PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

30.01.2012

Autor: Dan Drápal

Západní civilizace ve slepé uličce II.

Poučuj syna o jeho právech a vychováš rebela. Poučuj ho o jeho povinnostech a vychováš plodného člověka.


Požehnanější je dávat než dostávat.

(Ježíš, Skutky apoštolské 20,35)

Poučuj syna o jeho právech a vychováš rebela. Poučuj ho o jeho povinnostech a vychováš plodného člověka.

(autor nezjištěn)

 

V předchozím článku jsem psal o tom, že národy náležející k Západní civilizaci vymírají. Mnoho lidí dá přednost kariéře před výchovou dětí. Je to pohodlnější a rovněž nesrovnatelně levnější.

V dnešním článku se chci zamyslet nad tím, k čemu děti vedeme, když už je máme.

V Lidových novinách, jež rozhodně nejsou nakloněny křesťanskému pohledu na svět, vyšel nedávno zásadní článek (doprovázený několika komentáři) věnovaný rostoucí agresivitě dětí.

Tato agresivita a někdy až bezcitnost má celou řadu příčin a bylo by asi velice těžké posoudit váhu jednotlivých faktorů, které k ní přispívají. Nepochybně je jedním z faktorů „dostupnost" násilí na obrazovkách televizorů a monitorech počítačů. Před pár lety jsem kdesi četl, kolikrát vidí dítě v televizi umírat člověka, než dosáhne osmnácti let. Přesné číslo si nepamatuji, ale bylo v řádu tisíců. Není divu, že řadě dětí pak násilí připadá jednak jako přípustné chování, jednak jako banalita.

Agresivita je nepřímo úměrná úctě k autoritám, ať už se jedná o autoritu rodičovskou, učitelskou či o autoritu policie a soudů. Snažil jsem se svého nejmladšího syna vést k úctě k autoritám, protože se mi pranic nelíbilo, že se o svých učitelích a učitelkách na základní škole vyjadřoval dosti neuctivě. Určitě jsem ho do jisté míry pozitivně ovlivnil, ale současně jsem měl pocit, že toho mnoho nezmůžu, protože můj syn se ve věku dospívání těžko může zcela vymanit z vlivu svých vrstevníků. Mohl jsem ho jistě ovlivnit, nemohl jsem ale změnit celkovou atmosféru, která na základní škole vládla.

Správný vztah k autoritám si může dítě zformovat ve zdravé rodině. Nikdo z nás si ovšem nedělá iluze, jak vypadá vztah rozvádějících se rodičů. Úhrnná rozvodovost v České republice přesáhla 50 %.

Bohužel, tento problém se nemůže než zhoršovat. Pokud nepochopí rodiče, že je požehnanější dávat než dostávat, těžko můžeme očekávat, že to pochopí děti.

Mezi rodinou a školou může, ale nemusí existovat napětí. V jedné věci jsou však rodiny mnohdy se školou zajedno: S dětmi se mluví více o jejich právech a nárocích, méně o jejich povinnostech.

Na konci této cesty jsou takové jevy jako jistý případ ze Spojených států, kdy syn zažaloval své rodiče za to, že ho vůbec zplodili. Už tím prý porušili jeho právo na důstojný a spokojený život.

Jistě nejde o to, vychovat děti, které by nebyly schopny se ozvat, když se jim děje bezpráví - děti zvyklé, že se s nimi manipuluje, a neschopné se této manipulaci bránit. V Západní civilizaci se ale od dětství lidem vštěpuje, že mají různá práva a z nich vyplývající nároky. Domnívám se, že v hloubi duše všichni cítíme, že to není v pořádku, ale převládající a nikdy jasně neformulovaná ideologie doby nám brání to vyslovit. Když děti dospějí, představa o jejich „nárocích" už je zbavila soudnosti. Proto mladí lidé, kteří vloni rabovali v Anglii, zřejmě zcela upřímně tvrdili, že je „spravedlivé", aby si z obchodu zadarmo odnesli plazmovou televizi. Jelikož neustále slyšeli o svých právech a nárocích, ztratili soudnost a smysl pro to, že ve společnosti musí platit určitý řád a že věci jak materiální, tak nemateriální mají svou hodnotu, kterou je třeba respektovat, nemá-li se společnost rozpadnout.

Z dětí, vychovaných k náročivosti, vyrostli voliči. Podle všeho z nich ale nevyrostli odvážní a poctiví politikové. Pokud ovšem politika nezajímá realita a pokud je pouze zvyklý surfovat na vlnách veřejného mínění (říká se tomu někdy populismus), snaží se splnit očekávání náročivých voličů. Výsledkem politické zbabělosti a neochoty zamýšlet se nad realitou jsou různé nápady typu pastelkovného a šrotovného, které státy Západní civilizace nesmírně zadlužily. Seděli jsme na tikající bombě a nechtěli jsme naslouchat varovným hlasům.

Zřejmě bude třeba ještě větších otřesů, abychom si připustili, že nepsaná ideologie nároků nás zavedla do slepé uličky. Je nezbytně třeba koperníkovského obratu v myslích lidí, negujících veškerou autoritu a neochotných přemýšlet více o povinnostech než o právech. Tento obrat jistě nenastane sám od sebe. Až tyto otřesy přijdou - a to, co zakoušíme, je pouze jejich předzvěst - budeme stát před volbou: Buď pokračovat v nastoupené cestě, na níž nás čeká anarchie a zánik, nebo zcela změnit své smýšlení.

Biblický výraz pro změnu smýšlení zní metanoia. Dříve se tomu říkalo pokání. Přimlouvám se za rehabilitaci tohoto slova.