Pokud dojde k oboustranné dohodě, bude dlužník uvolněn z exekuce. Pokud dlužník nebude plnit to, k čemu se zavázal při uvolnění, bude opět exekuován.

Spornou otázkou zůstává, zda je možné zavřít do vězení pro dlužníky někoho, komu bylo u soudu dokázáno, že ví, kam byl převeden nelegitimně nabytý majetek, avšak odmítá toto prozradit. V těchto případech jsem však zcela proti zostřeným výslechovým metodám.

Krach komerční banky

Krach komerční banky bude vyhlášen tehdy, když komerční banka není schopna vyplácet své závazky vůči vkladatelům a nepomohla ani krátkodobá překlenovací půjčka od centrální banky, anebo tehdy, když vedení komerční banky požádá centrální banku o insolvenční řízení. Postup při krachu komerční banky bude následující:

1) Centrální banka ustaví nad komerční bankou nucenou správu a dosavadní vlastnictví komerční banky bude anulováno. Při špatné správě banky tak pocítí ztrátu její akcionáři, velcí i malí.

2) Inflačními penězi budou sanovány běžné účty, přičemž ostatní závazky komerční banky budou anulovány. Ztrátu tak nepocítí běžní vkladatelé, ale pouze ti, kteří si dávali své peníze do různých derivátů. Aktiva a pohledávky této komerční banky budou platit i nadále.

3) Sanovaná komerční banka bude privatizována emisí akcií, i se všemi aktivy, přičemž tato emise akcií musí být veřejně ohlášena alespoň měsíc předem. Tržby zprivatizace pak budou skartovány, aby byly vráceny zoběhu inflační peníze, kterými byly sanovány běžné účty. Tento způsob privatizace je nejčistší a je zde největší šance, že noví majitelé budou lepšími správci, než ti předchozí.

Běžné účty budou při sanaci zredukovány úměrně úroku, který komerční banka přiznávala vkladatelům. Tím se zajistí, že vkladatelé nebudou ožebračeni, ale zároveň se nevyplatí svěřovat své peníze kampeličce slibující nereálně vysoký úrok.

Policie a soud bude mít k dispozici knihu transakcí se svěřenými penězi - viz výše. Na základě této knihy budou moci pátrat po majetku vyvedeném z banky.

Shrnutí a prognóza

V tomto článku jsem se pokusil nejprve ozřejmit principiální základy fungování monetárního systému, identifikovat skutečné příčiny různých měnových a finančních krizí během historie kapitalismu a nastínit možná systémová řešení.

Za příčiny krizí považuji:

  • Státem dirigované fixní měnové kurzy, které způsobují prohlubující se nerovnováhu vhospodářství, což nakonec vyústí vakutní finanční a následně hospodářskou krizi.
  • Nevyjasněné pravomoci dohledu nad bankami, sloužícími jako úschovna peněz, nejasně zákonem vymezený postup při insolvenci banky, což svádí bankéře kmorálnímu hazardu na účet daňových poplatníků.
  • Nuceně monopolní měna, což vládnoucí třídu vede kneustálému pokušení obohacovat se znehodnocováním měny na úkor lidí a firem, kteří se kvytištěným penězům či naředěným mincím dostanou až později.

Za příčinu krizí nepovažuji nedostatek spotřeby, ani chamtivost nenasytných kapitalistů. Kapitalisté jsou lidé, kteří se chovají tak, jak jim to systém umožňuje. Proto nejsem příznivcem unáhlených a nesystémových opatření, jako například více daní, větší kvantitu regulací, více státních výdajových programů, atd.

Jsem přesvědčen, že po každé krizi je nutné vyhodnotit skutečný kořen problému a následně upravit systém tak, aby byly odstraněny skutečné příčiny. V tomto článku jsem nastínil určitá systémová řešení:

  • Demonopolizace měny, svoboda volby směnného prostředku, žádný státem dirigovaný zlatý ani jiný standard.
  • Zřízení státem kryté úschovny peněz podle vzoru Bank of North Dakota.
  • Uzákonit jasný postup kontrolních orgánů při bankovní či podnikové insolvenci tak, aby bylo možno zabavit většinu majetku nabytého díky nesplácení úvěru nebo jiném porušení obchodní smlouvy.
  • Aplikovat veřejný dozor nad centrální emisní bankou tak, aby centrální banka byla ze zákona povinna zveřejnit všechny transakce snatištěnými penězi.

 Prognózu dalšího vývoje nám naznačuje článek (5).

V současné době probíhá v EU i v USA vleklá ekonomická deprese, doprovázená všemi negativními jevy: narůstající soukromé i veřejné dluhy, rostoucí nezaměstnanost, znehodnocování měny. V USA probíhá nebezpečné posilování vládní moci a plíživé oklešťování liberálně-demokratických občanských svobod. V EU probíhá nebezpečné posilování moci nikým nevolených a nikomu se nezodpovídajících eurokratů na úkor suverenity národních států. V obou teritoriích je posilování vládní moci doprovázeno rostoucí koncentrací bohatství do rukou stále menšího počtu soukromých korporací, které jeví příznaky srůstání s centralizovanou vládní mocí.

Do budoucna existují dvě možné alternativy tohoto nežádoucího vývoje.

Altrnativa 1: Voliči prozřou, aktivizují se, zavrhnou volbu „menšího zla", přestanou naslouchat populismu, a začnou aktivně vyhledávat mimomainstreamové politiky či mimomainstreamové politické strany, kteří/které se hlásí k návratu k tradičním západním civilizačním hodnotám, k důslednému rozdělení moci na úrovni centra a k omezení moci centra na základě principu subsidiarity, a to prostřednictvím bezvýhradného respektu k ústavnímu pořádku..

Za ideální stav bych považoval, kdyby občané byli nejen voliči, ale také členy takovýchto stran, a jakožto členové se zúčastnili vnitrostranických voleb. Tím by se podstatně zvýšily šance na výměnu lidí ve stranickém vedení v případě jakéhokoliv korupčního skandálu.

V USA se k tradičním hodnotám hlásí např. Tea party, kteří mají své křídlo v Republikánské straně. V evropském teritoriu je takovouto stranou např. čerstvě založená Alternativa pro Německo či Konzervativní strana v České republice. Existuje šance, že tato uskupení by v případě převzetí moci byla schopna realizovat mimo jiné i nápravu bankovního a finančního systému.

Alternativa 2: Nežádoucí tendence, popsané v článku (5) budou pokračovat a prohlubovat se tak dlouho, dokud nenastane kolaps dolaru a eura. Zároveň nastane supermonopolizace veškeré ekonomiky do rukou hrstky korporací, které budou srostlé s washingtonskou a bruselskou mocí. Důsledky kolapsu dolaru a eura nelze v tuto chvíli zodpovědně předvídat - pravděpodobně budou apokalyptické.

Zatím nelze předpovědět, která z těchto alternativ se naplní. Na jednu stranu čím dál více voličů přestává věřit mainstreamovým médiím a stranám a existuje šance, že tito voliči budou v rostoucí míře vyhledávat politiky propagující tradiční hodnoty. Na druhou stranu však koncentrace moci a znehodnocování měny také postupuje a je zde riziko, že voliči se nedokáží včas zorientovat v otázce, odkud se vlastně blíží nebezpečí a co proti tomu dělat. Hlavní úkolem konzervativních proudů by tedy mělo být pojmenovat skutečné kořeny problému, definovat řešení a najít strategii, jak s kořeny problému a s jejich řešením seznámit širokou veřejnost. Pokud se toto vše podaří, zvýší se tím šance na existenci liberálně-demokratických režimů i pro příští léta.

Zkrácená verze publikována v KONZERVATIVNÍCH LISTECH 05/2013.

Literatura:

(1) Pavel Kohout, Kateřina Havlíčková: Cesta krovnováze. Triton, 2005.

(2) Paul Heyne: Ekonomický styl myšlení. Macmillan publishing company, New York and Collier Macmillan Publishers, London, 1987, Printed in the USA.

(3) Pavel Kohout: Finance po krizi: 3. rozšířené vydání. Grada, 2011

(4) Murray Rothbard: Peníze vrukou státu. Mises institute 1990, překl. Josef Šíma 2001.

(5) Jiří Síto: USA pohledem amerických konzervativců. Konzervativní listy 1. kvartál 2013

(6) Robert Kiyosaki: Konspirace mocných a bohatých. Pragma, 2010


Soubory:
obr_1.jpg