PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

08.04.2009

Autor: Dan Drápal

O náboženství, morálce a politické korektnosti

"Spor mezi Západní civilizací a islámem je povýtce morální."


Politolog Pavel Barša nedávno uveřejnil v sobotní příloze Lidových novin „Orientace" článek o Izraeli, na který jsem vzápětí reagoval (reakce vyšla na „Neviditelném psu"). Ve své replice jsem se soustředil především na problematiku Izraele; v tomto článku se chci zabývat vztahem náboženství, morálky a politické korektnosti.

Článek Pavla Barši mi slouží jako východisko a jako ilustrace. Baršova teze v uvedeném eseji zní, že pokud se na vztah mezi Palestinci a Izraelci díváme jako na problém náboženský a morální, stanoviska se absolutizují a problém nabývá takřka kosmických rozměrů jakožto boj mezi dobrem a zlem. Mnohem lepší by bylo se na daný konflikt dívat jako na konflikt politický, konkrétně jako na boj o území.

Ve své replice jsem jen naznačil, že náboženství nemusí mít takto zničující vliv. Různá náboženství mohou vést k různým postojům - a nemám na mysli pouze rozdíly dejme tomu mezi hinduismem a buddhismem či mezi islámem a křesťanstvím. K různým postojům může vést i samo křesťanství, což jsem se snažil ukázat na situaci za husitských válek, kdy Petr Chelčický vyzýval k nenásilí, ač nebyl o nic méně motivován nábožensky než různé husitské směry (ve skutečnosti se domnívám, že byl motivován spíše více). Když se v (jižním) Vietnamu v šedesátých letech upalovali buddhističtí mniši na protest proti válce v jejich zemi, rovněž byli silně motivováni nábožensky, nicméně jejich motivace je vedla ke zcela odlišným postojům, než k jakým vede náboženství islámské sebevražedné teroristy.

Tvrzením, že náboženství konflikty vyhrocuje a činí je neřešitelnými, si tedy moc nepomůžeme. Pokud bychom chtěli být historicky poctiví, museli bychom říci, že náboženství někdy konflikty prohlubuje, jindy naopak činí řešitelnými. Vezměme si například takové otroctví. Otrokáři neměli motivaci náboženskou, nýbrž čistě ekonomickou. Ti, kdo prosadili zrušení otroctví, měli motivaci silně náboženskou.

Chci se ale zabývat jinou otázkou. Pavel Barša odmítá náboženství a morálku, nicméně - aniž si je toho zřejmě vědom - činí morální soudy. Je přesvědčen, že je správnější se na palestinský konflikt dívat jako na konflikt o území a nikoli jako na konflikt náboženský či morální. Baršovo stanovisko je ale povýtce morální - jeden pohled je lepší, správnější než druhý. Pokud ale určité stanovisko považujeme za lepší a správnější, pak činíme hodnotový soud: Druhé stanovisko je méně správné. Nutně pak vyvstává otázka, co je kritériem správnosti. Já se domnívám, že pan Barša má ve skutečnosti motivaci docela sympatickou: Jde mu o to, aby se konflikt podařilo vyřešit, aby umíralo méně lidí, a aby řešení konfliktu bylo spravedlivé.

Lidé, kteří odmítají mluvení o morálce, také uvažují morálně; pouze si to neuvědomují nebo si to nechtějí přiznat.

Teď na chvíli opustím Pavla Baršu a chci obrátit naši pozornost k termínu „politická korektnost". Tento výraz zřejmě pochází ze Spojených států a zdomácněl i v západní Evropě; u nás je sice znám, ale netěší se přílišné úctě. Zdá se mi, že se používá spíše s jakýmsi ironickým přídechem. Často se jím označují postoje, slova či činy, které se autorovi tohoto označení jeví jako pokrytecké (podobně jako se možná náboženství a morálka jeví jakožto pokrytectví Pavlu Baršovi). Tak jsme se mohli v tisku dočíst, že když český premiér označil Obamou navrhované řešení hospodářské krize za „cestu do pekel", porušil pravidla politické korektnosti, ale vlastně řekl pravdu. (Stejně tak se tisk díval na „přeřeknutí" mluvčího českého ministerstva zahraničí, jenž označil izraelský zásah v Gaze koncem roku 2008 za obranný.) Jinými slovy, pro Čechy jako by „politicky korektní" bylo takové mluvení, o kterém všichni víme, že je vlastně účelové a že věci jsou jinak, ale je politicky přijatelné, zatímco pravda politicky přijatelná není. Je to přístup, jaký jistě tvůrci slovního spojení „politicky korektní" nezamýšleli, nicméně, abych byl politicky nekorektní, dobře jim tak. Lidé hovořící o „politické korektnosti" často odmítají klasickou morálku, ovšem nevyloží karty na stůl a neřeknou, proč považují za správné právě to, co označují za „politicky korektní".

Můžeme pohrdat moralisty, můžeme se vysmívat „tradiční" (třeba viktoriánské) morálce, můžeme se snažit dokázat, že její hlasatelé sami nedodržovali, co hlásali, tedy že kázali vodu, zatímco pili víno, nicméně tradiční etika přiznávala svá východiska (zpravidla, byť ne vždy, náboženská). Tradiční etika zdůvodňovala, proč to či ono máme považovat za správné či špatné. Byla součástí určitého pohledu na svět, určité filozofie (případně teologie). Lidé se mohli přít, zda jsou správná ona východiska, či o tom, zda jsou správné závěry z daných východisek vyvozované. Leckoho bylo možno snadno usvědčit z pokrytectví, ale právě díky tomu, že karty byly jednoduše na stole.

U politické korektnosti tomu tak není. Náboženští lidé měli nějaké své vyznání víry, z nějž odvozovali svou morálku. Politická korektnost také z něčeho vychází; ten, kdo se vyjadřuje k otázce, co je a co není politicky korektní, nám ale zpravidla nepřizná svá východiska. Proto není snadné vždy zjistit, proč by to či ono mělo či nemělo být politicky korektní.

Postmoderní lidé se domnívají, že by se snad dalo žít bez náboženství a bez morálky. Náboženství a morálku považují za zbytečný, překonaný balast. Nicméně musí být ve svém osobním životě nutně nedůslední. Často odmítají morální hodnocení; odmítají o něčem říci, že je to „správné" či „špatné". Tak si vzpomínám, jak novinář Milan Vodička kdysi prohlásil o islámu: „Islám není horší; je jen jiný." Teď mi nejde o to, přít se, zda je islám horší nebo lepší. Ve Vodičkově výroku se odrážela právě ta nechuť k hodnotovým soudům.

Nicméně představme si situaci, ve které je člověk osobně a citově exponován: „Chystáme se umučit Vaši matku (dceru, přítelkyni, manželku). Je to správné nebo špatné?" Opravdu by člověk i v takové situaci trval na tom, že nejde o morální záležitost, o hodnotové soudy, nýbrž jen o osobní preference? Pokud budeme do nekonečna zesměšňovat a marginalizovat náboženství a morálku, možná skutečně sami sebe přesvědčíme, že jde jen o osobní preference. Co nám ale pak zbývá ze společenského řádu? Nastává totální chaos: Někdo má zálibu v mučení druhých lidí, někdo má zálibu v pedofilii, někdo má zálibu v okrádání obchodních partnerů. Můžete říci: Ale platí určité zákony, které se musí dodržovat. Pokud ale neuvažujeme o morálce, pokud nám chybí jakékoli zakotvení etiky a jakákoli její teorie, stává se po čase, že nám zákony připadají účelové nebo dokonce nespravedlivé a roste nespokojenost i se stavem justice. Nerozumíme ale přesně, proč. Domníváme se třeba, že soudci špatně zákony aplikují nebo že vlastně vadí jejich komunistická minulost. Obojí může být pravda, jenže hlavní problém je, že podvědomě (a dle mého názoru právem) od justice čekáme vyhledávání spravedlnosti, nikoli jen technickou aplikaci zákonů.

Společnost, která opouští náboženství a morálku, trpí dvěma nedostatky: Jednak přestává rozumět sama sobě, jednak jí chybí jakýkoli étos. Vrátím se na okamžik k panu Baršovi: Domnívám, se, že si neuvědomuje, že činí morální soudy. Chyba není v tom, že tak činí; chyba je v tom, že si to neuvědomuje.

Spor mezi Západní civilizací a islámem je povýtce morální. Západní civilizace má obrovskou technologickou a vojenskou převahu; protože ale v této klíčové věci nerozumí sama sobě, prohrává. Je ovšem politicky nekorektní tvrdit, že je zde určitý spor. Ohled na politickou korektnost ovšem bere pouze jedna strana tohoto konfliktu.

Já se o konfliktu mezi Západní civilizací a islámem hovořit nerozpakuji. Nečiním tak z nějaké nenávisti k islámu; dokonce tvrdím, že ledacos, co muslimové Západní civilizaci vyčítají, jí vyčítají právem. Jde o to, že pokud se věci nepojmenují pravým jménem, nejsou řešitelné. Stanovisko Pavla Barši - totiž že stačí, aby si Izraelci a Palestinci spravedlivě rozdělili území - se musí jevit jako velice naivní každému, kdo nějakou dobu pobýval v Izraeli. Nechuť k náboženství a morálce ovšem Pavlu Baršovi nedovoluje naivitu jeho stanoviska zahlédnout.

Na závěr bych se rád Pavlu Baršovi omluvil. Jeho článek nebyl horší (abych opět použil hodnotového soudu) než jiné. Posloužil mi pouze jako ilustrace, abych upozornil na zásadní problém, který dle mého názoru sužuje euroatlantickou civilizaci.

 

7. dubna 2009

 

Dan Drápal