Autor: Miloš Dokulil

Trošičku "policejní" stát, aneb: Není investigativní žurnalistika na scestí?

Nejen kauza "Morava"

Netroufnu si ten jeden velmi dobře známý a nemálo u nedělních obědů sledovaný televizní pořad ani popsat, ani - tím méně! - kriticky hodnotit. Týden před tradičními lidovými neoslavami vzniku moderního československého státu (tedy 21. 9.) jako kdyby se s ošidnými otázkami veřejnosti (zastoupené V. Moravcem) necudně roztrhl pytel, v němž nebylo možno utajit nejen onu příslovečnou jehlu, ale ani byť bytelnější, leč také málem obdobně efemérní šídlo, o málem notoricky známém provazu oběšencově nemluvě.

Neříkejme si, že má zase konjunkturu veřejné praní špinavého politického spodního (ne zrovna erotického) prádla. Prý by byl div, kdyby před několika závažnými volebními akty tohoto podzimu někdo zlomyslně nepředhodil voličstvu nějakou tu šťavnatou aférečku. Dokonce se nikdo ani nenamáhá nějak moc inovovat tématiku. Vyšli z toho novináři jako společensky nebezpečná sociální vrstva, příznačná tím, že jí chybí rozlišovací schopnost. Na jedné straně „já politik - já muzikant", ale zároveň opakovaně jako kdyby přece jen šlo o hrůzné prorůstání státního aparátu zločineckými mafiemi, samozřejmě tehdy, když je u moci konkurence. A je-li u moci ČSSD, těsně před parlamentními volbami se objeví „Kubiceho zpráva", a následující volby „o fous" vyhraje ODS. A pakliže máme na krku další sérii závažných voleb a pokud koalici tentokráte vede ODS, tak pro změnu jako kdyby se měli voliči zase štítit jejího navenek blankytného štítu; zrovna tak, jako si měli předtím zošklivit vonnou růži. Nejde snad jen o symboly; i když se musí zdát, že prakticky pravidelně do voleb jednotlivé strany vesměs lákají příslibnými úsměvy vybraně zvolených tváří. Kvalifikací pro předznamenání politického programu je také třeba tvář špičkového fotbalisty (údajně za 10 milionů Kč, které prý navíc nebyly proplaceny).

Nejdřív začal rozruch jenom jakoby kvůli předem režírované a mediálně matné vířivkové koupeli poslance Tlustého. Vlastně se to zvláštně propletlo se svérázným svépomocným a detektivně orientovaným projektem tehdy také spoluposlance Moravy. A jako kdyby platilo staré přísloví o tom, že se má kout železo, dokud je žhavé, objevilo se tu něco možná citlivého do třetice všeho „dobrého" (pro opozici, ovšemže!). Prý taky měl - i když skrze prostředníka - ne zrovna dost doporučující kontakty na osobu nechvalné pověsti dokonce sám nynější ministr vnitra! A samozřejmě hned máme nemalý ohýnek na střeše.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat? Může to stačit v případě, když se opakovaně tvrdí, že existují důkazy, že o aktivitách poslance Moravy věděl dokonce šéf poslaneckého klubu ODS, poslanec Tluchoř? Samozřejmě pokud by tohle nebyla pravda, po hozeném blátě nějaká skvrna přece zůstane. Skoro jako kdyby ani nemuselo jít o důvěryhodné prohlášení, že je nemožný důkaz opaku! Jenže nikdo zatím aspoň v mezičase (do neděle, 21. září) halasně nenaklusal na tiskovku, na níž by bylo aspoň s dostatečně nevinnou tváří proneseno, že tu přece máme jenom „tvrzení proti tvrzení"!

Začalo se to totiž jaksi zamotávat dál a s kooptací dalších osobností i nemálo zajímavých okolností. Kdyby to zůstalo jen na tandemu Tlustý - Morava! A kdyby to zůstalo jen u té cudně rozehrané scény ve vířivce a u nějaké té - problematicky „vydíravé" - fotografie jedné dcery jedné paní poslankyně! Už to mohlo být pod stávajícím, plně absorpčním českým kobercem (se zárukou anihilace jakéhokoliv důvodného podezření). Možná by bývalo stačilo pro širší voličské publikum veřejné pokání pana Moravy a „do členské základny vlastního volebního obvodu" již dojemně projevený vděčný rakovnický hold na adresu poslance Tlustého. Jako kdyby se ten shora zmíněný pytel skrývající rozmanité šalebnosti české politiky doopravdy rozsypal, dokonce s dalšími neanonymně mířícími podezřeními. V pátek, 20. září, se objevil v MF Dnes titulek „Tlustý, Mrázek a velký byznys". (Poslanec Tlustý dodnes s úsměvem tutlá zdroje, z nichž financoval nákladnou stavbu, prý za 20 milionů Kč.)

Sám čert z opozičních pekel cosi hned doprovodně spískal alespoň personálně ještě pikantnějšího, i když (jen zatím?) bez přijatelně pádných dokladů takových vazeb na úrovni prokazatelné korupce. Že prý měl navíc také sám ministr Langer jakési vazby zprostředkované přímo na téhož podnikatele Mrázka?! Ministr vnitra Langer to označil za spekulaci. (Copak může ministr vnitra zametat případné stopy v policejních a soudních podkladech? Lze ale považovat za dostatečnou omluvu, že člověk ve významné funkci připouští - možná problematické - kontakty s osobami, u nichž sebeméně netuší, koho jsou „prostředníkem" a „tykadlem"?!)

A jako kdyby ani to nestačilo. Olomoucký Vrchní soud zrovna teď zcela překvapivě (přinejmenším vůči předchozímu průběhu sporu) dal za pravdu bývalému poslanci za Unii svobody Zd. Kořistkovi v jeho při se dvěma „lobbisty" (M. Dalíkem a J. Večerkem), uváděnými přímo a často v souvislosti s premiérem Topolánkem, a v níž předchozí verdikt zněl v Kořistkův neprospěch. V té kauze šlo o to, zda se zmínění dva lobbisté skutečně snažili o korupci tehdejšího „unijního" poslance, aby takto umožnili pád Grossovy vlády. Ten poslední verdikt smyslem svého výroku divně stíní kredibilitu Mirka Topolánka jako politika, který zrovna v poslední době nejednou s neskrývanými emocemi vystoupil na obranu korektní politiky a rovněž s naléhavou výzvou, aby bylo urychleno vyšetřování ve věci „Krakatice". Ivan Langer měl podle upraveného novinového titulku v tomto kontextu prohlásit, že „Topolánek podléhá emocím".

Je otázkou, do jaké míry soudy a prokuratury urychlují nebo zpomalují průběh přípravy soudního řízení, pokud lze mít za to, že ve vzduchu je nějak již vyhraněná „politická objednávka". Ačkoliv se teď o tom všelijak přemítá, je zajímavé, že místopředseda ODS Pavel Bém ve shora zmíněné televizní relaci se zápalem chtěl dostat do rukou celý „spis" o kauze květnatě - ne-li současně poněkud tajemně - pojmenované „Krakatice". Proč to neotiskly noviny CELÉ? Jinak prý nemůže podat kvalifikovaný soud (jak se dalo odhadnout z jeho řeči). Jako kdyby od toho tu nebyly soudy! - Zdá se, že v tomto ohledu není sám. Je zbytečné tu vyjmenovávat. Stačí, že touha po samostatném vyhodnocování případu samotnými politiky tu evidentně je.

Jako kdyby opravdu bylo optimální v praxi konečně totálně přehodnotit starou zásadu žijící už dvě a půl století jako zcela nutný začátek pro předpoklady korektního vládnutí, Montesquieuovo trojdělení státní moci, na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, vzájemně od sebe personálně a funkčně oddělené.

Nejdříve vicepremiér Čunek cítil jako nezbytnost konstatovat, že by tím transportováním kompletního policejního a soudního materiálu ve věci „Krakatice" do rukou poslanců (nebo navíc také dalších politických činitelů?) mohlo být konečně kompenzováno to, co už nám mezitím stačil navodit zlověstného náš „policejní stát".Když byl opakovaně dotazován, zda je skutečně ČR tím zmíněným „policejním státem", nakonec to Jiří Čunek přece jen zmírnil milostivou korekturou, že to platí částečně. Tohle se pak - samozřejmě? - v následné diskusi již nerozebíralo. (Copak v policejním státě nefunguje policie spolehlivě podle zadání té party, která je u moci? U nás je tomu tedy podobně, jen v menší míře?)

Pokud investigativní žurnalistika přijde na něco, oč by se mohla zvýšenou měrou zajímat nejen veřejnost, nýbrž také státní prokuratura, nelze čekat, že bude prakticky v jejích silách místo novin tisknout v statisících kopií jenom průvodní list k fasciklům zavánějícím trestním stíháním. A i kdyby to taková žurnalistika chtěla zprostředkovaně udělat s citem pro spotřebu papíru pouze prostřednictvím internetu, copak se něco takového dělá, i kdyby zrovna bylo šetření už tak daleko, že by zakládalo podnět ke kvalifikovanému trestnímu stíhání? Měl pražský primátor P. Bém na mysli, že by svým způsobem suploval činnost prokuratury? Třeba i tak, že by novináři o svých zjištěních nic netiskli a přímo předali všechno, co zjistili, nejdřív na pražský magistrát (a dalším případným zájemcům)?

Vypadalo dojemně, že si P. Bém chce ponechat rezervu k objektivnímu posouzení celé té zmíněné choulostivé kauzy; jenom potřebuje, aby mu byl předložen veškerý doličný materiál. Kupodivu nebyl v tomto požadavku nikterak sám! Copak má veřejná nebo zákonodárná moc prověřovat, co a jak je kvalifikováno pro trestní postih? Pokud ale zůstane nějaká „kauza" založena ve fasciklu, na který sedá prach, měli bychom se všichni strachovat, zda vůbec umíme najít prostředky k nápravě...

Ještě že máme dělbu státních mocí aspoň formálně zajištěnou v Ústavě.

Hůř se jistí případná demokratická volba do funkcí ve státě. Aby v něm nedocházelo ke střetu zájmů nebo přímo ke korupci; aby instituce sloužily „lidu", a nikoli především - až na tom proslulém „prvním místě" - jen vlastní kapse těch zvolených a jejich příbuzných a přátel. A v tomto směru jsme my voliči předem odsouzeni vybrat si z předložených kandidátek pouze ty osoby, které nám samotné politické strany nabízejí. Těmito osobami bývají ti již nějak osvědčení. Že by taky osvědčení v té rozmanitě zákulisní „hře" o další a stále širší vliv (a o moc, a o finanční prostředky), kterou nesmí zkazit? Pochopitelně takové „hry" se musí odehrávat mimo skrytou kameru a kompromitující mobilní hovory (třeba někde mimo veřejná prostranství s diskrétní igelitkou?), ať už jde o tučné veřejné zakázky vyhlašované se „soutěží" nebo bez ní (vyjde to mnohdy nastejno)...

Předseda ČSSD Jiří Paroubek (potenciální „horký" uchazeč o premiérské křeslo v příštích volbách) se také neopomněl v té nedělní televizní debatě zmínit o politických „elitách". Škoda, že blíže nedefinoval, co a jak tím výrazem myslí. Mají tou „elitou" být poslanci, kteří si během zasedání Parlamentu ČR vyřizují někde na chodbě své osobní věci mobilem nebo si ostentativně čtou v některém z deníků, nejednou těch „obrázkovějších" a „lidovějších"? Asi i o tom by mělo být uvažování o „lesku a bídě" české politiky...

A když jsme u těch „elit" (v množném čísle prosím): Že by to bylo jako v té přírodě? Jakmile vůdčí lev ve vlastní smečce (M. Topolánek) z jakéhokoliv důvodu krvácí, hned stoupá adrenalin a touha převzít vládu mezi mladšími lvy (P. Bém a I. Langer). Slyšíte to vyzývavé „řvaní"? Samozřejmě že teď P. Bém nabádá ke klidu a k řešení problémů s chladnou hlavou. Však po těch volbách si to ještě znovu řekneme, že?

EPILOG: Bohužel většina společnosti - nejen ve vyspělých státech - je ta „mlčící". Investigativní žurnalistika dělá také proto zcela nenahraditelnou a riskantní práci. Každoročně při této činnosti zahynou desítky zodpovědných a nanejvýš obětavých žurnalistů. Především proto, že jsou „někomu" nepohodlní. Žurnalista se snaží burcovat svědomí konzumentů zpráv. Co a jak se dál s citlivými informacemi stane, stěží přímo dále ovlivní. Na to jsou pak instituce a občané; anebo líp: dobře fungující instituce a angažovaní občané.

22. září 2008

Miloš Dokulil