Autor: Jan Kubalčík

Hledání společného východiska

Karl Jaspers ve své Otázce viny v rámci lidských možností téměř dokonale reflektuje podíl německého národa na nacistickém řádění. Z jeho textu přímo sálá hanba, kterou pociťoval, a osobní trauma, které prožíval při uvědomění, že právě lidé vzešlí ze společenství, ze kterého pocházel i on, byli tak velmi často těmi, kdo způsobili tak příšerná zla. Nelze jej tedy obviňovat ze sebemenších sympatií k nacismu či k jakýmkoli jeho reziduím. Zcela logicky je však součástí zmíněného díla kapitola nazvaná Obhajoba. Logicky proto, že "Kde je vznesena žaloba, smí být slyšen i obžalovaný." - což je první větou zmíněné kapitoly. A zejména proto je na místě ocitovat celou jednu pasáž z této kapitoly: "Obhajoba může ukázat, kde se již obžaloba nevede opravdově, nýbrž kde se jí používá ve službě jiných, třeba politických nebo hospodářských účelů jako zbraně - směšují se pojem viny, probouzí se falešné mínění - aby byl zajištěn souhlas a zároveň dobré svědomí, pokud jde o vlastní činy. Tyto činy se zdůvodňují jako právo, místo aby zůstaly jasnými akty vítěze v postavení, pro něž jsou příznačná slova "vae victis" ("běda poraženým", pozn. J.K.). Zlo je však zlem, i když se děje jako odplata." Tato slova byla publikována v roce 1946.

Před více než měsícem otevřel týdeník Reflex diskusi o událostech spojených s koncem II. světové války. Periodicita týdeníku umožňuje, aby žhavé téma bylo zařazeno relativně aktuálně, tedy v návaznosti na odkrytí hromadného hrobu zavražděných Němců u Dobronína. Iniciativy týdeníku Reflex si vážíme. Jsme si velmi dobře vědomi ožehavosti tématu a i pro dobře zavedené periodikum, kterým Reflex bezpochyby je, může v českém prostředí případný (byť třeba jen zdánlivý) příklon k některé konkrétní názorové posici, znamenat nikoli nevýznamný úbytek čtenářské obce. O to větším rizikem je vstup na toto pole pro KONZERVATIVNÍ LISTY. Jak již však bylo řečeno jinde, jde o test: čtenářů KONZERVATIVNÍCH LISTŮ i nás samých.

Otázka, kterou si klademe, zní: co by mohlo být společným východiskem? Východiskem raněných sudetských Němců i nás, raněných Čechů (Moravanů, Slezanů). Pravda je nakonec osvobozující. Naopak trvání na oprávněnosti spáchaného bezpráví omezuje. Byli jsme přece společně svázáni s touto zemí po staletí a snad k sobě opět dokážeme nalézt cestu. Možná je to až pro další generace - které bychom však měli přestat vyučovat historii v duchu nesmyslného přesvědčení, že se celý svět točí kolem odvěkého střetávání Čechů s Němci (či obecněji Slovanů s Germány). Jirásek by měl být konečně vnímán jako čistá beletrie a nikoli jako historicky spolehlivý zdroj národního uvědomění. Z něj plynou trapnosti, které jsme na dané téma mohli v týdnech po nalezení hrobu u Dobronína slyšet od pana Zahradila či od paní Bobošíkové, podle které nám hrozí, že skončíme jako Lužičtí Srbové. Odpověď na otázku po společném východisku určitě nyní ještě neznáme. Zatím probíhá diskuse mezi těmi, kdož tvrdí, že takové hledání je velmi nesnadné a těmi, kdo vůbec nic hledat nechtějí. Když však někdo nechce, je to horší, než když nemůže. KONZERVATIVNÍ LISTY se naopak rozhodly podílet se na nesnadném hledání.

Jan Kubalčík a redakční rada