PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

13.09.2009

Autor: Vlastimil Podracký

Smlouva ze Saint-Germaine-en-Laye po 90-ti letech


Letos 10. září proběhlo téměř nepovšimnuto jedno z důležitých historických výročí, 90 let od uzavření mírové smlouvy v Saint-Germaine (S-G). Znamenala definitivní ukončení první světové války a konečné vytýčení hranic v Evropě. Jen Rakušané si při této příležitosti povzdechli, zdůrazňujíce tento dokument jako diktát. V té době už nešlo o zachování staré rakouské monarchie, které rok předtím sami Rakušané udělali konec (vyhnali císaře), ale o hranice, které považovali za nespravedlivé, protože části českých zemí obývané Němci považovali za součást svého státu. Byly výsledky jednání v S-G spravedlivé?

K zodpovězení této otázky se musíme vrátit ke starším historickým faktům. Zde nalezneme rozpor mezi pojetím hranic určených historicky (tradiční hranice českých zemí) a pojetím hranic národnostních. Ke konstrukci hranic je taktéž neopomenutelný požadavek funkčnosti nově vytvářených států. Jak se k tomu stavěly vítězné velmoci, zvláště Francie, která vedla vyjednávání? V S-G šlo vlastně o jednání s už existujícími a suverénně se chovajícími státy. Československý expediční sbor působil v té době na Sibiři a byl důležitý v diplomatických jednáních, v Praze existovala vláda a všichni viděli, že Češi a Slováci stát chtějí a podporují.

Na začátku ovšem nelze pominout otázku: muselo být Rakousko-Uhersko zničeno? Je to stále se vracející otázka a zdroj mnoha mýtů a proto musí být zodpovězena prvořadě. Navzdory všem falešným představám tvrdím: muselo!! Uznali to i sami Francouzi, kteří pečlivě zvažovali všechny eventuality a v žádném případě nebyli zavilými nepřáteli Rakouska. Bohužel si tím vzali na svá bedra povinnosti, které potom neutáhli.

Mýty se obvykle týkají Rakouska jako jakéhosi stabilizátoru poměrů ve střední Evropě, mocenského oponenta Německu, Rusku a Turecku. Tím ovšem Rakousko-Uhersko v posledních letech své existence nebylo, naopak bylo spojencem Německa a Turecka proti Francii, Itálii a Rusku. V době první světové války a po ní nebylo reálné jej změnit v opak, když německé obyvatelstvo Rakouska mělo k Německu kladný vztah a identifikovalo se s ním národnostně. Nelze si představit tyto obyvatele jako nepřátele Německa stojící nějak proti německému imperializmu a rozpínavosti a dokonce proti Německu bojující. Navíc zde samozřejmě byl problém, co s různými územími obývanými okolními národy: Srby, Italy, Rumuny, Poláky. Pokud by tato území Rakousko ztratilo, nezbylo by z něho vůbec nic použitelného pro vykonávání onoho mocenského stabilizátoru. Zachovat Rakousko-Uhersko tedy nešlo. Suverénně a odhodlaně se projevující Češi byli jakousi zárukou dobrého spojenectví a vytvoření spolku proti Německu v zájmu Francie. Ovšem ostatní slovanské a románské státy se pro tuto myšlenku nepodařilo dostatečně získat (Poláky, Rumuny, Italy) a tak projekt nějakého paktu proti Německu ve střední Evropě neuspěl. Projekt střední Evropy, který Francie vytvořila, byl do značné míry dílem kompromisů a ustupování zájmům národů, které už byly v té době samostatné a tvořily vlastní státy. Nezapomeňme, že dohodová vojska se na tomto území nenacházela, aby mohla diktovat svoje podmínky bez ohledu na domácí. Více méně šlo o zachování míru.

K tomu je ještě nutno dodat, že mýty vytvářející pohádku hodného Rakouska zajišťujícího evropský mír mocenskou oponenturou Německu a Turecku nejsou bez reálného základu a pocházejí ze starší doby, kdy Rakousko takovou funkci plnilo. Jenže po prohrané válce s Pruskem v r. 1866 bylo nuceno se této úlohy vzdát. Opustilo svého spojence Rusko. K tomu je nutno poznamenat, že Rusko a Rakousko nikdy proti sobě nebojovali a byli ve většině sporů spojenci a měli stejné nepřátele - Němce, Turky a Napoleona. Carské Rusko také Evropu nikdy neohrožovalo a nečinilo si nároky na nějakou hegemonii, vyjma balkánských pravoslavných národů, které původně podporovalo spolu s Rakouskem proti Turecku. Rakousko po prohrané válce s Pruskem bylo nuceno přijmout poručenství od sjednoceného německého státu a spojilo se také pod jeho vlivem s Tureckem. Opustilo tak ochranu balkánských národů a ponechalo v tom Rusy samotné, dokonce proti jejich zájmu. Bývalý přítel se stal nepřítelem a zavilý historický a ideový nepřítel Turecko, přítelem. Rovnováha byla narušena a Evropa spěla nevyhnutelně k válce, kterou připravovali Němci, aby ovládli průchod na Blízký východ ke zdrojům surovin. V cestě stáli Srbové, Řekové a Rumuni. Bulhary se podařilo získat. Tak byla spuštěna válka, kterou nazýváme první světovou, v zájmu Německa a jeho nacionalistických a imperialistických cílů, které následovala rakouská administrativa prolezlá německým nacionalizmem a pod německým tlakem.

Další je otázka hranic Československa, která se přednostně řešila v S-G. Francouzům šlo o to, aby nový státní útvar byl funkční. Tenkrát nebyl světový obchod na takové úrovni jako dnes, stát musel být do značné míry soběstačný. Proto také bylo schváleno připojení části Těšínska, aby byla zachována železniční dráha Jablunkovským průsmykem z Ostravska na Slovensko. Víme, že po odtržení Sudet v r. 1938 nebylo Československo v nových hranicích hospodářsky funkční a Hácha si v Berlíně stěžoval, že německé hranice musí být otevřeny, aby byla zajištěna alespoň doprava. Víme, že německá průmyslová města ztratila svoje přirozené zázemí českého venkova apod. Prostě takové dělení českých zemích, jako historicky prověřeného útvaru, není možné ani politicky ani hospodářsky. Torzo okradeného státu nebylo životaschopné. To samozřejmě věděli i Francouzi v r. 1919 v S-G. Tenkrát to bylo ještě jasné: České země, starý historický útvar, nelze dělit!

Evropský nacionalizmus se dostal ze svých romantických plenek do bojové podoby především v zájmu německého sjednocení. Prusové, kteří chtěli sjednotit Německo a vytvořit velký státní útvar, museli založit nějaký sjednocovací princip, když jinak Německo rozdrobené na různé malé či větší státní útvary, závislé na Francii a Rakousku, jednotící myšlenku nemělo. Němci proti sobě bojovali v náboženských válkách, byli rozděleni téměř napůl na protestanty a katolíky, místní identita převažovala a na válku neměli chuť, raději se věnovali kultuře, která byla v různých německých státech odlišná. V Evropě původně převládalo vlastenectví směřované ke státu a svému vladaři. I Češi vítali rádi svého císaře v Praze, pouze je mrzelo, že František Josef se už v zájmu nastupujícího německého nacionalizmu nenechal korunovat na českého krále, jak bylo tradičně zvykem. Vítání tedy už tenkrát nebylo tak srdečné, jak by si možná tento vladař ještě v té době zasluhoval. Stále více se dostával z pozice milovaného vládce do pozice služebníka německým zájmům. Palacký, který ještě v r. 1848 tvrdil: „Nebyloby-li Rakouska, museli bychom ho vytvořit", po roce 1866 řekl: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm". Postupný rozchod české inteligence s Rakouskem byl zřejmý. Je od věci z toho obviňovat Čechy.

Zatímco na západ od Rýna zůstalo tradiční vlastenectví směřované ke státu bez ohledu na jazyk, a Švýcarsko je toho dobrým příkladem (taktéž i Alsasané, mluvící německy se považují za Francouze), na východ od Rýna se prosadilo vlastenectví podle jazyka, aby vznikl jednotící prvek pro nový sjednocený německý stát. To následovaly ostatní národy. Ty sousedící s německy mluvícím živlem musely, protože jim nic jiného nezbývalo. A tak bylo zaseto semínko sváru a rozvratu.

Jazykový princip se stal v českých zemích tragickým. V osmnáctém století přijalo mnoho Čechů němčinu, především těch vzdělanějších a bohatších. Probíhala dokonce i cílená germanizace tenkrát ještě neuvědomělých lidí, kteří prostě chtěli vzdělání a snadnou domluvu, což jim zajišťovala němčina. Na čele toho stál císař Josef II, jinak osvícený panovník, který tvrdil: „Jeden císař, jeden stát, jeden jazyk". Tedy ten panovník, jehož socha se nyní obnovuje v Trutnově, ale kterého Češi právě pro cílenou germanizaci rádi neměli. Germanizaci zde nerozvádím, je to složitý a rozporný proces, ve kterém se mnozí uvědomělí obyvatelé českých zemí považovali za Čechy, aniž by česky znali, jiní se stali Němci. Přesto se musím zastat císaře Josefa II. Jeden jazyk nechtěl z nacionalistických důvodů, nebyl ještě německým nacionalistou, prostě chtěl, aby obyvatelé říše mluvili jedním jazykem, aby se domluvili. Chci jen připomenout, že Sudetští Němci byli jen z malé části potomky těch nemnohých Němců, kteří osidlovali kdysi ve dvanáctém století pohraničí. Většinou to byli německy mluvící Češi, kteří se v oné tragické době lámání chleba, tedy v době, kdy lidé původně vůbec podle jazyka se nerozdělující, mnohdy i oba jazyky znající a považující se prostě za Čechy, museli rozhodnout pro národnost na jazykovém principu. Tenkrát bylo zaděláno na pozdější tragické události.

A přesto stále panovala představa, že lze z Československa udělat jakési Švýcarsko. Dokonce s tím počítala i Francie a francouzští politici tento úkol zadávali československým politikům a stále připomínali svoji vizi, která byla ovšem ovlivněna francouzským prostředím. Stále vyvstával na mysli příklad Alsasanů, kteří mluvili německy a považovali se za Francouze, stále se mluvilo o švýcarském příkladu. Jenže situace na východ od Rýna byla jiná. Nacionalizmus se polarizací stále prohluboval a německý nacizmus nakonec udělal všem těmto snům konec. Švýcarsko nebylo možno stvořit v prostředí, ve kterém byl národní princip dán jazykem. Cesta ke Švýcarsku mohla být jen zdlouhavou túrou trvající desetiletí a vedoucí přes myšlenkový přerod Sudetských Němců směrem k pochopení jejich spojení s mateřskou zemí, kterou byly Čechy a Morava, nikoliv sjednocené Německo. Nebyl čas uskutečnit tento proces návratu zpět k vlastenectví zemskému bez ohledu na jazyk. Nebylo možno tak rychle nadělat ze Sudetských Němců německy mluvící vlastenecké Čechy, ochotné třeba i bojovat za svoji vlast proti Němcům mimo. Pokud by se něco takového podařilo obecně, mohlo se potom obnovit i Rakousko.

Válka Rakouska s Pruskem v r. 1866 a následné sjednocení Německa byly rozhodující okolnosti pro další vývoj Evropy. Nebyla to tedy první světová válka ani rozbití Rakouska. U Hradce Králové naposledy bojovali Němci čeští i rakouští proti Němcům pruským, naposledy ještě cítili svoji loajalitu ke své rodné zemi a svému císaři a nikoliv vůči německému národu reprezentovanému sjednoceným Německem. Naposledy ještě bojovali za svůj národ na principu státním, nikoliv jazykovém, tedy tak, jak je to ve Švýcarsku dodnes. Proto ani smlouva ze S-G nebyla žádným podstatným přelomem, byla jen výsledkem kompromisů a snad pokusem návratu ke starým principům. Pokusem v nacionalistickém prostředí předem odsouzeným k nezdaru.