PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

05.03.2013

Autor: Jan Kubalčík

Nenápadný půvab dialektiky

Reakce na text "Mýtus o Klausovi"


...aneb: papír snese všechno. Ale popořadě. Název textu jsem si vypůjčil od pana Jiřího Suchánka - v roce 1995 vyšel pod tímto názvem výbor jeho fejetonů z let 1990 - 1994. Vlastimil Podracký (dále jen Autor) na můj polemický článek „Dvakrát tři slova" reagoval textem „Mýtus o Klausovi". Ten je předmětem této, opět polemické, reakce.

Předně, Autorova odpověď obsahuje diskusi s tvrzeními, která jsem nenapsal. Jako příklad bych uvedl Autorovo: „Nejhorší lež je, že činnost KANu byla nepodstatná...". To se to pochopitelně potom snadno diskutuje... Také pomíjím legrační rovinu - řeči o jakémsi křečovitém hledání vin... můžu jenom litovat, že neumím tak hezky nevěřícně zakroutit hlavou, jako Václav Klaus. Nicméně, Autorův termín „kultura přepisovačů", to by se ujmout mohlo - něco jako „lid popelnicových polí".

Musím se ale zastavit hned u toho, čím Autor na výše citované bezprostředně navazuje: „...a že jsme komunisty vyřadit nemohli a jedině divize US by to dokázala. To je naprosté zkreslování skutečnosti,...". Tak ano, něco v tom duchu jsem naznačil a jak je patrné, Autor nesouhlasí. Nuže, pokusme se uskutečnit myšlenkový experiment, jak by asi vypadala denacifikace Německa po r. 1945 bez přítomnosti vítězných armád. Co Autor tvrdí? Že vlastně „jen udělaly svobodné volby, tedy nic podstatného". No, tak konečně je mi to jasné, konečně jsem prohlédl! (Tedy, aby nedošlo k mýlce: Rudá armáda samozřejmě žádné svobodné volby ve své okupační zóně neudělala, ale to by byl už hodně jiný příběh...) Na téma (ne)dekomunizace po r. 1989 bych vřele doporučil dvoudílný text „FrontPage Sympozium: Stín KGB" (Konzervativní listy, 05/2011, 06/2011, druhý díl zde). Zachycuje diskusi lidí, kteří látce opravdu rozumí. Konstantin Preobraženskij (bývalý agent KGB) tam mmj. říká: „...nejvyšší cena za morální sebezničení, kterou Západ platí Rusku, je výsledkem našeho selhání ve věci odsouzení komunismu tribunálem norimberského stylu". Takové rázné kroky, které jako jediné skýtaly naději, že po jejich realizaci bude postavení komunismu ve společnosti opravdu závažně otřeseno, bylo prakticky nemožné realizovat bez přítomnosti nějaké té vítězné armády.

Jedním z nejsilnějších míst Autorova textu, ne-li tím nejsilnějším vůbec, je jeho zmínka o exilu / emigraci, cituji: „Věřit jen tak někomu, kdo přijde odkudsi a začne něco navrhovat?". Ano, to je určitě věta, kterou by Václav Klaus bez rozpaků podepsal. Právě v tomto přístupu, v tomto odporu k „odrodilcům" je zakopaný pes: Jasně, je celkem fajn, že někde za horama pěstují český folklór... ale věřit se jim nedá. Ta plná huba vlasteneckých řečí pak jen dovršuje trapnost celé situace. Chvalte nás ve světě, propagujte naši kulturu i naše výrobky, zvěte nás, přijeďte jako turisté a utraťte tady nějaký ten dolar... to všechno můžete... Ale vrátit majetky? No, kdo ví pro koho vlastně ve skutečnosti pracujete...

Co tam máme dál... Ach ano, v devadesátých letech tady pravda nebyla komunistická diktatura. Ne, nebyla. Stejně jako po roce 1945 už nebyla nacistická diktatura v Německu. Je vážně únavné opakovat fakta už tolikrát reflektovaná jen proto, že někteří lidé je zkrátka odmítají vzít na vědomí... prostě se nehodí do krámu, tak co s nimi - přece se nenecháme nějakými fakty znervóznit. Nuže, ještě jednou (a znovu, kolikrát to bude potřeba, protože by nebylo čestné jen tak přihlížet manipulaci se čtenářem, který s fakty nemusí být seznámen - např. pro svůj nižší věk...). Je pro mě čest, že mě Autor jmenoval vedle Čestmíra Hofhanzla... a je to také náznak, že jsem trefil slušně do černého. Dovolím si tedy citovat z textu Č. Hofhanzla „Když to má chlupy jako pes..." (Konzervativní listy 01/2012), neboť obsahuje klíčové reference: „V normalizační době proběhl proces přechodu moci z rukou ideologů do rukou pragmatických technologů moci odchovaných zejména bezpečnostními službami. Osmdesátá léta byla dobou přípravy na strukturální změnu způsobu vládnutí. Předvoj proletariátu si připravoval půdu pro svůj přerod v ‚předvoj' podnikatelů a miliardářů. Celá záležitost měla svůj počátek (jak jinak) v Kremlu, kde byly ‚nomenklaturní kádry' (reakční nomenklatura) vystřídány odchovanci Lubjanky (racionální nomenklatura - pro připomenutí, Jurij Andropov byl bývalý šéf KGB a Michail Gorbačov byl Andropovův muž...). Jak to tak bývá, odborníci, v tomto případě zejména sociologové, bádají a přou se. To je samozřejmě v pořádku. Co se polistopadových elit týká, konkurují si v jejich slovníku teorie ‚reprodukce', ‚cirkulace' a ‚jednorázového nahrazení' (replacement). Strom prací je košatý a s ohledem na stav dnešních společenských věd asi není žádným překvapením, že pravda se v něm tak nějak ztrácí, nebo se alespoň velmi obtížně hledá. K jakému závěru ta která studie dochází záleží mnohdy zejména na tom, z jakého paradigmatu vyšla. Nechci zde znevážit dedukci jako takovou, ale raději se uteču k empirii - k průzkumu provedenému u nás (v ještě nerozděleném státě), v Polsku a v Maďarsku, (Mink, G., J. C. Szurek 1992. Adaptation and Conversion Strategies of Former Communist Elites. Paris: RESPO/IRESCO., popř. Sociologický časopis 3/1993). Autoři zahajují otázkou, která je, domnívám se, pro zjištění pravdy často klíčová a to již od dob antického Říma: v čí prospěch? Ptají se doslova: ‚Kdo profitoval z rozpadu bývalého komunistického režimu?' a tuto úvahu zásadně prohlubují: ‚...je zcela možné, že by ex-nomenklaturní elity (následně jsou rozlišeny na ‚reakční' a ‚racionální', pozn. aut.) mohly hrát vůdčí roli v procesu strukturalisace budoucího vlastnictví a roli skupiny udávající směr a v důsledku vyměnit posici třídy historií odklizené na smetiště dějin za status elity znovuzískávající své dominantní postavení, třebaže uzpůsobené novým podmínkám. Tato úvaha má také svůj politický rozměr: existuje či neexistuje ‚rekonverzní' strategie bývalých komunistických stran infiltrujících establishment a kontrolujících ekonomickou sféru schopná dosáhnout znovunabytí národní i mezinárodní politické podpory a následně umožnit udržení současné či dokonce znovudobytí jejich původní moci?' Hlavním rozdílem mezi situací u nás na jedné straně a situací v Polsku a v Maďarsku na straně druhé přitom je, že zatímco u našich sousedů se ‚racionální' nomenklatura dostala do viditelných státních a stranických funkcí již před rokem 1989, u nás zůstali do poslední chvíle v těchto posicích téměř výhradně představitelé nomenklatury ‚reakční'. Studie je celá velmi zajímavá a nelze ji nedoporučit (mimo jiné i zde nalezneme doklady pro výše uvedené tvrzení, že změna roku 89 byla připravována nejméně již od začátku dekády...), nicméně se zde už omezím pouze na jeden fakt, který je v jejím rámci vhodné připomenut: ‚V listopadu 1991 odhalil sovětský tisk existenci dokumentů vyjadřujících hypotézu mezinárodního soustředění ekonomických konverzních strategií, přičemž koordinační roli hrála až do pokusu o puč v srpnu 1991 KSSS. Za tímto účelem byl KSSS svolán na březen 1991 do Varšavy seminář, který, jak v soukromé korespondenci uvedl jeden z účastníků: 'stanovil jako prioritu vytvoření struktur, které nejsou nijak formálně spojeny se Stranou, jako akciové společnosti, fondy a společnosti s ručením omezeným. Jinými slovy, měly být založeny instituce, které nemohly být zabaveny z politických důvodů.' Na stejném setkání měla být, na návrh L. Millera, předsedy polských sociálních demokratů, zřízena databáze spolu s koordinačním centrem pro obchodní a průmyslové aktivity komunistických stran.'"

Suma sumárum: rekrutace nových ekonomických elit z řad starých (komunistických) elit byla natolik rozsáhlá, že náhodnost takového výskytu je statisticky s velmi vysokou pravděpodobností vyloučena. Kromě toho, jak je zjevné, byly zaznamenány přímé aktivity vyvíjené příslušným směrem. Čili nemůže být pochyb o tom, že (post)komunistické elity konaly cíleně a koordinovaně. Ne, nebyla zde komunistická diktatura. Nicméně dekomunizace neproběhla a kromě zmíněných (post)komunistických elit tady nebyla žádná byť jen vzdáleně srovnatelně připravená a organizovaná skupina. Bylo by bláhové se domnívat, že Václav Klaus hrál (post)komunistům na ruku čirou náhodou. Pokud prosadíme liberalisaci v peleši lotrovské, zaručíme, že zvítězí ti nejhorší z nejhorších. Kdybychom nahlédli do parlamentních zápisů, kdo pro co a proti čemu hlasoval, neměli bychom pochyb.

Připomněl bych v této souvislosti také jinou perspektivu nahlížení na zdánlivě antagonistický vztah Václavů Klause a Havla. Autor jistě není sám, kdo vidí ve Václavu Klausovi něco jako „epochálního státníka". Řada z těch, kteří to takto vnímají, je přesvědčena, že Václav Klaus je vlajkonošem českého konzervatismu a „jeho éra" byla jakýmsi zlatým věkem pravice, ke kterému by bylo záhodno se vrátit. Např. pan František Matějka, místopředseda Strany svobodných občanů, na svém blogu publikoval 28.7.2010 text „Paumer a Mašínové byli větší hrdinové, než celá řada disidentů". Tentýž autor napsal jen o pár dnů později článek „Všichni jsme nahraditelní. Jen s tím Klausem budou trochu potíže." (Neviditelný pes, 5.8.2010). K tomu si přiřaďme rozhovor sestry Josefa a Ctirada Mašínových paní Zdeny (publikován v LN 5.8.2010), v němž říká: „Václav Klaus je postava patologická, která nepatří do čela státu." Pokud nechceme paní Zdenu obvinit z naprosté neznalosti místních poměrů, z nesoudnosti, nebo přímo ze zlého úmyslu, pak nezbývá, než vzít její slova s plnou vážností toho, kdo je vyslovuje a jaká životní zkušenost za nimi stojí. Osobně nevidím pevnější základy, na kterých takové tvrzení postavit, než jsou právě tyto. Pak před námi ale stojí pravda v celé nahotě: pokud chci být konzistentní, nemohu jedním dechem pět chvalozpěvy na Václava Klause a zároveň respektovat Mašíny a jejich druhy coby hrdiny protikomunistického odboje. Přesně to však pan Matějka činí. Takto schizofrenní však být v žádném případě nesmíme. Volím-li mezi Mašíny a Klausem, neváhám ani vteřinu - a to tím spíš jako konzervativec. Mnoho z těch, kteří se tak rádi přiznávají k obdivu k Václavu Klausovi, se stejně jako Autor zároveň vymezují vůči Václavu Havlovi. Z místní perspektivy se Václav Havel a Václav Klaus snad mohou jevit antagonisticky a střet Havlovy „nepolitické politiky" s přístupy Klause může být vnímán jako jeden z ústředních motivů politického dění polistopadového desetiletí. Z mašínovského úhlu pohledu však mají tito naši dva novodobí prezidenti společného jmenovatele. („Smýšlení Klause a Havla na neštěstí dnes ještě stále representuje většinu národa.", Josef Mašín, 31.7.2010, soukromá korespondence). Schopnost nahlédnout větší relevanci mašínovského hodnocení je indikátorem našeho skutečného pochopení, co se v této zemi po Únoru 48 stalo, co se v ní dělo po Listopadu 89 a co se v ní děje dnes. Konečně, když Autor připomíná Havlovu „lásku" a „odpuštění", zcela pomíjí Klausem propagovanou „tlustou čáru za minulostí" a „příliš velké zpětné zrcátko". Asi krátká paměť, nebo co...

A v čem že spočívá ta dialektika? Ona se táhne celým (nejen) tímto Autorovým textem, ale vypíchněme dvě místa. Člověk musí hodně ohýbat logiku, aby napsal „Klaus se v jeho (Havlově, pozn. J.K.) stínu vezl..." a zároveň Václava Klause označoval za „epochálního státníka". Pro skutečně schopného dialektika, který si s konzistencí hlavu neláme, je to ale hračka. Závěrečné odstavce Autorova textu pak ukazují zcela nepochybně, že Autor vůbec nepochopil (nebo nechtěl pochopit), co jsem o primární akumulaci kapitálu a kapitalismu ve svém předchozím textu napsal. Dál vede dialekticky svoji: zákon zrozený z nezákonnosti. Cokoli jiného je vlastně jen neuvěřitelná náhoda... Kdepak nápad, píle, zkušenost, svobodná spolupráce... Zkrátka, mezi bohatými kapitalisty to chodí tak, že až na těch pár, kteří něco zdědili nebo měli fakt kliku, to všichni ostatní (nebo jejich otcové a dědové) někomu ukradli. Já myslím, že na VUMLu nebo nějaké té katedře marxismu-leninismu by to nevysvětlili lépe. Snad nejsmutnější na tom ale je, že takové vidění sdílí velká část lidí v naší zemi a toto smýšlení stojí v pozadí jejich instinktivního odporu ke svobodnému hospodářství - a svým způsobem se není co divit. Protilátek je málo a když je jeden otrávený tak silným jedem, těžko dokáže uvažovat racionálně. Z jedné strany se dozvídáme, že tento náš postkomunistický systém je tím jediným možným pravým kapitalismem (k tomuto druhu krysařů patří Autor). Říkají: nestěžujte si, tohle jste přece chtěli! A hned přicházejí jiní, kteří do takto nakypřené půdy sejí: tohle jste opravdu chtěli?