PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

31.03.2010

Autor: Vlastimil Podracký

Pětiprocentní hranice – nebezpečný fenomén

Zatímco v zemích tradiční demokracie na Západě může pětiprocentní hranice pro vstup politické strany do parlamentu pomoci přehlednější situaci ve sněmovnách a zastupitelstvech, v Česku je to jen cesta k tomu, aby se politika zhroutila nedostatkem konkurence na politické scéně. Naše velké politické strany vědí, že budou vždy zvoleny třeba i se skřípěním zubů přesvědčenými pravičáky nebo levičáky, a nakonec vedou kampaně jen k získání jakési nerozhodnuté, spíše sobecké a bezideové skupiny. Tím se politika unifikuje na populismus, urážky a další zhoubné jevy, které ji stále více stahují dolů, protože přízeň skupiny, byť nepočetné, která však rozhoduje o vítězství, spočívá na těchto záporných vlastnostech.


Monopol velkých stran

Když existuje pětiprocentní hranice, omezuje se konkurence ve vlastním substrátu téměř absolutně. Velké strany jsou si natolik jisty přízní svojí ideově blízké voličské skupiny, že ji v předvolební agitaci neoslovují. To si mohou dovolit jen proto, že jim pětiprocentní hranice zajišťuje zvolení od těchto názorově ukotvených lidí. Soustřeďují se jen na voličský substrát složený z vypočítavců, nemajících žádné zásady, postrádajících politické přesvědčení a myslících jen na momentální kus žvance. Celá předvolební agitace navenek vypadá, že jsme národ debilů, když profesionální psychologové poradili stranám právě takovýto druh propagace.

V současné době se sice objevila nová pravicová strana TOP 09, která ovšem osloví jen základní pravicově smýšlející skupinu, odvede ODS část jejich hlasů a možná zničí KDU. Na politické scéně se mnoho nezmění, jen v parlamentu vznikne koalice dvou téměř shodných stran. Celkově tím pravice nic nezíská. Skutečně nová strana s novými myšlenkami a novými tvářemi má šanci jen u přemýšlivých lidí a ti ji volit váhají, protože přemýšlí natolik, že si uvědomí svůj ztracený hlas.

Pokud by pětiprocentní hranice nebyla, poměrně snadno by se některá z malých stran ocitla v parlamentu byť s jedním, dvěma poslanci. To by samozřejmě bylo pro velkou stanu problematické, musela by jít do koalice s malými a nastala by nutnost jim vyhovět. Aby se vyhnula této nepříjemnosti, musela by oslovovat voliče z celého širokého spektra, musela by mít myšlenky, kterými by oslovila i kvalitní lidi, musela by se snažit o nějakou filozofii, musela by zakládat frakce uvnitř strany a dosahovat konsensů, prostě by musela bojovat i o lidi stojící ideově na stejné straně. Konečně by se probudila z letargie a začala něco dělat. Najednou by musela opustit zásadu, že filozofie je k ničemu, že stačí jen peníze na kampaň a pěkné tváře leaderů. Konečně by se začalo přemýšlet jak si udržet voličskou přízeň i u vlastních lidí a dělat smysluplné programy.

 

Degradace velkých stran

Velká politická strana je už dnes podobna bývalým komunistickým podnikům, kterým nezáleželo na kvalitě produktů, protože lidé na trhu jiné neměli. Na čelných místech se drží stále stejní lidé, členská základna je malá, není z čeho vybírat kvalitní lidi na vedoucí funkce, taktéž neexistuje způsob jak na čelné místo dát nového kvalitního člověka zvenčí. Zaběhnutý princip strukturálního pohybu připomíná postup v rakouskouherském úřednictvu: Délka služby a vyseděná židle. Degradaci osobností je na politické scéně vidět: od lidí typu Havla, Klause a Zemana k Topolánkům a Paroubkům. Ti první tam byli připraveni ještě komunisty a jak vidět, tito měli svoji kádrovou politiku kvalitnější, než vytváří současné politické paradigma.

Strana v žádném případě nemůže žít ze členských příspěvků, její peníze pochází ze státních příspěvků, které jsou závislé na úspěchu ve volbách a tím znovu zpětně vytváří prostředí snahy uspět za každou cenu, i za cenu nemorálních slibů spodině národa. Proto také ta strana, která ve volbách nedosáhne pětiprocentní hranice a vypadne z velké politiky, se už nevzpamatuje (viz Republikáni, US apod.) hlavně proto, že rozpustí sekretariáty a všichni ti, kteří byli zvyklí brát peníze, se rozejdou. Strana dokonce nezůstane ani jako občanská organizace, protože lidi v ní nedrželo nic než peníze, když ty nejsou, není strana. Ideové zásady se vytrácí, protože neoslovují jiné voliče, než nemorální, které ideje nezajímají. Proto se i vnitřně ideály rozpadají, nejsou předmětem diskusí. Lidé věřící ideálům se se stranou rozchází. Všechno řídí nemorální menšina národa. Ta vnucuje svoji mentalitu všem.

Spoléhání na peníze sponzorů je ošidné. Jednak nedostatek ideálů vyřazuje sponzory, kteří by snad smysluplnou myšlenku podporovali a měli nějakou společenskou zodpovědnost. Morální sponzoři se stále více bojí podporovat svoji stranu, která je diskreditovaná různými korupčními kauzami, aby s ní nebyli spojováni. Zůstávají jen ti, kteří chtějí protislužbu, tedy vyžadují korupci (státní zakázky apod.). Tím vzniká záporný kauzální cyklus: Morální sponzor váhá s finanční podporou, protože si není jist prosazováním morální ideje této politické strany, nemorální vyděrač peníze nabízí a tím přesvědčuje straníky, že vlastně s morálkou se počítat nedá a že nějaké ideály jsou zbytečné, důležité jsou prachy a pragmatičtí lháři a showmani na prknech tribun. Celkový volební fenomén vyžadující obrovských nákladů nakonec rozhoduje ve prospěch nikdy nekončící korupce a klientelismu. Strana, která dává do voleb stamiliony a tvrdí, že odstraní korupci, už z principu lže. Pokud se nezmění volební fenomén, není z kruhu úniku. Sponzoři musí svoje peníze dostat zpět. Hledat jinde příčinu zla je více méně hledání zástupného problému.

 

Proces znemravňování politiky

Po Listopadovém převratu se nenavázalo na ztracené tradice z předtotalitního období, ale vzorem se stal Západ. Ovšem jen v tom, co se odtamtud prosazovalo a propagovalo, co bylo viditelné a vyžadované. Tradiční stranictví se nepřeneslo, stejně jako jiné konzervativní hodnoty, protože je nikdo ze Západu nepropagoval, ale přijímány byly spíše rozkladné levicově liberální myšlenky, hlásané tehdy hlavními apologety Listopadové revoluce. Podle těchto zásad vše vyřeší trh, potřebná jsou pouze lidská práva, demokracie a svoboda. Ostatní se řeší samovolným vývojem, nejsou potřebná tradiční pravidla, ani tradiční poměry. To je zhoubné pro celou společnost, ale v politice je to zřetelné možná nejvíce. Navíc je to umocněno velkým počtem bývalých komunistů na důležitých místech ve společnosti, kteří se samozřejmě profilují levicově v rámci, který je jim umožněn. Dokonce mne napadá kacířská myšlenka, že Západ si snad ani nepřál, aby na Východě zvítězily konzervativní síly, protože bez nich se s komunisty lépe domluvili. Východní země, pokud si nezachovaly svoje tradiční poměry (třeba Polsko), byly vydány na pospas levicovému liberalismu a zhoubnému neomarxismu daleko více, než je na Západě obvyklé, protože neměly proti této zhoubě vypracovány tradiční obranné mechanismy, jako mají stále ještě v nějaké míře západní národy.

Proces znemravňování politiky je odrazem celkového úpadku morálky v evropské kultuře. Ale v Česku se projevuje v politice podstatně více než v západních zemích a to má svoje historické příčiny: Kromě Komunistické strany jsou všechny strany nové nebo s přerušenou kontinuitou, což je v podstatě totéž. Nejsou v nich „rození" straníci, fandové a skalní příznivci. Jedině děti komunistů pijí s mateřským mlékem ideály své strany, jedině ti jsou schopni pokračovat v tradici předků, velká část z nich se stranou zůstane i když prohraje. Tak jako u komunistů to na Západě funguje ve všech tradičních stranách. K tomu patří i věrnost ideálům, která je důležitější než nějaké prebendy. Skalní straník ví, že se do čela strany nikdy nedostane, tak jako fanoušek Sparty ví, že nikdy nevkročí na stadion, aby hrál zápas. Přesto za ni bojuje. České strany, hlavně pravicové, takové tradice nemají.

Tradice se tvoří obvykle velmi zvolna, ale proces, který v Česku probíhá, nikdy tradici nevytvoří. Relativistické prostředí nedovolí vytvořit ideály, za které by stálo bojovat, které budou dostatečně trvalého charakteru, budou se ohlížet na společnost v generačním výhledu a nikoliv jen na momentální pragmatické zájmy. Ideály jsou prý zbytečné, je zapotřebí mít peníze a známé osobnosti. Jde tedy o celkový proces rozpadu společenstev, úpadek sociální soudržnosti obvykle držené nějakými společnými idejemi. Je viditelný na všech atributech, nejvíce rozkladem rodiny a nezájmem o osud národa a státu. V politice se to samozřejmě odráží. Proces je shodný pro celou evropskou civilizaci, ale východní národy jsou více ohroženy, protože se nemohou opřít o staré instituce. Obrana nějakých zbytků tradičního myšlení, které přežily komunistický režim, jsou ostrakizovány západními neomarxisty jako nepřizpůsobivost, nedostatek otevřenosti, xenofobie a p. V podstatě se dá postavit opravdová solidně ideově a tradičně založená strana jen na odporu k západnímu neomarxismu a to se nedá v dnešním myšlenkovém chaosu očekávat.

V českých politických stranách, pouze účelově založených na zájmech jednotlivců a skupin, jsou talenty zbytečné. Stávající straníci se dívají s nedůvěrou na schopného člověka, protože mobing jim přikazuje být ve střehu, odstranit konkurenta, aby nezacláněl. Konečně, proč schopnosti? Stávající vedoucí straník potřebuje spíše hloupou masu, kterou může ovlivnit svými žvásty, čím blbější lidé, tím lépe poslouchají. V parlamentu je to více než potřebné. Proto jsou schopní lidé pro stávající vedení nepotřební. Je to samozřejmě dáno především zažitým způsobem pozitivistického myšlení celé společnosti - žije se jen pro dnešek, na budoucnost se nehledí; zvyklosti z komunistické doby - odstraňovat kvalitu, stojí v pozadí.

Západní tradiční politické strany mají vnitřní demokratické mechanizmy, bojují v nich frakce nikoliv založené jen na osobách a zájmech, ale na ideových rozdílech, které navozují diskusi. Takové strany mohou do jisté míry nahrazovat i parlament, část demokracie se přesouvá dovnitř stran a tím není nutné, aby na politické scéně bylo více stran než dvě. Lidé většinou nezakládají strany, ale občanské organizace a snaží se s velkou stranou spojit a zdůrazňovat, kolik voličů straně přivedou. Velké strany vítají organizace a snaží se s nimi spolupracovat (to kontrastuje s povýšeneckým jednáním našich stran). Vzniká diskuse o programu, dochází ke kompromisům různých myšlenek a zájmů. Daleko více je nutné, aby se mluvilo o principech, tedy o idejích a obecnějších dlouhodobých záležitostech. Základní ideje jsou vesměs tradičně dány. Program se tvoří rozsáhlou diskusí, nikoliv někde v kuloárech. Potom úplně stačí, aby jedna strana reprezentovala pravici a druhá levici.

Volební systémy, které preferují velké strany, tam nejsou nebezpečím pro demokracii. U nás nebezpečím jsou a proto konkurence absentující uvnitř stran musí být založena vně, tedy ve volebním systému zrušením pětiprocentní hranice. Nelze se odvolávat na zkušenosti ze starých demokracií. Naše poměry jsou jiné, místo zodpovědných straníků velkých masových stran musí u nás rozhodovat voliči. Jinak to nejde a demokracie to vyžaduje.

V současné době se ovšem můžeme nadít překvapení. Většina lidí je unavena „syndromem pětiprocentní hranice". Volit pořád někoho jen proto, že je pravicový, přestože se příčí jeho způsoby jednání a celá povýšenecká a nezodpovědná politika, už lidi otravuje. Možná, že poprvé budou volit podle svého přesvědčení, jenomže to by se museli obtěžovat a přečíst si programy malých politických stran. Naděje některé malé strany se zvyšuje, jenže je nutno oslovit správně voliče a dát najevo smysluplný a reálný program. Myslím si, že i Konzervativní strana má v této situaci šanci. Jen na lidech záleží, jestli změní politiku.