PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

01.02.2010

Autor: Vlastimil Podracký

Každá proletářská společnost směřuje ke komunismu


Proletářskou společností nemám na mysli tu, kterou definoval Marx a která existovala před válkou. Dnes je to společnost, ve které převažují lidé nemající majetkové nebo finanční rezervy. Prostě takoví lidé, kteří jsou závislí na momentálním výdělku. To neznamená, že mají hlad nebo nouzi, mohou žít i velmi uspokojivým materiálním životem, mnohdy i rozmařilým. Takovým říkám konzumní proletáři. Obvykle se tak naučili žít už u rodičů, mnohdy pochází z dobře zajištěných poměrů. Jenže spořivost a budování nezávislosti nebyly jejich silnou stránkou, mnohdy ani snaha se příliš namáhat. Někteří ovšem prostředky skutečně nemají, ačkoliv jejich konzum není nijak vysoký.

 

Svoboda a nezávislost

Liberální filozofové (třeba F. A. Hayek a F. S. Meyer) definují svobodu jako nějakou metafyzickou hodnotu. Pro takovou stačí, aby stát člověka nijak moc neobtěžoval a nechával ho jednat pokud možno podle své vůle. Člověk potom svobody využije ke kreativitě a dosahuje tak bohatství. Jenže svoboda neznamená automaticky nezávislost jen tím, že člověka stát neobtěžuje a neomezuje. Člověk, pokud potřebuje žít, musí se nechat zaměstnat a svoji svobodu potom prodává obrazně řečeno za chleba. Někdy se ovšem stane docela nesvobodný, zvláště když jsou jeho materiální požadavky vysoké, potřebuje hodně pracovat a poslouchat své šéfy. Liberálové tvrdí, že svobodu neztratil, může totiž ze zaměstnání odejít, svobodu tedy stále má. Tato svoboda je ovšem jen tenkrát, když má zaměstnání jiné, vyměnit nesvobodu za hlad na svobodě učiní jen hlupák. S klesajícími možnostmi zaměstnání ztrácí i tuto svobodu. Dále ji ztrácí zvýšeným konzumem a prokonzumováním všech prostředků a nakonec výdaji na rodinu, pokud se k ní vůbec odhodlá. Jedinou svobodou mnohdy zůstává závislost na sociálních dávkách a potom svoboda bezdomovce, který je opravdu nezávislý.

A tak nesvobodu tvoří ztráta pracovních příležitostí, rodina, konzumní návyky a tzv. vynucené náklady (prostředky, které musí vydat - na byt, na auto, aby se dostal do zaměstnání). Jeho svoboda zůstává jen v rámci politického systému, kde volí Paroubka a podobné populistické „slibovače zářných zítřků bez práce" a v remcání v hospodě. V podstatě je na stejné myšlenkové úrovni jako dávní bídní proletáři, pouze je „konzumní". Komunistickou stanu přímo nevolí jen proto, že jsou s ní špatné historické zkušenosti.   

V podstatě to tak bude vždy, pokud bude společnost proletářská. Když bude více práce, bude sice více možností zaměstnání změnit, ale tím se mnoho nezmění. Pokud budou vyšší výdělky, více se prokonzumuje a bohatší společnost jen lidi více učiní závislými na konzumu, na který si zvyknou a nebudou schopni bez něho žít. Pokud ho nebudou mít na úrovni, na kterou jsou zvyklí, opět se stanou příznivci levice. Přitom mohou mít třeba dvě auta, byt, chatu apod.

 

Demokratická společnost nezávislých občanů

Demokratická společnost je jen taková, která je vedena převážně nezávislými občany. Demokracie byla jen ve státě, ve kterém vládla střední třída živnostníků, rolníků a zajištěných majitelů nemovitostí a finančního kapitálu. Tito lidé byli opravdu svobodní a platilo pro ně to, co tvrdí ve svých dílech liberální filozofové. Protože majetek nechtěli ztratit, byli zodpovědní za svůj stát, nedovolili dluhy a rozkrádání veřejného sektoru. To neznamená, že tvořili většinu obyvatelstva, ale rozhodující sílu vyjádřenou v různých organizacích a politických stranách. Byli si vědomi, že oni tvoří stát (svými daněmi) a svoje peníze si musí hlídat a rozhodovat o nich. Demokracii totiž netvoří právo volit, ale angažovanost a prosazování svých zájmů v souladu se společenskými. Morální hodnoty bylo možno v takové situaci rozvíjet, bylo možno brát na zřetel společné zájmy, protože byla též kontrola a veřejné mínění, které morální poklesky hlídalo. Lidské vlastnosti jsou totiž takové, že morálka bez kontroly může existovat jen ojediněle. Morální prostředí kontroly ovšem existuje jen ve společnosti, kde lidé žijí usedle na místě, obvykla se znají nebo alespoň o sobě vědí.

Tento stav byl narušen, jakmile většina příslušníků střední třídy svoje malé podniky ztratila, musela se nechat zaměstnat a rozmnožila proletariát. Poté co krize třicátých let zvýšila bídu, nacističtí a komunističtí avantgardisté mobilizovali proletářskou většinu proti zbytku střední třídy a její elitě. Tedy i politická, nikoliv jen osobní svoboda je závislá na materiální nezávislosti občanů. Hlavním mýtem liberálů je, že demokracie může být v proletářském státě a mnohdy to kryjí mystifikací, že střední třídou jsou lidé s určitou výší příjmů, byť závislí. Střední třída se neurčuje velikostí příjmů, ale vztahy závislosti, které tvoří větší nebo menší nesvobodu. Příslušník střední třídy nemusí být nějak příliš bohatý, ale musí být nezávislý a tím svobodný.

V Americe je svoboda méně ohrožena už proto, že lidé si musí spořit na důchod a stávají se tím automaticky vlastníky. Mají potom zájem, aby stát fungoval, nesnaží se jen o vlastní prospěch a politicky se více angažují. Socialistický systém daleko více plodí proletáře tím, že lidi nenutí k úsporám, ale k utrácení. Předstírá, že se o ně postará, takže prý úspory nepotřebují. Takoví lidé potom spoléhají na stát a neangažují se.

 

Komunismus je konec lidstva

Člověk se formoval procesem přizpůsobování prostředí svými vlastnostmi pro životní boj, pro práci, pro vybičování vůle. Komunismus je popřením přirozenosti člověka a konstruktivistickou teorií snažící se z člověka udělat zvířátko v kleci. Člověk v režimu, kde nebude muset soutěžit s druhými a snažit se, ztratí dovednosti, ztratí cíl života, nebude čeho dosahovat a lidské vlastnosti zcela zakrní. Děti se nebudou chtít učit a jejich rodiče nebudou vidět smysluplné je k tomu nutit, a nikdo jim nevysvětlí, že to nutné je, když nebudou vidět záporné případy těch, kteří se neučili a potom hůře dopadli v životě. Dnes vidíme na tzv. nepřizpůsobivých občanech, že nechtějí ani děti posílat do školy. Proč by se měli učit, když stejně dostanou podporu?

Donutit k práci bude možné jen donucovacími prostředky, lidé nebudou chtít pracovat, když nebude za ni rovnovážná odměna. Nebo se životní boj napře do nemorálního boje o moc, protože jiná svobodná příležitost k uplatnění nebude. Pokud by vládnoucí kamarila chtěla udržet lidské vlastnosti a donutit lidi k nějaké náhradní práci, může to udělat jen diktátem, dobrovolně to lidé dělat nebudou, vyjma svých „smysluplných" kreativit, ale ty nezajistí nepříjemné stránky práce, pro něž dovednosti, biologické a psychické kompetence zaniknou. K tomu přispěje především to, že děti nebudou rodit schopnější a pracovití lidé, ale ti žijící z přídavků a podpor, neschopní svoje děti řádně vychovat, navíc předávající záporné genetické vlastnosti do dalších generací.

Totalita je východiskem z tohoto zániku, ovšem za cenu teroru. Pokud ještě někde na světě zůstane svobodná společnost, nutně zvítězí nad tímto humusem svým vzorem, jak už se to stalo, tentokrát naštěstí ještě včas; pokud totalitní režim nezničí na světě všechny svobodné společnosti.

A přece, navzdory těmto znepokojivým a každému zcela snadno pochopitelným skutečnostem, je komunismus přitažlivý zcela automaticky na základě psychologie. Člověk vždy volí v existenčním prostředí takový postoj, aby dosahoval úspěchu za cenu co nejnižší námahy a stresů. Komunismus a jeho socialistické deriváty to nabízí zcela jednoznačně pro každého proletáře bez ohledu na jeho konzumní status. Je velký omyl se domnívat, že konzumní proletář vlastnící auto, denně vozící plný vozík zboží z obchodního domu, měnící každý měsíc mobil a v tašce nosící notebook, se bude chovat jinak. Komunismus odmítnou pouze ti, kteří mají určitý majetek navíc, než jen v rámci konzumu, a mohli by o něj přijít. Pokud budou ve výrazné menšině, nemají šanci. Navíc, společnost kráčející ke komunismu odradí schopné lidi v takové společnosti prodlévat, a ti se budou snažit včas uniknout. To samozřejmě uspíší nástup této zhouby.

Komunismus není konec dějin, jak se snažil přesvědčovat Marx, ale konec civilizace a následně konec lidstva dobrovolnou smrtí, protože nebude čeho dosahovat a tím proč žít.

 

Budoucnost svobody

Největším nepřítelem svobody není paradoxně demokratický stát, ale keynesiánský způsob hospodaření. Aby běžela výroba a obchody se hýbaly, musí se utrácet. Zaměstnanost je závislá na tom, kolik lidé utratí peněz. Aby se kupovalo a ekonomika fungovala, když zrovna není nějak moc peněz, je nutno dělat stále větší dluhy. Krize a nezaměstnanost potom přichází, když lidé z nějakých důvodů šetří a nekupují. To se obvykle nestane jen tak samo od sebe, ale nejspíše tenkráte, když už jsou dluhy veliké, některé banky zkrachují a prostě se nedostává peněz. Se zadlužením se svoboda snižuje, mnozí lidé přijdou o majetky a počet příslušníků střední třídy se sníží.

Keynesiánský způsob hospodaření je jakousi „jízdou na tygru" a zdánlivě není z něho výstupu. Produkuje proletáře tím, že lidé utrácí, nešetří peníze na stáří a vůbec pro svoje zajištění, a tím pro svoji svobodu. Nedivme se, že právě socialisté (viz Zemanovy knihy) takový systém hospodaření prosazují, protože produkuje jejich voliče. Lidé sice žijí přiměřeně materiálně bohatým životem, ale zůstávají proletáři svým myšlením a tím tíhnou ke komunistické společnosti. Nebudou to sice říkat naplno, budou se snažit o nějaký kompromis, obvykle nabízený socialisty, ale takový neexistuje. Je jen majetek a svoboda nebo proletariát a nesvoboda. To je základní postulát, bohužel jak pro liberály, tak pro socialisty nepříjemný a proto odmítaný.

 

Český proletářský stát

Průhledné liberální a socialistické lži ohledně možnosti nějaké „vlády lidu" za přítomnosti velkého kapitálu se stále propagují a bohužel jim mnozí věří. To se ovšem nikdy nestalo a nestane. Nikdy nebude politika taková, aby hájila zájmy chudého proletářského lidu navzdory velkému kapitálu. Dnes jdou do politiky především lidé, kteří prosazují nějaké zájmy, svoje nebo své skupiny, nikoliv zájmy státu, protože prostě většina lidí není se státem opravdu niterně spojena. Nikdo nebude hájit proletářského lidu, teoreticky se sice mohou najít zcela nezištní „lidoví vůdci", kterých ovšem bude jen velmi málo, brzy zjistí, že bojují proti větrným mlýnům, a brzy je také vrtkavá přízeň proletářského nemorálního a materialisticky založeného lidu zradí a přestane podporovat (obvykle lidé podlehnou v televizi zveřejněným, třeba i lživým obviněním). Lid, který není morální, morálního vůdce nepochopí a brzy opustí, obvykle když začne od nich požadovat práci a plnění povinností.

Dnes se plédují neustále korupční aféry, jakoby se věřilo, že lze oddělit peníze od politiky. To nikdy nebylo a nikde není. Peníze vždy prosadí svoji. Je jen otázkou, kdo ty peníze má, co si může dovolit a jaké má zájmy. Ideálním stavem je dostatečně silná domácí a se svojí zemí spojená střední třída, jejíž příslušníci se vzájemně nějak hlídají, spojují se proti velkému kapitálu a prostě se stále angažují. Tím, že hájí svoje zájmy, hájí zároveň i zájmy celého národa (důležité je, že se hlídají vzájemně a vytvoří pro to instituce). Taková třída je v české společnosti velmi slabá a neorganizovaná.

Ve starých demokraciích na západě Evropy a zvláště v Americe je ještě nějaký zbytek střední třídy, která sice stále ztrácí moc, ale existuje. Vývoj šel k postupné likvidaci malých podniků a rozvoji velkých. Obchodní řetězce vyřadily z činnosti malé prodejny, malí zemědělci pronajali svoje pole velkým, opravny zanikly, protože výrobky se neopravují, ale zahazují. Pokud zůstaly malé podniky, jsou vysoce závislé na velkých jako dodavatelé, vlastně se příliš neliší od zaměstnanců. Jenže v ekonomikách, které se přirozeně vyvíjely, vznikla střední třída jiným způsobem. Lidé si postupně našetřili do fondů a bank. Tyto peněžní podniky spravují většinu úspor, které jsou potom investovány v podnikání. Lidé jsou z velké části vlastníky velkých mezinárodních korporací. Tento přesun ovšem vedl k menší zainteresovanosti na místních poměrech, závislost je spíše světová a tím neovlivnitelná. Střední třída, tvořená nejvíce rentiéry, se už více pohybuje světem a místní poměry ji příliš nezajímají. Proto taková střední třída už není onou politicky angažovanou střední třídou minulosti. Nicméně ještě jakýsi zbytek odpovědnosti má, pokud v zemi žije a na prosperitě země závisí i příjmy rentiérů.

V Česku ovšem komunistický režim vznik rentiérské třídy nedovolil, lidé zůstali proletáři. Staré komunistické podniky ztratily východní trhy a na západním trhu nemohly konkurovat, proto se postupně zhroutily, přestože kupónová privatizace měla kopírovat západní model vlastnictví. Jak vidíme, podniky se dostaly postupně do rukou zahraničních společností a dnes jen zvyšují zisky a tím rentiérské příjmy občanů západních států. Totéž se stalo i s bankami a pojišťovnami, také obchodní řetězce jsou vesměs v rukou západních podniků, paradoxně i sdělovací prostředky. O stát nikdo nejeví zájem, kromě tunelářů a spekulantů. Neexistují zodpovědné a přitom dostatečně vlivné subjekty spojené svými zájmy s existencí státu. Když stát padne, odejdou jinam, jen je potřeba to udělat včas. Nejsou pozemkoví vlastníci hospodařící generace na svém údělu. Nejsou živnostníci a drobné podniky závislé na zákaznících, kteří jejich práci potřebují. V nejhorším velcí odejdou a malí, na nich závislí, se zhroutí.

Tento problém zažívá celá Západní civilizace, ovšem v Česku je to horší o to, že není ani ona rentiérská třída vlastnící světové korporace, která by utrácela peníze doma a zvyšovala životní úroveň. Proto je také nemyslitelné, aby naše životní úroveň v této generaci dohnala životní úroveň západní Evropy. To co se dalo dohnat produktivitou práce se už dohnalo, ostatní je dáno neexistencí finančních úspor realizovaných ve vysoce výdělečných světových korporacích. Proto nemůžeme mít větší ekonomickou úroveň jednotlivců než je 80% průměru západních států. To ovšem též závisí na závislosti na konzumu a schopnosti jej omezit na úkor úspor. K tomu by byly potřeba ovšem také domácí banky a fondy, jejichž akcionáři žijí zde. Také domácí obchodní řetězce a sdělovací prostředky. To bohužel není. Proto v tomto nejsem optimistický a dohnat Západ je spíše utopií. K tomu v poslední době přibývá fenomén stěhování rentiérů a podniků pryč z republiky kvůli nestabilní politické situaci, protože nevědí, zda jim socialisté nenasadí daně a nebudou jinak ždímat.

Pokud nám vládnou západní firmy, mají spíše ekonomické zájmy, neboť jejich demokratické zázemí drobných vlastníků jim nedovolí vydávat peníze na nějaké projekty nespojené s hospodářskými výsledky. Pokud dojde na nějaký politický vliv, obhajují západní hodnoty, což sice dnes znamená též šíření neomarxistických představ, pokleslých idejí pacifizmu a relativizmu. Nicméně to není hlavní úkol kapitálu. Horší je, že kapitál je dnes opravdu světový a korporace mohou být ovládnuty kdekým. Tedy i kapitálem spojeným se státními a politickými zájmy pochybných států, což je zcela zřetelné u arabského kapitálu, jehož vlastníci jsou zároveň politickou reprezentací (šejkové) navíc spojenou s šířením agresivní ideologie islámu. Taktéž některé ruské podniky mají v sobě státní kapitál a to nemluvím o obrovských finančních prostředcích komunistické Číny. Přitom je zcela naivní zjišťovat v otevřeném světě původ kapitálu. Americkou, původně domácí firmu, mohou koupit čínští majitelé, aniž by to bylo nějak zřetelné. Kapitál může mít původ v narkomafiích apod. Lidé mohou být nastrčení, k tomu se nejlépe hodí právě lidé s nějakým „škraloupem", kteří jsou vydíratelní a nuceni poslouchat svoje pány někde v písečných dunách Arabie nebo v pralesích Kolumbie. Vysoké platy manažérů jsou úplatkem za mlčení o nekalých akcích a metodách.

Neexistence střední třídy spojené se svým státem a lidem citovým i prospěchovým svazkem, je riziková situace. Jsme vydáni působení kohokoliv. Prostě momentálně svého vládce ani neznáme. Jeho cíle k nám mohou jen skrytě promlouvat ve sdělovacích prostředcích, které samozřejmě také vlastní a tím ovlivňuje volby a smýšlení materialisticky a konzumně zaměřeného proletářského lidu. Momentálně to vypadá, že tyto síly mají zájem spíše na rozvratu poměrů vysokým zadlužením státu a občanů, rozvratem státních úřadů, úpadkem zbytku střední třídy a vyhnání rentiérů vysokými daněmi. Lze se domnívat, že v takovém úpadku někdo skoupí levné nemovitosti, půdu a perspektivní podniky, proletarizuje domácí střední třídu a tím nás stále více posune přes proletářské poměry ke komunistické revoluci. Hlavním spolupracovníkem na tom jsou socialisté, částečně, byť rozporně tomu brání pravicové strany, které zatím domácí střední třídu nějak hájí. Nicméně u proletářské většiny těžko získávají podporu.