Autor: Martin Geisler

Mašínové a podobnost nikoli čistě náhodná

"Uprostřed Evropy přežívá torzo původní Československé republiky. Má sice vlastního zvoleného prezidenta, vlastní vládu, ale to je jen kamufláž."

Blíží se polovina roku 1942. Uprostřed Evropy už třetím rokem přežívá torzo původní Československé republiky. Má sice vlastního zvoleného prezidenta, vlastní vládu, ale to je jen kamufláž. Ve skutečnosti v něm vládne brutální nacistická diktatura, která se pouze obtěžuje předstírat zdání jakési legálnosti. Stačí hrubý nátlak na starého nemocného prezidenta a výhrůžky bombardováním Prahy.

Ve světě zuří nemilosrdná válka. Armády všech demokratických států na starém kontinentu jsou rozdrceny. Wehrmacht pochoduje na Kavkaz a k Volze. Afrikakorps obsazuje Tobruk a cestu do Egypta má otevřenou. Německé ponorky prakticky ovládají Atlantik. Britská koloniální říše v Asii se hroutí, námořnictvo USA je v Tichomoří zahnáno do defenzivy. Síly zla jsou zjevně nezadržitelné!

To všechno se ale odehrává kdesi daleko ve světě, obyvatel Protektorátu jako by se to nijak zvlášť netýká. Dělníci zde pilně pracují pro blaho Říše, učitelé si hbitě osvojují novou ideologii, novináři a básníci oslavují geniálního Vůdce. Pokud se snad vyskytnou nepřátelské a neloajální elementy, jsou tvrdě avšak po právu trestány, třeba i smrtí.

Právě tehdy byl popraven jeden z vlastenců, kteří se před bestií nesklonili. Věřil, že ji lze porazit, pokud se najde dostatek slušných lidí ochotných chopit se zbraně. A podplukovník Josef Mašín ji skutečně neváhal použít. Padl do zajetí teprve po tuhém boji, ve kterém utrpěl několik zranění, více než rok byl vyslýchán a mučen gestapem na Pankráci. I zde však fyzicky bojoval s dozorci a mučiteli. Nezradil. Ve vězení napsal odkaz adresovaný synům Ctiradovi a Josefovi, nalezený až po válce: „Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat." Tyto věty se hluboce vryly do jejich mladých duší a celý život se jimi snažili řídit. Zatčena a asi sedm měsíců byla vězněna i Mašínova manželka Zdena. Hlavním důvodem nebyla msta nebo trest, ale nátlak na zatvrzelého manžela. Po jejím propuštění byl veškerý majetek včetně statku v Lošanech u Kolína rodině ponechán. Rodina zjevně nebyla ani pod zvláštním dohledem, jinak by se těžko mohli bratři zapojit do odbojové činnosti, během níž prokázali tolik osobní statečnosti, že byli prezidentem Benešem vyznamenáni jako vůbec nejmladší nositelé medailí „Za chrabrost".

Mezitím ale musely uplynout téměř tři roky. Tři roky, během nichž došlo k zázraku, kterému by v roce 1942 nejspíš nikdo neuvěřil. Síly osy zla byly totálně zničeny a jejich Vůdci se smažili v pekle. Jenomže on to tak úplně zázrak nebyl. Byla to hlavně zásluha milionů lidí, kteří se dokázali chopit zbraní a hájit vše, co jim bylo drahé.

A uběhly další tři roky. Uprostřed Evropy přežívá torzo původní Československé republiky. Má sice vlastního zvoleného prezidenta, vlastní vládu, ale to je jen kamufláž. Ve skutečnosti v ní vládne brutální bolševická diktatura, která se pouze obtěžuje předstírat zdání jakési legálnosti. Stačí hrubý nátlak na starého nemocného prezidenta a výhrůžky občanskou válkou.

V Evropě spadla „železná opona". Propukla studená válka a zdálo se jen otázkou času, kdy přeroste v horkou. V roce 1950 k ní skutečně dochází. Komunistická Severní Korea tiše podporovaná Sovětským Svazem zaútočila na jižního demokratického souseda. Vojska OSN, tvořená především jednotkami US Army, jsou zatlačena na samotný jižní cíp poloostrova. V následujícím roce se konflikt rozrůstá, když do války vstoupuje i rudá Čína. Opravdu se střetnutí dvou nesmiřitelných táborů omezí pouze na jihovýchodní Asii nebo se ve skutečnosti jedná o manévr odvádějící pozornost a pravým cílem je Stalinova invaze do západní Evropy? Nikdo si tím nemohl být jistý. Američané zvažovali užití jaderných zbraní, třetí světová válka se zdála neodvratnou.

To všechno se ale odehrává kdesi daleko ve světě, obyvatel Československa jako by se to nijak zvlášť netýkalo. Dělníci zde pilně pracují pro blaho zase jiné Říše, učitelé si hbitě osvojují teď už konečně tu jedinou správnou ideologii, novináři a básníci oslavují geniálního Vůdce. Pokud se snad vyskytnou nepřátelské a neloajální elementy, jsou tvrdě, leč jak jinak než po právu trestány, třeba i smrtí.

Historie jakoby se opakovala a bratři Mašínové se musí stejně jako jejich otec rozhodnout. A stejně jako on se rozhodují pro boj, s nadějí, že se jim podaří rozpoutat protikomunistické povstání. K tomu ale nezbytně potřebují zbraně a ty si mohou opatřit jedině na stanicích SNB. V září 1951 proto přepadli policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou a v Čelákovicích. O život přitom připravili strážmistry Kašíka a Honzátka. Nikdy později se nijak netajili odhodláním zabíjet představitele komunistického režimu a uniforma represivního sboru pro ně byla dostatečným důvodem. Ostatně partyzáni považovali české četníky, kteří za Protektorátu také „pouze dělali svou práci", rovněž za legitimní cíle. Roli při rozhodování patrně hrála i obava z pozdější možné identifikace. Osočování z nedodržení Ženevské konvence přitom působí zcela absurdně a pokrytecky. Usmrcení bylo jediným způsobem, jak mohli protivníka eliminovat; zajateckými tábory, na rozdíl od svého nepřítele, nedisponovali. Civilní posádku sanitního vozu, který členové odbojové skupiny použili k čelákovické akci, přesto pouze jen spoutali. O smrti Josefa Rošického, převážejícího v srpnu 1952 výplaty, existují dvě protichůdně verze a pravdu znali pouze přímí účastníci. Nesporné je pouze to, že došlo k potyčce, během níž byl pokladník zastřelen vlastní pistolí. I tehdejší Rudé právo ovšem přiznává, že ukořistěné peníze byly určeny k nákupu zbraní, trhavin a motocyklů, které měly sloužit při dalších záškodnických akcích. Část peněz byla určena k podplacení dozorců a osvobození Ctirada z jáchymovského pracovního tábora. Byl totiž od října 1951 vězněn na základě falešného obvinění z přípravy ilegálního opuštění republiky. Tehdy to ale ještě v úmyslu neměl. Po propuštění na amnestii v červnu 1953 se opět ihned zapojil do diverzní činnosti. Jenomže to už bylo jasné, že k očekávanému povstání nedojde, korejská válka byla ukončena příměřím, třetí z Vůdců následoval své předchůdce do pekel a napětí v Evropě polevilo. Snaha o ozbrojený boj proti komunismu na půdě Československa ztrácela smysl. Zázrak se neopakoval. Jedinou možnost, jak v boji pokračovat, viděli Mašínové ve vstupu do americké armády. V říjnu 1953 s dalšími přáteli překročili hranice a jejich proslulá anabáze končí v Západním Berlíně a 82. výsadkové divizi Fort Bragg.

Nejednoznačné hodnocení činů bratrů Mašínů současnou českou společností osciluje mezi naprostým odsouzením a požadavkem udělení státního vyznamenání. Vychází zřejmě z individuálního pohledu na legitimitu režimu s nímž bojovali a právo každého občana vzdorovat tyranii všemi prostředky. Ovšem připisovat jejich činnosti kriminální motivaci je v každém případě nestoudná lež. Chtěli se zachovat stejně statečně jako jejich otec a nezradit odkaz, který jim zanechal. To, že neodhadli správně situaci na věci nic nemění. Možná mohli svůj odboj vhodným způsobem deklarovat jako „Tři králové", kteří každý výtisk svého ilegálního časopisu „V boj" rovnou zasílali gestapu. Možná. Osobní statečnost, hrdinství a celoživotní zásadový postoj jim ale upřít nelze.

A ještě dovětek pro ty, kteří se nám i sobě snaží namluvit, že komunistický režim, na rozdíl od nacistického, zdaleka nebyl tak ukrutný, aby to kohokoliv opravňovalo k ozbrojenému odporu. Paní Zdeně byl za počínání jejích synů navržen trest smrti, humánní komunistickou justicí zmírněný na pouhých pětadvacet let vězení. V táboře nucených prací více než rok nepřežila. Sestru Zdenu šikanoval režim až do svého konce, veškerý majetek rodiny byl zabaven.