Autor: Jan Kubalčík

Tři v jednom

Dan Drápal v úvodu článku „Konservativní přístup k životu a ochrana přírody" (KL 06/2010) píše: „V čem by měl být přínos nás konzervativců? Především v tom, abychom dohlédali na věcnost diskuse. Pokud dojdeme k závěru, že jedna strana se mýlí, měli bychom to jasně říci; to ale neznamená, že bychom jí měli připisovat nečestné motivy, pokud o nich nemáme žádný důkaz."

Iluze nestrannosti

V uvedeném citátu se zmíněnými „stranami" myslí (zjednodušeně řečeno) ekologové a jejich odpůrci. Předně si nejsem jistý, zda konzervativci stojí natolik mimo tuto diskusi či nad ní, aby mohli zaujmout opravdu nestranný postoj. Za druhé si nejsem jistý, zda i kdyby konzervativci objektivně stáli dostatečně stranou, že by byl jejich hlas, coby hlas nestranného arbitra, alespoň některou ze stran slyšet. A konečně si nejsem vůbec jistý, zda celá tato představa není zcela nerealistická. Nerealistická v tom smyslu, zda může být v takové diskusi někdo skutečně nestranný. Pokud se dva sousedi přou o hrušku, která stojí na pomezí jejich pozemků, pak v zásadě každý, kdo nepatří do rodiny ani jednoho z nich, je více či méně nestranný - je totiž předem jasné, že ovoce patří buď jednomu, nebo druhému, ale v žádném případě nikomu jinému. Ale diskusí o ochraně životního prostředí v tom nejširším slova smyslu jsme dotčeni úplně všichni. Tím však nechci v nejmenším popírat to, že se konzervativci mají snažit o maximálně věcný přístup (nejen, ale i) v této diskusi.

Nezelení a superzelení

Proč se domnívám, že máme ty Drápalem zmíněné potíže s diskusí na téma ochrany přírody? Myslím, že jedna (a nemalá) část „ekologů" má ve skutečnosti jiný motiv, než je starost o životní prostředí - a druhá část je zásadně pomýlená. Přitom každý z těchto proudů má svoji ústřední ideu, která - dovedena do svých důsledků - je přímo nebezpečná. Navíc, jeden ekolog může klidně náležet do obou zmíněných skupin. A konečně se domnívám, že pak existuje ještě jedna, třetí, skupinka ekologů, kteří však nemohou zároveň patřit ani do první, ani do druhé části.

Myslím si, že nemůže být náhoda, že jsou to právě „zelené" strany, které jsou dnes již tradičně motorem všemožných nápadů na ničení všeho tradičního, co pokroku stojí v cestě. Přehlédneme-li krajinu feminismu, gender, homosexualismu, politické korektnosti, antidiskriminace,... nalezneme poměrně snadno společné prvky, z nichž jedním je to, že všechny tyto protipřirozené a protispolečenské agendy jsou podporovány „ekology". Domnívám se tedy na tomto základě, že jistá nemalá část „ekologů" sice může tak nějak mít přírodu rádo (proto takový člověk může patřit i do druhé skupiny), ale hlavním motivem je radikální přeměna společnosti, dekonstrukce všeho tradičního a světlé zítřky v podobě neomarxistického blouznění. Velmi se bojím, že s těmito lidmi prostě věcnou diskusi o životním prostředí (a o většině jiných témat) vést nelze, neboť mají tyto postranní motivy, které jako konzervativec mohu jen odsoudit a stavět se proti nim seč mi mé skromné síly stačí. Potřebují otázku ochrany životního prostředí jako beranidlo, které jim spíše umožní volební úspěch. Vždyť zdravé životní prostředí přece chceme všichni. A tak leckterý příznivec, domnívaje se, že podporuje ochránce životního prostředí, napomáhá prosazovat agendu, která míří přímo proti základům civilisovaného společenství. Možná však, že tito lidé vlastně žádnými ekology nejsou. Nicméně jsou to právě ti, kteří se za ekologicky smýšlející sami označují, kdo si často takové lidi staví do svého čela. Když o těchto lidech uvažuji, mám na mysli (na té nejvyšší úrovni) např. paní Stehlíkovou (pamatujete ještě?), nebo pana Kocába. Hned ve druhé vlně jsou pak „zelenými" podporovaní lidé na různých odborech ministerstva školství, jehož produkcí jsou pak báječná doporučení jak křivit jazyk či sexuálně vzdělávat děti. A to přece nemá s ochranou životního prostředí opravdu nic společného.

Druhá skupina má ve své většině k autentické ochraně životního prostředí neskonale blíž, než ta první. Tito lidé si však mylně odpovídají na zcela základní otázku. Ta zní: „Je člověk pro přírodu, nebo příroda pro člověka?" Odpověď těchto lidí je „člověk pro přírodu". Domyšleno do důsledků pak např. platí, že nejmenší ekologickou stopu po sobě zanechá takový člověk, který nežije, tedy který se zabije či je zabit, nebo (což je vůbec nejlepší) se ani nenarodí. Čili ideálem je příroda bez člověka, protože jen taková příroda se vyvíjí zcela přirozeně a nikdo ji určitě neničí. Nicméně netvrdím, že každý zastánce myšlenky „člověk pro přírodu" je také nutně příznivcem „přírody bez člověka", jen se snažím naznačit, kam tato idea vede, když ji sledujeme až do konce. Domnívám se proto, že s takovými lidmi se lze věcně bavit a dokonce se i dohodnout. Ale k přijatelnému řešení se lze dobrat jen do té míry, do které budou ochotni slevit ze svého „člověk pro přírodu".

Konzervativci

Konečně je zde třetí skupina, tedy lidé, kterým skutečně leží ochrana životního prostředí na srdci a chtějí je předat dalším generacím v co nejlepším stavu, ale přitom vědí, že příroda je zde pro člověka. S takovými lidmi je pak radost na dané téma diskutovat, i když se v mnohém nemusíme shodnout. A dokonce bych si dovolil tvrdit, že takoví lidé jsou konzervativci... možná sui generis, možná latentní, ale konzervativci. Ano, dokážu si představit, že mnoho z nich politiku i s jejími „škatulkami" odmítá. Nicméně, možná, že k  uvědomění si toho, kde (případně) politicky stojí, by stačily dva myšlenkové kroky. Prvním je „zrušení kletby", kterou na konzervatismus uvalili takoví černokněžníci, jako byl Stalin. Tou kletbou je lživé ztotožnění konzervatismu s  fašismem. Právě toto rovnítko, zasuté často v podvědomí, mnoha lidem brání pojmenovat sadu svých životních postojů a názorů na společnost a její chod pravým jménem: konzervatismus. Následujícím krokem by pak mohlo být objevení skutečnosti, že ochrana (conservation) přírody je naprosto přirozenou součástí myšlení každého skutečného konzervativce. To, co je zde zajímavé (a věřím, že právě tak řada ekologicky zapálených lidí skutečně uvažuje), je zasazení ochrany životního prostředí do celkového společenského kontextu, do souvislosti s etikou, morálkou a přirozeností každého člověka. Nepřijmeme-li skutečnost (našimi vlastními silami) neměnné lidské přirozenosti, která je však podstatně narušena, ztěží můžeme realisticky uvažovat o vlivu člověka na přírodu a jak tento vliv přizpůsobit její potřebné ochraně. To se však již dostávám daleko mimo rámec reakce na Drápalův text.

Možná, že jsem byl výše dost nevěcný a víc jsem se věnoval nositelům názorů než názorům samým. Chtěl jsem poukázat na to, že s některými lidmi nemá smysl, pro mě jako pro konzervativce, diskutovat o životním prostředí, neboť naše východiska jsou tak rozdílná, že až na výjimky vylučují shodu. Proto je třeba nejprve hovořit o těch východiscích, jít zpět, k podstatě. U latentních konzervativců takový krok zpět není potřeba. Rád budu přitom věřit, že právě ona třetí, ta jediná skutečně autentická skupina ekologicky uvažujících lidí, je tou nejpočetnější. Pohříchu však tito lidé povážlivě pokulhávají za prvními dvěma skupinami v hlasitosti. A, konečně, je i na nás povzbudit je, aby učinili comming out svého druhu - vždyť ve svém nitru již dávno dobře vědí, že ideologie nové levice (která se na ekologické aktivity tak často váže) jde přímo proti člověku, proti společenství a důsledku tedy také přímo proti přírodě.