PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

10.12.2011

Autor: Vlastimil Podracký

Je špatný systém? Co je dnes špatné?

Kapitalismus, volný trh a demokracie


V souvislosti s krizí mnohokrát slyšíme, že je špatný systém. Obvykle je tím myšlen kapitalismus jako takový. Abychom opravdu pochopili, co je špatné, je tento výraz zavádějící, kapitalismus totiž není systém, ale režim. Systémy jsou tržní hospodářství a demokracie. Domnívat se, že tyto dva systémy jsou příčinou krize, je omyl. Tržní hospodářství a demokracie na tom špatném režimu jen sekundují. Co je tedy špatné?

Výraz systém ve smyslu režimu zavedli komunisté, kteří systémy nepoužívali, jejich režim byl čistě dirigistický, přímo řízený člověkem bez nějakých samoregulujících mechanismů. Takový režim byl závislý silně jen na několika jednotlivcích a jejich kvalitě (na kvalitách vůdců). Taková vláda je velmi ošidná, vidíme to i dnes a tenkrát to bylo horší o to, že měla absolutní moc. Moc láká lidi spíše méně kvalitní, do čela se dostávají lidé diskreditovaní, aby ti opravdoví vládci v pozadí mohli s nimi manipulovat vydírajíce je jejich minulými selháními. A tady přichází ke slovu systémy. Pokud existují, umožňují alespoň nějakou míru svobody, protože mají zpětnou vazbu odzdola nahoru, volby dávají do rukou lidem určité pravomoci a trh zákazníkům umožňuje prosazovat svoje zájmy v konkurenčním prostředí. Dirigistické režimy bez systémů mohou být v podstatě jen diktátorské a totalitní. Systémy jsou tedy nutné pro moderní společnost. Ti, kteří hovoří o jejich zrušení, neví o čem mluví.

 

Co je systém?

Systém je to, co samo funguje bez nějakého výrazného řízení člověkem a lidé uvnitř systému jsou podřízeni jeho pravidlům. Je to třeba známá „neviditelná ruka trhu". Systém nemá vládce, vládne si sám svojí vnitřní racionalitou, která má charakter přirozené zákonitosti. Systém je třeba i spalovací motor, který se řídí zákony termodynamiky, které jsou také ideálním principem. Na základě těchto zákonů byl sestrojen motor a to tak, aby zákony termodynamiky působily. Proto také tržní hospodářství musí mít sestrojeny takové podmínky, aby trh fungoval samovolně a měl jen nějaké parametry k řízení, jako má spalovací motor plynový pedál. Podobně je též systémem demokracie, která má složitější působení, nicméně podstata je shodná a vyžaduje podmínky. Ani spalovací motor nefunguje, když netěsní hlava válce. V našem případě tedy netěsní hlavy válců obou hlavních systémů našeho současného režimu. Ideální principy trhu a demokracie samy o sobě s tím nemají nic společného, to jsou neměnné zákonitosti a diktují si, co vyžadují ke své působnosti v konstrukci „motoru". My můžeme „motor" jejich diktátu vytvořit nebo také zahodit, jako to udělali komunisté, potom ale musíme „auto" tlačit. To udělají jen vzteklouni nebo lidé, kteří nepochopili principy tohoto světa. Když motor nejede, má vady, které zabraňují jeho činnosti, musí se opravit tak, aby ideální princip působil.

Systémy svobodu vyžadují, aby mohly fungovat, ale také ji poskytují. Určitě i v Číně vzrostla v jisté oblasti svoboda, když bylo zavedeno tržní hospodářství. Ale jak vidíme, svoboda je jen v jisté oblasti činnosti a důkladnou svobodu přinese teprve demokracie. Tento příklad ukazuje, že systémy trhu a demokracie jsou nezávislé, přímo se vzájemně nevyžadují. Je těžko říci, zda jejich působení je synergické. Nicméně zkušenosti ukazují, že trh bez demokracie existovat může a dokonce dobře fungovat (v Chile za Pinocheta, v Číně nyní). Opačné ovšem tyto zkušenosti nejsou. Demokracie totiž není jen volební mechanismus. Vidíme to dnes, kdy volebním mechanismem nejsme schopni sestavit nekorupční a schopnou vládu.

Zatím nikdy demokracie bez trhu neexistovala, proto lze zatím vyslovit pochybnosti, zda by nějaký komunistický režim se státními podniky a bez trhu, mohl být demokratický. Jistá teorie tvrdí, že ne, že demokracie vyžaduje nezávislé prostředky lidí a střední třídu, tedy demokracie nemůže být v proletářské společnosti, kde jsou všichni závislí na státu, nic nevlastní a nemohou se postavit vládnoucí kamarile, kterou poslouchá výkonná moc.

 

Dysfunkční parametry dnešního trhu

Rychle otevřené hranice ve velmi diverzifikovaném světě s různou úrovní ekonomiky a životními způsoby znamenalo příliv levného zboží a odliv kapitálu (viz předchozí článek). Dalšími aspekty omezujícími funkci trhu jsou dirigistické zásahy do podnikání: přímé dotace podnikatelům v jedné komoditě (evropští zemědělci dotace dostávají, naši ne). Nacionalistické zásahy: zahraniční vlastník si výnosné práce nechává doma a montovny buduje v Česku, veden nikoliv komerčními zájmy ale tlakem domácího prostředí, ve kterém žije. Rozdílné daně v různých zemích, překotné změny směnných kurzů atd.

Trh je přizpůsobivý, nejhorší jsou přímé zásahy do soutěže tam, kde by si měli být všichni rovni. Jednomu podnikateli se dotace dá, jinému, který prý špatně vyplnil dotazník, se nedá. Dále je to monopol velkých podniků nebo jejich karterů. Trh sám o sobě špatně funguje jen tenkrát, když vlastně nefunguje, ale vše se na něj svádí. Za korupci a klientelismus, rozhazování státních peněz na zbytečné a předražené projekty nemůže trh, ale režim. Trh totiž se státními prostředky nemá nic společného.

 

Režim a dysfunkční demokracie

Režim je nadřízen systémům. Je to soubor pravidel různého původu, částečně tradičních, částečně operativních a nových, které jsou uplatňovány institucemi. Nicméně demokracie ve státě může do režimu zasahovat změnami zákonů a výměnou lidí v institucích. Zároveň režim svými normami chrání pravidla obou systémů. Demokracie je tedy zcela nadřízený systém, který může měnit i sám sebe. To trh nemůže.

Dnešní demokracie trpí těmito problémy: 1/ Velké náklady na činnost stran a volební kampaň. 2/ Neochota a neumožnění lidem se nezištně angažovat. Proletářské složení obyvatel: většina lidí je vytížená sháněním prostředků, má jich málo a nemá čas. Nevytížení jsou jen ti, kteří mají peněz velmi málo nebo velmi mnoho. 3/ Slábnutí státu v globálním prostředí a vlivem EU (viz předchozí článek).

Demokracie vždy nejlépe fungovala ve společnosti, kde byla početná střední třída ochotná dát jistý přiměřený obnos do politiky na vznik a propagaci strany. Taková situace dnes není. Strany potom zakládají bohatí a prosazují svoje zájmy nebo zůstávají staré strany a peníze si opatřují nelegálně ze státního rozpočtu. Je otázkou, co je vlastně nebezpečnější? Dokonce to druhé méně demokracii ohrožuje. Superbohatí sice nepotřebují korupci, ale to neznamená, že neuplatní svoje zájmy a budou peníze do politiky jen dávat. Neexistence dostatečně početné, nezávislé a angažované střední třídy potom vede k situaci, kdy se střídají vlády superbohatých a revoluční chudiny. Život je jen pohybem mezi despocií a rebelií.

Zlepšit by se to mohlo jistým omezením prostředků na volební kampaň, ale nikdo neví jak potom kampaň vést, jak by se měly chovat media apod. Jistě však by se demokracie lépe prosadila větší angažovaností lidí v politice a zavedením přímých rozhodovacích aktů. Zde je několik problémů: Zatímco zastupitel má čas a může se problému věnovat a prostudovat jej, občan čas nemá, obvykle problému nerozumí dobře, nemá dosti informací, lépe řečeno má informace z médií, která s ním mohou manipulovat. To se dnes velmi často děje a všimněme si, že smýšlení lidí je naprosto shodné s televizními novinami. To je velké nebezpečí, zvláště když uvážíme, že některé sdělovací prostředky jsou v rukou zahraničních vlastníků.

Pro demokracii bych si dovolil tedy vyslovit asi tato dvě pravidla:

1/ Voliči by měli volit osobnosti, které dobře znají (nejen z obrazovky), které se mohou presentovat nějakými výsledky práce a morálkou. Strany by měly jen podpůrný význam.

2/ Voliči by měli rozhodovat jen o těch věcech, které dobře znají, a mediální ovlivňování nemůže mít zásadní vliv.

Z těchto dvou podmínek vyplývá, že by občané mohli hlasovat přímo v menších politických útvarech (obcích), kde jsou problémy, které znají, a osoby, které znají. Z toho ovšem také vyplývá: aby měli vůbec o čem rozhodovat, aby obce měly větší pravomoci a zodpovědnost. To souhlasí se zkušenostmi ze Švýcarska a jeho kantonů. Píše o nich také Hans-Adam II Lichtenstein ve své knize Stát ve třetím tisíciletí. Zkušenosti z malého státu (35 tis. obyvatel) jsou cenné nejvíce ohledně přímé demokracie, která tam byla dlouhodobě vyzkoušena. O zahraniční politice a o systémových změnách ovšem kníže rozhoduje sám a hlas lidu je jen poradní. Nelze si představit, že většina lidí se věnuje těmto složitým věcem a má dostatek znalostí, není zmanipulována okolnostmi a různou propagací založenou na vměšování cizích sil. Všechno ovšem kníže vysvětlí a snaží se o souhlas většiny. Můžeme říci, že je to jakýsi zárodek „komunikační společnosti".

Další nutná věc je dostatečná státní samostatnost, aby zvolené orgány měly vůbec nějaké pravomoci o něčem rozhodovat.

 

Špatný režim

 

Habermas ve své knize Between facts and norms a dalších píše o komunikační společnosti budoucnosti, která by měla nahradit současnou anomii. V současnosti je lidský „životní svět" požírán systémem. Lidské vlastnosti se neuplatňují, vše zachvacuje neživý mechanismus znající jen peníze a prospěch. Myslím si, že tato moderní filozofie respektující současný svět překonává Poppera, Hayeka, Meyera a Marxe včetně jejich následovníků. Odcizení (podle Marxe) se nevztahuje na kapitalismus, tvrdí, že je dáno nedostatky kultury. Jedinou záchranou je demokracie, která musí být diskursivní, deliberativní, komunikační. Demokracie je nadřízena systému (kapitalismu) a diskuse musí být o tom, jaké „zjednávací okolnosti" systému vytvoří tak, aby dobře fungoval (jako motor) a mohl být řízen (pedálem plynu), prostě tak, aby si nejel jen, kam by chtěl sám.

Ale zkušenosti Hanse-Adama dávají zcela jasně meze tomuto trendu: Musí být též funkční nezávislý státní aparát (v případě Lichtensteinska je to kníže), v demokratickém státě nezávislé úřednictvo. Úředník musí být vysoce morální a prověřený na vysokou míru sounáležitosti, vlastenectví a odhodlanosti bránit zájmy státu a lidu. Musí být nezávislý nikoliv vysokým platem, ale ochranou, kterou mu dává společnost, a uznání občanů, kterým slouží.

K Habermasovi mám jen jednu připomínku: nevěřím v deliberativní demokracii. Nevěřím, že je vhodný vliv soukromých spolků a organizací, které se prosazují navzdory voleným orgánům. Domnívám se, že by to byl konec demokracie, protože tyto organizace jsou řízeny v dnešní době penězi mocných subjektů. Byť by byly vedeny dobrými myšlenkami (ekologové), vždy nakonec tlakem peněz prosazují skupinové zájmy a výhody na úkor ostatních (sluneční panely).

Diskurs je nutný, vysvětlení každého (vyjma tajného) aktu je nutné, souhlas poučené veřejnosti je potřebný. Toho se ovšem nedosáhne jinak než diskusí o principech, o morálních hodnotách. Takovou diskusi si ovšem nedovedu představit v současné společnosti, která chce jen okamžitý prospěch a překotné řešení problémů, případně se nechce angažovat jinak než prosazováním skupinových zájmů (viz stávky lékařů).