PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

30.10.2007

Autor: Miloš Dokulil

Komu patří 28. říjen?

Znovu téma "První republiky" - tentokrát více zaměřeno na Slovensko...


Letos nepřehlédnutelně a už s jistým časovým předstihem český rozhlas i televize signalizovaly, že bude 28. října nejen „státní svátek", ale na vědomí se dávalo, že půjde o 89. výročí vzniku státu (novověké české státnosti, ne-li také - spíše sporadicky - společného státu „Čechů a Slováků" a dalších národností ČSR po roce 1918). V kalendáři na běžný rok lze číst česky - „Den vzniku samostatného státu" (bez bližšího určení toho „státu"), a slovensky (s nápadným „spojovníkem") - „Deň vzniku samostatného česko-slovenského štátu". - Na slovenské straně, na východ od Bílých Karpat, je patrný jistý oficiální „ostych" před tímto datem. A jsou i tací v nynější Slovenské republice, kteří hodnotí „28. X." dokonce negativně. Jako kdyby bylo historicky na místě přebíjet tradici společně prolévané české a slovenské krve legionářů na frontách 1. světové války v boji za svobodu pozdějším odklonem Andreje Hlinky od společné, byť nejednou diskutabilní „československé" politiky a hlásat, že od samého vzniku ČSR byla páchána vědomá zrada ze strany Čechů na slovenském národě.

V prosinci 1867 byl vyhlášen rakousko-uherský dualismus, kterým sice byly zklamány možné naděje na obdobné „státoprávní vyrovnání" také s tehdejší českou politickou reprezentací, ale mnohem hůř dopadly národnosti v Uhrách. Ty byly podrobeny bezohledné maďarizaci, včetně samozřejmě Slováků. Když zvážíme, jak drsně probíhalo na území tehdejších Horních Uher odnárodňování Slováků, kterým bylo umožněno projít v mateřštině často nanejvýš jen několik základních tříd (někdy jen jednu či dvě), není se co divit, že ke konci 1. světové války prostí lidé ani moc nevěděli, že jsou vlastně „Slováci". Ve státních službách byla nutnost ovládat maďarštinu; jevilo se jako výhoda navenek jednat, jako kdyby byl člověk „Maďar". Po převratu z konce roku 1918 nebylo na Slovensku dost spolehlivých lidí nejen k převzetí veřejné správy a úřadů, ale nebyli ani kvalifikovaní učitelé pro všechny potřebné stupně a typy škol. Navíc vzhledem ke stanovení předpokládaných hranic s Maďarskem tak, že hranicí měla být až po Komárno řeka Dunaj (s již pomaďarštěným obyvatelstvem na Žitném ostrově) a vzhledem k sociálně-politicky labilní situaci u našich jižních sousedů v teritoriálně ze všech stran „osekaném" Maďarsku (ohroženém navíc komunistickým radikalismem), a také vzhledem k poměrnému politickému vakuu v celé oblasti dřívějších Uher bylo by krajně riskantní shora zavádět na Slovensku stav, který neměl okamžitě žádné přijatelné podmínky k realizaci zdola. V květnu 1919 vtrhli na Slovensko pod komunistickými prapory Maďaři; vznikla po této branné „iniciativě" dokonce Prešovská republika rad. Bez tehdejší rychlé pomoci legionářů a sokolů z českých zemí by Slovensko na delší čas upadlo do sociálně-politických zmatků, bez možnosti odhadnout výsledek.

Samozřejmě že se často připomíná tzv. Pittsburská dohoda, zvažující pro příští očekávaný společný stát autonomii Slovenska. Pokud mělo v tomto směru „poslední slovo" padnout teprve až „doma", muselo být ještě před vznikem ČSR jasné, že z řady důvodů nebyla okamžitě v novém státě taková autonomie přednostně pro Slovensko politicky možná. Počítejme (podle sčítání lidu z r. 1921): Čechů bylo ve společném státě 52,5 %, Němců 24,7 %, a na třetím místě byli početně Slováci - s pouhými 15,1 %. Počítáme-li dále „pouze" s tím, že okamžitě po - „první" - světové válce poměry rozhodně nebyly stabilizované ani hospodářsky, ani vojensko-politicky, ani kulturně v celé střední Evropě, pak skočit okamžitě do zcela nových a ještě navíc naprosto nepřipravených politicko-správních struktur (jak shora, tak zdola) by vystavilo obyvatelstvo zcela nepředvídatelnému riziku zmatků, ne-li krveprolití.

Pokud bereme v úvahu, že vznikající zcela nový státní útvar okamžitě dědil kromě etnicky sebevědomých Čechů a postupně se etnicky probouzejících Slováků také protistátně orientovanou, nepřehlédnutelně početnou menšinu německou (plná čtvrtina obyvatelstva státu), bylo nutno postupovat s jakýmikoli státoprávně vyhlížejícími deklaracemi a jejich uplatněním nanejvýš opatrně. Přitom relativně mnohem menší menšina maďarská - spolu s nesrovnatelně větší kulturní zaostalostí Slovenska než tomu bylo v tzv. historických českých zemích - měla na předchozím teritoriu „Horních Uher" po historicky nezanedbatelnou dobu taková privilegia, že se s tím rovněž muselo počítat jako s faktorem možné kulturně-politické nestability.

Hned po říjnu 1918 na historickém území Čech a Moravy německé obyvatelstvo hledalo nejdříve v té „rozkvašené" době možnost přivtělení k německy se prezentujícím teritoriím ať už na sever od Čech nebo na jih od Moravy či Čech. Přihlédneme-li k tehdy rozmanitě hlásaným a ještě spekulativněji interpretovaným ať už právům „historickým" nebo „přirozenoprávním", pak cokoli, čím mohla být výchozí národnostní labilita v ještě nestabilizované ČSR dále rozvolněna, bylo riskantně kontraproduktivní. Okamžitá autonomie Slovenska někdy po říjnu 1918 byla nemyslitelná. Vždyť o něčem podobném se rozhodně neuvažovalo pro celou čtvrtinu německých obyvatel nového státu!

Bylo rozhodně lepší počítat - aspoň pro přechodnou dobu - s konceptem „československého národa", i když byl věcně nenáležitý a sporný. Automaticky takto navenek (ale i „uvnitř" státu), a to hned od samého počátku, byl tu v ČSR jakoby „národ" se zhruba dvoutřetinovým podílem na veškerém obyvatelstvu státu. Přitom okamžitě Slovák byl ve svém státě na „prvním" místě (bez ohledu na to, že svým kulturně-jazykovým zázemím by měl být počítán zcela nezávisle na Češích, ale pak by počtem obyvatelstva byl - jak tu již bylo řečeno - až na třetím místě).

Zcela jiným příběhem tu je vnímání faktu, že zcela odlišné kulturně-politické a ekonomické zázemí českých zemí a Slovenska muselo nutně vést k dalším problémům. Půl milionu Čechů sice umožnilo, že se na Slovensku po převratu správně-politicky poměry stabilizovaly. Češi byli ale často vnímáni jako nábožensky vlažní, s přehlížením domácích tradic. Na druhé straně ale bylo konečně možné zakládat celou školskou soustavu na základě slovenštiny, včetně i první slovenské univerzity (s vydatnou českou kulturní pomocí). Navenek ale zůstávalo Slovensko stále zemí převážně agrární.

Kulturně-politická (ale i hospodářská) úroveň Slovenska zůstala stále viditelně odlišná od českých zemí. Projevilo se to v kritických chvílích původně společného státu nejednou. Letmo tu uveďme krizi po „černém" burzovním pátku roku 1929, kritickou dobu Mnichova a rozpad státu k 15. březnu 1939. Přitom „Slovenské národní povstání" probíhalo pod původními československými prapory! Po květnu 1945 - zčásti pod vnějším vlivem z Moskvy - sice byl zvolen místo spolkového („zemského") uspořádání asymetrický model, ale jen s formálními znaky „dualismu". Paradoxně byl posílen „pražský" centralismus.

Další „signál" nenormální státoprávní situace byl dán během tzv. pražského jara. V českých zemích se volalo po demokratizaci veřejného života a větší efektivitě národního hospodářství, na Slovensku dominovaly emancipační (decentralizační a národně státoprávní) zřetele. Po srpnu 1968 sice jako kdyby byla více artikulována aspoň formálně větší míra „federativního" uspořádání ve státě, ale stále v obdobném centralistickém pojetí (i když mu personálně stál v čele Slovák - dr. G. Husák). V dalším zlomovém období, po listopadu 1989, byla sice příležitost k nápravě řady státoprávních nedomyšleností, ale v ambiciózně vzníceném prostředí se poměrně rychle přestalo uvažovat o nějakém „spolkovém" uspořádání společného - a už federativně členěného - státu. Více než prostí voliči o konci federace uvažovali politikové, kteří si na této operaci mohli nablýskat své politické ostruhy.

Lze mluvit o „rozchodu", ale i o „rozpadu" společného státu od 1. ledna 1993. Snad jsme si - Slováci a Češi - zůstali blízcí. Paradoxně v Česku jako kdyby neexistovala žádná slovenská menšina. Na Slovensku se oficiálně začíná zapomínat, že první československý prezident byl po otci Slovák. A také jako kdyby tu nebyly společné kořeny té naší novověké státnosti, zrozené teprve ve zrovna tak společně organizovaném odboji za první světové války. „28. říjen 1918" leckdy lépe prezentují smíšené slovensko-české rodiny než neodůvodněná pseudokritická stanoviska na účet „čechoslovakismu", jimiž mnozí populisticky loví spíše hlasy než historickou pravdu. „28. říjen" byl společným „dítětem" tehdejších „Čechoslováků" a vnoučata či pravnoučata by na to neměla zapomínat, i když dnes jsou už „jen" Slováci či Češi, bratrské kéž by národy v rámci integrující se Evropy...

 

28. října 2007

 

Miloš Dokulil