PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

10.05.2010

Autor: Karel Ledvinka

Funkce politických stran - část 5.

Páté pokračování devítidílné úvahy.


Motto:

Hlava první - základní ustanovení, článek 2)

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Hlava první - základní ustanovení, článek 5)

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí, jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Ústava České republiky - Ústavní zákon ČNR ze dne 16. 12. 1992

 

5. Teorie III. - potíže s politickými stranami

Pokud se obrátíme k tradici politické filozofie, zjistíme, že v dobách před 18. stoletím nebylo o stranách nic známo - protože zkrátka neexistovaly. Politické rozdíly však vždycky byly hlavním zdrojem vnitřních konfliktů ve společnostech. Politický systém byl konstruován tak, aby umožňoval vzájemné ovlivňování se soupeřících zájmů, nikoli však jejich seskupení se do organizovaných politických stran.

Prvním myslitelem, který obhajoval existenci stran byl Edmund Burke. V eseji „Thoughts on the Present Discontens" (1770) polemizuje s doktrínou, že všechny politické svazky jsou svou podstatou stranické a jako takové by měly být rozehnány a zničeny. Burke došel k závěru, že „Strana je kolektivem lidí spojených na základě shody na konkrétních principech, s nimiž se všichni ztotožňují, za účelem toho, aby společným úsilím prosazovali národní zájmy". Podpořil ho i James Madison, který byl přesvědčen, že ačkoli jsou strany zlem, jsou nutným průvodním jevem politické svobody, a proto musí být spíše kontrolovány, než aby byly eliminovány. Tím, kdo nese největší zodpovědnost za rehabilitaci stranictví byl Martin Van Buren, senátor z New Yorku, který ve své autobiografii (1840) napsal: „Vědom si toho, že politické strany jsou od systému svobodné vlády neoddělitelné, a že jsou v mnoha případech pro zemi vysoce užitečné, nikdy bych se ze stranických důvodů nepřiklonil k tomu, abych odsuzoval jejich existenci. Nepochybně se často potýkají s všemožnými přestupky a působí mnohá zla, avšak není jich tolik jako zel, jimiž se díky jejich organizaci daří čelit. Neexistují žádné jiné prostředky, s jejichž pomocí by bylo možné účinněji držet na uzdě náchylnost ke zneužití moci tak hluboce zakořeněnou v lidských srdcích. Proto je třeba uznat jejich nezbytnost, přiznat jim důvěru, jakou si zaslouží, a věnovat jim své úsilí na zdokonalování a pozvednutí specifických pravidel a záměrů a upřímně a poctivě tuto snahu podporovat.".

Alexis de Tocqueville, který navštívil Spojení státy, píše: „Nikdo, kdo je oddán demokracii, by netoužil po existenci neloajálních či anti-systémových politických stran, které usilují o podkopání ústavního pořádku. Pokud se naproti tomu strany v zásadních politických principech shodují, zdají se být rozdíly mezi nimi malicherné a jejich neustálá snaha o získání vlastních stranických výhod jakoby odrážela lhostejnost vůči širšímu obecnému dobru. Očividně existuje jakási střední cesta, kdy se strany shodují na základních prvcích společenského uspořádání a liší se v přístupu k obecným principům vládnutí.".

V průběhu půlstoletí, jež následovalo po Tocquevillově návštěvě Spojených států, se strany tohoto typu staly ústředními institucemi politického života a jeho hlavní hybnou silou. Je fakt, že již tehdy stranická organizace dosáhla vysokého stupně rozvoje, zatímco principy, za nimiž tyto strany stojí, byly stále mlhavější. Právě tato hypertrofie dala vzniknout hnutí, které bojovalo o uvolnění společnosti od stranického „stisku" a jeho nahrazení pozvednutím úlohy lidové spoluúčasti a role nestranných státních úředníků a odborníků.

Zdá se, že k tomu, aby demokratický systém vlády fungoval efektivně, jsou strany nezbytné. Zdá se však, že pro takový systém vládnutí představují také stálý problém. Jak naznačuje samotné slovo „strana" reprezentují strany (parties) část (part) občanů, nikoliv občany jako celek. Vždy o sobě samozřejmě prohlašují, že jsou připraveni prosazovat společným úsilím národní zájmy. A to na základě principů, s nimiž se všichni ztotožňují. Avšak to, že představují vždy pouze jenom část širšího společenství, činí jejich motivy podezřelými. Loajalita ke straně totiž logicky vede k tomu, že straníci se často angažují v prosazování takových opatření, která zjevně slouží k jejich prospěchu víc, než k prospěchu země. Není tudíž pochyb o tom, že odborníky (tedy politology, politickými ekonomy a filosofy a každým, kdo se politikou z nějakého úlhu pohledu profesionálněji zabývá...) jsou strany ceněny právě pro angažovanost jejích členů - straníků - ve veřejném životě; řadovými občany jsou strany naopak často sledovány s podezřením. A skutečně politické strany jsou v demokratických režimech celého světa z hlediska důvěry v očích občanů řazeny na pomyslný konec seznamu institucí. Téměř všude je pověst stran mizerná. Dnešní mladí lidé se snaží pracovat v organizacích, které sledují veřejný zájem, ale ve stranách nikoli.

Ze zřejmých důvodů byla idea politických stran zdiskreditována především v zemích bývalého sovětského bloku. Antikomunistická opozice zde oživila koncept občanské společnosti, chápané jako spojenectví občanů bytostně nezávislých na utlačovatelském státu. Někteří věřili, že tato jednotná občanská společnost, která pomohla svrhnout komunistické režimy, se může jako náhrada stran stát základem nového a vznešenějšího demokratického pořádku. Široká seskupení občanské společnosti, jako např. Solidariita v Polsku, nebo Občanské forum v České republice, se však postupně začala tříštit, protože nemohla nalézt společnou ideologii. Tento vývoj jasně ukázal, že demokracie bez spektra politických stran fungovat nemůže.

Ačkoli se strany ukázaly být základními politickými institucemi demokratického režimu, nejsou ve skutečnosti součástí státu. Zdá se, že patří do jakési samostatné sféry „politické společnosti". Skutečností zůstává, že politické strany opravdu existují někde v mezeře mezi občanskou společností a státem a slouží jako jakýsi spojovací článek mezi těmito dvěma sférami. Aby jakožto spojovací most mezi občany a jejich vládou fungovaly úspěšně, musí strany vnímat názory a pocity občanské společnosti, které se časem pochopitelně mění. Je tak jenom přirozené, že ruku v ruce s občanskou poptávkou se vynořují nová témata; strany zanikají, nové vznikají. Jde o to, aby všechny politické strany měly volný přístup k politické soutěži, aby byl poněkud nešikovný status politických stran, jakožto čehosi „někde mezi" zákonně vyřešen, aby v souvislosti s tím byl vyřešen problém financování stran samotných i jejich volebních kampaní a aby se politické strany, díky aroganci mnoha jejich představitelů, nezačaly od občanské společnosti vzdalovat.

V každém případě existuje jasná shoda na tom, že politické strany zůstávají i bez ohledu na jejich obtíže a chyby, a bez ohledu na obtíže, které svým jednání způsobují občanské společnosti, pro fungování moderní demokratické společnosti nepostradatelné. Již více než 2000 let existují ale důvody k tomu, aby občané politické strany nekompromisně kontrolovali a omezovali jejich pravomoci.

 

Ve Vysokém Mýtě, srpen 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

 

Pokračování - část 6. publikována 12.5.