Autor: Jan Kubalčík

Pohled na presidentské volby v USA vpravdě dialektický

V každém vítězství je ukrytý zárodek porážky... a v každé porážce je zrnko budoucího triumfu.

„Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele." (Winston S. Churchill)

V každém vítězství je ukrytý zárodek porážky... a v každé porážce je zrnko budoucího triumfu. Zní to tak moudře! A dokonce je to i pravda - ověřená ve zpětném pohledu na řadě historických událostí. Až by si člověk říkal, jestli by ve jménu budoucích úspěchů neměl dnes usilovat o prohru. Argumenty se pro takové směřování samozřejmě nalézt dají a některé dokonce mohou mít svoji váhu. Právě to ukazuje Jaroslav Zamazal ve svém textu „Proč fandit Bidenovi: Americké prezidentské volby 2020 v dlouhodobém pohledu" (Konzervativní noviny, 28. října 2020).

Politické zápasy nebývají ultimátní. Proto ten poražený vždy může hledat ve své porážce i něco dobrého, nadějného - a prakticky vždy se mu to podaří a to dokonce tak, že nejde o „přání, které je otcem myšlenky", ale že tam ta dobrá zrnka skutečně jsou. Ve zpětném pohledu dnes např. víme, že porážka Barryho M. Goldwatera dláždila cestu k vítězství Ronalda Reagana. To do značné míry právě v Goldwaterově kampani se konstituovali a konsolidovali lidé i myšlenky pro nadcházející konzervativní triumf korunovaný osvobozením nás, moskevských vazalů, z kremelského područí. Ale opravdu je to důvod být přesvědčen, že máme být za vítězství Lyndona B. Johnsona vděční?

Existují různá uměle konstruovaná morální dilemata (jako by jich skutečný život nepřinášel dost), jako je např. to, kdy si máme představit vlak plný lidí jedoucí do propasti, o které strojvůdce neví. Kdyby se o ní dozvěděl, mohl by zastavit. Ale spojení je přerušeno a jediný způsob, jak vlak zastavit, je shodit před něj člověka (jde o jednu z odvozených forem tzv. Tramvajového dilematu). Pominu nyní možnost, že místo aby strčil pod vlak druhého, může se obětovat sám - o to teď nejde... Jedná se mi o tu umělost, která spočívá zejména v té nevyhnutelnosti dalších událostí: vhoď nyní člověka pod vlak (což je jasná morální prohra) a sladké plody (větší množství zachráněných životů) sklízej potom. Jenže takhle život ve skutečnosti nefunguje. (A i když to má styčné body, není to stejné jako třeba triáž v rámci medicíny katastrof.) My v realitě nevíme ani to, zda ten člověk vhozený pod vlak skutečně vlak zastaví... a nevíme ani to, zda odmítnutí jej pod vlak vhodit opravdu nevyhnutelně vede ke smrti jiných lidí. Přijde mi, že hledání argumentů ve prospěch touhy „být poražen dnes", abychom „zvítězili zítra" se částečně opírá právě o takto uměle konstruované příběhy.

Politické zápasy nebývají ultimátní, ale nějakou ultimátní složku mít mohou. Vůbec nevylučuji, že - pokud Joe Biden zvítězí a Donald Trump bude poražen -, ukáže se něco z toho, co pan Zamazal ve svém článku uvádí, jako relevantní. Ale některé věci jsou nevratné. Kdyby v roce 1992 nekandidoval v US presidentských volbách coby nezávislý kandidát R. Perrot, nebyl by zvítězil B. Clinton, Spojené státy by nenabídly (v lepším případě nezodpovědně, indolentně) Číně takové rozsáhlé příležitosti k budování jejích vojenských kapacit a celý Západ by dnes patrně měl v řadě ohledů o dost menší potíže.

Ale některé věci jsou ještě nevratnější. Případné vítězství J. Bidena prakticky jistě přinese suspendování Mexico City Policy, tedy USA opět začnou z federálního rozpočtu financovat umělé potraty. Kolik nenarozených dětí takto během nadcházejících čtyř let zemře, zatímco vítězství D. Trumpa by pro ně znamenalo život? Nebude mezi nimi někdo, kdo by třeba za 30 roků přišel s převratným lékem na nějakou zákeřnou chorobu, nebo s ideou, jak řešit skladování energie z obnovitelných zdrojů?

Zvítězit je zkrátka vždy lepší, než být poražen. Tak jednoduché to je. A má to i „zpětnou vazbu": kdo si tuto prostou skutečnost dialekticky komplikuje, má k porážce pořádně našlápnuto.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Psáno pro Konzervativní noviny